O učiteli   [1,2,3]

2009, fantasy, symbolický

Kliknutím stáhnete celý text
Formát: .doc
Velikost: 236 kB

Kapitola třetí - tma

Noc byla teplá a vítr ustal. Hlad byl tatam a s ním i chlad a bolest. Jaká slast. Natáhl jsem se do trávy a odpočíval. Tu mi však napadlo zjistit, co dělá Matěj a snad i jak se tváří – hmatem. Převrátil jsem se, ale, nešálil li mě hmat, ucítil jsem pod sebou skálu namísto měkké trávy. Zatočila se mi hlava a básník ve mně se přihlásil o slovo.

Skála je varovná.
Zradu ti chystá.
Snadno tě odrovná.
Je si tím jistá.

Voda – to spasitel,
ale ne bez darů!
Chvástavý nepřítel,
vlastní moc tovarů.

Výsledek se mi ale vůbec nelíbil, přišlo mi to jako pitvorná dětská říkanka. Hlavně první část. Zanechal jsem proto básnění a hleděl uskutečnit svůj původní záměr. Hmatal jsem kolem sebe a lepil se do šťávy, jejíž zbytky ulpěly na holé skále. Tady se nic nezmění jen tak, že k tomu dojdeš. Tady pro to musíš něco udělat. Napadlo mi. Ale nedává to moc smysl. Museli jsme nakonec podlehnout noci? Bylo naše večerní trápení zbytečné? Ale kuš, napomenul jsem sám sebe. Dávno jsem se naučil, že, zvláště jsem-li v roli učitele, musím spoléhat na... Instinkt? Ne... nějaký vnitřní hlas. A ten mi říkal, že světlo je klíčové.

Znovu jsem se vrátil k původnímu úmyslu. Ohledával jsem skálu a pátral po Matějovi. Zmocňovala se mě úzkost. Co jestli odešel? Jak ho v té tmě najdu? Co se může stát? Tma je zlá pro myšlení. Poznenáhlu jsem zachytil v uších slabý dech, který nebyl můj. Podle sluchu jsem šel blíž a blíž, až jsem ucítil lehký, sladký závan na své tváři. Nahmatal jsem Matějovu polohu. Nemohl jsem ho vzbudit. Necítil mě. Zaváhal jsem. Za normálních okolností, a kdyby mě cítil, bylo by mu jistě nepříjemné to, co jsem se chystal udělat. Jenže současná situace měla k normálnosti velmi daleko a necítil mě. Otřel jsem ruku do kalhot. Přiložil svou dlaň na jeho obličej. Měl lepkavou tvář a slepené vlasy v ústech. Vytáhl jsem je lehkým pohybem – šlo to. Přejel jsem palcem lepkavé rty – usmíval se! Okamžitě s tímto dotekem se tma stala méně hrozivou, jakoby se nesmírný temný prostor zmenšil. Vyplnil jej lehce oddychující Matěj a jeho tělesné teplo. Ulehčeně jsem vydechl a jal se bdít nad jeho úsměvem. Bál jsem se usnout. Co kdyby odešel. Kdy bych ho pak spatřil?

Spánek o mě usiloval, ale já jsem navzdory jemu a navzdory tmě bojoval, bděl. Plíživě se však objevil strach. Zjistil jsem, že se Matěj probudil. Nevím dodnes, zda to byl tenkrát strach můj, nebo jeho, co jsem cítil. Byl ale hluboký, zneklidňující, varující a plný výbušného stresu. Přicházel a těžce tísnil. Rozpomněl jsem se na nově nabyté zjištění a zkusil mu načechrat jeho trochu delší černé vlasy. Něco ucítil a upokojil se, i když ne docela. Že by se ve tmě obnovila má schopnost vnímat lidi? Nebo jen klamný přelud? Je to přece jen desetiletý klučina. A vedl si velmi statečně, uvědomil jsem si. Mohl mít také panický strach ze tmy. A vůbec byl velmi silný. Obdivoval jsem ho. Vždyť byl na všechno sám.

Nebylo možné déle otálet. Byl jsem zvědavý, kterým směrem se vydá. Sám jsem si díky keři uchoval pojem o směru východo-západu. Matěj se postavil. Otáčel se kolem dokola a váhal. Zkusil jsem mu poradit. Když stál čelem k východo-západu, zatahal jsem ho za vlasy. Ucítil to. Byl jsem jako přátelský vánek. Čekal na potvrzení. Znovu jsem pocuchal jeho trochu olepené vlasy. Byl chytrý. Pootočil se kousek vedle a čekal. Nic jsem nedělal. Pootočil se zpět a já do třetice načechral černou hřívu. Pak už Matěj na nic nečekal a vydal se na cestu.

