Bylo zářivé ticho v elfské osadě Linnénnan. Za okny světnice doznívaly poslední tóny dávných písní, vody šuměly a kouzelné světlo si hrálo v lesklých ozdobách nad jeho postelí. Osmiletý elfský chlapec (u lidí by to odpovídalo asi čtyřem rokům) bystře vnímal každou součást večerního kouzla. Odpočíval v měkkých peřinách a pro sebe si broukal pár slov poslední písně: „světla tajemné volání hlas…“ Cítil se bezpečný a volný. Jeho růžová tvář se usmívala a prsty si kroutil vlasy do ruličky. Řasy se pomalu skláněly, jak víčka zavírala oči. Dech se prodlužoval a zklidňoval, když malý Famiso pokojně usínal v bezpečí domova. Přišla jeho máma a sfoukla svíčku. Mihotavé světlo zhaslo a místnost zalilo stříbřité světlo hvězd. Odráželo se na spící tvářičce chlapce. Matka si přisedla na okraj postele a shrnula synkovi vlasy z čela, tím odhalila malé, zašpičatělé ouško a uvolnila místo teplému, pravidelnému dechu, který se dral skrz rozevřené rtíky. Sklonila se a pohladila je lehkým polibkem. Byl to její hrdina, její chlapeček, po kterém tak dávno toužila. Velmi dlouho však nikdo nepřicházel. „Co asi vedlo toto mé statečné srdce k příchodu sem?“ ptala se v duchu sama sebe a s láskou hleděla na spícího synka. Ještě chvilku naslouchala jeho dechu, a pak tichým domem odešla ven. Famiso osaměl, ale nevěděl o tom, protože klidně spal. Avšak snad něco z té písně v něm utkvělo, neboť se mu do spaní vloudil sen.
Stál sám na veliké pusté pláni. Všechna zeleň okolo vadla a usychala, protože noc trvala celé věky, a už dávno nepršelo. Chlapec věděl, že má přivést déšť a světlo, věděl, že proto sem přišel, ale netušil jak. Bezradně stál sám pod hvězdnou oblohou, ale bez slunce. Vtom jedna hvězda nad ním zablikala, on k ní radostně vztáhl ruce a jeho tvář skropil první jemný déšť. Když tu se probudil. Ležel ve svém loži a tiše přemítal nad svým snem. Ještě nějakou chvíli si jej připomínal, až z toho opět usnul a zdál se mu další sen. Byl lehký jako pírko, plul prostorem a pohyboval se ohromnou rychlostí, ale nebyl sám, spolu s ním letěla hvězda. Byla zářivá a žhavá, ale jemu její žár neublížil. A tu náhle uslyšel hlas: „Ochraňuj tuto hvězdu!“
Famiso se probudil nepohodlím a zimou. Nechtěl usnout, ale noc ho přemohla a přinesla znovu známé sny. Oheň už vyhasl, byla tma a okny dovnitř foukal noční vítr. Celý den zůstal s Elwen, nic nejedl, nikam neodcházel. Také v noci s ní bděl, než znaven usnul. Zdálo se, že Elwen spí. Dýchala pravidelně a klidně, už se netřásla. Famiso jí přitáhl plášť blíž k bradě a sám třel své ruce, aby si rozproudil krev. V slabém mléčném světle rozhrábl zbytky ohniště, aby hledal žhavé uhlíky, ale nic nenašel. Rozhlédl se po místnosti, žádné dřevo se zde už nenacházelo. Otřásl se zimou a vyšel ven. Hvězdy i srpek měsíce se skryly a Famisa udeřila do očí tma. Vykročil dál, ale ani jeho bystré elfské oči nic neviděly. Vzhlédl vzhůru, na černé obloze však nespatřil žádné světlo. Když se podíval k zemi uviděl svůj stín. Ohlédl se, protože myslel, že se oheň přece jen probral k životu, ten však byl tmavý a mrtvý. Z místnosti se však přesto linulo slabé světlo. Famiso se ihned upamatoval na podobnou příhodu v podzemních chodbách. Přiběhl k Elwen a svůj stín viděl za sebou. Přiklekl k ní. Dýchala přerušovaně, ale oči měla zavřené. Vtom pomalu světlo začalo sílit a už nebylo pochyb o jeho zdroji. Byla jím sama Elwen. Zářila jako skutečná hvězda. Najednou se obrátila a položila svou ruku na Famisovo rameno.
