Roháče po hřebenech
Na rok 2008 už mi Česká republika nestačila, mířil jsem od začátku na Slovensko. Také tři dny se mi zdálo málo, plánoval jsem týden. Využil jsem výhody vysokoškoláka a vyrazil 1. září ihned po zapsání se do studia. Mimo sezónu se cestuje o poznání lépe, zvlášť když chce člověk být sám. Následující text je úryvek z 27 stránkového dopisu babičce a dědovi.
Plánovaný výlet do Tater jsem pak zaplatil z prospěchového stipendia, které tedy dostanu na účet až v prosinci. Zjistil jsem ale, že doma máme mapu jen vysokých Tater, tak jsem cestu naplánoval jen přibližně podle internetových map. Chtěl jsem přejít hřeben roháčů, směrem od Bystré, tedy opačně než jsme ho šli se strejdou, a pak přejít do Velké Fatry. Vyjel jsem v pondělí prvního září. V Lipovském Mikuláši jsem koupil mapu, ale jen Západních Tater – Roháčů, zato 1:25000, tedy dost podrobnou a obrovskou plachtu, kterou mi pak škubal vítr z ruky. Našel jsem si tam cestu na Bystrou, která ovšem nevedla po turistické trase, ale přes hřeben od Ježové. Vyrazil jsem z autobusové zastávky Pribilina Hrdovo v půl čtvrté a čekala mě cesta do pořádného kopce. Chtěl jsem vyrazit po žluté, ale pak podél potoka vyjít výš k neznačené cestě, která mě měla vyvést nad kleč. Věděl jsem totiž, že klečí se člověk neprodere tak snadno. Potok jsem našel, cestu taky, ale ta se po čase ztratila. Tím jsem se ztratil taky. Kleč je hustá a člověk nevidí na pár metrů. Tak jsem se prodíral stále nahoru a doufal, že se trefím do místa kde končí dříve. Netrefil, musel jsem se prodrat až na její horní okraj. To mě dost zdrželo, takže když jsem vyhlédl do volného prostoru, slunce se už sklánělo k západu. Spěchal jsem na vrchol, protože jsem chtěl vyfotit západ slunce. Nakonec jsem ho stihl kousek pod vrcholem, kde jsem si pak kousek dál na východním svahu taky ustlal u keříku malé kleče. Ten den jsem překonal převýšení 1200 metrů. V noci, než jsem šel spát, jsem se díval na hvězdy. Přímo nade mnou byla mléčná dráha a na nebi bylo vidět neuvěřitelné množství hvězd. Ve městě jich nikdy tolik není. Zdály se tak nízko.
)
)
)
)
Pak jsem usnul a vzbudil se až těsně před východem slunce. Připravil jsem si fotoaparát a když začínalo slunko nad Kriváněm vycházet, ze spacáku jsem si jej vyfotil. Pak jsem spal dál a vstával až po osmé hodině. Došel jsem na vrchol Ježové a pak pokračoval přes nějaký kopeček na Nižnou Bystrou. Ta byla moc pěkná. Byla skalnatá, takže se musela přelézat, ale přitom ne příliš. Přešel jsem přes ni a chvilku po poledni došel na Grůň. Měl jsem však problém s vodou. Naposledy jsem ji nabral den předtím na potoce. Měl jsem s sebou čtyři litry, ale už docházely. Nikde moc blízko voda nebyla, bylo sucho a většina potoků byla suchých a některá plesa také vyschla. Nejbližší byla plesa v Bystré dolině, asi tři sta metrů pode mnou. Z Grůně vede takový postupně klesající hřeben který se jmenuje Hrbáč. Nechal jsem všechny věci kromě lahví na vodu na Grůni a šel jsem po hřebeni, zádech Hrbáče, dolů. Trvalo to půl hodiny a to jsem šel svižným tempem. Spíše lezl, než šel, protože Hrbáč byl skalnatý a to bylo moc dobře. Dole jsem nabral vodu a čekala mě cesta zpět. To už jsem zvolil kratší cestu. Přímo travnatým svahem nahoru. Byl to hodně prudký a hlavně dlouhý svah. Vyrazil jsem a šplhal se nahoru. Nové boty dobře držely nohu, tak jsem našlapoval na celá chodidla a pomáhal si rukama. Zdolal jsem kopec, na který pražilo polední slunce, bez zastavení. Trvalo mi to dvacet minut. Nahoře jsem málem zase všechnu vodu vypil. Když jsem se vydýchal, začal jsem se stěhovat do závětří. Vtom jsem ale zaregistroval nějaký pohyb. O kousek níž byl kamzík. Položil jsem věci, které jsem nesel a honem se vrátil pro foťák. Ještě tam dva byli. Vyfotil jsem je a oni přeběhli na jinou plošinku. Tam se zastavili. Potichu jsem se k nim přibližoval. Vítr foukal proti mně. Vedoucí kamzík se na mě díval, ale nic. Vždy jsem ušel kus cesty a pak udělal fotku. Došel jsem až k velké skále, kterou jsem nemohl tiše překročit. Udělal jsem fotku z asi patnácti metrů a kamzíci stále stáli. Zkusil jsem slézt ze skály. Přitom jeden kámen ťukl o druhý, nebyla to žádná rána, ale kamzíkům stačila. Utekli. Pak jsem udělal oběd, najedl se a díval se do mapy.