Kráčeli jsme po nehostinné, tvrdé skále, která vedla všude dále. Keřům jsme se buď vyhýbali, nebo zde žádné nerostly. Tím přibyly dvě starosti. Voda a jídlo. Zatím však potřeba nebyla akutní. Klidně jsem oddechoval a šlapal svou cestu. Zprvu jsem jen často letmo kontroloval, zda mě monotónní zvuk Matějových kročejí neklame, později jsem jej raději uchopil za paži. Uvolnil jsem ruku a nechal ji pohupovat v jeho rytmu. Neodvážil jsem se vložit svou dlaň do jeho, neboť jsem se obával železného stisku. A stejně byla příliš nízko. Uvažoval jsem, co prožívá, na co asi myslí, ale v éteru opět zavládlo ticho. Nic jsem necítil. Jen jeho pravidelný pohyb paže, svědčící o jistém kroku. Chůze uklidňovala, kolébala, tma se nezdála tak dusivou, když se v ní člověk pohyboval. A bylo teplo.

Když jsme tak šli již nějakou dobu, zahlédl jsem kus vlevo malé blikotavé světlo. Vypadalo jako oheň hořící v dálce, nebo malá pochodeň o něco blíže. Nic neosvětlovalo a nic jej nestínilo. Ihned jsem k němu pocítil instinktivní odpor. A to i přesto, že to bylo světlo. Matěj si ho zprvu nevšiml, ale bylo jen otázkou času, kdy ho spatří.

Po chvilce jej skutečně uviděl. Poznal jsem to podle jeho pohybů. Zastavil se. Otočil se. A chvilku váhal. Pak vykročil novým směrem. Bylo to pochopitelné rozhodnutí. Mihotající se světlo byla jediná věc, která zde byla. Jediný cíl. Tím však můj odpor k němu neslábl.

Zajímalo by mě, co si o tom myslí. Matěj. Jak se tváří? Pokusil jsem se hmatem zjistit jeho výraz, ale za chůze to bylo těžké. Jen jsem si narazil palec o jeho tvář. Nic jsem nezjistil. Matěj nic nepostřehl. Dospěl jsem k rozhodnutí, že musíme změnit směr. Vrátit se k tomu původnímu. Dokud víme, kde je. Ihned jsem podnikl kroky k uskutečnění mého záměru. Neměl jsem však příliš možností. Zkoušel jsem osvědčené čechrání vlasů. Bezvýsledně. Pokusil jsem se zatahat za ně, ale účinek nebyl výraznější, než co by vlahý vánek způsobil.

Pojednou se však zvuk našich kroků proměnil. Vstoupili jsme na štěrkové pole. To byla geniální okolnost. Hned ze dvou důvodů. Zaprvé jsem zřetelně slyšel Matějovy kroky, a za pak to byla výborná signalizace. Nasbíral jsem si hrst kamínků a začal jimi v dlani chřestit. Rytmus Matějových kroků se nezměnil. Přišel jsem blíž, nahmatal jeho rameno a zarachotil u jeho ucha. Matěj nic neslyšel. Podnikl jsem druhý pokus. Zahodil jsem celou hrst kamenů. V dosavadním tichu měl sypající se štěrk účinek zahřmění. Matěj se zastavil. Zaradoval jsem se. Slyší to! Slyší to. Nasbíral jsem nové kameny a házel je po jeho pravici. Matěj ustoupil stranou. Zahodil jsem i ty zbývající. Matěj se dal na ústup doleva. Pochopil jsem, že má strategie byla špatná. Bojí se. Já potřebuji, aby šel vpravo. Změnil jsem proto směr a tentokrát házel kameny doleva. Matěj uskočil. Nechtěl jsem ho vyděsit, ale podařilo se.