„Famiso,“ zašeptala. Už dávno nebyly její doteky tak léčivé. Když byla malá, umění doteků ovládala jako nikdo jiný. Vždy v pravý čas, pravou chvíli, na pravém místě, tak životodárně a přirozeně. Teprve trápení pozdějších let v ní tuto schopnost uzamkly, ale jen proto, aby ji v pravý čas opět vypustily na světlo v ještě mocnější podobě.
„Elwen …“ špitl Famiso.
„Famiso, složili jsme přísahu,“ obracela se Elwen k Famisovi a hleděla mu do očí. „Nezrušíš ji?“ zeptala se a dodala rozechvělým hlasem: „Nikdy?“
„Nikdy,“ řekl ihned Famiso a oplácel jí laskavý pohled.
„Ani když ti řeknu něco divného?“
„Ani kdybys někoho zabila,“ prohlásil Famiso.
„Famiso – já nejsem elfka …“ začala opatrně.
Famiso však využil pomlky a jako samozřejmě řekl: „Jsi hvězda, kterou mám ochraňovat.“
„Ale já jsem opravdu Elwen,“ měla Írerya Isilme slzy na krajíčku.
„Já už to vím hvězdičko, vždyť svítíš.“
Elwen se překvapeně vzepřela na loktech a dívala se na své ruce, které opravdu vydávaly mléčné světlo. Užasle v slabosti opět ulehla.
„Jak dlouhou už to víš?“ zeptala se.
„Teď mi to došlo, ale mohl jsem to vědět už dávno … možná jsem to jako malý věděl, když jsem ti říkal Elwen.“
„Tomu nerozumím,“ divila se Elwen.
„Sny mi to prozradily,“ přiznával Famiso, „ale nebyly moc jasné,“ dodal ihned. „Nikdy nebyly moc jasné. Ani příběhy, ani dospělí.“
„Je tak těžké být elfem. Nikdy by mě napadlo, jak je to těžké, když se musíte rozhodovat.“
„Proč něco není jasné?“ ptal se Famiso.
„Jak Mu mám naslouchat?“ přemýšlela Elwen a pokusila se vstát.
„Lež, jsi nemocná,“ zadržel ji Famiso. „Chceš napít?“ Ale Elwen zavrtěla hlavou, dívala se do stropu a přemýšlela o Něm. Byla vděčná že Famisa připravil na pravdu a že jí dal odvahu o tom mluvit. Vnímala to jako Jeho dary, ale nevěděla co dál a nevěděla, jak se na to zeptat. Taky přemýšlela nad tím, proč ji to rodiče nenaučili. Vtom ji napadlo, zda už na zemi přišel, jak sliboval, nebo teprve přijde, ale také nevěděla, jak se ptát. Kdyby alespoň znala Jeho jméno…
„Přinesu dřevo,“ oznámil Famiso a vyšel do tmy. Zakrátko už Elwen slyšela lámání dřeva, a pak Famiso vklopýtal do kamenných dveří s otýpkou větví. Rozložil ji na podlaze a začal rozdělávat oheň třecími dřívky. Nedařilo se mu však. Žhavé uhlíky pokaždé uhasly. Troud byl asi vlhký. Vtom ho požádala Elwen: „Podáš mi dřevo, prosím?“
„Proč?“ podivil se, ale klacek podal. Elwen jej podržela v ruce a dál ležela. Zakrátko se z dřeva začalo kouřit, a pak se objevily i plameny.
„Spálíš se!“ vykřikl Famiso.
Elwen se však usmála a se slovy: „Hvězda se tak snadno nespálí,“ mu klacek podala. Famiso jej převzal a v údivu hleděl na Elwen tak dlouho, až se sám spálil. Pak zapálil oheň a v jeho světle donesl lepší dřevo. Noc byla studená a temná, ale z věže Karfagu sálalo dvojí teplo. To z ohně i to lásky. Famiso ulehl vedle Elwen a přikryl se svým pláštěm. Elwen zavřela oči a rázem spala mnohem zdravějším spánkem, který občerstvuje duši i tělo. První ranní pták, který usedl na věž uviděl dva elfy pokojně pospolu spící. Zazpíval svou píseň, avšak dva spáče neprobudil.
