První sólovýprava do Beskyd
Co je třeba k podniknutí sólovýpravy do hor? Vybavení, zkušenosti, štěstí, odvaha, plánování? Pokud jste dítětem a to alespoň trochu poslušným, tak především svolení rodičů. To jsem dostal prvně v 17 letech (to víte, ti prvorození :-). Z toho ostatního jsem měl možná tu odvahu.
Čtete Foglara? Pokud ano, tak mě jistě znáte. Píše o mě často. Já jsem ten „papírový hoch co v neděli sedí s mamkou v parku v bílé košili a dává pozor, aby se neušpinil.“ A jsem na to hrdý! Teď si vy, zkušení skautíci, nemyslete, že jsem byl nějaký jelimánek. Pod širákem jsem spal už v šesti letech, a když jsem ve třech letech šel lesem po úzké pěšině, ptal jsem se rodičů, kdy půjdeme do lesa. Dobře jsem totiž věděl, že cesta není les. Ale v neděli jsem skutečně sedával (a dělám to i nadále) v bílé košili a pokud ne v parku, tak na návštěvě. A pozor abych se neušpinil dávám vždy.
Co se týče vybavení, měl jsem kotníkové boty za tisícovku a zbytek oblečení od vietnamců. Ohledně zkušeností jsem na tom také nebyl nejlépe – rodinné výlety a dětské stanové tábory se zázemím. Tak jsem tedy vzal 24 litrový batoh. Do něho cyklospacák a na něj klasickou karimatku. K tomu jsem přidal půllitrovou láhev vody (nikdy jsem moc nepil) a peněženku, protože plán se podařilo prosadit na poslední chvíli a měl jsem v úmyslu nakoupit jídlo cestou.
V 6:29 jsem si vyfotil nádraží a v 6:33 nastoupil do vlaku. Úmysl nakoupit se ukázal jako komplikovaný. Ve Frýdlantu bylo zavřeno. Odjel jsem autobusem na zastávku Malenovice, parkoviště, kde stála akorát hospoda vařící teplá jídla. Bylo 10:20 a nikde nic lepšího, a tak jsem zdejším řízkem nepohrdl, a v 10:55 vyrazil k Satinskému potoku s vodopádem. Protože jsem si od tří let pamatoval, že cesta není les, brzy jsem odbočil ze žluté přímo do koryta potoka. Fotografovat vodu ve stinném údolí levným třímegapixelovým fotoaparátem není tak úplně snadná záležitost, ale s manuálním nastavením jsem z něho dostal alespoň něco.
)
)
)
)
)
)
)
)
Ze Satinského potoka jsem se vyšplhal, když údolí bylo příliš malé, než aby bylo zajímavé. Turisticky neznačenou cestou jsem se pak vydal jakoby zpět a vzhůru Loukami pod Lukšincem, vyfotil jsem pár motýlů, prošel Ondrášovy díry, ale žádnou zajímavou jeskyni jsem neobjevil, protože jsem nevěděl kde hledat a ani jsem se pátráním příliš nezabýval. V 13:50 jsem pak už stanul na vrcholu Lukšince. Slunko peklo a já se těšil na Mazácké skály a potok. Zamířil jsem proto k Butořance, kam jsem došel ve 14:20 a vydal se po modré dolů. Mazácké údolí bylo jistě zajímavé a skály také, ovšem já se mnohem více těšil do Ostravice. Že by stesk po civilizaci? Nikoli. Hlad a především žízeň. Zjistil jsem, že půllitr, který mi stačil na celodenní rodinný výlet mi nestačí v mém tempu, když jdu sám. Celou cestu jsem spíše proběhl, a čím blíže jsem byl, tím jsem zvyšoval i tempo. (Poučení pro příště: jídlo a voda jsou naprosto zásadní.) V 15:30 už jsem nakupoval v obchůdku nedaleko nádraží. Z této části cesty proto nemám ani moc fotografií.
