V skryté zahradě tajemné

V skryté zahradě tajemné,
krášlené korunou ticha,
spatřila kráska v půl jedné,
kohos, kdo neslyšně vzdychal.

Byl jich tam zástup celičký,
žalobců plytkého hřícha.
Ač každý z nich byl maličký,
vzchopiv se, toto jí říkal:

Žaluji na mělkou lásku,
žaluji pohlazení,
žaluji veselou masku,
žaluji ponížení.

Plačíce žaluji dospělé,
žaluji také svou vinu,
nesnáším radosti domnělé,
neznám se ke tvému synu.

I plakala s nimi její tvář,
Marie matky Boží,
ač žádný neměl svatozář,
byli to krásní tvoři.

Pohleděv vzhůru zvolala:
Ježíši, můj synu a Pane,
znovu jsem maličké potkala,
kdy už se něco stane?

Stojíce s nimi zde žaluji,
žaluji mlčící ústa,
žaluji pokoj kde kralují,
prázdná a pustá místa.

Žaluji laskavou přetvářku,
žaluji bohaté dárky,
žaluji polibky do vlásků,
žaluji rodinné války.

Vždyť oni neumí odpustit příkoří,
přijmouti lásku již nedovedou,
před žádným pánem se nekoří,
ani když klečí na kolenou.

Pro příliš mnoho ran
srdce jim zkameněla,
zažili mnoho rán,
naděje potemněla.

V skryté tajemné zahradě,
krášlené korunou ticha,
zdálo se býti nasnadě,
že nový, jež také vzdychá,

přichází z podobných poměrů,
a nemá naději v těle,
avšak spatřiv tu nevěru,
prvního objal směle.

Slzy jež kanou po tváři,
co byla dlouho suchá,
jak zlaté hvězdy zazáří,
děvčátko zhluboka dýchá.

Otevřiv volné rty,
šťastný Ježíš to říká,
šeptaje: má jsi ty,
sejmul korunu ticha.