Bylo to celkem narychlo. Prostě najednou bylo hezky, byl čas i chuť a já s bráchou stál při cestě, batoh na zádech, mapu v kapse a rozhlížel se okolo. Náš cíl byl nejsevernější bod Rakouska. Vyrazili jsme kolem pole, povídali si a dělali legraci. Vládla pohoda, přiměřené teplo a letní atmosféra. Najednou říkám: „Hele, ten rybník tu neměl bejt.“ „Nojo, měli bysme ho vypustit.“ „Nebo přestěhovat, protože podle mapy měl bejt určitě v pravo.“ „Já říkal, že máme odbočit.“ „Já taky.“ „Tak proč jsme neodbočili?“ „To by byla nuda.“ Pravda byla, že cesta kterou jsme měli jít byla sotva sto metrů za námi, ale já se nerad vracím. Tak jsme změnili plán. Pokračovali jsme podél rybníka, cesta se zatáčela doleva a pokračovala dále. Byla to asfaltka, takže nic moc. Po chvilce jsme dorazili k oné plánované druhé odbočce. Jenže byla taky asfaltka, byli tam lidi a byla divná. Druhá změna plánů, odbočíme na cyklostezce. Po chvíli: „Hele, koho to napadlo. Dyť tu je kopec!“ „Já nikam nejdu, mě bolej nožičky.“ „Já říkal, že je to blbej nápad.“ „Hele hledač pokladů.“ Byl tam houbař, a pak najednou cyklostezka. Jenže na cyklostezce, kdo by to čekal, byl cyklista. A asfalt, a kopec atd. Takže do třetice všeho dobrého změna plánů na zelenou turistickou. Ještě jsme minuli vesničku, kde hráli uno. Jmenovala se Unonice, nebo tak nějak a při pohledu shora jsme všem nahlédli do karet, ale asi jsme jim zkazili hru, protože jsme prozradili kdo má černou +4 (podle barvy střechy). Pak konečně přišlo očekávané, trochu zabahněné, rozcestí a na něm čtyři cesty včetně té, po které jsme přišli. Žádná z nich nebyla zelená. Tím jsme se ale vůbec nenechali zaskočit a okamžitě jsme odhalili správnou cestičku lesem. (Koukali jsme do mapy, stáli před rozcestníkem a dívali se na jasné, nové značení.) Byla to dobrá volba. První cesta by vedla rovně a po rovině. Druhá cesta taky. Cyklostezka se trochu klikatila a vedla oklikou, ale tady to nejenže vedlo oklikou, ale taky přes kopečky nahoru a dolů. Ale nebyla tu asfaltka a nebyli tu lidé.
Tak jsme si to šlapali vesele nahoru. Zatím se z nás stali vynálezci. Vynaložená námaha a čistý vzduch nám patrně pročistily hlavu, a tak jsme vymysleli hned několik variant speciálního stroje, který by sloužil k odlišení zakletých princezen od ostatních ropuch, a to dokonce bez rizika ekzému. Trefně a komerčně strategicky jsme jej pojmenovali polibkostroj. Pokusili jsme se nastínit i reverzní přístroj, tedy takový, který by fungoval na právě opačném principu, protože jsme usoudili, že takové žabí jezírko může být za jistých okolností vhodnější společností.
Nicméně cesta pěkným lesem rychle ubíhala, nenechali jsme se totiž zmást falešným značením a sebevědomě odbočili na špatnou cestu. Dovedla nás až k „rekreačnímu středisku České pošty“, které ovšem poště jistě již několik let neslouží, zato tam měli zajímavý propadlý sklep z kterého žel žádná podzemní chodba nevedla. Kupodivu na nás ani nikdo nezaútočil, a tak jsme seběhli to, co jsme před asi hodinkou těžce vyšlapali, došli jsme ke křížku a ocitli se na místě, které bychom bývali navštívili již před časem, kdybychom se u rybníka vrátili o 100 metrů. Ale jsme rádi, že jsme se nevrátili. Už tehdy jsem ale vážně litoval, že nemám žádný fotoaparát.
