Nechal jsem se inspirovat v deníku mladého spisovatele Tomáše Fialy a postupně začnu zveřejňovat zápisky z mých „velkých výprav“. Vynechám výpravy v okolí mého bydliště, které jsem podnikal a dosud podnikám (psát o nich nemám čas) a místo toho se budu věnovat cestám, ze kterých mám zápisky. Tedy hlavně mé sólovýpravy do hor. Budou řazeny od nejstarších, nové příspěvky tedy hledejte na konci seznamu.
Co je třeba k podniknutí sólovýpravy do hor? Vybavení, zkušenosti, štěstí, odvaha, plánování? Pokud jste dítětem a alespoň trochu poslušným, tak především svolení rodičů. To jsem dostal prvně v 17 letech. Z toho ostatního jsem měl možná tu odvahu. Čtete Foglara? Pokud ano, tak mě jistě znáte. Píše o mě často. Já jsem ten „papírový hoch co v neděli sedí s mamkou v parku v bílé košili a dává pozor, aby se neušpinil.“ A jsem na to hrdý!
Sledovali jste zprávy z moravskoslezského kraje - rozvodněné řeky, zatopená města, plné přehlady, přetékající mosty ... ? A napadla vás přitom otázka: Kde se ta všechna voda bere? Mě ano. A protože bydlím přímo v centru postižené oblasti, u lesa, ovšem v bezpečí na kopci, rozhodl jsem se zmíněnou otázku prozkoumat. Musím ovšem přiznat, že mě nevedly pouze intelektuální zájmy. No, řekněte sami, odolali byste výzvě, kterou skýtá zaplavený les, kdybyste bydleli přímo u něho a kvůli vodě se nedostali do práce, a tak seděli doma? Já rozhodně ne. Tak jsem se vydal na dobrodružnou výpravu začínající pod mými okny.
Pro mou další sólovýpravu mi již přišly Beskydy příliš malé a hlavně hustě protkané turistickými cestami. Později jsem tam ještě našel zajímavá a pustá místa, ale člověku chvilku trvá, než se naučí číst z mapy takové informace, zvláště když se všechno učí sám. A tak jsem vyzbrojen dvoudenními zkušenostmi z loňska vyrazil do Jeseníků. Poučení číslo jedna: nejprve jíst, a pak chodit; číslo dva: tři litry vody s sebou, i když je to těžké; třetí poučení: teplejší spacák, i když zabere více místa.
V roce 2007 jsem se již cítil jako zkušený horal. Nejen kvůli dvěma sólovýpravám o kterých jsem vám už vyprávěl, ale také dvěma do výletům na Slovensko, o kterých jsem nevyprávěl. Na sólovýpravu jsem se zatím na Slovensko nepustil – čekaly na mě nedokončené Jeseníky. Bylo to v již na konci května (měl jsem po maturitě) a všude hlásili parádní počasí. Poučen o špatné dostupnosti Rýmařova jsem tentokrát startoval z Vrbna pod Pradědem. Cesta proběhla bez komplikací a já záhy směřoval po zelené turistické cestě na západ.
Na rok 2008 už mi Česká republika nestačila, mířil jsem od začátku na Slovensko. Také tři dny se mi zdálo málo, plánoval jsem týden. Využil jsem výhody vysokoškoláka a vyrazil 1. září ihned po zapsání se do studia. Mimo sezónu se cestuje o poznání lépe, zvlášť když chce člověk být sám. Následující text je úryvek z 27 stránkového dopisu babičce a dědovi.
Tento cestopis je druhý úryvek z již zmiňovaného "krátkého" dopisu prarodičům. Opět jej ponechávám tak jak byl, pouze jsem doplnil fotky. Pojďme se tedy společně vydat na zajímavou pouť do míst dobré vody, kouzelných zákoutí a nevyzpytatelných cest.
Bylo to celkem narychlo. Prostě najednou bylo hezky, byl čas i chuť a já s bráchou stál při cestě, batoh na zádech, mapu v kapse a rozhlížel se okolo. Náš cíl byl nejsevernější bod Rakouska. Vyrazili jsme kolem pole, povídali si a dělali legraci. Vládla pohoda, přiměřené teplo a letní atmosféra. Najednou říkám: „Hele, ten rybník tu neměl bejt.“
Víte jaký je rozdíl mezi Velkou a Malou Fatrou? No přece Velká Fatra je malá a Malá je velká – alespoň co se rozlohy týče. Ovšem jak nás informuje Slovenská Akadémia Vied, Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra: „Názov vrchu a druhotne sústavy vrchov Fatra je spirantizovanou podobou staršej okluzívnej podoby patra, derivovanej od slovesa patriti pozerať.“ Prostě Fatra znamená výhled a tedy Malá Fatra je malý výhled, protože je nižší. Přesto jsem se na další sólovýpravu vydal právě tam – tentokrát jsem dal přednost rozloze před výškou. Hodlal jsem strávit na horách šestnáct dní bez kontaktu s civilizací a za ten čas už člověk ujde kus cesty – dokonce jsem měl v plánu pokračovat přes růžek Nízkých Tater do neznámých pohoří jižně pod nimi, že na to nedošlo už je však jiná věc. „Šestnáct dní? A bez kontaktu s civilizací?“ řeknete si, „Jak chce s sebou tahat jídlo?“ Inu jak? Na zádech.
Pokračování cestopisu, který jsem rozdělil na dvě části, abych všechny neodradil jeho délkou. V druhé polovině cesty se obloha vyjasnila, takže přibylo i více fotografií, ovšem dramatických zážitků nijak neubylo.
Bylo 10. 10. 2010, neděle a já jako obvykle ráno šel do modlitebny (protestantského kostela) na Bohoslužbu. Škola už byla dávno v plném proudu. I vysokoškolské prázdniny dávno za mnou. Tentokrát jsem nepodnikl žádnou sólovýpravu, nebyl čas. Celá moje rodina se o prázdninách stěhovala téměř na druhý konec republiky a já zůstával na studia. Celý ten den jsem nic netušil. Vše změnila až večer jedna SMS. Psalo se v ní, že v tomto týdnu odpadají semináře jednoho z vyučujících. To byla návnada. Sedl jsem k počítači a procházel rozvrh. Zjistil jsem, že mám jedinečnou šanci vypadnout.