O učiteli   [1,2,3]

2009, fantasy, symbolický

Intelektuální symbolicko-fantastická próza o učiteli a chlapci. V podobenstvích pojednává o učitelově snaze zasahovat do chlapcova života a pomáhat. O nesnázích na které tato snaha naráží. O pocitu marnosti a naděje. A o účelu svědomitého doprovázení. Názory na tuto povídku jsou značně rozporuplné, ale ač tomu mnozí nevěří, opravdu obsahuje smysluplnou myšlenku. Pokud budete číst, přidejte se do diskuze, zde na stránkách je docela chabá.

Kliknutím stáhnete celý text
Formát: .doc
Velikost: 100 kB

Kapitola první - svítání

Autobus drncal, poskakoval, vrzal a chvěl se, pomalu ujížděje poslední kilometry své denní šichty. Pravidelná linka byla poloplná lidí se stejně apatickým výrazem, jako byl ten můj. Je to ten unavený, lhostejný výraz, který se usazuje na tvářích spolucestujících v hromadných dopravních prostředcích, obzvláště ve večerních hodinách.

Pak přišla zatáčka a všechny výrazy se proměnily. Odrazila se v nich síla nutná k udržení se na místě. Některé tváře se pak navrátily ke stejné netečnosti, jiné se stáhly do podrážděnější grimasy a konečně několik z nich ožilo, vyhlížeje skrz špinavá okna autobusu do tmy. Ne, že by tam bylo něco k vidění, ale jejich majitelé věděli, že se blíží jejich zastávka. Do hluku jedoucího autobusu se začal mísit šustot zapínaných bund a šustot kontrolovaných tašek. Lidé museli navázat nepatrný kontakt, aby dali svým spolucestujícím najevo, že se chystají vystoupit. První se zvedl starší pán s berlí. Napoprvé se mu vstát nepovedlo, a tak se většina pohledů stočila k němu. Po chvíli se však začali zvedat i další a každý už si hleděl svého.

Pak autobus drcl a řidič, zřejmě již naučený na tento konkrétní signál, začal brzdit. Celá řada stojících lidí se zhoupla a kdo se nedržel, honem se chytal tyčí a okrajů sedaček. Starší pán, kterému se prve nepodařilo vstát na první pokus, nestihl přendat berli do pravé ruky a síla setrvačnosti jej přitiskla na paní v červeném kabátě. Bylo možné sledovat v jejím výraze nevoli, ale jinak se nepohnula. Pán se slušně a nečekaně zřetelně omluvil, čímž na sebe opět upoutal pozornost.

Pak řidič znovu přibrzdil a tentokrát definitivně zastavil, přesně na stejném místě jako včera, předevčírem a jako vždycky. Lidé začali vystupovat a pomalu ožívat. Ti, kdo již vystoupili, se zastavovali a vdechovali chladný vzduch vlahé noci. Přes ně se tlačili další a za nimi další. Vytvořil se proměnlivý proud lidí, který se neustále zadrhával a znovu dával do pohybu. Někteří lidé se rozloučili, jiní jen pokývli na pozdrav a dav pomalu zmizel. Poslední vystoupil pán s berlí. Na chodníku se zastavil, urovnal koženou tašku, berli si usadil v ruce a dveře se za ním se sykotem zavřely. Autobus se znovu rozjel.

Teprve teď jsem si všiml přibyvší tváře. Byla jiná a tak jsem zákonitě nebyl jediný, kdo se na ni podíval. Vpředu se proti směru jízdy usadil unavený klučina. Ti se mají, tihle malí, těm ještě nevadí sedět zády k čelu autobusu, pomyslel jsem si trpně. Pohled jsem však na něm zachoval. On také nyní zvedl svou hlavu a rozhlédl se. Ta tvář mi byla známá. Však už mě též zaregistroval a s úsměvem pokývl na pozdrav. Opětoval jsem úsměv i pokývnutí. Pak hoch sklonil obličej a svým výrazem by téměř zapadl mezi ostatní cestující v nyní poloprázdném autobuse. Téměř proto, že i v této pasivní pozici zářil. Asi tak jako každé dítě, ale možná i o něco více. Jeho černé, trochu delší vlasy se pohupovaly, jak autobus poskakoval, a jeho rty, lemující zlehka zavřená ústa, se pohybovaly. Snad o něčem přemýšlel. Ale pohyb jeho měkké tváře svědčil spíše o tom, že nechal své svaly uvolněně pohupovat kodrcajícím a chvějícím se autobusem. Nevěnoval pozornost pohledu mému ani těch několika paní nalevo.