***
Arya se probudila ze svého kratičkého spánku. Roztřásla se zimou a studem. Pod dlouhým pláštěm neměla nic a okolo ní byli dva kluci. Jednoho z nich – sotva se odvážila ještě jej nazývat klukem – téměř neznala. Přitáhla si plášť těsněji k tělu a vstala. Oba kluci se třásli zimou při snaze rozdělat oheň. Sotva je viděla, protože světlo zakrývaly plující mraky, ale třes a nervozitu zaznamenala snadno. Přiblížila se k nim. Asi překážela, ale nikdo ji nevyhodil.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Aergilla.
„Eargaili,“ odpověděl bez zaváhání.
„Teď jsi spíš Eargaile,“ řekla Arya a vlastně tak poděkovala za svou záchranu. Tak se na jeho čin dívala. Jako na vysvobození.
Rozdělat oheň se nedařilo a Arya znovu promluvila: „Co budeme dělat teď?“ Ta slova patřila Aergillovi, nepředpokládala, že by Norden něco vymyslel. Ozval se však on: „Kousek po proudu je Synedrian, můžeme se zeptat tam.“
„Na co?“ zjišťovala Arya, když se nedočkala pokračování.
„O pomoc.“
Aergill vztekle zahodil zápalná dřeva. K ničemu to nebylo. Vstal a začal se rozcvičovat, byla strašná zima. Měl zlost. Kdyby ráno zůstal v klidu… „Sakra,“ klel potichu. Teď má na krku tu polonahou holku. Představil si její objetí v kašně a znovu začal zuřivě točit se zápalným dřívkem. Rozpálil se tak, že tahal za luk ještě dlouho poté, co se vyvalil hustý dým. Pak najednou kožený řemínek praskl a klacek vyletěl z důlku. Dole se však zableskl žhavý uhlík. Aergill si jej nevšímal. Jen uhodil pěstí do země. Norden přiskočil a začal foukat. Vyvalil se dým, štípal v očích, ale Norden foukal dál. Pak se objevil plamínek. Nechal jej v ruce rozhořet, a pak opatrně přikládal. Nesmělé plamínky olizovaly klacíky, ozvalo se zapraskání a vylétl roj jisker. Ohníček začal vydávat první nesmělé teplo. Nezahřálo, ale slibovalo žár. Arya se přitáhla blíže, Norden jí uvolnil místo. Oheň pod jeho péčí rostl a hřál. Ihned pookřáli. Arya opět cítila své nohy a s potěšením přijímala Nordenovu nenápadnou starost. Kolik toho dokáže světlo a teplo!
V tichu a mlčení přečkali zbytek noci. Jen beze slov spolu Norden s Aryou komunikovali a utužovali tak své přátelství. Aergill se nezapojil, ale nikdo mu to nevyčítal. Neznali se.
Když přišlo ráno, světlo svítilo na stále stejnou scénu. Jen Arya si čím dál tím častěji a pečlivěji upravovala plášť.
„Vyrazíme,“ řekl Aergill, když plné světlo zalilo okraje lesa i je. Slunko se schovávalo za světle šedé mraky a vítr kymácel velkými smrky, když znovu nasedali do pramice. Po teplu ohně byla studená a nevlídná, ale oba přijali Aergillovu výzvu jako rozkaz a následovali jej. Aergill převzal vesla i vedení a pomalu se blížili k Synedrianu. Kromě toho, že tam stojí, nevěděli o městě téměř nic. Snad prý to bylo místo, kde se scházeli uprchlíci a dobrodruzi – drsní lidé, proto ten název: Spolčení.
Pak již město před sebou na západě uviděli. Rozkládalo se po obou březích řeky. Vára zde prudce klesala ve velkých peřejích, do kterých se neodvážili vplout. Aergill přivesloval k severnímu břehu, kde také vystoupili. Před nimi se zvedala skála a zakrývala jim výhled na Synedrian.
