Cestopisy

Jeseníky hrady a vodopády

V roce 2007 jsem se již cítil jako zkušený horal. Nejen kvůli dvěma sólovýpravám o kterých jsem vám už vyprávěl, ale také dvěma do výletům na Slovensko, o kterých jsem nevyprávěl. První jsme podnikli s bráchou a strejdou. Byl to třídenní přechod Roháčů. Chodili jsme „natěžko“ tzn. s plnou výbavou na zádech – nesli jsme si dokonce i stan a strejda měl vařič apod. Strejda už měl s podobnými výpravami své zkušenosti (včetně Alp), ale když jsme se, ve snaze zkrátit si cestu (protože pršelo), dostali do klečového pralesa, ujali jsme se s bráchou vedení my. To nejlepší nakonec: Brácha celou cestu absolvoval ve svých čtrnácti letech s levou rukou v sádře (je levák). Na druhé výpravě jsme pak strejdu uhnali tak, že se večer odmítl přesunout jen o dvacet metrů vedle na rovnější místo. Tolik malé intermezzo.

Na sólovýpravu jsem se zatím na Slovensko nepustil – čekaly na mě nedokončené Jeseníky. Bylo to v již na konci května (měl jsem po maturitě) a všude hlásili parádní počasí. Poučen o špatné dostupnosti Rýmařova jsem tentokrát startoval z Vrbna pod Pradědem. Cesta proběhla bez komplikací a já záhy směřoval po zelené turistické cestě na západ. Prvním plánovaným cílem byly dvě zříceniny (téměř nezachovalé) Veisenštejn a Rabenštejn. Kromě prostého navštívení jsem zamýšlel vytipovat si dobré místo na výlet s kamarády. Na mapě toto vypadalo slibně.

Prvně jsem mířil k Veisenštejnu, proto jsem včas opustil zelenou a seběhl k Bílému potoku. Dále jsem pokračoval zpevněnou cestou v údolí a vpravo netrpělivě vyhlížel čnící skálu, která měla označovat Veisenštejn. Proč netrpělivě pochopí každý, kdo zkoušel v pevných kotníkových botách chodit po zpevněné cestě (i když teď mám ještě pevnější). Zkrátka chodidla mi začínala nadávat, co že je to za blbý nápad.

Pak jsem ji konečně uviděl. Ostrý hrot vyčníval ze svahu, jako obrovský osten. Zdála se blízko a vysoká avšak dostat se k ní nebylo tak snadné. Mezi mnou ní byl celkem slušný potok a za ním prudký svah. Musel jsem to kousek obejít a šikmo jsem pak vystoupal ke skále. Tu jsem našel snadno, ovšem najít Veisenštejn byl jinačí oříšek. Možná byste řekli co může být tak složitého na nalezení hradu? No ano, taky jsem si to říkal. Nejprve jsem našel jakousi malou puklinu ve skále, která byla zazděná a opatřená kovovými dvířky. Odmítl jsem toto považovat za hrad a pokračoval v pátrání. A nakonec jsem slavil úspěch. Vylezl jsem na jednu ze skal a doslova o hrad zakopl. Ptáte se, jak mohu zakopnout o hrad? Inu, je to jednoduché – z hradu se zachovala asi dva metry dlouhá a sotva půl metru vysoká, místy zřícená zeď.

Vybrané fotografie ještě vyžadují komentář. Na první je zachycen onen osten. Na jeho špici jsem o něco později stanul a vyfotografoval druhou fotografii. Na třetí je zachycen hrad a na čtvrté si kromě již zmíněné zazděné pukliny můžete prohlédnout s čím na zádech jsem se tři dny po horách procházel. Vpředu je nepotřebná mikina pak karimatka s plachtou a pokud by vás snad zajímalo, co je to bílé u lahve s vodou – jsou to ponožky, které se do batohu zkrátka nevešly, dokud jsem nepoobědval. Což jsem brzy po pořízení fotografie učinil.

Místo bylo pěkné a zazděná puklina mohla sloužit jako skrýš věcí při případné výpravě s kamarády. Stačilo donést visací zámek. Spokojeně jsem zamířil k Rabenštejnu, který měl stát přímo nad právě navštíveným Veisenštejnem. Tak jsem se vydal rovnou, kolmo k vrstevnici. Ehm, vybral jsem si nelehký úkol. Svah byl zarostlý a velmi prudký, ovšem mě jen tak něco neodradí. Prodral jsem se křovím a nad sebou uviděl množství skalních výčnělků. Patrně jsem však byl zaměstnán uvažováním nad polohou Rabenštejna, neboť jsem odsud nepořídil žádnou fotografii. Kdybych ji udělal, uviděli byste na vlastní oči, jak nesnadné může býti nalézt hrad.