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Chození mimo cestu se mi zalíbilo a na turistické cestě na Bystrou jsem viděl postavičky. Nechtěl jsem je potkat. Hledal jsem podobný hřeben, na kterém by nebyla turistická cesta, ale zjistil jsem, že takový neexistuje. Jediná možnost byla jít po hranicích. Tak jsem se rozhodl to zkusit. Místo na západ jsem si naplánoval cestu na východ. Vyšel jsem na Bystrou, minul čtyři lidi a zamířil co nejrychleji k Pyšnému sedlu. Tam jsem se na chvilku zastavil. Nikdo tam nebyl. Vydal jsem se na cestu. Vylezl jsem na první vrchol a tam se rozhodl, že to zkusím stihnout ještě do západu slunce na druhý. Stíhal jsem to jen tak tak. Zato jsem vyfotil západ dvakrát. Jednou se mi totiž už začal schovávat, ale já jsem pak vystoupal výš a dohonil ho. Zůstal jsem těsně pod vrcholem, ale musel jsem zůstat na západní straně, protože z jihovýchodu moc foukalo a navíc tam nebyla moc rovina. Ustlal jsem si mezi dvěma kameny.
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Ráno mě vzbudil budík v šest. Byla ale zima a fučel vítr, takže se mi vůbec nechtělo vylézat a fotit východ slunce. Zůstal jsem spát až do osmi hodin. Pak už slunko svítilo, ale vítr nehorázně fučel. Myslel jsem, že se v noci vítr stočil a začal foukat od západu, ale poznal jsem, že jsem vlastně v závětří. Stačilo se posunout kousek dál, kde jsem se chtěl obout. Postavil jsem botu na kámen, ale vítr mi jí sfoukl. Byl velmi silný. Po čase jsem našel skalku, která byla pod správným úhlem, takže poskytovala lepší závětří. Když jsem seděl, tak mi na hlavu fučel vítr, ale mohl jsem alespoň zabalit věci a uvařit si. Tady se osvědčil vařič. I v závětří totiž byl docela silný vítr, ale on vařil dobře. Kdyby nefoukal vítr, bylo by celkem teplo, tak jsem si vzal triko s krátkým rukávem a na to bundu proti větru. Stáhl jsem kapuci a šel směrem na Polskou Tomanovou. Pod kopcem jsem se zastavil a delší dobu zůstal, zjišťoval jsem jak to vypadá v Polsku a jestli by se tam nedala najít nějaká pěkná cesta. Když jsem se zvedal, najednou mě překvapil nějaký člověk který šel za mnou. Velkou radost jsem z něho neměl, tady neměl co dělat, mimo turistickou cestu. Byl to polák a moc mi nerozuměl, já jemu ano a tak jsem se dozvěděl, že se bál, že jsem tatranský strážce. Moc jsem se s ním nevybavoval a radši vyrazil. Utéct mu nebylo těžké. Přešel jsem dolinu a vyšel na první předvrcholek a on byl teprve na úpatí. Když jsem pak byl na Tomanové, ještě nebyl pod vrcholkem vidět. Tak jsem si dal pauzu, fotil jsem. Taky jsem si naplánoval cestu dolů k Tomanovským plesům. Jedno z nich svrchu vypadalo moc pěkně. Bylo menší a pěkně kruhové a obrostlé trávou. Představil jsem si, jak si k němu lehnu a dám si oběd. Sešel jsem kus k sedlu a pak zamířil přímo dolů ke kulatému plesu. Svah byl hodně prudký a dolů se šlo špatně. Naštěstí nové boty byly dost tvrdé a dobře držely nohu, takže jsem si nezvrtl kotník. Asi v polovině svahu jsem nad sebou viděl projít poláka. Pak zmizel. Já jsem došel dolů a začal hledat pleso. Shora to bylo snadné, ale když kleč byla vyšší než já, hledalo se špatně, nějakou dobu jsem hledal a už se opravdu těšil na odpočinek. Nakonec jsem ho našel, ale vůbec mě nepotěšilo. Tráva kolem totiž byla zarostlá bažina a krásně kulaté pleso byla jen mezera v porostu. Musel jsem tedy pro vodu jinam. Potoky kolem byly suché, nezbývalo než najít velké pleso. To je ale těžký úkol v tak vysoké kleči. Když jsem si nepamatoval přesný směr. Nakonec jsem musel vylézt až do poloviny kopce, abych ho dole pod sebou uviděl, bylo půl druhé, ale já jsem neměl vodu, musel jsem tedy dolů k plesu. Nakonec jsem ho našel.
