Cestopisy

Deštivá Malá Fatra (2. díl)

Druhý den ráno, světe div se, nepršelo. Všude bylo mokro, protože v noci si déšť neodpočinul, ale krásné slunko se ukazovalo mezi mraky. Nemělo žádnou sílu, ale psychický efekt byl silný. Nějaký čas jsem se pokoušel sušit věci, ale bez úspěchu. Stále bylo vlhko a zima. Přesto jsem si udržel večerní rozhodnutí zůstat týden a jednal podle něho. To znamenalo zabalit věci, nahodit batoh a vyrazit vzhůru k hřebenu. Nyní se mi vůbec nelíbilo, jak nízko jsem se ocitl, což jsem předpokládal už cestou sem, ale přesto jsem tu skončil. Vykašlal jsem se na modrou značku a usoudil, že cesta, kterou jsem včera přišel bude rychlejší. Tak jsem se vydal po svých stopách zpět – tedy vlastně po paměti, protože stopy smyl déšť. O kus výš na cestě jsem před sebou spatřil dva lidi s malými batohy. Co tu dělají? V takovém počasí. A teď ráno? Blázni! Jeden byl starší (asi padesát) a druhý přibližně v mém věku. První lidé, které jsem od začátku cesty spatřil. Původně jsem se pokoušel s nimi nesetkat, ale šli příliš pomalu. Tak jsem se vrátil ke svému tempu a hodlal je minout. Ze slušnosti jsem je pozdravil a chtěl pokračovat dál. Ale starší si hodlal povídat. Žvanil něco o počasí a medvědech někde blízko a já jsem ho poslouchal jen na půl ucha a udržoval tempo v naději, že ho brzy odradím. Chlap se ale držel, tak jsem se dozvěděl, že jako dobrovolníci chodí kontrolovat pokácené dřevo, zda ho nikdo nekrade a že o kus výš mají chatu (tu už jsem viděl). Vykládal jak se s nějakými lidmi hádá o vlastnictví této chaty a mě to bylo srdečně jedno. Dorazili jsme tedy pod odbočku k chatě. Uvažoval jsem zda nepokračovat dál, abych se jich zbavil, ale usoudil jsem, že velmi prudký svah, který se naproti zdvihal mi v tom pomůže. A když říkám prudký, mám na mysli takový, po kterém se dá přidržovat země s jen minimálním předklonem. Nabral jsem vodu z potoka, protože výše jsem už o žádném nevěděl a vyslechnul si upozornění, že není po dešti moc čistá, což jsem viděl taky. Pak jsme se vydali do kopce. Vykašlal jsem se na závaží na svých zádech (které za těch pár dní zhublo minimálně) a nasadil ostré tempo. Chlap se ale patrně rozhodl jej udržet. Ten mladý brzy zůstával pozadu, ale starší se držel. Alespoň na řeči mu brzy došel dech. Stoupal jsem bez přestávky dvacet minut. Pak jsme dorazili k chatě a já měl náskok sotva pět metrů. Byl jsem mokrý od potu a musel jsem se vydýchat a napít, protože chata byla zhruba v polovině stoupání. Tak jsem se dozvěděl pár dalších zajímavých věcí, rozloučil se a pokračoval ve své cestě šťastný, že jsem konečně sám.

Zakrátko jsem spatřil první výhledy na vrcholky. Ty nejvyšší ještě halila mlha, ale většina hřebene již byla volná. Sláva. Cestou nahoru jsem se tak trochu bál, že hřeben bude ve stejném stavu, jako jsem ho opustil. Avšak radost netrvala příliš dlouho, než jsem dosáhl vrchního okraje louky, začalo opět pršet. Stanul jsem pod osamělým stromem u kterého jsem se den předtím těšil z prvních paprsků slunce a upevňoval si lépe kapuci. Takže vše při starém. Pár výhledů jsem vyfotil a pak se připojil na dobře známou modrou. Cesta vzhůru trvala o něco déle, než dolů a tak se stalo, že jsem zpět na hřebeni stanul teprve v čase oběda.