)
)
)
)
U obchodu jsem se ihned napil, ale s jídlem jsem ještě počkal. Vrátil jsem se podél řeky Ostravice k Mazáku, zahnul doleva, do jeho údolí, a tam posvačil. Jak jsem se tak radoval z dostatku jídla a pití, docela jsem zapomněl, kde jsem a po skončení jsem si zapsal 16:20 – konec svačiny – Ostravice, řeka. Což byl ovšem osudný omyl. Protože jsem neseděl u Ostravice, nýbrž u jejího přítoku Mazáku, tak přede mnou nebyla hora Malý smrk, nýbrž Čupel. O tom jsem však neměl ani zdání, přelezl jsem potok a přímou cestou, kolmo k vrstevnici stoupal na Čupel. Po asi 200 metrech převýšení jsem měl narazit na zpevněnou cestu vedoucí mírně vzhůru. Jak jsem tak stoupal, cesty jsem míjel, ale žádná z nich nebyla zpevněná a rozhodně jich bylo mnohem více, než na mapě. Stoupal jsem tak dlouho, až jsem si byl jist, že je to více než 200 metrů. Protože však stejně nebylo na vybranou pokračoval jsem dál. Neřekl bych zanedlouho, ale zkrátka za nějaký čas jsem dorazil přibližně na vrcholek. Kdo jste někdy stoupal přímo lesem na zalesněný vrchol víte, že není tak snadné rozpoznat ten úplný vrchol, ale zkrátka už se přede mnou otevíral výhled na okolní kopce. K mé smůle však nebyla vidět přehrada. No, ať jsem točil mapou jakkoli, výhled na kopce neseděl. Rozhodl jsem se sestoupit levým (pro mě, jak jsem přišel) svahem dolů. Tam jsem měl postupně narazit na žlutou turistickou a na výhled k přehradě, která byla jednoznačným orientačním bodem.
)
)
)
)
Klesal jsem svahem rezervace Mazácký Grúnik, ale o tom jsem neměl tušení. Sestoupil jsem více, než mi bylo milé, ale jiný způsob jak se najít nebyl. První jasný orientační bod byla vesnička Muchovice. Byl mi ovšem málo platný protože jsem jej na mapě nenašel. Bodejď bych ho také našel na svazích Malého Smrku, nebo kdekoli na západní straně Ostravice. Jediné čím jsem si v té době byl jist bylo, že po svačině jsem překročil řeku. Kdepak by mě napadlo, že to nebyla Ostravice. Až tu náhle jsem narazil na známé místo. Soutok dvou potoků, modrá turistická a nějaký pomník. V ten okamžik mi to docvaklo. Popadl jsem mapu a nadával: Do Čupele, do Čupele! Ještě nějaký čas se pak u nás doma říkávalo: „Jdi na Čupel.“ místo „Jdi do háje.“ apod.
Vedlejším produktem tohoto drobného opomenutí bylo, že jsem se v 18:42 nacházel na stejném místě jako 16:20 a bylo jasné, že plán další cesty se moc nenaplní. Místo na spaní jsem si však chtěl hledat alespoň na „správné“ straně Ostravice. Našel jsem tedy náhradní plán. Zamířil jsem k hrázi přehrady Šance a za ní vzhůru po žluté. Tohoto rozhodnutí jsem rozhodně nelitoval. Už se stmívalo, z údolí vystupovala do chladnoucího vzduchu mlha a zakrátko se rozsvítily na hrázi lampy. Přes veškerou mou snahu silně šumící fotoaparát mě trochu zradil, ale něco z atmosféry přece jen zachytil. Pak hráz zmizela za ohybem cesty. Byla téměř tma. Já jsem po žluté zabočil k potoku Růžanec a vzápětí sešel ze žluté kus údolíčkem výše. Překročil jsem potok a ve smrčině si našel místo ke spaní. Na to, že v lese byla již docela tma nebylo vůbec špatné, později jsem ale spával na luxusnějších místech, protože na tom jsem si vždy dával záležet. Ve 21:05 bylo vše připraveno, pak jsem povečeřel a ulehl.
