O deštníku který se bál vody

„Tati podívej, začíná pršet,“ zavolal Honzík.

A opravdu. Za první kapkou se rychle objevila druhá, a za ní třetí. Proletěla šedou oblohou, podívala se na probouzející se město a kápla Honzíkovi na nos.

„Fuj,“ setřel jí Honzík rukávem od mikiny a pak se zadíval na ostatní kapky. Objevovaly se pokaždé u střechy domu a pak pospíchaly ulicí. Skoro jako by taky musely stihnout školu. Právě teď se jedna posadila Honzíkovi na špičku nohy a nechala se nést. Asi jí bolely nožičky.

Vtom do Honzíka strčil táta: „Honem, vem si deštník, nebo přijdeš do školy jako Hastrman.“

„To by bylo príma, třeba se Hastrmani nemusí učit,“ pomyslel si Honzík, ale aktovku stejně položil, aby si deštník vyndal. Měl moc pěkný deštník. Sice nebyl se Spidermanem jako ten Davidův, ale byl barevný jako duha. Měl tolik barev, že ani nešly spočítat. Honzík to sice zkoušel, ale protože byl deštník kulatý, nikdy nenašel konec.

Vlastně to byla legrace. Honzík s sebou duhový deštník pořád nosil, ale zatím ho nikdy nepotřeboval. Teď ho mohl alespoň vyzkoušet. Jenže deštník se choval nějak divně. Jakoby se mu z teplé aktovky vůbec nechtělo. Honzík za něj tahal, kroutil s ním, přemlouval ho, ale deštník se pevně držel. Vůbec se nechtěl nechat vytáhnout ven.

To už byl tatínek na Honzíka netrpělivý: „Honem, honem, vždyť budeš celý mokrý“. A pak už to nevydržel a odstrčil Honzíka: „Ukaž prosímtě.“ Tatínek chtěl deštník vytáhnout. Ale deštník byl silný. Vší silou se vzepřel. Zachytil drátky o okraj aktovky a nechtěl se pustit a nechtěl.

Nakonec museli všichni tři odběhnout, schovat se pod střechu. Jinak by opravdu byli mokří jako Hastrmani.

Jakmile ale deštník uviděl, že je pod střechou, pustil se, a tatínek ho mohl úplně normálně vytáhnout.

Podal ho Honzíkovi a ten deštníku začal vyčítat: „Ty darebáku, kvůli tobě jsme s tátou oba zmokli. Měl ses pustit uličníku.“ A pak chtěl krásný duhový deštník otevřít. Jenže v tom si všiml, jak mu po červené barvě stéká slzička.

Honzík se zastyděl, že mu tolik nadával. Utřel mu slzičku, vzal ho do náruče a začal mu šeptat do ouška: „Notak, deštníčku neplakej, já jsem to tak nemyslel. Ty ses tam jenom zachytil viď. Promiň. Omlouvám se.“

Jenže deštník začal plakat ještě víc, až se celý roztřásl. Honzík nejdřív nerozuměl, co deštník říká, ale pak si ho posunul blíž k uchu a deštník vzlykal: „Kdy... když... když já... já... já... já se bojím vody.“

„Pro... proč?“ vykoktal překvapený Honzík.

A deštník mezi vzlyky vysvětloval: „Já, když já, já nevím jestli to budu umět. To, víš, no, chytat vodu. Aby, že, tak, abys ty, aby na tebe žádná kapka nekápla.“ A duhový deštníček se celý roztřásl a schoulil se Honzíkovi do náruče.

Honzík ho pohladil a zašeptal: „To víš, že to budeš umět, vždyť jsi krásný a šikovný deštník. Jenom jsi to nikdy nezkusil. Neboj se. Musíš být statečný. Podívej, jako můj táta, ten se taky deště nebojí a vůbec mu nevadí, že bude jako hastrman. Vidíš.“

To dodalo deštníku odvahy. Nejdřív jen opatrně vystrčil jeden drátek, ale když ho pak zkusil Honzík úplně otevřít, vůbec se nebránil.

Za chvíli už všichni tři, tatínek, Honzík i deštník, pospíchali ke škole, aby přišli včas. Deštník zářil svojí duhou na celou ulici, jak se usmíval.

Jenže čím víc se blížili ke škole, tím méně se usmíval Honzík. Šlapal čím dál tím pomaleji a díval se dolů do země. Nejdřív šel kousek za tatínkem, pak už to byl krok a nakonec se úplně loudal.

Tatínek se otočil a když uviděl Honzíkův pohled zapíchnutý do země, neřekl: „Pospěš si,“ ale místo toho se zeptal: „Co je? Co se děje Honzíku?“

Honzíkovi ukápla jedna slzička, ale neříkal nic. Tatínek se vrátil a skrčil se před Honzíkem, takže Honzík viděl jeho obličej plný kapek deště mezi strništěm vousů a na tváři. Teprve potom Honzík spíš zašeptal, než řekl: „Se bojím, že to nebudu umět.“

„Honzíku, cos to před chvílí říkal deštníku?“ připomenul tatínek, „Teď se bojíš jako on jenom proto, že jsi to nezkusil. – Neboj se, ty to zvládneš.“

A deštník začal tak horlivě přikyvovat, až z něho stekla všechna voda a vylila se tatínkovi na obličej.

„Ty darebáku,“ zavolal tatínek. Ale všichni se smáli. I Honzík. A ten den mu to šlo ve škole stejně dobře, jako deštníku chytání vody.

Kliknutím stáhnete celý text
Formát: .doc
Velikost: 19 kB