)
)
)
)
)
)
)
)
Naobědval jsem se a přemýšlel o další cestě. Na dalším vrcholu totiž na hřeben přicházela polská turistická cesta. Válel jsem se u plesa a nikam se mi nechtělo. Nakonec jsem se přece jen přiměl k pohybu, ale směrem dolu do údolí, s plánem vylézt přes Maguru na Liptovské kopy a po nich následující den směřovat zpět k Mikuláši. Prošel jsem údolím po zrušené turistické cestě, kterou jsem, po čase prodírání se, našel. Bylo už k večeru, ale jak jsem se zase rozhýbal, už se mi nechtělo zastavovat ani směřovat dolů. Zkusil jsem to tedy stihnout na Maguru. Jak jinak než mimo cestu. Přímo dolinou potoka, na kterém byly značené vodopády. Vešel jsem z cesty do lesa. Byla to krásná divočinka. Spousta čerstvé zelené, trouchnivé pařezy, popadané stromy. Takto to ale nezůstalo dlouho. Jen jsem z podhledu vyfotil kaskádu několika několikametrových vodopádů, už jsem musel vejít do lesa a divočinka se změnila v divočinu. Svah byl tak prudký, že když jsem stál a natáhl ruce před sebe, dotýkal jsem se svahu. Stát jsem mohl ale jen na začátku. Svah byl hustě zarostlý smrky, takže jsem se vlastně plazil s břichem těsně nad zemí. To ale při tomto sklonu znamenalo být téměř vzpřímený. Svah tvořily obrovské kameny, nebyly ale moc vidět, protože je pokrývala vrstva kořenů, která na mnoha místech visela ve vzduchu a byla pružná. Doufal jsem, že se pode mnou nepropadne, protože kořeny nemám zrovna moc rád. Postup byl těžký, hlavně technicky. Sklouznout nebylo kam, protože mě držely stromy, naopak byl problém se posunout výše. Než jsem se dostal nad vodopády, tedy odhaduji tak o padesát až osmdesát metrů výše, uplynula hodina. Ale bylo to moc zábavné, byl jsem rád, že jsem si vybral tuto cestu. Jen za trikem jsem měl plno jehličí a obloha se už šeřila. Sklon terénu se nyní zmírnil, ale stejně mi dělalo starosti spaní. V lese to při takovém sklonu nešlo a na vrchol, jak bylo jasné, to do západu slunce nestihnu. Nejsnažší cesta nyní vedla potokem. Tak jsem šel přímo jeho korytem. Po půlhodince jsem znenadání narazil na cestičku, která šla po vrstevnici. Nabral jsem vodu, kterou jsem netáhl zbytečně na zádech, když jsem šel potokem a zkusil jít po cestičce do lesa s nadějí, že najdu místo na spaní. Nevím co to bylo za cestu, vedla pořád dál kamsi do nekonečna. Byla široká tak akorát pro jednoho člověka, ale přeci jen natolik výrazná, že ve svahu vytvořila úzkou rovinu. Rozhodl jsem se, že lepší místo dnes večer, byla už tma a svítil jsem si čelovkou, nenajdu. Ustlal jsem si a uvařil na cestě. Byla pokryta jehličím. Když jsem spustil nohy po svahu a opřel se o svah nahoře, bylo to i výborné křeslo. Dobře se mi tam spalo.