Předběhl jsem ho, abych vyzkoušel poslední možnost. Chudák Matěj, sám ve tmě a kolem se sype kamení. Ale vede si statečně! Přemítal jsem. Běžel jsem kus napřed, protože jsem nechtěl působit hluk přímo před ním. Vtom mi sklouzla noha. Fuj, to jsem se lek. Zachytil jsem se bezpečně na zemi. Když tedy nepočítám odřeninu. Ohmatával jsem skálu kolem sebe. Přímo přede mnou a Matějem klesala země do neznámých hlubin. Horečně jsem začal sbírat kameny a házet je před sebe, abych Matěje zastrašil. Když jsem ustal, zaslechl jsem jeho pravidelný krok docela blízko. Zapomněl jsem na všechno a prudce vyskočil, abych ho zadržel. Srazil jsem se s ním docela blízko. Byl tvrdší než ta skála. Ale uchopil jsem ho za ramena a vší silou se vzepřel. Matěj mě bez nejmenší námahy tlačil před sebou. Ani nepřestal pravidelně pohupovat rukama. V jednu chvíli jsem cítil jeho teplý dech na své tváři a v druhou už jsem letěl ze skály dolů. Ještě jsem se uhodil do zápěstí. Kolem uší mi zasvištěl vítr. Tak tohle je průšvih. Pak jsem pocítil ledový náraz. Voda. Je to voda. Stihl jsem si ulehčeně pomyslet. Pak tma. Nevím. Nic si nepamatuji.

Probral jsem se v děsivě ledovém proudu. Soudě podle hukotu to nebude potůček. Byl jsem namáčknutý na kámen ve vodě a pravý bok pekelně bolel. Pokusil jsem se uvolnit a přitom jsem zjistil, že voda není hluboká. Nesahala mi ani do pasu. Vzpřímil jsem se a zapřel o kámen. I když jsem nic neviděl, napravo jsem cítil mohutnou skalní stěnu. Nalevo jsem zahlédl blikotavé světélko. To světélko! Nyní i pro mě bylo jedinou záchranou. Je-li to oheň, mohu jej získat. Získám-li jej, mohu hledat Matěje.

Vsunul jsem se do proudu. Podrazil mi nohy mnohem dříve, než jsem čekal. Strhl mě kupředu, ale již o kousek dál slábl. Kolem to vřelo a vířilo. Voda se rozlévala a byla mělká. Zachytil jsem se dna a postavil se. Za mnou to hučelo a vřelo. Přede mnou byla tišina. Nalevo světlo. Mrazivou vodou sahající po kolena jsem se vydal za světélkem.

Hladina stoupala a klesala, ale nikdy neustoupila docela. Byla klidná a tichá. Zůstal jsem sám. Jen s tím světlem a promrzlýma nohama. Už jsem k němu necítil odpor. Teď bylo mou jedinou nadějí. Jen jsem se modlil, aby to byl oheň.

Brodil jsem se blíž a blíž, až bylo docela jisté, že je to oheň. A co bylo ještě lepší – u ohně seděly nějaké postavičky. Pravděpodobně děti, ale mohli to být i dospělí zkreslení vzdáleností. Pak už jsem byl tak blízko, že jsem je rozeznával dobře. Bylo jich pět a hřáli se u ohně. Podle pohybů to byly děti, ale starší než Matěj, pouze jeden... Vtom právě tento prudce vstal a já jsem ho slyšel vykřiknout: „Vy parchanti... vyyy...“.

Srdce se mi téměř zastavilo. V pohybech a slovech jsem skoro jistě poznával Matěje. Právě se schylovalo k hádce. Nemám tušení o čem, protože jsem nic neslyšel. Cosi na něho křičeli, ale neslyšel jsem to. Bitka byla na obzoru, a tak jsem rychle vyběhl. Tři velcí kluci Matěje obstoupili.

Slyšel jsem ho vykřiknout: „Co děláte? Nechte mě!“

Jeden z kluků jej udeřil do ramene.

„Ty hajlzle!“ skočil na něj Matěj. Byl to jistě on.

Už byli v sobě. Pouze jedna postava zůstala stranou. Myslím, že to byla dívka. Vyběhl jsem konečně na suchou zem a doběhl k nim.

„Nechte toho!“ vykřikl jsem. Nikdo nedbal. Vběhl jsem mezi ně, abych je zastavil. Ale všichni na mě působili jako Matěj. Žádnou silou jsem je nemohl zasáhnout. Namísto toho jsem se zapletl doprostřed rvačky. Dostal jsem několik ran. Zakopl jsem o čísi nohu. Jiný mě kolenem zasáhl do hlavy. A to vše, aniž by cokoli zpozorovali. Dostal jsem ještě pár zásahů a pak se zatáhlo. Nic jsem neviděl. Tma.

