Potichu a opatrně zavřela dveře, a už se rozhlížela po zšeřelé místnosti. Vnímala jitřní, jarní světlo, které jen slabě pronikalo skrz zaprášená okna a kreslilo svými měkkými paprsky zvláštní obrazce do prachu usazeného na obrovských policích plných starodávných knih. Místnost voněla kůží a inkoustem, ale k Elweninu nosíku se donesla jiná, zvláštní a opojná vůně. Vznášela se a plula prázdným prostorem. S každým Elweniným lehoučkým krokem sílila, až tu zpoza jedné z polic vyskočil Famiso. Zahodil třešňový kvítek, který držel v dlani a lehkým krokem, sotva se dotýkal země, jako jemný deštík dotančil až k Elwen.
Popadl její ruku, táhl ji za sebou, a přitom radostně vykládal: „Honem, pojď … četl jsem to v té knížce … uděláme to taky … musíme se tam podívat … budeš moje ….“
Famiso ve svém dětském nadšení poskakoval okolo Elwen a neřekl ani jednu smysluplnou větu. Elwen to ale nevadilo. Za chvíli se obě děti hnaly uličkou mezi starými knihami a vůbec si nevšímaly, že víří dávný prach. Než dorazili k malému stolku, Famiso se rozkašlal tak, že mu slzy tekly po tvářích a byl teprve neschopen cokoli vysvětlit.
Až se prach trochu usadil, všimla si Elwen otevřené knihy ležící na podlaze listy dolů. Chtěla ji sebrat, ale jak se sehnula, stolek na kterém seděli se naklonil a oba i s Famisem sklouzli dolů. Tam se tolik snažili zachránit jeden druhého, až znovu rozvířili prach a tentokrát oba se rozkašlali tak, že nebylo jisté zda slzí od prachu, kašle, nebo smíchu. Teprve když se trochu uklidnili, vzal Famiso tu knihu do rukou a zcela nešetrně začal listovat jejími starými stránkami tam a zpět, až našel co hledal. Naklonil se k Elwen a vzrušeným hlasem, kterému bylo sotva rozumět, začal číst.
Kdyby v tu chvíli někdo nahlédl zaprášeným sklem, byl by zděšen i pobaven tím sladkým obrázkem. Vidět dvě děti, které sotva umí číst, sedící v dávno nenavštěvovaném archivu starých spisů na podlaze pokryté vrstvou prachu a s nadšením čtoucí jakýsi záznam, musel být nádherně romantický pohled. Škoda, že nikdo nepřišel. Mezitím se děti k té špinavé, zaprášené podlaze docela hodily. Jejich tváře byly umazány od slz a prachu, a potom co se vyváleli na podlaze, jejich šaty zrovna nezářily čistotou. Jinak tomu však bylo s jejich očima. Ty zpod šedých, prašných šmouh svítily dětským nadšením a horlivostí, jak se snažili rozluštit ten starodávný, vzrušující text. Jejich dvě drobné, rozcuchané hlavy se skláněly nad pro ně až příliš velkou knihou. Elwen se chvěla napětím jako malá hvězdička na večerní obloze, Famiso se jí nakláněl přes rameno a zářil nedočkavostí jak Perhuiel, nejjasnější hvězda té doby. Na krátkou chvíli tu utvořili nehybné souhvězdí, jako dvě sněhové vločky před zimní bouří.
Famiso dočetl první. Text už znal, a tak netrpělivě čekal až skončí i Elwen.
Jakmile zvedla hlavu, začal ze sebe chrlit slova: „Rozumíš, ať to slyší voda i kámen … to je stará přísaha a budeš jako moje ra… teda rodná sestra… to musíme…“ a jistě by pokračoval dál svým vodopádem slov, kdyby ho Elwen nepřerušila: „Počkej, kdes to vzal, co to je“ a otáčela knihu zvědavě v prstech.
Zanedlouho však oba pláli nadšením a hýřili velikými nápady, jak uskutečnit svůj plán. Náramně se při tom bavili a za chvíli překročili tenkou hranici z reálného světa do světa fantazie. Vyrušil je teprve hlas Famisova otce, který se sháněl po synovi. Famiso vyskočil a hbitě jako veselý stín zmizel za zavřenými dveřmi.
Elwen zůstala sama. A samota na ni opět dolehla. S Famisem na chvíli zapomněla, ale teď rychle, lehkými krůčky zamířila ke dveřím. S rukou na klice se ale zastavila. Tam venku se nejmenuje Elwen. Tam za bezpečnými zdmi nenavštěvované místnosti je Írerya Isilme. Dcera špatných rodičů.