O čem asi přemýšlí? Zkusil jsem podnítit svou fantazii směrem, kterým jsem chtěl vést myšlenky. Ale zjistil jsem, že nemám tušení. Na našich setkáních v klubovně mě sice zaujal... Nejspíše proto, že já jsem zaujal jeho. Usmál jsem se pro sebe při vzpomínce na ten nejpříjemnější způsob seznámení. A na čas se mé myšlenky rozplynuly v příjemně lehkém oparu a jen pomalu jsem se vracel k Matějovi, tak se ten kluk jmenoval. Byl to takový desetiletý darebák, ne rošťák (i když ani ty moc nemusím, já radši inteligentní, citlivé, introvertní...), on byl spíš zlý. Otravoval holky, provokoval kluky, byl drzý takovým zvláštním, téměř dospěláckým způsobem. Klackoval se jako puberťák s empétrojkou na uších. Ani nevím, co poslouchá. Ale u mě byl hodný a pozorný... zatím.

Co jeho rodiče? Přísní? Svolní? Ani jedno nesedělo. Tipoval bych matku, která všechno dovolí a přísného otce, který je ovšem vzdálený... Ale kdo ví? Usmál jsem se pro sebe. Kdo ví? No, o někom bych věděl. Ale ten někdo si právě přejel rukou čelo takovým pohybem, který mě upozornil na něco jiného – něco co jsem dosud nepostřehl. Starosti? Strach? Ne, únava to nebyla! Ta rodina jistě nemůže být v pořádku... Nemá bratra?! Sestru ne, nejsme v americkém filmu. Sklonil jsem hlavu, abych jej mohl lépe pozorovat a vidět jeho oči, kdyby zvedl hlavu. Oči, ty mi chybí! Bylo tak těžké podívat se mu do očí!

Vlasy spadající do čela se komíhaly a zakrývaly chlapcovy myšlenky. Jakoby byl za závojem. Jeho tvář nebyla zachmuřená, spíš tak sladce jemná a zasněná, nyní s mírně se vlnícími rty. Některé ženy si tím jistě získal. Znovu se na mé tváři objevil úsměv. Avšak mého přemýšlení se čím dál více zmocňoval tichý závoj soustředěné spekulace.

Vtom s sebou autobus škubl. Praštil jsem se do brady. Zakvílely brzdy. Ozvala se plechová rána. Vše se rozkomíhalo. Tříštění skla. Křik lidí. Pak mě cosi udeřilo do hlavy. A znovu. A znovu a znovu...

Ech, a tohle bylo co? Probíral jsem se za čerstvého jitra, leže v měkké trávě na okraji tmavého lesa. Teď se tady objeví Matěj v bílém, lněném, hrubě tkaném rouchu a bude to americká slaďárna, nebo severské drama. Uvažoval jsem svým způsobem, který mi přišel vtipný.

Vtom jsem ho uviděl – Matěje. Přicházel od lesa a na sobě měl bílé, lněné, hrubě tkané roucho, v pase přepásané bílým provazem. Podle toho jak sladce a trochu zmateně se kření, tipuju tu Ameriku. Ve skutečnosti teď nejspíš jedeme v sanitce a v závěrečném happy-endu se probereme vedle sebe, podáme si ruce a mrkneme. Přitom bude hrát nějaká romantická písnička, která se později stane hitem.

Matěj se přiblížil. Na bílém pláštíku byla z blízka poznat snaha jej alespoň nahrubo, ale hezky, tvarovat. Tím spíše vůbec nepasoval k Matějově povaze, jak jsem ho znal.

Prošel kolem mě, jako by mě vůbec neviděl. Posadil jsem se a vyhlížel za ním. Louka a vycházející slunce, to byly jediné věci, kterým šel vstříc. V hlavě mi utkvěl jeho zvláštní výraz. Bylo tam více, než překvapení. Ulehčení? Spokojenost?

Že by to byl spíše ten sever?

Zatím se Matěj stal malou postavičkou, mizející na obzoru. Tráva tu byla suchá, vysoká a on se v ní téměř ztrácel. Nebyl – ani na svůj věk – příliš vysoký. Postavil jsem se a vyhlížel, zda nepřijde ještě někdo. Protože nikdo další nepřicházel, vydal jsem se za ním. Prostě z pocitu, že v pustině by dva lidé měli být spolu. Nešel rychle, nespěchal, ale já také ne. Tak jsem stále na obzoru viděl postavičku, kráčející vstříc trvajícímu rozbřesku.

Po nějaké době, kdy se nic neměnilo, mě to vše začínalo obtěžovat. A měl jsem žízeň. Matěj kráčel pořád dál. Ovšem koneckonců, co mi je po něm – stočil jsem své kroky k jednomu z keřů, které se zde občas vyskytly. Byly zelené a tráva kolem nich také získávala sytější odstín – to slibovalo vodu.