A hop a hnali jsme si to k nejsevernějšímu bodu Rakouska, tedy přímo na jih. Ne že bychom tam očekávali něco zvláštního, ale byl to dobrý výchozí bod k cestě po hranicích směrem ke Staňkovskému rybníku (tedy skoro přesně na jih). Po krátké zastávce u zajímavého rybníka s polorozlomeným stavidlem, jsme už jen kráčeli jistým krokem, až jsme dorazili k bludišti mezi mladými borovicemi a najednou jsme byli tam. Na nejsevernějším bodu bylo právě tolik zajímavého, kolik jsme čekali. Stála tam cedule a bylo tam bahno. To bahno bylo zajímavější. Řeka byla docela rozvodněná. Timek si naštěstí včas uvědomil, že když chceme jít po východní straně Staňkovského, tak musíme překročit říčku už teď, jinak bychom asi museli přeplavat, na což přece jen nebylo počasí. Tak jsme překročili hranici do Rakouska. Rakouský les nás však přivítal nevlídně. Byl zarostlý a úzkou pěšinku podél potoka přerušil stržený břeh. Jeden smrk se mě dokonce pokusil okrást o šátek. Já jsem ho však přistihl a od té doby jsem byl obezřetnější. Nenechám se přece okrást nějakým rakouským stromem.
Když jsme se vzdálili kousek dále od potoka, dalo se lesem jít celkem bez problémů. Při malé zastávce nás však náhle vyrušil jakýsi hluk a pak divoké cákání a šplouchání. Vyběhl jsem k vodě, ale ono cosi již zmizelo v roští na české straně. To se určitě rakouská prasata vydala plenit české lesy, potvory jedny.
Potok dále dělal jakýsi oblouk a my byli blíže k výchozímu bodu, než bylo v plánu, a tak jsme se rozhodli zkrátit si trasu po jedné z cest, které měli les dělit na pravidelné čtverce. Ovšem rakouské cesty osvědčily naši minulou zkušenost. Zásadně jsou tam, kde být nemají a nejsou tam, kde být mají. Tak jsme se vydali po cestě která tam nebyla. Byla hezky upravená, rovná a rychlá. O něco později jsme odbočili na cestu, která tam byla, ta ovšem zase vypadala jako louka plná výmolů a rybníčků. Zkusili jsme opakovat loňskou zkušenost z nedalekých Novohradských hor a ochutnat vodu z každého zajímavého zdroje, ale hned u třetího jsme tento experiment vzdali. Ta voda se téměř nedala pít. K vlastnímu překvapení jsme se brzy přiblížili k rozšiřujícímu se Staňkovskému rybníku. Začínalo však pršet a na otevřenějším prostranství to bylo cítit. Tak jsme se na protest posadili na hraniční patníky a sbírali borůvky. Skoro žádné tam však nebyly. Déšť však když viděl, že nás nerozhází, tak to vzdal a my šlapali dál. Cesta byla útulná a romantická. Čistý vzduch provoněný pískem a borovicí se vznášel nad chladným rybníkem. Na obzoru se občas objevila loďka s rybáři, nebo zamilovaným párem. Cestu sladily borůvky a brusinky. Naše nohy si to šlapaly po uzoučké pěšince, párkrát jsme minuli staré neobydlené chatky. Pak najednou čvacht a bylo po srandě. Vlastně právě začala. Přišli jsme k prvnímu zatopenému místu. Co, já, já jsem se svýma goretexkama přehopsal přes klacky a kořeny, ale Timek to občas musel vzít trochu oklikou. Ale opravdu jen občas, okliky jsou totiž nuda, zato přeběhnout bahnem je mnohem zajímavější. Jak hluboko zapadnu? Pocáká mě to do pasu, nebo až na obličej? Cesta se však protahovala a při jedné zastávce jsme si vyhlédli na mapě zajímavé místo ke spaní: Rubikovu kostku. Jeden ze dvou rybníků s dvěma přítoky a dvěma odtoky. Byl na rakouské straně a po čase jsme měli dojít k jednomu z jeho odtoků. Proti jeho proudu jsme pak chtěli dojít k rybníku a tam přespat.