)
)
)
)
)
)
)
)
Ve smrkovém lese nefoukalo a bylo teplo, tak jsem se ráno vzbudil až v devět hodin. V deset jsem teprve vyrážel na cestu. Došel jsem potokem na Maguru. Byl to travnatý vrch. Když jsem v dálce uviděl hraniční hřeben, začalo se mi po něm stýskat. Moje mapa ale končila v místě kde na hřebeni byla ještě turistická cesta. Napadlo mě ale, že když z obou stran Liptovských kop je dolina, tak jistě obě doliny musí oddělovat hřeben a po něm bych mohl přejít zpět k hranicím. To bych jistě uviděl z Velké kopy. Tak jsem na ni spěchal. To co jsem uviděl mě nadchlo. Turistická cesta vedla dolů a kousek za ní na hraniční hřeben navazoval nízký hřeben z Liptovských kop. Ihned jsem tam zamířil. To bylo už odpoledne, obědval jsem na Maguře. Hřeben byl skalnatý a moc pěkný, dobře se technicky lezl. Pak jsem přes sedlo kde byl zrušený rozcestník vyběhl na první vrcholek a zamířil po hranicích na východ.
)
)
)
)
)
)
)
)
Baterky ve fotoaparátu mi žel došly a tak jsem nemohl vyfotit nejkrásnější úsek. Poslední fotografie tedy zachycují jen výhled na plánovanou cestu. Vrchol hřebene byl totiž pěkně skalnatý, přitom kousek níž už začínal travnatý svah. Přelézal jsem přímo hřebenem. Skály vyžadovaly příjemný technický styl lezení. Rozhled byl taky parádní, protože údolím se začínala valit mlha, která stále měnila výhled a byla prosvětlována sluncem sklánějícím se k západu. Pohyboval jsem se celkem rychle a tak jsem před sedmou stanul na Čubrině. Za ní jsem ještě rychle pokračoval dál a zastavil se až nad horním Temnosmrečianským plesem na jednom výrazném, ale zřejmě bezejmeném vrcholku. Bylo čtvrt na osm. Já jsem měl v plánu sejít svahem k dolnímu Temnosmrečianskému plesu, protože u horního byly jen kameny. (Jména jsem zjistil až doma z mapy, byl jsem totiž už mimo mapu, kterou jsem měl s sebou.) Dříve než jsem však sešel dolů, Bůh pro mě připravil dáreček. Později jsem ho popsal následovně.
Znal jsem jej dříve než jsem se narodil. Ten výjev. Měl v sobě cosi Božského. Míšení světel. Hra stínů, které přes všechnu svou snahu nedokáží, než být krajkou na výšivce světel. Přesto jsem jej spatřil teprve včera. Ale stále mi zůstává skryt. Jakákoli snaha uchopit jej do přediva slov, je marná, jako sbírání rosy kladivem.
Stál jsem na vysokém hřebeni hor. Shlížel na údolí jako pán světa. Každé pleso, či jednotlivý strom bych mohl uchopit do své dlaně a přesadit na jiné místo. Ale nebylo to třeba, neboť vše již na svém místě bylo. Skála byla vysoká a pevně držela mé nohy, když jsem se rozkročil. Kámen temný v nadcházejícím večeru, ale teplý denním žárem. Pod rukou jsem cítil jeho drsnou tvář. Kolkolem jen hory a lesy, voda a travnaté svahy. Pak skalní štíty. Mohutní velikáni věků.
Z údolí vystupoval rychlý jižní vítr, který přinášel vůni vody a mlhu. Celý výjev se halil do mléčné, mnohobarevné mlhy která kreslila znamení emocí a nálad nad každý osten skal. Byla párou nad jasně zelenou travou i tmavou klečí. Vznášela se po kamenných svazích jako studená ruka. Rychle se hnala celou oblohou. Oblaka mlhy spěchala z jihu, rudého odleskem zapadajícího slunce a tříštila se o skalní štít pode mnou. Tam ji uchopil proud teplého vzduchu, který ji vynesl výš, aby se jí mohl znovu zmocnit rychlý vítr. Přes hřeben však neprošla tak snadno. Proto já, obrácen k severu, spatřil jsem oblouk, připomínající tunel či bránu, kterak se zasouvá pod modrou oblohou na tiché údolí, s nehybným plesem, jako oknem do vzpomínek. Stál jsem nehnutě a cítil ten strach. Strach údolí, které halí tmavá mlha. Strach dobrého ze zla, jasného z šedé tmy. Strach. Stín se posouval po větrem čeřeném obraze doliny. Chapadla mlhy sklouzla přes třpytivé oko plesa, až zúžila výhled oblohy pouze na severní, nízké mráčky obarvené zapadajícím sluncem.