Nebylo horko, naopak, trval příjemný ranní chládek a neměnný východ slunce kreslil odstíny barev lahodící oku. Došel jsem k onomu keři, který mě svou výškou lehce přesahoval, a prohlížel si jej. Měl malé, červené, šťavnaté plody, které jsem očichal, ale neodvážil se je ochutnat. Přestože voněly lákavě nasládlou vůní. Zkusil jsem rukama odhrnout půdu. Byla sypká, písčitá, chladná a vlhká. Začal jsem hloubit jámu. Rychle měla půl metru, ale vlhkost nestoupla. Rozhlédl jsem se kolem a pak pokračoval. Po chvilce byl písek vlhčí a vlhčí, až se nakonec na dně objevila loužička. Ještě jsem svou studničku trochu prohloubil a pak se napil. Nabíral jsem do dlaní a s rozkoší hasil žízeň. Voda byla dobrá, s lehce písčitou příchutí. To je jedna z těch lepších.

Když jsem se napil, chtěl jsem se o něco opřít, ale nebylo zde nic vhodného. Tak jsem prostě ulehl a pozoroval světlounce modré mráčky k východu zbarvené do růžova. Plynuly pomalu a mírně. Nikam nespěchaly. Namísto odpočinku se však ve mně probudily učitelské sklony. Co Matěj? Kde je? Co dělá? Budu se muset za ním podívat. Pak mi blesklo hlavou: Musí to být pro něho strašně stresující!

A už jsem byl na nohou. Jak jsem ho mohl nechat samotného? Rozhlížel jsem se kolem. Nebýt stálého rozbřesku, obzor by byl jednotvárný. Po malé postavičce ani stopy. Vydal jsem se proto svižně vstříc svítání. Tam přece Matěj mířil.

Rázoval jsem si to dál, pastelově vymalovanou pustinou. Po obzoru pátral po drobné postavičce, nebo jen pohybu trávy. Bylo téměř bezvětří. Cítil jsem se zneklidněn, neboť Matěje nikde nebylo. Mohl odbočit. Mohl se zastavit. Kdyby ulehl, můžu projít docela blízko a nespatřím ho. Mé svědomí mi na klidu také nepřidalo. Co jsem to provedl? To si říkáš učitel? Pakůň jseš! Pokračoval jsem dál. Často se ohlížel, když v tom mě něco zastavilo. Ne, nic jsem nezahlédl, ale když selhává jeden smysl, může pomoci jiný. Něco jsem zaslechl. Šepot, a docela blízko. Ještě jsem ho nepoznal po hlase, ale musel to být Matěj.

„Kašlou na mě, nemají mě rádi.“ šeptal, „Taky je nemám rád, kéž by chcípli … Zastřelil bych je!“

Pak hlas utichl. Šel jsem jeho směrem a pod zeleným keřem jsem spatřil se skříženýma nohama sedět Matěje. V ruce drtil červené ovoce a cosi tichounce šeptal. Dosud mě neuviděl.

„Matěji?“ vydechl jsem.

Žádná reakce. Nechce být rušen. Ale nelekl se – ví o mně. Postál jsem na místě, a když jsem se nedočkal žádné reakce, obešel jsem ho. Postavil se přímo před něj a zopakoval svou výzvu: „Matěji?!“.

Vůbec žádná odezva. Tedy chlapče, ty jsi herec. Blesklo mi hlavou. Posadil jsem se přímo před ním a sklonil hlavu. Snažil jsem se spatřit výraz jeho očí, ale měl je skloněné, díval se do klína. V levé ruce držel hrst červených plodů. Pravou rukou z nich bral a drtil je mezi prsty. Rudá, hustá šťáva mu stékala po bosých nohách. Rty se pohybovaly. Náhle prudce vzhlédl, podíval se mi do očí a jeho výraz odpovídal činnosti jeho rukou.

„Matěji?!“ zašeptal jsem do třetice a na mém hlasu bylo znát napětí.

Ten kluk je úplně mimo. Napadlo mě ihned, když namísto reakce se jen rozhlédl kolem, pak sklopil zrak a dál se věnoval své činnosti. To snad není možné. Jsem neviditelný? Natáhl jsem se a položil mu ruku na rameno. Ulehčeně jsem vydechl, když jsem ucítil přes slabou vrstvu látky teplé, drobné rameno. Nevím, co jsem čekal, ale uklidnilo mě to jen na chvilku. Matěj totiž ani nezvedl zrak. Stiskl jsem rameno pevněji, abych s ním lehce zatřásl. Ale zjistil jsem, že jím nedokážu pohnout. Jako bych se pokoušel třást skálou. Zkoušel jsem to opakovaně, ale vždy se stejným výsledkem. Matěj se ani nepohnul. Po asi třetím pokusu jsem zpozoroval rodící se slzy na jeho tvářích. Přisedl jsem blíž a prsty je stíral. Alespoň to jsem mohl. Cítil jsem jeho tvář, přilepené vlasy a slanou tekutinu na svých prstech.

