Sólovýprava Vodní cestou
Pro mou další sólovýpravu mi již přišly Beskydy příliš malé a hlavně hustě protkané turistickými cestami. Později jsem tam ještě našel zajímavá a pustá místa, ale člověku chvilku trvá, než se naučí číst z mapy takové informace, zvláště když se všechno učí sám. A tak jsem vyzbrojen dvoudenními zkušenostmi z loňska vyrazil do Jeseníků. Poučení číslo jedna: nejprve jíst, a pak chodit; číslo dva: tři litry vody s sebou, i když je to těžké; třetí poučení: teplejší spacák, i když zabere více místa.
Zakoupil jsem mapu, zjistil si spoj do Rýmařova a se svým obvyklým flegmatizmem – nějak to dopadne – jsem vyrazil na cestu, aniž bych si vytiskl údaje o spoji. Až do Opavy byla cesta bez problémů. Ovšem tam jsem měl mít k přestupu na autobus jen pár minut. Jakmile vlak zastavil, vyběhl jsem před nádražní budovu. Vidím řadu stanovišť autobusů, tak jsem je postupně prošel, ale požadovaný směr nikde. Usoudil jsem, že Rýmařov je moc velká díra a na mapě začal hledat větší města, ke kterým by mohl autobus mířit. No, ono jich tam moc nebylo a autobusy neodjížděly ani směrem na těch několik málo: ani Bruntál, Šumperk nebo Karlovu Studánku. Po pěti minutách už nebylo kam spěchat. Usoudil jsem, že si ze mě dělá idos legraci a šel se zeptat na drážní informace. Tam jsem se dozvěděl, že autobusy tímto směrem odjíždějí ze zastávky u hlavní silnice – asi deset minut chůze od vlakového nádraží – což idosu očividně nijak nepřekáželo v tom, aby mi našel spoj s pár minutami na přestup. Do Rýmařova jsem dorazil po poledni.
Na cestu autobusem jsem si pustil mptrojku do uší a odpočíval přemýšlením. Najednou jsem zjistil, že jsme ve městě a, světe div se, ono se jmenovalo Rýmařov. Rychle jsem vyskočil z autobusu. Rozhlédl se kolem a netušil kde je sever a kde jih. Potřeboval jsem na sever. Přede mnou měly být hory, nalevo kostel – snadná orientace. Jenže z mapy jsem již nevyčetl, že to „blbé“ nádraží je v „pitomé“ dolině obklopené nemožně vysokými domy. Po chvilce pátrání jsem objevil jakousi věžičku, podle ní se zorientoval a jal se šplhat do kopce. Když jsem konečně vylezl skoro nahoru, zjistil jsem, že má cesta mě dovedla na náměstí, které je ovšem žel přesně na opačnou stranu. Já nevím proč lidi staví věžičky, které nejsou na kostelech – to nemají trochu soucitu s nebohými turisty?
Když jsem se šťastně vymotal z Rýmařova, vyběhl jsem po červené směr Janušov, Janovice, Stará ves, odbočil ke stříbrnému potoku a svým tempem pokračoval dál. Hezky se jmenují místa, která jsem míjel, ale pokud se podíváte na mapu, zjistíte, že je to pěkná štreka. Překonal jsem ji však za relativně krátkou dobu (jsou li kilometrovníky spolehlivé, pak rychlostí 6 km/h). Po vstupu do lesa jsem brzy odbočil z červené na zpevněnou cestu. Ptáte se proč? Vedla podél potoka, ale i tak to byla nuda, až do té doby, než zpevněná cesta udělala prudký oblouk a tím se odklonila od Stříbrného potoka. Poté, co jsem se prodral roštím přímo k potoku, jsem již mohl pokračovat pohodlným terénem. Sluníčko svítilo, ptáci zpívali, motýli poletovali, prostě pohoda. Namísto třešničky na dortu se pak přidala jahůdka. Lépe řečeno spousta obrovských lesních jahod. Odtud také pochází mé první fotky.
