Nahlédneme-li do českých překladů Nového zákona, zjistíme, že řecké slovo
agapé1 je vždy přeloženo láska. Pokud bychom se však spokojili s tímto překladem a
začali pátrat po tom jak láska působí jako tvořivý princip etiky, museli bychom si brzy
položit otázku zda jím vůbec je. Moderní doba nám totiž přenechala velmi rozporuplné
chápání významu tohoto slova. V 18. století byla chápána jako lidský pocit. Empirizmus
a osvícenství ji zařadilo do rozkošnictví a psycholog Freud ji interpretuje jako smyslnost,
libido.2 Od tohoto pojetí se nyní již odvrací, ale většina moderních slovníků se
opatrně omezuje na konstatování, že láska byla v různých dobách chápána různě.
První stopu po souvislosti s etikou nacházíme ve slovníku G. Durzoi: „společné je jim [různým pojmům lásky] jen to, že vedou subjekt k nějakému ‚předmětu‘, který považují za ‚dobrý‘“3. Mnohem odvážnější je slovník W. Bruggera, kde se dočteme že: „láska je hodnotově potvrzující a hodnototvorná prasíla chtějícího ducha. Nahlížíme-li ji bytostně a v jejím prožitkovém jádru, pak je postojem vůle, jako celkové prožívání je přisvědčujícím totálním postojem duchovní duše vůči osobě jako nositeli duchovních hodnot a vůči těmto hodnotám samým.“4 Přesto je zřejmé, že abychom zjistili zda, a jestliže ano, pak v jakém smyslu, je agapé tvořivým principem etiky musíme pátrat po bližším určení významu než pouze „láska“.