Po kratičké chvilce si Matěj hřbetem ruky přetřel zbývající slzy a zmateně se usmál. Že by přece jen něco zaregistroval?

Povzbuzen tímto malým úspěchem, začal jsem opodál hloubit studánku, aby se mohl napít. Půda zde byla stejně písčitá, jako tam, kde jsem se občerstvil já. Zakrátko se na dně jámy zatřpytila voda. Poodstoupil jsem a zadíval se na Matěje. Očividně ho moje činnost, či spíše její výsledky, zaujaly. Tvářil se zmateně, překvapeně i napjatě, zorničky rozšířené, zrychlený dech, ale smutek ustoupil. Možná začne věřit na víly. Usmál jsem se. Neuškodilo by mu to. Posadil jsem se opodál. Matěj si utřel ulepené ruce do bílého roucha a přiklekl ke studánce. Nejprve jednou rukou, později oběma, nabíral osvěžující doušky třpytící se vody.

Ulehl jsem do trávy na břicho a pozoroval, co se bude dít. K učiteli ve mně se přidal ještě básník. Ten básník ležel pohodlně v trávě a dívaje se za vycházejícím sluncem, skládal verše:

Netečné doteky.
Neviděn, nespatřen.
Zabal se do deky.
Nevidí – popatř jen.

Tráva je šálivá.
Dotek a sen.
Kontakty spálila.
Nevidí – popatř jen.

Poslední verš se mi ale nelíbil, a tak jsem toho nechal a znovu zaostřil svůj pohled na Matěje. Ten se navrátil k původní zábavě. Se zájmem sledoval, jak z měkkých červených plodů vytéká hustá šťáva. Vymačkal všechny a začal zkoumat tekutinu pokrývající jeho nohy od kolen dolů. Nabral jí na prst a přiložil k ústům. Olízl.

„Ne,“posadil jsem se. Vždyť nemá tušení, co to je zač!

Jenže Matěj mě neslyšel. Šťáva byla asi dobrá, protože hned ukazováčkem nabral další a chystal se ji slíznout. Rychle jsem vyskočil a chytil ho za paži. Jakoby však měl svaly ze železa. Má síla s ním ani nepohnula. Bez námahy vložil prst do úst a hbitými pohyby slízal sladkou šťávu. Jen dvě kapičky zůstaly na jeho rtech, a už mířil pro další dávku.

Nevidí – popatř jen,
neslyší, nevnímá
a jeho ruka je
dávno ne nevinná.

Obloha zradila.
Dotek je sen.
Oba je zabila.
Nespatří den.

Dost nesmyslů. Je třeba jednat. Přikázal jsem si a otřásl se z veršů, které mě napadly. Zbývá však otázka – co počít? Nemohu mu nijak zabránit dělat to, co dělá.

Nesmysl! Šťáva musí být jako slzy. Nedokáži mu zabránit v olizování prstů, ale mohu zajistit, aby na nich nic neměl! Matěj se právě chystal podat si do úst další dávku. Rychle jsem přiskočil a dříve než prst vsunul mezi rty, otřel jsem jej. Stejně jsem naložil i se šťávou na jeho nohách. Pak jsem si sladké ruce umyl ve studánce. Matěj zatím jen vyjeveně seděl a podivoval se, kam ta slaďoučká tekutina mizí. Ještě jednou jsem otřel jeho dlaň i nohy. Zřejmě mé doteky neregistroval. Pak jsem pro jistotu zahrabal studánku. A čekal co se bude dít.

Nejprve se nedělo nic, kromě Matějových zmatených pohledů. Pojednou se mi však zazdálo, že se šeří. Obrátil jsem oči k obloze. Ten pohled mě přikoval na místo. Jakoby přes nebeskou klenbu někdo přetahoval obrovské, temně rudé, rozostřené plátno. Tma se šířila rovnou čarou od západu, přes celou oblohu, k východu. Přišlo mi to, jakoby celá země byla malou klecí, do které kouzelník zavřel ptáčka. Nyní ji překrývá závěsem, aby v příští vteřině nechal ptáčka zmizet.

Obloha se uzavírala pod těžkou červeň. Nedovřela se však. Na původním východě zůstala pootevřená. Touto štěrbinou k nám pronikalo sluneční světlo. Již nebylo, vlivem odrazů, růžové, nýbrž rudé. Z východu se tak náhle stal západ. A celá planina zůstala večerní.

Pocítil jsem naléhavé nutkání jít. Někam. Odejít pryč. Ale Matěj seděl na místě a zasněně hleděl na tmavou oblohu. Mohl jsem jen hádat, co asi prožívá. Co si myslí?

nahoru - Další stránka >>