Jakmile jsem byl na hřebeni, zbývalo už jen jít dále. Cesta byla jasná a docela příjemná. Déšť chvílemi přestával a místy se dokonce objevovalo mezi mraky slunko. Krok za krokem příjemně ubíhalo okolí. Tak jsem ukrajoval kilometry své cesty. Když tu jsem ucítil velmi silný zvířecí zápach. Nemohu s jistotou říci, že byl medvědí, protože si nejsem jistý, zda bych medvěda po čichu poznal, ale byl to velmi kořeněný zvířecí pach. To dodalo cestě trochu vzrušení. Co kdybych nějakého z dálky uviděl? Všeho moc škodí, za dalším kopcem by na mě vykouknout nemusel, ale vidět ho pod ním – to by se mi líbilo. Za kopcem na mě skutečně vykouklo něco překvapivého, ale medvěd to nebyl. Byl to první holý, nezalesněný hřeben. Vlastně byl ještě z velké části zarostlý, ale po dlouhé době se mi znovu otevřel skutečně horský výhled. Pokračoval jsem dál a cestou fotil. Nyní již bude lepší místo dalšího psaní ukázat výsledek. Jen si všimněte, jak na fotografiích postupně ubývá mlha a pošmourno a na těch posledních dokonce září slunko.

Když jsem tak kráčel po hřebeni, uvažoval jsem nad tím, jak je zvláštní, že i když jdu docela sám po opuštěných horách, tak právě v tu chvíli mám pocit, jako bych dělal tu nejdůležitější věc na světě. Dokonce mnohem důležitější, než cokoli co jsem dělal doma. Kolem čtvrté hodiny jsem dorazil k Borišovu. Je to docela významný vrchol, takže byl vidět již z dálky. Stejně jako chata na jeho úbočí. A u chaty lidé. Nějaký čas jsem uvažoval, že se mu vyhnu, ale byl příliš v cestě, tak jsem se nakonec setkal s dalšími lidmi. Tento den je nějaký přelidněný. Když už jsem tam byl, zakoupil jsem trochu vody, abych nemusel brzy sestupovat dolů. Nakonec celkem zbytečně, jak se ukázalo. Ještě jednu významnou věc jsem na té chatě udělal. Navštívil jsem místní záchod a ukradl kus toaletního papíru, který jsem zapomněl doma. A jako zloděj jsem rychle mizel pryč. První z brzy následujících fotografií je zpětný pohled na tuto horu.

Bylo po čtvrté hodině a spolu s tím pomalu čas uvažovat o cílovém místu ke spánku. Také jsem potřeboval doplnit vodu, která na večeři jistě nevystačí. Studoval jsem mapu a můj plán se pomalu ustálil na sedle u Bílé skály. Voda měla být nedaleko a tvar kopců sliboval závětří. Nevýhoda byla, jeho větší vzdálenost a já byl značně unavený a hlavně otlačený od batohu. Ale náladu jsem měl dobrou. Odpoledne už nepršelo. Slunko se objevovalo čím dál častěji a mraky mizely na východě. V mapě jsem také viděl zakreslené nějaké salaše, ale nevěděl jsem o nich nic bližšího. Bylo už skoro pět hodin (v sedm zapadá slunce), když jsem se přiblížil k první z nich. Ji samotnou jsem neviděl, ale zato stádo ovcí ano. Byl to docela zvláštní pohled. Stádo bílých teček a za nimi hory a divoké kopce. Upoutaly mě natolik, že jsem pro lepší fotografii došel blíž, až jsem se jednomu ze psů zdál podezřelý. Ulovil jsem si však jen svou fotku a dal se na ústup. Po překročení zajímavého skalnatého ostrůvku se přede mnou již rozprostřela Ploská, která dělala čest svému jménu. Chtěl jsem již spěchat k Ostriedoku a Bílé skále, tak jsem si cestu zkrátil tím, že jsem obešel vrchol cestou po vrstevnici. Pak už jsem v dálce uviděl sedlo u Bílé skály. Už jsem se jej nemohl dočkat. Zatím jsem se blížil k salaši Pod Suchým vrchom. Zanedlouho jsem ji opravdu uviděl. Stála tam u lesa malá chaloupka a již z dálky jsem na jejích dveřích uviděl velký žlutý obdélník. Upoutala mou pozornost. Napadlo mě, že onen obdélník by mohl být takový ten nápis: Vážení návštěvníci, udržujte pořádek … A taky že byl. Salaš to byla otevřená. Vešel jsem dovnitř. Tam stála palanda a velká, stará pec. Protentokrát jsem tento luxus uvítal. Rozbalil jsem pár věcí a šel k nedalekému prameni pro vodu. Ještě před večeří jsem jen tak nalehko vyšel obhlédnout okolí a zastihl jsem akorát západ slunce. Vešel jsem do lesa za salaší a po pár metrech stanul na skále. Otevřela se mi vyhlídka na západní kopce. Po pravé straně zůstávalo skryté slunko a jeho paprsky malovaly v prostoru nad horami své krásné barevné vrstvy. Byl to jeden z nejmalebnějších západů. Jen velmi pomalu se proměňoval a jakoby bděl nad celým údolím. Samozřejmě jsem nezapomněl si ho vyfotit, a když jsem se téměř nabažil pohledu z tohoto místa, utíkal jsem po svahu dál a výš, abych si západ prodloužil. Nakonec jsem se ocitl na vrcholku Ostriedoku a i zde už sluneční kotouč zmizel. Plný dojmů krásy a ticha jsem se vracel ke svému malému domečku. Na obloze nad ním zůstávala ještě červeň a salaš byla tak malá v celém krásném a tichém okolí. Byl to úchvatný, pokojný večer, třešnička za celým dnem.