)
)
)
)
Jak jsem pokračoval dál teplým, zářivým dnem, údolí kolem mne stoupalo a svíralo se. Les houstl a kamení přibývalo. Potok, nyní čerstvá bystřinka poskakoval po kamenech, skrýval se pod nimi a hrál si s mechy a travou. Ochladilo se, zešeřilo a měkké světlo zvýrazňovalo zářivou, vlhkou zeleň. Kráčel jsem nyní krok za krokem po měkkých polštářích. Mé, zpevněnou cestou ošlapané nohy, si užívaly pohodlí. Potůček stékal ze svahu v jakoby malebné zahrádce. Taková milá, sytě přírodní divočinka. Pokračoval jsem dál a užíval si přírodní ticho, samotu a svěží vzduch okořeněný mnoha vůněmi probuzenými proudící vodou. Čím jsem byl výš, tím byl potůček tenčí a tím líbeznější písničku zpíval. Čas se zastavil a nehrál žádnou roli. Nikam neutíkal a ani já ne. Šel jsem pomalu a fotoaparát mi pomáhal všímat si skrytých zákoutí a nenápadných krás.
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Všimli jste si medvěda na fotografii? Myslím toho dřevěného :-). Kousek za ním se již potok ztratil docela a já začal stoupat prudce vlevo do Mravenčího sedla. Chtěl jsem se tam zastavit na svačinu, ale tento úmysl jsem opustil, když jsem poznal proč se Mravenčí sedlo jmenuje mravenčí. Vskutku dělalo čest svému jménu a tak jsem se nezastavoval a pokračoval kolem bývalé chaty Alfrédka na Jelenku. Zhruba jak vede červená turistická, ale nikoli po ní. V těchto svazích již malebnou divočinku vystřídala poněkud agresivnější divoká příroda – neméně podmanivá. Ale nezastavoval jsem se příliš, protože jsem se už těšil na potok za Jelením hřbetem. V Beskydech jsem se již naučil, že potok je nejspolehlivější orientační bod, a také jistota zajímavé přírody; jednak sám o sobě, a pak údolím, které vytvoří. V 18:10 se mi otevřel plný výhled na holé vrcholky Jeseníků od Jelení studánky. Nevzpomínám jsi, zda jsem u ní nabral vodu, nebylo to totiž nutné – malebný potůček níže nebyl jen krásný, nýbrž také výtečný na chuť.
)
)
)
)
I přes zpoždění, které jsem nabral oproti plánu jsem se držel původní cesty. Obešel jsem Jelení hřbet – ovšem z druhé strany než vedou turistické cesty. Nebyla to pohodlná chůze – horská louka se skrytými výmoly a hrby je těžký terén, ve kterém jsem ocenil kotníkové boty (i když to byly ty nejlevnější). Pro nohy je pouze jeden horší terén, než je horská louka (mluvím o českých horách), tím terénem je prudký svah zarostlý nízkou zelení. Tráva a další zelené rostliny kloužou, svah je nepředvídatelně hrbatý, není se čeho zachytit, ani kam stoupnout – právě tam jsem zamířil. Lákaly mě nahuštěné vrstevnice na mapě a potok pod Čertovou stěnou jsem si nechával na zítra. Přestože jsem čekal parádní divokou přírodu, to co jsem nalezl předčilo mé očekávání. Ve velice prudkém svahu se postupně sbíral potůček, který v kaskádách skákal dolů. Jak nabýval síly, řítil se rychleji a rychleji, prolamoval se svahem a spadal ve vysokých pádech. Tušená odpověď na otázku: Kolik lidí asi ví o těchto vodopádech? mi vlévala nadšení do žil. Že kopec byl místy vražednou kombinací kluzkosti a spádu? Že jsem neviděl terén, než pár kroků dopředu? Že se ochladilo a začalo smrákat? Ano! Byl to nádherný pocit. Bez nebezpečí není dobrodružství. (Ano, vím, nemělo by být ani bez dobrého druha, ale já nebyl tak docela sám, vlastně jsem nebyl vůbec sám. Šplhal jsem obtížným terénem s tím, kdo je jeho tvůrcem. A bylo nám spolu dobře.)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Než jsem se sešplhal dolů první zpevněné cestě, bylo už osm hodin a nejvyšší čas hledat místo na spaní. Jak jsem si ověřil i mnohokrát později, smrkový les je nejlepší místo na spaní. Nejteplejší, nejměkčí, nejsušší. A protože smrkový les byl všude kolem, měl jsem z čeho vybírat. Mohl jsem spát ve svahu prudkém, velmi prudkém, či dokonce kolmém, ale z nějakého důvodu jsem byl stále nespokojený. Musel jsem projít ještě notný kus níže – podél potoka k soutoku a k modré cestě, až jsem si konečně našel to pravé místečko. Téměř rovina a k potoku pro vodu to také nebylo příliš daleko.