Nezbývalo než si určil pravo-levou hranici a všechny skály ve vymezeném pásu prohledat. To znamenalo vylézt do svahu, na skálu, slézt ze skály, jít vrstevnicí, vylézt na skálu, slézt ze skály, vylézt do svahu … Svah byl velmi prudký, takže ze spodní strany byly skály dvacet metrů vysoké, ovšem svrchu už jen dva až čtyři. Pátrání zabralo více než hodinu, ale nudné rozhodně nebylo. Zato únavné ano. Rabenštejn jsem objevil až u horní hranice svahu jen kousíček pod zelenou turistickou cestou. Musím však konstatovat, že je natolik dobře ukrytý pod svahem a mezi skalami, že jen ten kdo ví kde hledat, nebo má dostatek trpělivosti, jej dokáže objevit. Hrad si můžete prohlédnout na fotografiích níže. Poté co jsem jej nalezl, strávil jsem ještě následující hodinu a půl prozkoumáváním okolí, které bylo vskutku zajímavé. Pár fotografií si můžete prohlédnout, nepořídil jsem jich však mnoho. Dokonce jsem nevyfotil ani úžasné místo ke spaní, které zde pod skalním převisem vybudovali Mravenci. Totiž takto pojmenovaný skautský oddíl.

Také tyto fotografie zasluhují komentář. Všimli jste si například mimozemšťana na druhé fotce v prostřední řadě? A na předposlední fotce jsem zachytil vstup do puklinové jeskyně, kterou jsem objevil po vyšplhání na menší římsu. Na poslední fotografii vidíte místo, ze kterého jsem se po prolezení jeskyní vyšplhal.

Již zmiňované luxusní místo k přespání jsem ovšem nevyužil. Usoudil jsem, že by to byl příliš komfort a málo dobrodružství. Místo toho jsem si ustlal přímo na Rabenštejnu. Z fotografií to asi nevyniká, ale ty kousky zdí jsou ve skutečnosti na vrcholku asi čtyřmetrové skalní věže, která není o moc širší, než co jste viděli. Jak se mi spalo uvidíte níže, jen podotýkám že za mou hlavou, tedy na fotografii vpředu, již byl kolmý sráz – ano, to bylo jiné spaní, než pod převisem. Ještě než jsem ovšem ulehl, bylo třeba donést vodu. Mě nepřišlo ani nijak divné, že nejbližší zdroj se nachází asi necelé tři kilometry daleko, zato když jsem na témže místě byl s kamarády o měsíc později, byl to pro ně zážitek na který, zvláště jeden (zhýčkaný vodovodem), vzpomíná dodnes. Cestou jsem vyfotil následující výhledy. Ta věžička vzadu je Praděd.

Pak se již setmělo a já spěchal povečeřet a spát. Dříve než se však ve vyprávění nechám probudit, chtěl bych se posunout v čase o měsíc později k již vícekrát zmiňovanému výletu s kamarády. Byli to kluci od 12 do 15 let, s kterými jsem se seznámil na různých klubech, kde jsem byl vedoucí. No nebudu se o této akci příliš rozepisovat. Přesunu se k nejdůležitější události. Hráli jsme kolem Rabenštejnu šiškovou válku. Já jsem využil své znalosti terénu, obešel jeho věž a přecházel po římse, abych překvapil kluky, kteří byli na placu před ním. Ovšem stalo se cosi, co způsobilo, že jsem nedošel. Namísto toho jsem se ocitl dole ve svahu. Spadl jsem. Nevím proč, ani jak. Vždyť měsíc předtím jsem byl na stejném místě. A byl jsem tam sám. Kluci mě dole brzy našli. Snažil jsem se je přesvědčit, že nemusí volat sanitku, ale kolega, kterého jsem měl s sebou na pomoc, ji přece zavolal. A dobře udělal. Nepamatuji si příliš dobře, co se dělo dál, ale během půl hodiny kluci sehnali dobrovolného hasiče z nedaleké chaty. Ten zavolal kamarády, a než (za tu půl hodinu) přijela sanitka, vytáhli mě na nosítkách k cestě. Odjel jsem do Vrbna a odtud vrtulníkem do Ostravy. Kluky zatím jeden z rodičů odvezl autem domů.