Následující den zůstal podobný předcházejícímu večeru. Trochu větrno, celkem chladno ale slunce se mezi mraky hojně ukazovalo a vytvářelo vhodné světlo k fotografování. Dopoledne jsem se věnoval jenom sušení. Vyložil jsem věci před salaš a na přímém slunku utěšeně vysychaly. Také já jsem tam poseděl a vyhříval se. Musel jsem být v bundě, protože foukalo, ale jinak na slunci nebyla zima. Když jsem si v pohodě s pocitem samoty zašel do nedalekého roští na záchod, překvapil mě cizí příchozí. Šel k prameni a tvářil se jako doma. Když se vracel, setkal jsem se s ním a dozvěděl se, že asi sto metrů níže je další salaš, kde se svým kamarádem přebývají. Valnou radost jsem z nich neměl. Zval mě k nim, zašel jsem se tedy podívat, ale brzy jsem utekl. Zatím došel poslední toustový chléb a přišel čas připravit první placky z mouky a vody. Podařilo se to docela úspěšně a vlastně to i bylo dobré.

Odpoledne mě už nebavilo vysedávání a i když boty nebyly ještě vyschlé (zvenku, zevnitř nepromokly), vydal jsem se na menší procházku. V Bílé skále u které jsem chtěl původně spát měly být nějaké jeskyně, což mě docela lákalo. Zašel jsem tedy tím směrem. Cestou jsem fotil výhledy. Když jsem stál v sedle, přesvědčil jsem se, že můj původní odhad byl správný, spalo by se tu dobře. Ale následující noc jsem mínil ještě strávit v salaši. Zatím jsem vyrazil na obhlídku skály a jeskyní. Všichni mě furt strašili medvědy, a tak jsem si pro jistotu vzal klacek a občas s ním udeřil do skály, nebo stromu, abych dělal hluk – když už jsem šel do těch jeskyní. Zjistil jsem ale, že medvědi by museli mít zvláštní vkus, kdyby v těchto jeskyních chtěli přebývat. Vytvořila je totiž prosakující voda a tak byly celé mokré. Ve skále měly být docela i několik set metrů dlouhé chodby, ale já nalezl jen menší jeskyně do dvaceti metrů délky. Když jsem obešel skálu, ocitl jsem se ve Fatranském lese. Zvláště zde by zasloužil i označení prales. Podobné porosty jsem nikde v Čechách ani na Slovenku neviděl. Hustý, starý hvozd plný vůní, zvuků, pachů a zvláštních tvarů. Panovalo zde zvláštní ticho. Nikoli však mrtvé, ale plné života a jeho zpěvu. I vlhká přírodní vůně byla krásná a pokojná. Les jako by byl uzavřen od okolního života a žil si svým vlastním nerušeným tempem. Nedotknutelný, nepřístupný, původní, divoký a svůj. Jako tichý host jsem chvilku poseděl na mohutném kořeni, vdechoval čistý vzduch, který byl cítit růstem, činností lesa, skal a vody.