Když vyjde, bude jí zase každý zdravit s tím podivným úsměvem, který snad měl říkat: my víme jaké to máš těžké. Nesnášela je. Ty nenápadné pohledy, utichající hovor. Jak úzkostlivě se vyhýbali některým tématům a jiná vyhledávali, v její přítomnosti. Elwen si přitom vždy připadala strašně malá a špatná. Proto ji to rozčilovalo. Nemohla na tom nic změnit a tak dělala, že nevidí, neslyší, necítí, navenek se tvářila jako by vše bylo v nejlepším pořádku. Uvnitř ní však narůstala vysoká hora strachu, výčitek a zlosti. Děsila ji ve snech. Provázela ji ve dne. A každou minutu více a více uzavírala její dětské srdce. Navenek se stavěla silná, někdy hodná, jindy vzdorovitá, ale uvnitř, v jejím srdci rostla studená hora, která k ní nepropouštěla světlo, dusila ji a mučila. Tak se Elwen vrátila do skutečného světa.
Nadšení dvou dětí není snadné uhasit, zvláště když jde o nějaké tajemství. Zanedlouho bylo možno spatřit Elwen s Famisem na dlouhé hodiny mizet v lese. Na šatech se jim tvořily podezřelé vybouleniny od věcí, které tam tajně nosili. Po celou dobu je nikdo nezastavil. Nikdo se nezeptal co dělají. Jen Famisovi rodiče zaznamenali se znatelným potěšením, že si jejich syn oblíbil les místo zaprášené místnosti.
Asi dva týdny po setkání v archivu bylo téměř hotovo. Elwen hrdě přinesla svou nejlepší kořist. Bílý ubrus. Jejich malá soukromá slavnost mohla začít.
Byli sami dva, ale v jejich očích odlétla skutečnost na křídlech fantazie a slavnost jako za dávných časů začala. Elwen byla krásná v bílém rouchu vlajícím ve větru stejně, jako její dlouhé zářivé vlasy lehce spadající přes ramena. Nádherná, drobná elfka, ozdobená jarními květy jako šperky, se sotva dotýkala květinového koberce, když dotančila k okraji loučky, kde na ni čekal Famiso. Silné odpolední slunce se mu opíralo do zad a celá jeho postava vyzařovala slabé teploučké světlo. Jak tam tak nehybně stál, vyhlížel opravdu vážně a vznešeně. Elwen cítila, že ji za ruku uchopil opravdový král, když pravil: „Přistupme ke kašně.“
Oba klidně, pomalým slavnostním tempem vykročili ke kašně plné třešňových okvětních lístků plujících po hladině křišťálově čisté vody. V tu chvíli cítili jeden druhého tak intenzivně a barvy se zdály být tak jasné a ticho tak průzračné, až oba zároveň pozvedli hlavu a pohlédli si do očí. Četli v nich mnohá tajemství a jejich srdce zářila. Slavnostní ticho narušilo jen slabé zacinkání vody, když do ní vkládali své ruce tak, aby se dotýkaly kamene i vody.
„Elwen,“ pronesl Famiso tiše, „přijímám tě za svou rodnou sestru pro dobu, kterou si vyžádá tvá situace.“
„Famiso,“ odpověděla pomalu Elwen, „i já tebe přijímám za rodného bratra na tuto dobu.“
Les zašuměl a všichni okolo potvrdili: „Ať to slyší voda i kámen, ať to slyší stromy, tráva i živočichové. Ať to slyší hvězdy na nebi; i my sami jsme svědky. Kdo by nedostál svému slovu, proti tomu se postaví voda i kámen, stromy i tráva, živočichové i hvězdy na nebi i my sami a bude vyvržen ode všeho živého.“
„Tak se staň,“ řekl Famiso.
„Tak se staň,“ souhlasila Elwen.
A všichni se spojili v jásavé melodii slavnostní písně o poutu lásky mezi bratrem a sestrou, jeho síle, kráse, o nebezpečích která spolu překonají… Píseň zněla dál, když novorozený bratr a sestra usedali k hostině připravené z nejvybranějších lahůdek uchystaných obratnou elfskou rukou. Slunce svítilo, ptáci zpívali a vše bylo tak krásné, zářivé a slavnostní, až to Elwen nevydržela a vyrazila od stolu v tak divokém rozpustilém tanci, že s sebou strhla i Famisa a řádili spolu po louce poseté bílými kvítky až do chvíle, kdy vyčerpáni padli do sladkého náručí jarní trávy a ruku v ruce pozorovali proměnlivé, živé mraky nad jejich hlavou.
Dvě na chvíli bezstarostné děti.