Přestože jsem měl teplejší spacák, než posledně, vstával jsem před šestou hodinou. Nedobrovolně. Byl jsem rozbolavělý, protože včera jsem si opravdu zamakal, byla mi zima a bylo mokro. Únava, zima a mokro jsou tři největší nepřátelé a nejsilnější bývají právě ráno, to jsem si později potvrdil i v náročnějších podmínkách. Člověk by překonal únavu, i zimu, dokonce i mokro – vždyť včerejší den večer byly tyto faktory výraznější – ale problém je v tom, co nadělají s jeho psychikou. Přičtěte k tomu samotu a ještě jeden fakt. Tentokrát jsem si s sebou vzal (tenkou) knížku (s představou, jak se večer rozvalím na slunečném kopci a budu si chvilku číst). Tu se mi podařilo včera večer kdesi ztratit. Věděl jsem, že v závěru nejvyššího kopce jsem ji ještě měl. Po nějakém čase váhání a bloumání kolem jsem se vydal jí hledat.
Ha, ovšem zradil mě terén. Kdo by čekal, že na cestě podél potoka stále rovně se dá něco splést. Přesto nejenže jsem knihu nikde nenašel, ale zakrátko jsem cestu podezřele nepoznával. Nejdříve jsem si myslel, že fotím místa, která jsem večer kvůli tmě míjel bez focení, ale pak jsem si byl téměř jistý, že tuto vodu neznám. V tom jsem se utvrdil, když jsem vylezl na vrchní zpevněnou cestu – nepoznával jsem to tam. Jak je to možné? Inu, bylo to jednoduché, ale dalo práci na to přijít. Co se při směru dolů jevilo jako rovné koryto potoka, vypadalo při stoupání vzhůru jako ostrá zatáčka vlevo. Co při klesání vypadalo jako zanedbatelný potůček přitékající zleva, vypadalo při cestě zpět jako logické pokračování hlavního toku. Knihu jsem našel kousek za tímto soutokem. Ale získal jsem díky tomu pár fotografií.
)
)
)
)
Vrátil jsem se s nalezenou knihou zpět na místo nočního odpočinku, znovu rozbalil karimatku a pokusil se vyhřívat na sluníčku. Vyhřívání se ale nedařilo, protože sluneční paprsky byly slabé a často zastřené. Vlhká zima mi kradla poslední zbytky dobré nálady. Po promýšlení tisíci variant cest jsem se rozhodl, že nutně potřebuji něco teplého a bez nálady jsem zamířil do Vernířovic. Malé, ale přece jen civilizace. Dvakrát jsem se po cestě obrátil zpět, ale pokaždé jsem si to zase rozmyslel a brzy před polednem jsem stanul na rozcestí. Cestou už jsem se zahřál chůzí a zvažoval co teď. Nikde nikdo, ale naproti byla hospoda. Utrácet za jejich jídlo se mi nechtělo, a tak jsem jen poprosil o horkou vodu, kterou jsem si zalil předvařenou rýži. (To je také dobré jídlo na hory – rýže do mikrovlnné trouby – příliš neváží a v nouzi se dá jíst i studená. Pokud se otřásáte nechutí, uvědomte si, že můj styl výprav je minimalistický – do 24 litrového batohu jsem pobral vše na tři dny včetně spacáku.)