Na chvíli obraz ztichl. Údolí ze tří stran chráněné horami zakrýval tmavě šedý oblouk. Jen v jeho cíli zářila, jako příslib naděje, zlato-červená stužka. Nebyl klid. Ani ticho před bouří. Vše se neustále proměňovalo v nepřetržitém víru různých odstínů šedé. Stromy se chvěly ve větru a vodní hladina vše čeřila ve svém odrazu. Slunce se sklánělo k západu, když vtom – zafoukal mocný poryv větru. V jediném okamžiku z mlhy zůstal jen dech na travnatých svazích. Šero vystřídalo měkké světlo. Bílé beránky se zlatou krajkou jasnozřivě shlížely na uvolněně vydechující krajinu. Údolí zalilo jemné zlatavé světlo a jeho překrásné paprsky si pohrávaly s uprchlým strachem. Nade mnou jako Boží oko zůstal stát oblak lemovaný slunečním světlem. Díval se, a já měl pocit, že se usmívá mému úžasu. Vždyť vše okolo bylo vypracované do nespatřitelně jemných detailů. Malba barev byla skvěle vyvážena a jednotlivé tahy v sobě uchovávaly krásu dlaně, která je tvořila. Viděl jsem jak se jeho Duch, laskavý a jemný, dotýká konečků jehliček a smáčí své nohy v stříbřité vodě, která ihned ožila milostným švitořením, když hladila břeh jako matka, která k sobě přivinula svou dceru. A On pak vystoupil vzhůru do paláce sytě modrých klenotů s bílými minarety a linkami zlatého ornamentu.
Stočil jsem svůj pohled zpět k jihu a spatřil jeho dílnu. Skrze prsty větru zde tvaroval z mlhy dobrodružství. Napravo tmavé kopce s rudými stíny. Nalevo mlžné hory střežící chladné pleso. Nádherný, neustále se proměňující, vzrušující pohled. Zval k měření sil. Vyzýval k hlubokému nádechu a skoku do zeleno-modrých hlubin plesa. Volal ke zdolání skrytých, ostrých vrcholů, které zastřel bílým závojem jemné mlhy. Rozpoutával vír myšlenek, které pak utíkaly po pláních zarostlých klečí a plachtily v chladné, šedé mlze, až k zlatému západu slunce za obzorem.
Vtom jsem na severu spatřil skalní věž, čnící k obloze, a za ní rudý oblak. Tento stál jediný hrozivě nepohnutý, v živém proměnlivém světě. Stál jako hrozba. Výstraha. Nebezpečí. Zlo. ... A pak se setmělo. Náhle byla tma a krajina pokojně dýchala pod neviditelnou dlaní svého mocného otce. I já jsem dýchal a znovu si v mysli přehrával poselství. Poselství a dar. Dar od mého otce, který ví co miluji. Je to on, a zvláště když tvoří.
