O učiteli [1,2,3]
2009, fantasy, symbolický
Kliknutím stáhnete celý text
Formát: .doc
Velikost: 236 kB
Kapitola druhá - stmívání
Nejprve jsem se jej chtěl dotknout, upozornit ho na potřebu pohybu, ale uvědomil jsem si, že nemohu. Poté jsem zkoušel způsobit hluk. Ale Matěj jen seděl a zíral nahoru. Jako kamenná, ale živá socha. Bylo vidět, jak dýchá. Jeho tvář vždy plná lží, urážek, hádek, rozhořčení a podrazů, se proměnila. Uhladila se, zklidnila. Ale mě to přišlo, jakoby se utopila, umřela. Jako by se stal loutkou. Vyřezávanou figurkou. Radši bych viděl starého Matěje. I kdyby měl urážet právě mě. Protože tu nikdo jiný nebyl. I když, co se týká toho bytí, jsem na tom jen o chlup lépe, než všichni ostatní. Sám v sobě jsem se kysele usmál.
Poté, co jsem se vytrhl z přemýšlení, vyryl jsem do země dvě výrazné šipky. Ukazovaly k západu. Pak jsem se posadil. Čekal jsem, čekal, až se Matěj pohne.
Netrvalo to celou věčnost, ale dlouho ano. Matěj se pohnul. Zamrkal. Olízl si rty s poslední kapičkou sladkosti. Na západě se tmavá čára posunula nepatrně níže. Noc se přiblížila. Matěj uviděl dvě velké šipky. Postavil se na ně a vyhlížel další. Když žádné neuviděl, usoudil, že ukazují pouze směr a tak se vydal na západ. Šel jsem s ním, ale Matěj šel sám.
Kráčel jsem nyní vedle něj. Neviděl jsem proto, co prožívá. Obyčejně, když jsem s někým šel, tak jsem ho cítil, vnímal, ale tady nic takového. Kdybych zavřel oči, nebo byla větší tma, mohl bych si myslet, že jsem také sám.
Pojednou jsem zaslechl jeho šepot. Nevím jak dlouho si už takhle pro sebe cosi šeptal. Byl jsem zamyšlen. Nyní jsem přiblížil uši níž, k jeho hlavě, a naslouchal.
„Ty šmejde … hajzle jeden hnusnej, odpornej,“ šeptal si Matěj pro sebe. Zprvu jsem nevěděl komu ty nadávky patří.
„Ty hnusáku, tak se aspoň ukaž!“ vykřikl tak náhle, až jsem se vylekal.
„Hm! Kam mě vedeš, co? Co po mě chceš? Ani se neukážeš, ty... zbabělče! … Kryso odporná.“ Matěj řval tyto nadávky do vzduchu všude kolem sebe. To byl ten starý Matěj. A já pochopil, že ty urážky patří mně.
„Parchante! Nenechávej mě tu! – Samotného.“ a jeho hlas se zlomil v pláč. Posadil se. Teprve nyní byl jeho projev i výraz odpovídající věku. Chtěl jsem mu pomoci, oslovit ho, obejmout. Také jsem mluvil, ale neslyšel. Objímal jsem jej a cítil chvění jeho těla a tlukot srdce, ale on mě necítil. Zanechal jsem ho samotného.
„Jsi zlej.“ Matěj kopl prudce do země. „Zlej, zlej, zlej, chci abys odešel, … chcípnul.“
„Jsi tu, a přitom nejsi … jako všichni ostatní.“ Otřel si slzy do bílého rukávu.
„Všechny vás postřílim.“ a Matěj se postavil.
Rozhlížel se kolem. Kam teď půjde? Nakonec zvolil západ. Bylo tam světlo. To jediné, co tu kromě trávy ještě trochu bylo.
Myslím, že zvolil dobře. Světlo je klíč. Naděje je jen tam, kde je, a na východ nemá smysl chodit, protože ten byl ještě před nějakou chvílí tam, kde je teď západ. Rudé slunce se neustále sklánělo k horizontu a krajinu obestřel večerní chlad.