Následná diagnóza zní docela impozantně: Prasklé obě plíce (78% povrchu poškozeného), pomačkané srdce, játra, slezina, ledviny. Po pádu si pamatuji jen takové úlomky, ale nikdy nezapomenu jak se můj nejlepší kamarád modlil atd. Doktoři si nejprve nebyli jisti mým životem. Po šesti dnech v umělém spánku už to bylo lepší – předpovídali rok v nemocnici (minimálně půl – optimističtější doktor). No, Bůh na to měl jiný názor. Po dvou týdnech jsem byl doma a po třech už jsem pomáhal připravovat hry pro tábor (rychle jsem se ještě unavil), který byl tentokrát jen malý u našeho sborového domu. Uzdravení se tedy nestalo jen tak – všechny křesťanské děti co mě znaly (a že jich nebylo vzhledem k mým aktivitám málo) se modlily jako ještě nikdy dříve. Celé sbory církve se modlily. A to je vše. Po druhém krátkém intermezzu se mohu již ve vyprávění nechat probudit do sychravého rána.

Bylo vskutku nevlídno a zima. Nezbývalo než rychle sbalit věci, vydat se na cestu, a tím se zahřát. Již dříve jsem odpozoroval, že zvláště na cestách je kombinace šera, zimy a vlhka velmi nepříjemná. Projeví se to i na náladě. A také na pozornosti. Tak se stalo, že při cestě dále po zelené jsem minul odbočku na žlutou. Zjistil jsem to po pár stech metrech, protože cesta začala příliš klesat a stáčet se zpět. Mohl jsem se samozřejmě vrátit, ale já se nerad vracím. Řekl jsem si, že tam třeba bude nějaká odbočka. Ale když jsem došel k potoku, bylo jasné, že nebude. Ještě jsem se stále mohl snadno vrátit, ale já se nerad vracím. Tak jsem šel dál a dál. Prošel jsem podél potoka a právě když mě začínala štvát zpevněná cesta, uviděl jsem nalevo povědomou skálu. Skalní hrot zaražený do svahu – Veisenštejn. Tím mě chození po cestě přestalo bavit docela a ihned jsem to otočil vpravo – přímo do svahu. Tak se stalo, že mě pomalý oblouk dovedl k Jelením a Karliným kamenům.

Toto jsou všechny fotografie, které jsem pořídil. Brzy jsem usoudil, že za těchto světelných (či spíše nesvětelných) podmínek nemá smysl s mou technikou fotit. Dokáži z ruky udržet 1/15 sekundy, ale ani to zde nestačilo. Poté co jsem opustil skály jsem uvažoval, zda mířit ke žluté přes Černý vrch a Jelení loučky (což nejsou žádné loučky, ale skalnatý vrchol), nebo se znovu vrátit do údolí. Nakonec jsem přešel Černý vrch a za ním slezl do údolí vpravo. Opravdu se mě neptejte proč jsem nešel vlevo, když by to bylo kratší – nevím proč. Ale jsem za to velmi rád a za chvíli se dozvíte proč.

Nejprve však jsem chtěl dojít na žlutou. Totiž ještě před obědem. Ovšemže jsem se mohl najíst kdykoli, ale takto to rozhodně bylo zajímavější. Nikdy v životě jsem se na salám a toustový chleba tak netěšil. Po obědě pod žlutou jsem začal stoupat vzhůru k jednomu z neopakovatelných zážitků v horách. Dostal jsem se k hřebeni a zahalila mne mléčná mlha.