)
)
)
)
Večer byl vskutku nádherný. To jsem ovšem ještě netušil, jaký dárek dostanu ráno. Začalo to nepřívětivě. 5:50 jsem již nevydržel zimu a mokro (starší cyklospacák byl sice lehký, ale opravdu nehřál a ona byla celkem kosa). Teplé slunko nikde a místo toho ranní studený opar, šero a zima. Rychle jsem vše zabalil, nasnídal se (fuj, ta ledová voda, kdo to má pít – oheň jsem v lese nikdy nedělal, ani později). Pak jsem začal sestupovat podél potoka. Lehká mlha všude kolem, vycházející slunce se v ní lehce smáčelo a silná rosa vše pokropila perličkami. Fotografové v této hodině mluví o „zlatém světle“. Jen jsem žasl a děkoval. Co mám fotit dříve? Zamlžený sluneční kotouč vykukující za vrcholky stromů, nebo miliony kapiček zdobené obrovské pavučiny? Pomalu jsem v úžasu došel ke žluté turistické. Zde mě čekala tajemná cesta. Za světla možná obyčejná, ale nyní dlouhá, tmavá, zamlžená, plná tajemství, stínů a odlesků. Cesta zakázaná a uzamčená stovkami obrovských pavučin, nyní rosou zářících a varujících: zde nikdo nechodí. A na jejím konci jako naděje světlo zářící ve zlatých paprscích.
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Vím, že ne všechny fotografie jsou kvalitní, ale to co čtete se přece jen jmenuje cestopis, nikoli fotogalerie, a tak musím volit kompromis mezi výtvarnou a výpravnou kvalitou. A žel mé schopnosti v kombinaci s technikou nedokáží obojí sloučit do jednoho (prostě některé důležité fotky se nepovedly). Zpátky však do čarovného rána. Sotva jsem prošel „pavoučí cestu“ otevřela se přede mnou jiná, nová a úžasná scenérie. Přehrada Šance se proměnila v obrovský pěnivý kotel. Sotva jsem to mezi stromy zahlédl, vykašlal jsem se na žlutou cestu a začal stoupat přímo svahem, abych získal výhled. A to se podařilo, i když jen částečně, protože mlha se rychle rozplývala a v 8:08 už jsem se vyhříval v plném slunci a vyhlížel na otevřenou hladinu Šance.
)
)
)
)
Ono vyhřívání se mi bylo skutečně zapotřebí. Pavoučí cesta byla totiž poněkud zarostlá ostružiním a vysokou travou. Nejinak na tom byl svaz na Malý Smrk. Výsledek byly úplně promáčené nohy od bot až skoro k pasu. Příjemné nic moc. Kalhoty uschly rychle, ale v botách zůstává mokro dlouho. Nicméně i tak jsem vyrazil dále. Bez problémů jsem znovu našel žlutou, od ní vyfotil výhled na Lysou horu s milým Čupelem v popředí. Dále jsem pokračoval po hřebeni a červené turistické cestě na Smrk. To mě však záhy přestalo bavit a tak jsem to otočil zase dolů k jižnějšímu prameni potoka Kyčerov. Strmost kopce jsem se pokoušel zachytit na fotografiích, ale moc se to nedařilo.
)
)
)
)
)
)
)
)
Ve 14:47 jsem se naobědval u potoka Kyčerov, nedaleko vesničky Velké, a následně zhruba po vrstevnici pokračoval zpět k hrázi Šance. Když se pak v závěry naskytl výhled, fotil jsem sluncem ozářenou přehradu. Poslední jsem pořídil v 17:48 a v 19:45 jsem byl doma.
)
)
)
)
No, řeknu vám, ne že by ta cesta proběhla bez komplikací, nemluvě o tom, že bych vše zvládl na jedničku, ale rozhodně mě navnadila na další pokračování. Kdo nikdy nezkusil být v lese (být unavený, zmrzlý, ztracený) sám, neví o co přichází. V tu chvíli se totiž činnost, kterou člověk vykonává (totiž to chození) zdá nejdůležitější věcí na světě, jakoby pro nic jiného nebyl stvořen. Já neříkám, že je to pravda, jen říkám, že na sólovýpravě v horách je to pravda. A nemám na mysli jen právě tuto první.
© Famiso 2005 a 2010
Zápis jsem rekonstruoval na základě záznamů z cesty a paměti.