Poté co jsem opustil hustý les, vystoupal jsem vzhůru na skálu a díval se do dalšího údolí, Vrátné doliny. Vtom cosi upoutalo můj zrak. Zdálo se, že dole na pasece stojí malá chatka. Byla dosti vzdálená a nízko, kdyby to ovšem byla salaš. Tam nahoře jsem byl příliš blízko svým sousedům a turistické cestě. Necítil jsem se tam úplně dobře. Bylo rozhodnuto. Zapamatoval jsem si polohu chaty vůči různým orientačním bodům a představil si její pozici z různých úhlů, abych ji našel až ztratím výhled a budu klesat dolů. Sestup mi zabral delší dobu, orientace byla stížená, neboť les byl místy neprostupný a já musel měnit směr. Celý svah byl narušený a rozdupaný od zvěře. Přes sezónu se tu jistě páslo. Došel jsem k napajedlu a odtamtud to již nebylo daleko. Mé přání se splnilo. Byla to salaš a byla otevřená turistům. Přitom byla téměř dokonale schovaná v lesích a žádná cesta k ní nevedla. Byl jsem rozhodnutý se do ní přestěhovat. Jen jsem cestou nahoru váhal zda ještě dnes – bylo už k večeru, nebo až zítra. Jak jsem stoupal, ohlížel jsem se zpět. Salaš většinou nebyla vidět a kdybych o ní předem nevěděl, sotva bych ji spatřil i v místech, kde byla vidět. Všimněte si jí na prvních třech fotkách následující série. Svah byl velmi příkrý a i přes značné tempo mi trvalo přes dvacet minut, než jsem se dostal k salaši Pod Suchým vrchom. Tam mé rozhodování usnadnili příchozí turisté. Ihned jsem sbalil své věci a zmizel dole. Cestou se slunko sklonilo k západu, a tak jsem v chatce jen odhodil věci a vyběhl na kopeček nad ní, a fotil druhý západ slunce nad horami. Tu noc jsem strávil v pohodlí salaše opuštěné kdesi hluboko v lesích Vrátné doliny v Malé Fatře.

Na další den jsem si naplánoval celodenní, ale nenáročný program, abych si ještě odpočinul. Salaš byla ve výhodné pozici vůči zajímavému okolí, takže výběr byl dostatečný. Zalíbil se mi neznačený hřeben, který pokračoval za Bílou skálou. Měly tam být další jeskyně a skály a hlavně podle vrstevnice se jednalo v podstatě o rovinu. Takže taková procházka. V dolině bylo hezky i ráno (i když chladno). Přesto jsem vstal celkem brzy, nasnídal se a připravil placky na oběd. Do batohu jsem hodil jen pár věcí a nějaké to jídlo a nalehko zahájil výpravu. Nejprve jsem musel vystoupat k Bílé skále, což byl vzhledem k převýšení úkol téměř na půl hodiny, i když stála přímo nade mnou. Ocitl jsem se v již známých místech, ale pokračoval po hřebeni dál. Byl značně členitý a hustě porostlý lesem. Ze všeho bylo jasně patrné, že do těchto míst člověk nechodí. Například jsem objevil přírodní napajedlo a okolo mnoho zajímavých stop. Tedy netuším, co za zvířata tam chodí, ale graficky to vypadalo dobře. Skály byly seskupeny do mnoha samostatných výčnělků. Mezi nimi se táhla složitá sedla. Již záhy se ukázalo značně obtížné sledovat hlavní hřeben. Výhled byl celkem malý a terén velmi složitý. Jít vzhůru často znamenalo nejprve klesat. Postupoval jsem opatrně, a tak jsem pokročil od Bílé skály k dalšímu vrcholu. Dále již nevedl skalnatý hřeben, ale kopec se rozbíhal do mnoha stran a všude klesal. Vytipoval jsem pravděpodobný směr hlavního hřebene i podle občasných vyhlídek a tvaru kopce. V lese nebylo vidět daleko a orientace byla nesnadná, tím se stalo, že jsem se zmýlil. Můj hřeben klesal příliš dolů. Jenže jsem neměl tušení, zda jsem uhnul doleva, nebo doprava. Po obou stranách hřebene vedly dlouhé doliny s turistickými značkami. Severní (z mého pohledu vpravo) byla modrá a Jižní červená. Po dlouhém klesání jsem se v čase okolo poledne ocitl na červené. Když už jsem tam byl, poobědval jsem.