Což já, já jsem byl právě na takové počasí oblečen, ale Matějovi byla v tom bílém rouchu zima. Taková, nebo podobná, úvaha mě dovedla k podivným myšlenkám. Jak to, že já mám své oblečení a Matěj ne. Doufám, že to neznamená... Zakázal jsem si myšlenky na severské drama a radši se upnul k Americe. Teď je klíčové ho zahřát. Sundal jsem si bundu a zkusil mu ji přehodit přes ramena. Sklouzla dolů. Matěj se neohlédl ani nezastavil. Hm, jak ho může zahřát, když ji ani necítí. Jenže – kdo ví? Soustředil jsem se nyní na to, abych ho nějak oblékl. Ovšem Matěj, ve snaze se zahřát, dělal prudké pohyby a zrychlil tempo. Sotva jsem na chvilku navlékl jeden rukáv. Navíc jsem se bál, že bundu roztrhne tak lehce, jako odstrčí mou ruku. Nezbylo, než svou snahu vzdát.
Buď musím čekat, než se zastaví, nebo … Vtom mě napadlo otestovat jinou vlastnost mé bundy. Odhodil jsem ji na zem přímo před Matěje. Ten však prošel, aniž se do ní alespoň zamotal. Žádná má věc jej zkrátka nijak nemůže omezit, ovlivnit, zasáhnout. Uvažoval jsem. A zkusil poslední možnost. Vyběhl jsem dopředu, položil bundu na trávu a zvolal: „Nechci tě, už nejsi moje.“
Bylo to bláznivé, já vím, naděje malá, ale světlo západu také bylo malé – a jaký to rozdíl oproti úplné tmě! Navíc tento pokus přinesl své ovoce. Matěj ji zpozoroval. Srdce ve mně poskočilo radostí. Jestlipak pozná, že je moje? Přikročil k bundě. Rozhlížel se kolem, ale nic neviděl. Pak bundu zvedl a oblékl ji. Zachumlal se do ní, jako do peřiny. Hned vypadal lépe. Bunda mu byla velká a on jako skříteček.
Ale ouvej, zima se teď pustila do mě a o své se přihlásil také hlad. Tak jsme kráčeli bok po boku a kolem nic než zima, tráva a to proklaté ovoce. Alespoň voda by bodla, jenže Matěj nezastavoval, zřejmě byl odhodlán někam dojít. Předběhl jsem ho a zadíval se mu do tváře. Byla nečitelná a vévodila jí pevně stisknutá ústa. S černými vlasy si pohrával větřík, který začal s večerem vát. Já již pochyboval, zda tu vůbec něco je a nebýt vzpomínky na les, jistě bych usoudil, že zde není, než planina. Matěj možná uvažoval podobně.
Těžko posoudit čas, když nejprve trvá jitro a poté večer. Ale myslím, že jsme zde již celý den. Bez jídla. V chladu. Konečně Matěj zastavil pod jedním z keřů. Ihned začal hloubit díru na vodu. Je rozumný, ví, že se musí hýbat. Zpočátku jsem mu pomáhal, ale poškrábal mi prsty do krve, když se pokoušel nabrat písek v místech, kde jsem měl ruku. Ta jeho byla jako z oceli. Počkal jsem, než se napije a pak jsem také uhasil žízeň. Voda byla v krku nepříjemně studená. Přesto jsem pil zhluboka – bude to třeba. Ve chvíli, kdy už se Matěj zvedal, mi něco spadlo do klína. Uchopil jsem známý červený plod a zlostně jej tisknouce, rozdrtil mezi prsty. Vydal sladkou mámivou vůni. Zmocnila se mě nesmírná chuť posilnit se jím. Zuřivě jsem ho zahodil. To on je příčinou současného neštěstí.
Můj naštvaný pohled ulpěl na Matějových bosých nohou. Jsem já to ale vůl! Nadával jsem si. Rychle jsem se zul. Nohy mi ofoukl studený závan. Mám já tohle zapotřebí? Pochyboval jsem. Matěj ještě postával poblíž a jakmile jsem mu pohlédl do tváře, měl jsem jasno – mám to zapotřebí.