Když jsme dorazili k potoku, vůbec jsme nemohli poznat kudy měl téct. Byl totiž všude. Shora se valil ve dvou vodopádech a ještě vytékal zpod skály. To nás samozřejmě nijak neodradilo, ba naopak navnadilo k dalšímu pokračování. Přímo korytem jsme začali šplhat vzhůru. Tam se divoce rozvodněný potok ukázal být ještě zajímavějším. To nebyl obyčejný proud, to nebyla běžná voda, tuctový potůček. Tento musel být kouzelný. Na tisíci a jednom místě záhadně mizel proto, aby se na jiném místě stejně podivně objevil. Do malého toku náhle odkudsi vybublal prudký gejzír. Odkud se ta voda vzala? Pak náhle široký tok končil. Prostě voda a náhle kámen a člověk mohl projít suchou nohou. Celý divoký potok navíc sevřelo tiché údolí. V prudkých kopcích se vztyčily bílé buky jako mohutné věže střežící tajemství doliny. Čepička pěny se ukázala být více než dva metry hluboká. Přelézali jsme a skákali z kamene na kámen. Místy jakoby potok tekl do kopce a záměrně si vybíral obtížná místa pro svůj tok. Dělil se na desítky cest, aby se zase v hukotu spojil v jeden a zpod nějakého kamene překvapivě vybafl. Stoupal a klesal, ztrácel se a objevoval. Údolí chladlo a znělo jeho zpěvem. Náhle zazpíval osamělý pták. Další mu odpověděl a zazněla krátká píseň. Zmizela však stejně rychle jako voda. Dolinu sevřela ještě více pevná skála, jakoby chtěla uchránit své největší tajemství. Prošli jsme zúžením mezi hustými stromy se zatajeným dechem. Doprostřed údolí se posadila obří hromada kamení. Nalevo i napravo nechala volné místo, ale nevyzpytatelný potok tam nikde netekl. Voda bublala na mnoha místech ve svahu pod hromadou, ale kolem ní šlo projít suchou nohou. Ještě před chvílí jsem říkal: „Kdyby tu byla jeskyně, tak tu normálně přespím.“ A tady jeskyně byla. Ne tak docela, šlo vlastně o velký kámen, jež se položil na další dva a pod sebou tak vytvořil místo akorát pro dva nocležníky. Působivá místnost se dvěma okénky a suchou podestýlkou z listí. Ano, to bylo to pravé.
Na spaní bylo zatím ještě brzy, a tak jsme jen schovali batohy, vzali čelovky, protože tma se blížila a vydali se na další cestu. Nad hromadou se potok znovu objevil a my po jeho proudu stoupali dále. Údolí se pomalu rozevíralo, až jsme stanuli na hrázi rybníka. Rubikova kostka byla celkem velká, její hladina klidná a tmavá. Místo pěkné a po bouřící vodě tišící a přinášející klid. Příroda jak má být. Plná kontrastů a překvapení. Nezdrželi jsme se příliš dlouho a vypravili se dále, hledat druhý odtok. Nalezli jsme jej snadno. Byl však mnohem menší a měl podobu potůčku klidně se klikatícího hustým mlázím. Až příliš hustým. Po velkolepé podívané svého většího sourozence nezdál se být až tak zajímavý, proto jsme jej po čase opustili a se záměrem vrátit se k místu plánovaného nočního odpočinku jsme odbočili doprava. Šli jsme tak nějakou dobu po jakési plošině, až se po levé straně začal hustý porost trhat a my spatřili, že terén zde klesá do údolí. V duchu jsme zajásali a popoběhli mu vstříc. Avšak pohled který se nám naskytl jsme nečekali. Takovéto údolí jsme neznali. Nebylo divoké, bylo klidné. Porostlé mechem a kapradím jako zelenými polštáři, s vodou třpytící se v nastávající tmě a mírným proudem tiše zpívajícím večerní píseň. Vrátili jsme se tedy k tomuto potoku, a ochotně se jím nechali vést až k Staňkovskému rybníku.
Protože již byla tma, spěchali jsme podél rybníka zpět k prvnímu potoku, abychom se pak s nasazenými čelovkami znovu vydali na dobrodružnou cestu, tentokrát s novým, nočním nábojem a ještě hlubší atmosférou. Člověk totiž, připravený o většinu zrakových vjemů, stává se citlivějším pro zvuky a jejich tóny. Tak i my naslouchali uhrančivé písni vody obezřetně přeskakujíce z kamene na kámen a strom, až jsme byli zpět u našeho místa. I když padla tma, na spaní bylo celkem brzy a jedno tajemství ještě zůstalo neodhalené. Bylo to tajemství velké hromady, která se drze postavila přímo doprostřed a vyzývavě zde zůstávala, černá a nehybná. Co asi skrývá?