Kdyby mě zmlátila banda dospěláků, nemohl jsem dopadnout hůře. Pomalu se mi vracel obraz před oči. Ležel jsem u ohně. Cítil jeho teplo. Nikdo jiný tu nebyl. Nejspíš o mě nemají ani tušení. Co se stalo? Zajímal jsem se v duchu, ale spíše ze zvyku. Neměl jsem teď nejmenší chuť cokoli podnikat. Chtěl jsem spát a cítit teplo ohně. Obojí bylo na dosah, ale ani jedno mi nebylo dopřáno. Nejsem si jistý, zda jsem si zdříml, nebo ne, ale když jsem se úplně probral, oheň byl maličký a na holé zemi žádné dřevo. Ou, já bych spal... Zdvihl jsem ruku k hlavě. Stejně se nic nedaří. Je to na pytel. Snůška nesmyslů! Já se na to vykašlu. Takové a podobné myšlenky mi táhly hlavou. Bylo jich mnoho a mnoho. Než se mi zase vrátil zájem.

Co se asi stalo mezitím? Jak se Matěj dostal k ohni? Neměl mou bundu a byl celý mokrý. Vybavil jsem si jeho rozhořčený výraz ze rvačky, lemovaný mokrými vlasy a zdobený kapkami vody. Spadl za mnou? Nevybavoval jsem si nic. Ale v téhle tmě... a jestli jsem pak ztratil vědomí... O čem se asi hádali? Mnoho otázek a málo odpovědí. Souběžně s nimi jsem začal vnímat, že nejsem v tak špatném stavu, jak jsem očekával. Kromě promrzlých kostí a bolesti hlavy jsem byl vlastně docela fit. Zajímavé. Kroutil jsem hlavou. Skoro bych čekal, že budu přizabitý.

Posadil jsem se a třel si promrzlé nohy. Pátrání ve tmě nedalo žádnou práci. Ihned jsem uviděl čtyři světelné body přede mnou. Tušil jsem, že je to směr z kterého jsem původně přišel, ale nebyl jsem si jistý. Vydal jsem se světlům vstříc. Taky mi mohli jednu pochodeň nechat.

Zakrátko jsem vstoupil do vody. Byla mělká, klidná, ale studená. Odporně ledová. Brodil jsem se jí jako sněhem vstříc čtyřem pochodním. Jejich majitelé se pohybovali pomalu a chaoticky. Netrvalo příliš dlouho a stanul jsem u nich. Matěj s nimi nebyl. To bylo mé první zjištění. Cosi táhnou. Zjistil jsem pak. Všichni čtyři společně usilovně tahali za tlustý provaz, který končil kdesi ve tmě. Tři z nich byli chlapci, tipoval bych tak 15 let, ale mohli být také mladší či starší. Jedno byla dívka, nebo chlapec vypadající jako dívka. Pochodně skýtaly špatné světlo. Byli dlouhovlasí a špinaví. Byli mi nesympatičtí.

Občas spolu mluvili, viděl jsem pohybující se ústa, ale nic jsem neslyšel. Mohl jsem jim nahlížet zblízka do tváří, a tak jsem usoudil, že pouze nadávají. Zatímco jsem se jimi zabýval, a přitom přemýšlel, jak získat oheň, zaslechl jsem žbluňknutí. Oni jej slyšeli taky. Odkudsi ze tmy přiletěl kámen. Matěji, to ty? Pomyslel jsem si ihned. V skupině nastal rozruch. Ze tmy přilétaly další kameny. Jeden z nich jsem zahlédl. Dříve než jsem stihl přemýšlet, vyskočil jsem. Zachytil ho. Zahodil. Těsně před jedním z chlapců. Byl by jej zasáhl.

„To máte za to! Sobecký hajzlové!“ vykřikl hlas ze tmy. Byl to Matěj. Alespoň se mi neztratil. Oddechl jsem si. Ale trochu to přeháníš. Co se vlastně stalo?

Všichni jsme vyběhli za Matějem. Já i čtyři ostatní. Byl by se v úplné tmě ztratil, ale voda jej zradila. Pronásledovatelé žel nebyli hlupáci. Zastavili se. Popoběhli. Zastavili se. A znovu. Tak Matěje uháněli. Kdyby se mu tak podařilo utéct na souš. Nedělal jsem si iluze co ho čeká, pokud ho chytí.

„Au!“ ozvalo se vpředu a hned na to šplouchnutí. Jeden z chlapců vyběhl vpřed. A už ho měl.