S odpolednem a pohybem stoupala teplota a úměrně tomu i moje nálada. Zase jsem se začal těšit pod Čertovu stěnu. Jen z plánovaného pokračování po hřebeni asi moc nebude, to bylo jasné. Prošel jsem cestou od Vernířovic až jsem, dnes již potřetí, stanul u místa svého nocování. Od rána jsem již věděl kterým potokem mám jít vzhůru, a tak jsem se jím vydal. Tento potok mě však poněkud zklamal s ohledem na to, co slibovala mapa a včerejší zážitky, byl docela obyčejný. Fotografování jsem si tedy užil teprve výše, mnohé výhledy jsem vyfotil čistě z radosti ze zářícího slunka, které nyní s pomocí mraků hrálo pro krajinu stínohru. Krásné výhledy, a bohaté kresby potěšily nejen můj objektiv. Slunce dokonale zaplašilo ranní chmury, ukázalo svou životodárnou sílu a moc svých paprsků. Ještě mnohokrát jsem se v horách přesvědčil, že nálada člověka je přímo úměrná intenzitě slunečného záření. To nepoznáváme, když se z přírodních melancholií můžeme kdykoli vrátit do tepla svých kamenných domovů.
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Postupně jsem vystoupal až k Jelení studánce u níž stojí horská útulna. Je to jen kamenná bouda bez jakéhokoli vybavení, ale nefouká v ní ani neprší. Rozhodl jsem se trochu si užít z plánovaného povalování se na sluníčku a čtení a zůstal tam. Však už bylo 18 hodin. Už v 19 pak začala obloha předvádět divadlo u kterého jsem nesměl chybět s fotoaparátem. Zůstal jsem fotit až do chvíle, než již nebylo, neboť se setmělo. Do té doby jsem s napětím očekával každou další změnu odstínu či sytosti. Obloha hrála barvami a po zmáčknutí spouště vždy rozzářila novou úchvatnou scenérii. Ta kouzla barev, místy dramatická, místy lehoučká jako růžový obláček – vtahovala do hry svou silou a vábila proměnlivostí. Nemohl jsem jí neodpovídat.
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Ač se může zdát, že nikoli, fotografie jsou řazené chronologicky – tak kouzlila obloha. Setmělo se a já zůstal stát pln dojmů z lovu smíšeného s vychutnáváním. V hlavě mi ještě vířily vzpomínky na scenérie a barvy a přitom se mě pomalu zmocňoval noční klid a uvolnění. Posadil jsem se a položil do černé trávy. Díval se na hasnoucí bezhvězdnou oblohu a přemýšlel. V duchu jsem rozmlouval s autorem toho nádherného divadla. Byla hluboká noc, když jsem se vrátil k útulně a ulehl k pokojnému spánku.
Následující den ráno již nebylo tak zářivé jako večer. Podobalo se spíše předchozímu svítání. Závažný rozdíl byl však v tom, že pršelo. Což byl problém. Vážný problém. Pláštěnku jsem měl, ale tím to končilo. Nejenže chodit po horách v pláštěnce není žádná slast, navíc promokne batoh, spacák, boty, nohy – a je problém. Zkrátka kvalitní vybavení není do hor nutné, ale dává volnost a nezávislost. A, což je nezanedbatelné, komfort – tělesné pohodlí či nepohodlí totiž ovlivňuje psychiku, zvláště vlhkost ji ovlivní zásadně, a o slunci už jsem psal. Zbývá jen dodat – sólovýpravy jsou z 80% o psychice, až teprve poté záleží na fyzických silách, vybavení atd.
Zkrátka a dobře po hodině deště jsem to otočil směr Rýmařov. Po červené, po žluté, po zelené, až jsem se zastavil na známém místě u Stříbrného potoka. Narazil jsem na první stopy civilizace. Bylo kolem poledne, byl jsem docela slušně promočený – z části deštěm, zčásti potem – a vážně jsem si uvědomil, co to dělám. Jedu domů? Už? Ještě není večer … Nicméně rozumné rozhodnutí nade mnou zářilo jako majáček a šlo skutečně jen o pár hodin. Zbývalo jen vyřešit odjezd. Nic jsem zjištěné neměl, protože plánovaný konec mé cesty byl v Karlově Studánce. Z Rýmařova do Opavy ten den už nic nejelo, a tak jsem si na mapě vyhlédl Bruntál. Je to větší město (snad bude mít autobusové nádraží) a je správným směrem. Tam mě zakrátko autobus odvezl. V Bruntále autobusové nádraží bylo a pět minut po mém příjezdu na něj dokonce přijel autobus směr Opava. Z Opavy už jsem tradá fičel domů.
© Famiso 2006 a 2010
Zápis jsem rekonstruoval na základě záznamů | foceno: Konica Minolta Dimage Z10