„Už mi nepatříte, nechci vás,“ řekl jsem botám a ponožkám. No, alespoň kapka humoru.
Postavil jsem boty před Matěje. Když je spatřil, zůstal na ně překvapeně hleděl. Asi se před ním objevily zničeho nic.
„Jsou z nebe, nebo jsi tady?“ zeptal se Matěj nikoho.
„Jsem tady,“ odpověděl jsem hlasitě. Neslyšel mě.
Po chvilce ticha odpověděl: „No, každopádně díky.“ A toho jsem si vážil. Byl jsem jeden z mála tvorů, kteří tuto větu z Matějových úst slyšeli.
Večer stále trval a my těžce pochodovali vysokou travou. Chlad nás svíral, dotíral a hlad neméně. Těžký to úděl poutníků v krajině stínů. Sotva jsem cítil bolavé nohy a bodání stoupalo od konečků výš. Nejhorší ze všech strastí však byla nepravděpodobnost, že se něco změní. Je zatěžko stále popisovat zšeřelou oblohu, ale kráčet pod ní, bylo mnohem těžší.
Matěj se zastavil. Matěj se posadil. Matěj si lehl. Matěj zavřel své oči. Mohl jsem křičet, hulákat, třást jím a strkat do něho – všechno marně. Chtěl jsem vzít jeho ruce do svých, chtěl jsem zahřát jeho i nyní vzpurnou tvář. Já jsem ji cítil studenou, ale on necítil mě. Byl bych jej vedl i nesl, ale byl těžší nežli skála, nemohl jsem jím pohnout o jedinou píď.
Nyní jsem musel přemýšlet – a hle, nápad se zrodil. Doběhl jsem k nejbližšímu keři a utrhl zelenou větvičku. Šimral jsem ho jí na nose a tvářích, ovšem bez odezvy. Dovtípil jsem se tedy, že ničeho necítí a hodil mu větévku do tváře – byla lehká a olistěná. Jen ji odsunul rukou. Ale cítí ji! To je dobrá zpráva. Odběhl jsem znovu ke keři a natrhal několik větví. Přiklekl jsem k Matějovi, nakreslil dvě šipky na západ a začal mu házet větvičky do tváře. Nejprve je pouze odsunoval dlaní. Už kolem byla slušná hromádka. Když tu, jedna z nich, ho probudila. Byl bych zatleskal radostí, ale raději jsem zkřehlé dlaně skryl v podpaží. Matěj se posadil a začal prohrabovat větévky. Cosi hledal. A nalezl. Na jedné z nich byl malý červený plod. To jeho vůně vyčerpaného Matěje vzbudila. Rychle jsem přiskočil, abych mu jej sebral, ale mé mrazem znešikovnělé ruce ho rozmáčkly. Na Matějově palci zůstal sladký potůček a Matěj, dříve než jsem cokoli stihl, vstrčil palec do úst. Blaženě slízl šťávu, usmál se a palec skrze zkřehlé rty vytáhl ven. Chvíli jsem viděl jak okřál, pak vše zahalila tma.
Zkusil jsem zamávat si rukou před obličejem. Nic jsem nespatřil. Vzhlédnul jsem, ale obloha byla temná jako uhel, nebo jako by někdo na vše vylil černou tuš. Nu ovšem, jednu dobrou okolnost tato nová situace měla. Teď už nejspíše nesejde na tom, zda červené ovoce sníme, či ne. Matěj měl zřejmě stejný nápad – anebo spíše vůbec nepřemýšlel. Těžko soudit v té černočerné inkoustové tmě. Zaregistroval jsem sluchem jeho pohyb k blízkému keři. Opatrně jsem ho následoval. Pozor jsem dával především na sebe. Věděl jsem, že jemu nemohu nijak ublížit. Keř jsme našli. Chvilku jsem naslouchal, jak se Matěj divoce krmí. Pak už jsem vnímal jen sladkou, teplou, milosrdnou úlevu, která se rozlévala od úst do žaludku a odtud po celém těle.