Nakupte řezané květiny,
barevné kvítí natrhejte.
Oprašte černý šat,
smuteční oděv oblecte.
Neboť jsem smrtelně raněná,
nemocna je má duše.
Ve vyprahlé zemi,
v krajině bez vláhy,
žízním po vodě,
po hojných bystřinách prahnu.
Vzpomínám na dávná milování,
na laskání úst mudrců se pamatuji.
Však hynu již a lidé mě nemilují,
potomci člověka mě nenávidí, neboť umírám.
Úpím na vysokých horách,
po osamělých návrších pěji žalozpěvy.
Není, kdo by ošetřil mou ránu,
po mém zranění se nikdo neohlédne.
Jsem zahanbena, odsouzena k zániku,
prohlášena za nečistou, hodna pohrdání.
Již přichází ten, kdo zatlouká rakev.
Bušení kladiv ohlašuje můj skon.
Avšak jen vaše špína hyzdí můj oděv,
mé roucho znečistily tvé sebevědomé ruce.
Padla jsem, pod vládou člověka.
Pod vedením lidí jsem klopýtla.
Zmocnili jste se mě a já se nebránila,
nevzpírala se vaší moci.
Říkala jsem si: „Snad porozumí.“
„Snad se poučí,“ doufala jsem.
Avšak jsou jako berani,
jako ovce se ženou vpřed.
Vy jste mí uchvatitelé,
příčina mého neštěstí jsou lidé.
Proto vás zvu na svůj pohřeb.
Na smutečním obřadu budete mými hosty.
Stanete se svědky mého zmrtvýchvstání,
mému vzkříšení budete přihlížet.
Pak budu očištěna a věnována jako dar,
navrácena domů, čistě obmyta.
Jako skvostný náhrdelník budu zářit.
Budu se rdít na srdci toho, jehož miluji.
Haleluja!