Ústup jsem zvažoval jen krátce. Rozhodl jsem se vrátit na hřeben. Cestou přímo vzhůru. Tak se z nenáročné procházky stal náročný výstup. Čekalo mě přes pět set metrů velmi prudkého kopce. Zhruba dvě stě metrů pod hřebenem jsem narazil na zajímavou cestu. Byla docela široká (akorát pro pohodlnou chůzi jednoho člověka) a pokračovala po vrstevnici na obě strany kam až jsem dohlédl. Později se ukázala být významnou. Nyní jsem ji ale překročil a stoupal dále. Málem jsem se ihned nechal zmást falešným hřebenem. Jak jsem stoupal, dostal jsem se do místa, kdy jsem vykročil na kopec a přede mnou se skláněl svah prudce dolů do doliny. Zdálo se to být jasné. Za mnou je červená dolina, tak přede mnou je modrá, tedy jsem na hlavním hřebeni. Ovšem byla to mýlka. Na obou stranách se kroutila červená, která zde vytvářela malý oblouk a já nebyl na hlavním hřebeni. Málem bych se byl vydal zase zpět dolů. Naštěstí jsem si to včas uvědomil. Pak jsem se konečně dostal na hřeben, který zde už byl zase skalnatý. Bylo v něm mnoho malých jeskyní a některé docela prostorné. Jak jsem pokračoval dál, přibývalo smrků a les celkově houstl. Stával se ještě tajemnějším, uzavřenějším a tichým. Dýchal vlhkým lesním chladem a působil pokojně, ale pln života. Na mnoha místech zavládlo šero, že ani nebylo vidět odkud prosvítá slunce. Tu se ani nedalo fotit. Po několika hodinách jsem stanul před vysokým bílým skalním štítem. Byl naprosto kolmý a jak se ukázalo, pro mě byl bránou do téměř čarovného světa. Byl už pokročilý čas, tak jsem musel pomýšlet na návrat. Nebyl jsem si jistý, jak bych po západu slunce salaš v lese hledal. Za tímto skalnatým hřebenem mělo být podle mapy vhodné místo k sestupu do doliny, která skýtala vhodné podmínky pro urychlený návrat. Tak jsem vykročil, abych obešel skálu, ještě jsem nic netušil, pověstný bludný kořen mi zůstal skryt. Pod skálou zavládlo šeré vlhko a ticho. Kameny tu byly rozesety nepravidelně, cesta se udržovala těžko. Vysoké komíny nutily člověka občas klesat a jindy stoupat. Snažil jsem se zhruba udržovat směr. Většinou jsem neměl problém s orientací na velké vzdálenosti a směr jsem udržel, ale uvědomoval jsem si, že toto jsou ztížené podmínky. Slunce také nebylo vidět, aby mi pomohlo. Po delší cestě jsem využil malé vyhlídky, abych si vyfotografoval kopce před sebou. Pořídil jsem fotku a ještě se chvilku rozhlížel, když tu mi přišel zvláštní směr, z kterého přichází sluneční paprsky. V tom jsem si uvědomil, že ploché kopce v mém výhledu jsou Ploská a Ostriedok a já se nedívám dopředu, ale zpět. Zaradoval jsem se, že jsem to zjistil tak brzo. Jelikož bylo nemožné jít přímo nejvyšším hřebenem, šel jsem po svahu a nepoznal místo, kde hřeben pokračoval dál a začal obcházet vrchol kolem dokola. Byl bych ho obkroužil. Začal jsem se tedy vracet zpět a dával pozor, kde bude hřeben pokračovat dál. Nezašel jsem příliš daleko, když jsem nad sebou uviděl pravděpodobnou možnost vyhlídky a zdálo se, že pod ní pokračuje hřeben. Tak sláva, ani jsem si moc nezašel. Vystoupal jsem k ní a opravdu jsem stál na vysoké skále a pode mnou hřeben pokračoval. Úsměv mi ale zmrzl na rtech, když jsem ta místa začal poznávat a nový výhled na Ostriedok mi tušení potvrdil. Stál jsem na bílém skalním štítě, pod nímž jsem před nějakým časem zahájil cestu přes vrchol. Ano, byl to ten hřeben, jež se zdál pro svou výšku a kolmost naprosto nedostupný a já se na něm ocitl, aniž bych to tušil. Tu se mě zmocnila lehká nervozita. Zkrátka mě tlačil čas. V sedm padne tma a cesta dolinou mi zabere nejméně dvě hodiny. Zatím čas odečítal minuty po čtvrté. Ovšem návrat po hřebeni by byl pomalý a v těchto místech nebylo možné sestoupit přímo kolmo k vrstevnici. Přes tento vrchol jsem se zkrátka musel dostat, a to co nejrychleji. Zorientoval jsem se co nejpřesněji. Vykročil jsem, snaže se udržet směr. Co se dělo dále je obtížné popsat, zkrátka a dobře na následující vyhlídce jsem uviděl skalnaté štíty, což mě ujistilo o správném směru. Na další mě ovšem do očí udeřil opět Ostriedok! Jak já ho nerad viděl. Znovu jsem si v hlavě přehodil jih a sever a zkusil to dál. Ještě dvakrát mě pak takto překvapil přesně opačný směr. Už to začínalo být vážně zajímavé, když jsem náhle uviděl ono utajené, zvláštní dílo přírody. Mohutnou skalní bránu. Byla mi odměnou za mé bloudění! Ztracená kdesi v lesích a skalách. Neznámá a tajemná, majestátní dílo vody a kamene. Dodnes nedokáži určit kde přesně stojí. Les mlčel a pojmy směr a cesta ztratily význam. Umístění bylo nejasné. Byl jsem kdesi v horách, brzy padne večer a já nemám spacák s sebou. Přesto jsem se zastavil a hodil vše za hlavu, abych plnými doušky vychutnal objevitelský pocit. Vždyť kolik lidí na celém světě má tušení o tomto místě?