Vypadalo to krásně i strašidelně. Obklopily mne dřevěné paže vyvrácených velikánů. Sápaly se na mne z bílé temnoty překvapivě a neočekávaně. Kořeny čnící do výše, mezi nimi mladé stromky. U nich se objevovaly zabořené kameny jako stopy po dávném boji. To vše by bylo nic, nebýt zvuků a barev. Ospalí ptáci se z dálky ozývali přidušeným zpěvem a pode mnou zpívalo tisíce pramínků v bahnivé melodii. Bublalo to a čvachtalo s každým krokem, jakoby se mě přízračně zelený rašeliník pokoušel pohltit. Sytě zelená barva křičela jedovaté varování. Já přesto svižně kráčel dál. Pozoroval jsem bublání a dával pozor na zkroucené kořeny. Zvedl jsem hlavu a náhle se proti mně blíží temná stěna. Vysoká a neprostupná. Zastavil jsem se s tlukoucím srdcem. Tím jsem odhalil svůj omyl. Pár metrů ode mne se zdvíhala stěna lesa. Mým pohybem vznikl dojem, že se přibližuje. Oddechl jsem si, ale napětí zůstalo ve vzduchu. Bylo to zvláštní. Napravo temná mlha a nalevo jasně bílá, pode mnou zelená, a za mnou obrysy podivně zkroucených kořenů. A cesta se zdála být nekonečná. Miluji takové chvíle.

Pomalu jsem mlhou klesal, až se rozptýlila. Nezmizela docela, ale provázela mě v podobě jemného oparu celou cestu až do Videlského sedla. Odtud jsem se Milionovou cestou vydal k Vysokému vodopádu. Milionová cesta byla skutečně „cesta za všechny prachy“. Opět zpevněná a do celkem prudkého kopce. Energie by ještě byla, ale chodidla proti takovémuto postupu rázně protestovala. Již se však připozdívalo a já si přál být před večerem na zajímavém místě. Nakonec jsem došel k modré a z ní odbočil přímo k Vysokému vodopádu. Byla již docela tma a pozdě, proto jsem si jen vyhlédl převis, pod kterým bylo celkem sucho (na rozdíl od celého okolí) a jal se večeřet a spát. Fotografie jsem pořídil až ráno.

Doteď byl cestopis značně upovídaný, nyní však přichází čas fotografií. Poté co jsem se třetí den ráno probudil do stejně sychravého dne jako předtím, ihned po snídani jsem prohlédl Vysoký vodopád i další přiléhající. Odtud jsem se pak vydal modrou cestou ke Švýcárně.

Známou chatu Švýcárna jsem však obloukem obešel (ještě bych potkal lidi) a vnořil se do Česnekového dolu. Byl to důl vymletý zpočátku nevelkým potůčkem, který se sbíral z mokré stráně. Byla to nádherná, dlouhá oblast. Pastva pro oči. Příjemná zelená, všude pusto a prázdno, jen šumění potoka. Nedbal jsem na promáčené nohy a klesal vytrvale níž a níž, až se potůček proměnil v divokou říčku, která si zuřivě razila svou cestu. Kromě hluku vody však bylo ticho, šero a mokrý, zářivý klid. Čím hlubší bylo údolí, tím více jsem se nořil do jiného světa. Zpomalil se dech i tikot času. Voda se jako svižný had prodírala živě zeleným porostem a hnědými kameny. Přeskakoval jsem potok a klouzal svahem a příroda se mi za to odměňovala odhalením skrytých odlesků krásy.

Dole jsem vystoupil na cestu a brzy se otočil zpět. Divoký důl lákal ještě více, než Česnekový. Tak jsem se pustil do stoupání ve stejném svahu, který jsem před chvilkou sešel, jen o nějakých sto metrů vedle. Hned od začátku Divoký důl nezklamal. Teoreticky jím vede modrá cesta. Ta je ovšem tak vysoko, že zespodu není ani vidět, a také z ní toho člověk mnoho neuvidí. Toto mi bylo jasné a navíc jsem měl cest plné zuby.

Nádherná divoká oblast. Opuštěná svobodná příroda. Viděl jsem majestátní skály, vysoké vodopády a padlé stromy. Šplhal jsem korytem potoka vzhůru. Voda hučela a ani na chvilku se nezastavila. Obhlížel jsem krásy divočiny, zdržoval se fotografováním a na dlouhou dobu zapomněl, že nejsem na světě sám. Celý prostor byl jakoby neohraničený. Nekonečně svobodný a nekonečně divoký. Dral jsem se kolmo vzhůru a hned zase klesal do hlubokých dolin. Přelézal obří kameny, kolem nichž bouřila voda. Vratkým krokem jsem překonával padlé stromy, jež byly jediným mostem přes nespoutaný potok. Chytal jsem se divoké zeleně a přeskakoval do mechových polštářů. Odpočíval na pokojných plošinkách uprostřed nekonečné nádhery. Zde neexistovala civilizace. Byl jsem sám v území bez času, bez svázanosti, ale s úchvatným řádem místo organizovaného chaosu.