Chvilku jsme kroužili kolem. Kudy vniknout? Kde začít? Pak jsem objevil vstup do mezery mezi kameny. Byla mokrá a ledová. Vrátil jsem se rychle pro bundu, abych se jí mohl bez obav protáhnout. Timek mě mezitím předběhl a vstoupil dovnitř. Když jsem se tam vsoukal za ním, rozevřela se ve světle mé čelovky větší jeskyně. Byla dost prostorná pro nás oba. Zvuk však prozradil hlavní tajemství. Poslal jsem proud jasného světla dolů a uviděl, kam se skryla všechna ta voda. Přímo pod námi se svíjely proudy vod v nekonečném zápasu se skálou. To bylo ono tajemství.
Když jsme poseděli v bouřící skryté komnatě, vrátili jsme se na povrch a připravili si nocleh v naší pseudojeskyni. A tehdy jsem poprvé porušil své pravidlo, že v lese nerozdělávám oheň. Všudypřítomná voda mě přesvědčila o bezpečnosti, a tak jsme ještě poseděli u zářícího, teplého živlu, obklopeni ze všech stran šumem divokého potoka. A pak již přišel čas spánku. A dobře se spalo na tomto podivuhodném místě.
Přišlo ráno a za ránem pomalu přicházelo také světlo a dlouho za nimi přikulhávalo jako nemocný stařec také teplo. Po probuzení se nás však zmocnil podivný pocit. Něco tu chybělo. Cosi bylo jinak než večer. Sotva jsme vylezli z jeskyně, uviděli jsme příčinu, byla nepřehlédnutelná. Voda zmizela. Zůstala po ní jen slehlá tráva, stopy v hlíně a mezery mezi kameny obílené pěnou jako krajkou. V jediném místě protékal pokojný potůček, většinou však kdesi hluboko dole. V místech vodních vírů, vodopádů a nekonečného zápasu, tříště a vřavy náhle zely prázdné díry, někdy suché, jinde s malým proudem vody, kdesi v dvoumetrové hlubině. Nahlédli jsme do jeskyně v hromadě uprostřed údolí, a také tam panovalo ticho. Přes plochý kámen se přelévala stružka vody. Jakoby včerejšek byl pouhý sen. Všechno to zmizelo a lidské oko to již nespatří. Válečné pole zůstalo vyklizené. Krajina zapírala svou divokost. Posnídali jsme v paprscích ranního slunce, sbalili věci a vydali se na cestu dále.
Cesta nás nějaký čas vedla podél rybníka, zanedlouho se však hranice odklonila, a pak i rybník skončil. Zůstala jen naše stezka patník za patníkem, většinou sledována potokem, či alespoň stružkou. Nebylo složité ji sledovat, až náhle cestu zahradilo kapradí. Bylo vysoké, prorostlé travou a kopřivami. Razili jsme si cestu dál. Pěšinka, kterou jsme sledovali se vytratila v bujné vegetaci. Několikrát jsme přeskakovali z jedné strany vody na druhou, abychom se po čase zase vrátili. Až po delším prodírání jsme usoudili, že lepší bude odbočit do lesa a sledovat hranici zpovzdálí. Ovšem les byl dále, než se zdálo. Dělila nás od něho pěkná houština zpestřená ostružiním. Nevzdali jsme se však a dosáhli jeho hranice, ovšem pouze proto, abychom zjistili, že nás od další cesty dělí rozsáhlá bažina. Museli jsme postoupit ještě hlouběji, abychom ji mohli překonat alespoň přijatelným způsobem. A pak se vrátit zpět, abychom mohli sledovat hranici. Či alespoň sledovat hraniční tok, protože patníky nebyly vidět již nějakou dobu. Tato doba pak rostla, až nás tato skutečnost začala znepokojovat. Kde jsou ty patníky? Ovšem budu se opakovat, když zmíním: Já se nerad vracím. Tak jsme šli vpřed. Spíše necestou, než cestou. Uviděli jsme mnoho patníků, které se žel z blízka ukázaly být pouze suchými pařezy. Když vtom jsem spatřil naši záchranu: hraniční ceduli. Stála tam tak osaměle na soutoku. Ujistila nás, že jsme na správném místě, ovšem nijak nenapověděla kam pokračovat. Stála na pravé straně a my mohli pokračovat rovně, či doleva. A kam teď? Patník široko daleko žádný. Využili jsme tohoto problému jako záminky k pauze a po zvážení všech faktů rozhodla příroda za nás. Potok se totiž v těchto místech rozšiřoval a nebylo možné jej přeskočit. Tak jsme pokračovali po jeho pravé straně. Já se zdržel vykonáním potřeby, a brácha zatím pokračoval dále, a proto on učinil ten objev první. Rybník. Rybník a na české straně hranice, což mohlo znamenat jediné: jsme dále, než jsme si mysleli. To ovšem byla dobrá zpráva, kterou jsme samozřejmě přivítali a u nedalekého patníku číslo 12 také ve 12 hodin oslavili obědem.