Nu, ale nemohl jsem zůstat stále. Neměl jsem to štěstí jako Nastěnka aby mi sluníčko počkalo. I když, kdo ví, kdybych to zkusil … No raději jsem urychleně pokračoval a světe div se, pravděpodobně správně, protože náhle pode mnou byl asi třicetimetrový, kolmý, skalní sráz. Zkusil jsem ho obejít zprava, ale to nebyla šťastná volba, jen jsem si přitiskl palec do smůly, když jsem se přidržel smrku. Snad se mě smůla nebude opravdu držet. Mé přání však nebylo vyslyšeno. Nic zlého netuše vydal jsem se obejít sráz zleva. Klesal jsem dolů delší dobu, až se mi podařilo dostat pod jeho úroveň. Pak jsem spěšně pokračoval dál, neboť poslední vhodný čas k návratu už minul. Před sebou jsem spatřil vyhlídku. Vyběhl jsem na ni a málem se mnou švihlo – vlastně spíše já bych s něčím švihl, kdybych zrovna nedržel foťák. Hádejte co jsem viděl? Ostriedok! To byla poslední kapka. Okamžitě jsem, právě tam kde jsem byl, začal slézat dolů. Přímo po spádnici. To by tak hrálo, abych se do té doliny nedostal! Kdyby svah nebyl hustě porostlý smrky, nikdy bych se na tak dlouhý a hlavně příšerně strmý svah neodvážil. Takto i kdybych uklouzl, nespadnu daleko. A to jsem spěchal. Od stromu ke stromu vždy trochu šikmo. V duchu jsem blahořečil tomu, kdo vynalezl pevnou koženou botu, bez ní bych měl kotník na maděru po prvních metrech. To byl zážitek, který bych vám přál. Svah jak hrom. Hustý les, šero, ticho a čas tlačí. Deset, dvacet, třicet metrů. Sto metrů. Dvě stě a ještě kus. Tu jsem se náhle objevil na cestě. Po obou stranách postupovala po vrstevnici a široká byla na pohodlnou chůzi jednoho člověka. Rovina v prudkém srázu, který byl možno-li ještě strmější. Nejprve jsem myslel pokračovat po spádnici, ale při pohledu na další svah jsem usoudil, že to není dobrý nápad. Rád bych zažil i něco jiného, než dlouhý pád. Zkusil jsem vyjít kousek na západ (kde mělo být podle mapy vhodné místo k sestupu). Po asi třiceti metrech jsem se přesvědčil, že sestupovat níže by opravdu nebyl dobrý nápad. Červená cesta ležela jen nějakých deset metrů ode mě, ovšem o dobrých tři sta níže. Otočil jsem se tedy a s nadějí, že toto je stejná cesta jakou jsem už dnes potkal, vyrazil na východ. Cesta byla stále rovná vzhledem k svahu a klikatila se po prudkém úbočí. Myslím, že tak rychle po ní ještě nikdo nešel. Při pohledu pod sebe jsem si občas říkal, jak daleko bych asi letěl, kdyby se mi zapletly nohy … Pletení naštěstí není můj koníček, a tak jsem bez úhony dorazil na známé místo. Zde jsem věděl, že se dostanu bezpečně do doliny. Tempo bylo skutečně rychlé, neboť vzdálenost, kterou jsem šel po hřebeni čtyři hodiny jsem nyní urazil za jednu hodinu a pár minut. I tak ovšem bylo půl šesté a do doliny ještě pěkná štreka. Jen jsem do sebe za chůze z vrchu házel rozinky a zapíjel je vodou, abych vystačil s energií. Ocitl jsem se na cestě a stejným tempem pokračoval dále. Když už jsem nutně potřeboval popadnout dech, zastavil jsem se a pořídil pár fotek. A stejně už začínalo být jasné, že nestíhám. U vstupu do Vrátné doliny jsem byl přesně v sedm hodin. Poprvé po třech hodinách spěchu jsem se zastavil. A tohle měla být ta nenáročná procházka. Co zbývá z té náročné bylo odtud jasné, neboť v místě, kde jsem chtěl odbočit z cesty se tyčila vysoká stěna (viz první fotka v druhé řadě). To ovšem mohu řešit později. Nyní je mým hlavním zájmem předhonit západ slunce. Obloha již byla růžová a rudá. Já znovu nasadil své tempo a stoupal vrátnou dolinou. Svah nebyl příliš strmý, ale když jsem chtěl udržet rychlost, projevil se. Hltal jsem rozinky po hrstech, abych vydržel. V půl osmé jsem byl kus za polovinou doliny, světla ubývalo, ale sil ještě rychleji. Řekl jsem si, že tohle nemá smysl a zvolnil jsem. Zešeřilo se a les ztmavl a postupně černal. Směr jsem naštěstí odhal dobře. Vynořil jsem se u napajedla. V devatenáct čtyřicet dva jsem nad salaší zachytil poslední zbytky červeně. Zbývalo ještě doplnit vodu, a pak se pustit do nudlí z čínské polévky s takovou chutí, že byste nevěřili.