„Ne! … Nechte mě! … Pust mě! … Ne!“ vyrážel Matěj s hlavou střídavě pod a nad vodou.

Horečně jsem přemýšlel, co dělat. Pane Bože! Pokusil jsem se vytrhnout dívce pochodeň. Bezúspěšně. Nic tu nebylo. Kde vzal Matěj ty kameny? Doprčic! Zmocňovalo se mě zoufalství. Chlapci pevně chytili bránícího se Matěje. Jednomu se přitom zhasila louč. To mě přivedlo k jinému nápadu. Začal jsem po nich cákat vodu. Voda vířila a stékala po nich i po zapálených loučích a oheň ani oni nic neregistrovali. Voda tu byla kalná a o kus dál se proměňovala v odpornou břečku. I když nepáchla. Nejstarší kluk do ní právě Matějovi ponořil obličej.

„Bože! To se na to díváš?“ vykřikl jsem vyčítavě do nebes. Ne, nezaslouží si to!

„Vy ho, kurče, vůbec neznáte vy... dementi!“ zoufale jsem na ně křičel a bušil toho kluka do zad. On to necítil, zato já ano. Měl je tvrdé.

Matěj zabahněný k nepoznání právě lapal po dechu. Bože!

Vběhl jsem do břečky a pokoušel se ji nabrat do dlaní. Protékala mezi prsty. Odběhl jsem ještě dál. Tu se mi podařilo nabrat. Otočil jsem se. Matěje stále trápili. Běžel jsem zpět a hodil. V rozčilení jsem se netrefil. Musel jsem zpět. A znovu. Tentokrát jsem zasáhl chlapcovo rameno. Chtěl jsem obličej.

„ … ! “ obrátil se překvapený chlapec na ostatní.

„Hajzlové!“ vykřikl Matěj sotva popadl dech. Byl poloutopený v tom svinstvu.

Hned jsem běžel pro další. Plesk! Na zádech mi přistála pěkná hrouda. To zbývající tři se dali do pronásledování neviditelného nepřítele.

Rázem se však všichni zastavili. Svítá? Nesvítalo, ale z dálky k nám letělo světlo. Rychle se přibližovalo. Ti čtyři povedení kamarádi utekli. Pak v mžiku bylo světlo tu. Já s Matějem jsem náhle stál tváří v tvář ženě. Byla mladá a nádherná. Její šaty bych považoval za úchvatný filmový kostým. Byly bílé a složité, zářící a s květinovým vzorem. Přesto však stály pouze krajkou bezchybné tváři. Červeň ve tvářích a veliké pokojné oči. Jako motýlek. Živoucí výraz něhy, mateřství i dobrodružství.

Docela jsem oněměl a na okamžik zapomněl i na Matěje. Ona však ne. Pomalu, ale plynule, vstoupila do kalné břečky. Zkoprnělého Matěje uchopila do náručí, nedbajíc na jeho špínu, a ihned stoupala. Tentokrát pomalu. Mně zde však také něco zanechala. Na bahně leželo kulaté světlo. Trochu jsem se ho bál. Zkusil jsem poodejít v naději, že mě bude následovat, ale nestalo se tak. Opatrně jsem se přiblížil a nabral jej do rukou. Bylo lehké jako peříčko, ale v dlaních leželo pevně.

Když jsem jej konečně držel, vzhlédl jsem. Žena s Matějem již byli docela daleko. Rychle jsem vykročil vpřed abych je svou pozemní cestou dohnal. Nejprve jsem však musel projít hustým bahnem. Jak jsem pokračoval dál, bylo hlubší a hlubší a odporně se lepilo. Už mi sahalo po pás, avšak jak jsem klopýtal po nerovném dně, ušpinil jsem se až k ramenům. Kolem nebylo nic jiného. A na obzoru jediné světélko. Sledoval jsem jej jako mudrci vánoční hvězdu nad Betlémem. Hladina už dále nestoupala a zakrátko se vyčistila. Světlo se přibližovalo. Vystoupal jsem po svažitém dně, až mi voda sahala sotva po kolena. Světlo přilétlo a žena s Matějem v náručí vstoupila do vody. Mírný proud si pohrával s bohatým, ale špinavým okrajem jejích šatů. Mateřským pohybem Matěje postavila vedle mě. Plácla jej po zadku a pravila: „Dál musíš šlapat po svých. Budu tě čekat.“ Usmála se a odlétla.