Po obědě nás čekala velmi příjemná a zajímavá cesta až k údolí Dračice. Naše putování těmito místy bylo vskutku pestré i pozoruhodné, ovšem na popis nudné, neboť se nedělo vlastně nic zajímavého. Les byl močálovitý, voňavý a zbarvený mnoha odstíny svěží zelené. Cesta byla přímá, snadná a měkká. Vzduch voněl a hřál, sluko svítilo paprsky mezi stromy a naše stopy i v jeho světle rychle mizely.
Takovouto cestou jsme se přiblížili až k řece Dračici, jejímž údolím jsme plánovali sestoupit dolů od hranice a otočit se zpět k domovu, či vlastně chatě. Dračice nás však na svou přítomnost upozornila už z dálky – stoupající hladinou vody. Když už jsme dohlédli její koryto, spatřili jsme, že Dračice dělá čest svému jménu a pohlcuje celé okolí. Konečně jsme tak využili sandály, které jsme s sebou nesli (se zatopenými územími jsme počítali). Tak jsme se brodili loukou a cestou, Hladina stoupala a na přiblížení se k Dračici nebylo ani pomyšlení, na to si své území střežila příliš pečlivě. Tak jsme z uctivé vzdálenosti, většinou nad kolena ve vodě, pokračovali dále. Dračice byla mrazivá a rychlá, nenechali jsme se však odradit, až jsme se dostali k místu, kde její údolí klesá níže a sevřelo tak Dračici v moci skály. Ovšem strmý svah krotící divou Dračici byl obtížný také pro nás. Proto jsme zatoužili dostat se na druhý břeh. A nedlouho poté se nám také naskytla příležitost. Stála, či spíše ležela, zde jako výzva k nebezpečí. Padlý strom, který ovšem tok nepokryl kmenem, nýbrž bohatou korunou. Přejít jistě bylo možné, ovšem vzhledem k hloubce a rychlosti vody, s batohem na zádech, riskantní. Takže – na co čekáme. Zakrátko jsme byli na druhém břehu, spokojení a suší. Vydali jsme se zde podél proudu, netrvalo však příliš dlouho a do cesty se nám postavilo smrkové houští. Bylo husté, ne však dost na to, aby nás zastavilo. Možná to byla škoda, neboť jsme jej překonali jen proto, aby nás zavedlo do hlubokých bažin. Ty nás nutily uhýbat dále a dále, až náhle řeka byla opět přímo proti nám. Ušli jsme jen malý kousek po proudu, když nám nabídla novou možnost přechodu na druhou stranu. Velmi podobnou té předchozí. Mohutný strom padlý korunou do divoké Dračice. A vtom jsme pochopili, že podobnost není čistě náhodná. Byli jsme podruhé na stejném místě. Dračice zde vytvářela velký meandr, takže jsme za chvilku, krátkou cestou překonali houští i bažinu a mohli pokračovat po kamenech dolů podél řeky. Cesta to byla divoká a zajímavá. Rozhodně stála za námahu potřebnou k jejímu zdolání. Uběhla rychle a náhle jsme stáli na asfaltové cyklostezce. Po dlouhé době, ovšem radost nám nepřinesla. Zdrželi jsme se jen chvilku, abychom překontrolovali a pozměnili své plány, což se dělo při téměř každé příležitosti. Pak už jsme pokračovali opět dolů, nevýraznou pěšinkou až k hlavě Dračice, která ovšem oproti ocasu byla větší, zato klidná. Patrně se dlouhou cestou unavila.