Jak dobře se mi spalo! Ale bylo opět ráno a plány na náročnější výlet byly ta tam. Právě začínal sedmý den a únava se hlásila o slovo. Potřeboval jsem konečně den odpočinku. Byl bych snad i zůstal v salaši a okolí, ale přestože slunko svítilo, zima zůstávala. A zima znamená nutnost pohybu. Než se motat kolem salaše, to radši vyrazím na procházku červenou dolinou a navštívím jejího souseda pěkně po rovině. Takže vlastně nuda, ale podívám se na hřeben, na kterém jsem podnikl včerejší „nenáročnou procházku“ zdola. Protože se nic neudálo, vložím jen fotografie. Zvláště věnujte pozornost první fotografii v poslední řadě, protože zachycuje místo, ke kterému jsem sestoupil předchozího dne.

Po delší cestě červenou dolinou jsem odbočil do vedlejšího údolí. Bylo tiché a uzavřené, ale slunečné a krásné. Jeho středem protékal průzračně čistý, klidný potok a vysílal odlesky do všech stran. Dolina byla rovná, ale ze všech stran ohraničena strmou skalní hradbou. Zde dole však byla milá a přívětivá. Jako dramatický příběh čtený v pohodlí domova se odvíjela přede mnou, vzrušující a divoká, ale zároveň příjemná, jasná a domácká. Po delší době jsem se i trochu zahřál na slunci. Nasadil jsem pohodové tempo a procházel se pohádkovou krajinou. Nic mě nerušilo a nikam jsem nespěchal. Rozhlížel jsem se, díval se tam a zase onam a v duchu mě celá atmosféra inspirovala k zlomkům příběhů. Tak jsem v dobré náladě došel až na její konec. Teprve tam jsem pohlédl na hodinky a zjistil, že jestli nechci opakovat včerejší úprk do salaše, měl bych na cestu zpět zrychlit. Bylo totiž téměř pět hodin, do míst, kde jsem se nacházel jsem se dostával od pozdního rána a musel jsem se vracet stejnou cestou. Pokud jsem nechtěl překonávat krkolomný hřeben. Což jsem po včerejšku nechtěl. Navíc by to bylo pravděpodobně bez horolezeckého vybavení nemožné. Ale stihl jsem návrat celkem bez problémů. I když ani dnes to kvůli přetrvávajícímu chladu nebyla tak docela pouhá procházka.