Zůstali jsme sami dva a naše světlo. Opláchl jsem se. Matěj se částečně otřel v náručí ženy a zbytek ignoroval. Havraní vlasy měl slepené a plné špíny, ale z ušmudlaného obličeje zářila dvojice nevyzpytatelných kukadel a jedny našpulené rtíky. Byl veselý.

Kráčeli jsme rovně vpřed pustou, vodní krajinou. Nikde nic nerostlo ani nevystupovalo z vody. Kam až světlo dosvítilo, všude šírá mělká pláň. Nohy nám mrzly, ale před námi byla vyhlídka něčeho lepšího. Vždyť žena řekla: „Budu tě čekat.“ Bylo to jako sen. Podivný, mámivý a velmi, velmi dlouhý. A přece skončil.

Spatřili jsme nejprve v dálce, pak docela blízko, les. Byl tmavý, ale teplý. Voda ustoupila a nahradila ji hebká poduška listoví. Vkročili jsme bez obav a bez váhání. Zakrátko jsme narazili na cestu. Ta se brzy setkala s další a následně s další. Tak se cesty spojovaly a slévaly jako potůčky. Až jsme před sebou zahlédli světlo. Matěj přidal do kroku. Posledních pár metrů už běžel. Stál tam malý, ale nádherný palác a v jeho vysoké bráně ona žena. Měla již čisté šaty. Přiklekla, rozevřela ruce a Matěj jí vběhl do náruče a tvář zabořil do záhybů šatů.

Když jsem přišel blíž, uslyšel jsem jak žena šeptá: „Mohu ti splnit jedno přání.“

Matěj ožil. Vzepřel se v náručí, aby jí mohl pohledět do očí a s rozšířenými zorničkami se zeptal: „Mohu si přát cokoli?“

Stál jsem blízko a zcela nepokrytě Matějovi záviděl. Litoval jsem, že nejsem malý chlapec a nebo lépe velký král, abych mohl tuto ženu sevřít v náručí.

Žena se široce usmála a dívala se Matějovi přímo do očí.

„Ne,“ vyslovila pomalu, „můžeš si přát jednu věc, kterou ti nabízím.“

Matěj ji pozorně s pootevřenými ústy sledoval.

„Nabízím ti … odpuštění.“ zřetelně dovyslovila žena.

„Prosím.“ zašeptal Matěj.

Žena povolila obětí a udržujíce pohled do očí řekla: „Pojď, … za někým tě dovedu.“

Odešli ruku v ruce, žádný z nich se ani neohlédl a já zůstal sám. Sedl jsem si na práh. Přinesl jsem tomuto chlapci alespoň něco dobrého? Ale oči se mi klížily a spánek mě přemáhal, přestože byl najednou bílý den.

Kapitola čtvrtá - denní světlo

„Ahoj, ty jsi usnul?“ strčil do mě Matěj, který si ke mně v autobusu přisedl.

„Asi ano.“ odpovídal jsem trochu zmateně a stíral si z rozseknuté brady krev.

„Budeš vystupovat, že jo?“

„Jo, jo, tady. Díky.“ rozhlížel jsem se kolem v brzdícím autobuse. Dveře se otevřely a já rychle vyběhl ven. Stanul jsem ve vlahém unaveném večeru. Dokonale zmatený. Autobus se rozjel. Za chvíli znovu zastavil. Z otevřených dveří vyběhl Matěj.

„Zapomněl sis tam tašku.“ volal na mě s taškou v ruce.

„Jé, díky, já jsem nějak mimo. Děkuju.“

„Půjdu kus s tebou.“

„Jo, jasně, abych se neztratil.“ Usmál jsem se a Matěj také.

Šli jsme kus oba tiše. Tak jsem se, aby řeč nestála, zeptal: „Co kamarádi?“

„Víš, nebyla to pravda.“

„Co nebyla pravda.“

„Co jsem říkal. Mám je rád.“

„Aha, to je dobře.“ přátelsky jsem ho poplácal po rameni a krátce přitiskl k sobě.

Vzhlédl ke mně a usmál se.

„Musím jít.“ řekl po chvíli.

„Tak ahoj.“

„Ahoj.“

„A,“ ještě jsem se otočil, „Děkuju.“ Zadíval jsem se mu do očí a pomalu mrkl. Matěj jen pokrčil rameny, poskočil a šel domů. Já také.

<< 2. kapitola - nahoru - seznam povídek