Po opuštění Dračice již nezbývalo příliš času. Náš plán mířil jen ke Keltským kamenům. Cesta byla celkem jednoduchá, měli jsme však odbočit na jakousi menší cestičku a tou se dát, až nás dovede k červené turistické. Takovéto cestičky často mají jednu nepříjemnou vlastnost, totiž, že neexistují, nebo leží někde jinde. Tato ovšem k mému velkému překvapení byla kde být měla a dokonce vedla správným směrem, ovšem nezklamala mě. Zakrátko totiž skončila. No, nedělo se tím vlastně nic příliš dramatického, šli jsme prostě dále. Potok, který nás měl zastavit však stále nikde, což bylo podivné, neboť potoky se tak často nestěhují. Za nějaký čas jsme však přece jen nějaký potkali, a ten nás kupodivu dovedl k červené turistické. Možná dokonce na správném místě. Tak jsme se ubírali zpevněnou cestou. Keltské kameny jsme minuli, ani jsme nepoznali, že to jsou ony. Tak po chvilce, co jsme to zjistili, jsme otočili cestu hlouběji do lesa směrem k večeři. A tu Timek v legraci nadhodil: „Tak půjdeme celou noc.“ a já odpověděl: „A co když opravdu?“ „Tak jo.“ „Ale je to blbej nápad.“ „Já vím.“ „Takže jdem.“ Ale nejprve jsme se navečeřeli.
Po večeři jsme naplánovali nejlepší cestu a vydali se po ní. Plány nám ovšem zkřížila asfaltka, která tam být neměla. Zvláštní. Po kratší diskuzi jsme po ní vykročili doprava, protože se nám to zdálo z hlediska bloudění bezpečnější. Tak jsme se za šera dostali, světe div se, ke Keltským kamenům. Tedy těm skutečným. Před večeří jsme zkrátka měli jen malou trpělivost, kdybychom šli o kousek dále, již bychom tam byli, ale že jsme odbočili příliš brzy, večeřeli jsme na neznámém místě. No co, to nikomu nevadí, dokonce i kameny jsme tedy navštívili. A pak již bylo šero a byla tma a před námi dlouhá cesta a, což bylo horší, zpevněná, většinou asfaltová. Chodidla si začala na tvrdé zacházení stěžovat velmi brzy, zhruba v deset večer již nadávala velmi výrazně a kolem půlnoci byla vyloženě rozčílená. My jsme je však, kromě občasných přestávek, nebrali na vědomí a pokračovali dále. Kolem druhé hodiny jsme dorazili do známých míst, tou dobou jsme se ještě pohybovali rychlostí kolem osmi kilometrů za hodinu, když nepočítám zastávky. Prošli jsme kolem rybníků a prostě konstatovali, to, co jsme věděli od začátku, že to byl vážně velmi blbý nápad. Za jedním rybníkem již chodidla začínala být hysterická, a už jsme dokonce uvažovali o přespání. Zůstali jsme na místě hodinu, avšak pak začala být zima, a tak jsme se rozhodli pokračovat. Vydali jsme se na cestu, překonali menší zátopu silnice. Pak druhou a třetí již byla nepřekonatelná. Museli jsme se vrátit. Tak se stalo, že o půl hodiny později jsme opět stáli na místě odpočinku, jen jsme měli v nohách o tři kilometry více. Jenže už jsme stáli, a když jsme stáli, tak také šli. Šli jsme rychle, protože jít pomalu znamenalo jít dlouho a čím více chodidla protestovala, tím jsme šli rychleji, většinou tak půl hodiny. Pak jsme se zastavovali na pět, deset minut, abychom nohám dali odpočinek. Pokaždé jsme znovu konstatovali prostou dobře známou pravdu: „To byl ale blbej nápad.“ Ovšem, kdo by to byl čekal, v šest hodin, pouze o hodinu později, než byl prvotní odhad, jsme vstoupili do naší chaty u Stráže nad Nežárkou. V nohách jsme měli za ten den a noc přes 50 km. Vzdušnou čarou by to bylo 48, takže pravděpodobně jsme byli spíše blíže šedesátce, než padesátce, ale kdo by to počítal...
© Famiso 2010