Ještě ten večer se ozval hlas, který tvrdil, že původní rozhodnutí vydržet alespoň týden jsem splnil a měl bych tedy pomýšlet na návrat. Proti jsem byl já a fakt, že už nepršelo. Pro návrat hlasovala únava a zima, která únavu zhoršovala. Každopádně jsem se ještě ten večer rozhodl, že tento bude poslední v salaši. Rozhodnutí o cestě čí návratu jsem nechal otevřené.

Ani ráno jsem si nebyl jistý. Rozhodl jsem se vyzkoušel cestování s naloženým batohem. Sice z něho již ubyla téměř polovina jídla, ale závaží to stále bylo nezanedbatelné. Úvodem jsem vystoupal na Ostriedok, a tak se dostal na hlavní hřeben Fatry. Odtud jsem po holých vrších zamířil ke Križně. Jakmile jsem byl nahoře, otevřely se přede mnou opět horské výhledy, které jsem neváhal zachytit na fotografiích. Vítr foukal a byla stále zima, ale světlo bylo takřka ideální.

Poslední fotografie je již z Križny. Zde jsem se musel rozhodnout pro jednoznačný ústup směr západ, nebo ještě stále otevřené řešení směr východ. Nakonec jsem se rozhodl nepokračovat ke Královej studni a zkusit to ještě cestou k Nízkým Tatrám. Tuto variantu zahájil velmi prudký sestup ke stádu ovcí u kterého jsem byl psem patrně považován za hrozbu. Já jsem zase za hrozbu považoval jeho, ovšem nenechal jsem se zastavit a hlídač patrně znal přísloví: „Pes, který štěká, nekouše.“ Nebo se prostě nudil, a tak využil první příležitosti si zaštěkat. Baču jsem nikde neviděl. Dále se cesta začala klikatit po hřebeni nahoru a dolů. Kdykoli jsem sestupoval, říkal jsem sám sobě: „Ať tě ani nenapadne se vracet. Jsi na horách, je tu krásně, únava se zvládne, jídlo máš, neprší ...“ Jakmile se ale objevil i jen malý kopec vzhůru, prudce jsem měnil názor. Tak se to střídalo stále dokola, až jsem to na rozcestí stočil směrem k vesničce, která ležela na hlavní cestě a tedy v trase autobusu. Hodlal jsem si zjistit odjezd na zítra.

Poté co jsem dorazil do malé vesničky a zjistil čas odjezdu autobusu na zítřejší ráno, začalo být mou jedinou starostí místo na spaní. Byly sice teprve čtyři hodiny, ale neměl jsem důvod pro jinou činnost. Ovšem vesnice byla sevřena skalami a prudkými srázy, které začínaly již pár metrů za posledními domy. Tak jsem se vracel cestou odkud jsem přišel. Přešel jsem však cestu vzhůru a pokračoval dále. Stále dále dolinou obklopenou prudkým srázem. Roviny bylo sotva pár metrů u silnice. Došel jsem dolinou až na dohled pod Križnu. Téměř jsem uvažoval o tom, se na ni vyšplhat, když jsem se dostal do Vlčích děr. Byly to skalní výklenky ve skále. Podle informační cedule se zde natáčel nějaký slavný Slovenský film. Napadlo mě, že by se snad v některé z děr dalo spát. Byl to výborný nápad. Pravda, vydrápat se i v přístupném místě do svahu byl značný problém, ale zato jsem asi třicet metrů nad silnicí našel skalní převis a pod ním rovinu bohatě zasypanou suchým listím. Jak to bylo pohodlné a zajímavé místo! Pravá tečka za mým Fatranským dobrodružstvím. Spal jsem pokojně ve skalním výklenku, nade mnou se tyčila skalní stěna a pode mnou kolmo klesala dál. Přestože jsem byl blízko silnice, byl jsem odříznutý od civilizace.

Pohoří Malé Fatry se se mnou rozhodlo rozloučit stylově. Ráno jsem se vzbudil a zaslechl šum deště. Mně před ním sice chránil skalní převis, ale ze svého výhledu jsem viděl mokrý les, déšť a stoupající mlžný opar. Zkrátka jaké přivítání, takové rozloučení. A alespoň jsem neměl výčitky, že odjíždím předčasně za slušného počasí. Autobus jsem stihl včas a odjel domů. Značně vyčerpaný, ale náramně spokojený.

nahoru - seznam cestopisů

© Famiso 2009 a 2011
Fotografie můžete šířit bez omezení | foceno: Konica Minolta Dimage Z10