I když jsem se snažil, vlastně jsem nepopsal to co jsem tam ten večer viděl, nejde to, obsahuje to tolik detailů, že kdybych je měl všechny popsat, úplně bych rozbil nabitou atmosféru a náladu plnou energie. Jakmile jsem se ale kvůli přicházející tmě odpoutal od výjevu, zjistil jsem „drobný“ problém. Stojím na skalnatém hřebeni, pleso je hluboko pode mnou, hodinky mi ukazují osm hodin a slunce mělo stejný nápad jako já dříve, šlo spát. Rychle jsem vyrazil svahem dolů. Nebyla ještě úplná tma, takže cestu jsem si nějak našel, ale rozhled jsem neměl a mlha, sestupoval jsem totiž do místa, které jsem předtím nazval dílnou Boží a mlžnými horami, jej nevylepšila. To bylo příčinou, že jsem si nevybral tak, jak jsem měl původně v úmyslu a zamířil jsem příliš západně. Zpočátku to přineslo výhodu, za chvíli byl ale svah prudší a já jsem začal tušit zradu. Když jsem se pak zastavil, bylo jasné, že tudy to nepůjde, byl jsem ve vyschlém korytu, vyhloubeném nejspíš tajícím sněhem a pode mnou byl vodopád. Ráno jsem pak pohledem zespodu zjistil, že téměř desetimetrový. Musel jsem se vrátil a zkusil jsem to více východně. Dříve než jsem však přišel na správnou cestu, narazil jsem na kleč. V šeru jsem neviděl, že by se vyplatilo jí obejít a tak jsem zamířil dolů na druhý pokus. Znovu jsem došel k jakémusi vodopádu, ale nebyl úplně kolmý ani tak velký. Chytil jsem se nahoře a začal nohama sestupovat dolů. Hledal jsem místo, na kterém bych mohl zapřít nohy natolik pevně, abych mohl přehmátnout rukama. Už jsem byl celý natažený a myslel jsem, že se budu muset vytáhnout zpět, což se mi vůbec nechtělo, když jsem se konečně uchytil. Pak už začal mít svah zase přijatelný sklon. Brzy však skončil v kleči. Nezbývalo než jí projít. Byla to největší „zabíjárna“ jakou jsem tam zažil. Ne že by to bylo, nebezpečné, pružná kleč by mě nenechala spadnout, ale naopak, vždy když jsem se prodral kus dál, pružnost jejích větví mě vrátila zpět. Když jsem šel klečí na rovině, stavěl jsem se na její větvě a tím si uvolňoval cestu, tady to ale nešlo. Silné větve na příliš prudkém svahu totiž neklesly až k zemi a když jsem po nich šel, vystoupal jsem výš a neměl pak kam šlápnout. Prodíral jsem se tak dlouho, když jsem nalevo spatřil světlejší kus. Zamířil jsem tam a vyšel na suťové pole. Naštěstí, kdybych ještě kousek pokračoval klečí, vylezl bych přímo do plesa v kterém kleč končila. Nejspíš bych si toho nevšiml dříve, než bych byl ve vodě, protože kleč mi zastiňovala výhled. Tak jsem za tmy dorazil k nižnému Temnosmrečianskému plesu. Akorát jsem si uvařil a začal hledat místo na spaní (to dělám obvykle dříve, ale když už byla stejně tma, nechal jsem to být), když začalo lehce pršet. K plesu vedla turistická cesta a stál tam stolek s lavicemi. Tak jsem přes to přehodil plachtu, zatížil ji kameny a šel spát. Dobře se mi spalo.
Ráno jsem vstal pozdě. Bylo celkem chladno, tak jsem nikam nepospíchal. Než jsem vyrazil na cestu, bylo deset. Vyšel jsem, ale za chvíli jsem narazil na obrovské borůvky. Borůvky a brusinky tam byly všude a velké, ale tady uprostřed vyschlého potoka a přitom na sluníčku, byly obrovské. Tak velké jsem ještě nikdy nikde neviděl. Zastavil jsem se a sbíral. Chutnaly výborně. Když jsem ale chtěl pokračovat, zjistil jsem, že po turistické cestě přece jen budu muset jít. Kdybych totiž nechtěl, znamenalo by to několikakilometrové prodírání se klečí. Tak jsem vyšel směrem Tři studničky. Na ukazateli byl čas 2:53. Ke třem studničkám jsem dorazil za dvě hodiny a pět minut, cestou jsem ale už potkal pět lidí, kteří ale, na rozdíl ode mne, šli nahoru. Od Třech studniček jsem šel k Liptovskému Mikuláši. Rozhodl jsem se totiž, že pojedu domů už v sobotu. Přece jen jsem měl výčitky svědomí, že bych nebyl v neděli na shromáždění a hlavně na modlitební chvíli předtím, když jsem měl na chození po Tatrách celý týden. V pátek jsem pak přespal v pěkném smrkovém lese. Ráno jsem se vzbudil, otevřel oči a první co jsem spatřil byla veverka. Přímo před mojí hlavou. Za chvíli ale utekla. Pak už jsem se jen přesouval domů.
© Famiso 2008 a 2010
Fotografie můžete šířit bez omezení | foceno: Konica Minolta Dimage Z10