„Vyšplháme nahoru a rozhlédneme se po městě,“ informoval Aergill, a když se podíval na Aryu dodal: „Ty můžeš počkat tady.“ Arya se zatvářila jakože půjde rozhodně s nimi, ale vtom se ohlásil Norden: „Počkám tu s ní,“ a pak trochu rozpačitě k Aergillovi doplnil, „můžeš se podívat, a pak se pro nás vrátit?“
„Jistě,“ řekl Aergill a šplhal nahoru. Nebylo to nijak obtížné. Norden s Aryou se usadili dole a jali se čekat.
Aergill pomalu – byl unavený – a plynule – nechtěl se vyčerpávat, šplhal vzhůru. Skála byla malá a členitá, takže to bylo snadné. Za chvilku se posadil na jednom velkém kameni. Pohlédl pod sebe a dvě děti dole neviděl. Zůstal sedět a přemýšlel. Vzpomínal na Aryu a její objetí. Myšlenky se mu mátly, ale ty doteky a vůni si vybavoval. I když si uvědomoval, že čím dál tím víc zkresleně. Zabral se do vzpomínání a v duchu viděl Aryiinu postavu. Zdála se mu nádherná. Představoval si, že ji hladí. Krásná tvář, vlasy spadající na prsa, hebká bílá kůže, živá pulzující krev. Doteky ho vzrušovaly. Pak se náhle vytrhl z myšlenek a radši vyskočil. Nechtěl už pokračovat v přemýšlení, a tak místo toho svižně vykročil. Přeskakoval z kamene na kámen. Rychlý, obratný, pružný. Cítil se tak mnohem lépe. Jaksi volnější, nespoutanější a lépe kontroloval své myšlenky. Jak pokračoval, zaslechl přímo pod sebou jakýsi šum, či hučení. Jako zvuk vody. Zastavil se a naslouchal. Co to může být? Zamyslel se, pak následoval svůj sluch. Jak se blížil, zvuk sílil a náhle uviděl mezeru mezi kamením, do které se propadal mech. Přiklekl k ní. Byla temná a hlasitá. Zespodu to dunělo a hřmělo masou vod tříštících se o skálu. Aergill sklonil ucho, chtěl naslouchat směru vody. Náhle se mu zatočila hlava. Ne! Znovu ne! Pomyslel si Aergill. Prudce vyšvihl ruce a zachytil se okraje díry. Držel se skloněný nad hlubinou. Ještě se mu chvěla ruka, jak se vyděsil. Slyšel hukot až uši zaléhaly. Pojednou v řádění živlu objevoval jakousi pravidelnost a řád. Stalo se to v mžiku, náhle rozuměl slovům. Rozechvělo jej to až do konečků prstů. Slova bodala přímo do srdce.
Pravda je opasek i když bolí,
pravda tě zachrání, pravda voní.
Když šaty padají, pravda tě opáše,
pravda vždy pohladí, pravda zlo nepáše.
Touha tě potopí, kde láska pramení,
pravda je silná, pravda rve kamení,
pravda je stavitel, pravda je žhář,
pravda je Eargaili, že ty ji znáš!
Aergill se zmateně posadil vedle. Pravda je, že jsem na hraně, uvažoval, každou chvíli se mohu propadnout do neznáma. Vůbec tím neměl na mysli puklinu před sebou. Uvažoval o svých myšlenkách a chování. Byl k sobě upřímný, ale nijak to nepomáhalo. Netušil, jak se vysvobodit. Věděl, že když bude pokračovat jako dosud, tak zkrátka jednoho dne to praskne, překročí hranici, spadne most, zavřou se vrata. To nechtěl, toho se bál. Ovšem poznával, jak málo je svým pánem. Změní se včas?
Zůstal sedět a bloudit v myšlenkách. Jak putoval, došel v duchu až k Arye a Nordenovi. Zvláště k Arye. K Arye zabalené jen do pláště. Krásné Arye v Sorsových rukách. K Arye v jeho rukách… Pravda je, že jsi vrah! Vytanulo mu náhle na mysli. Z ničeho nic, jako otrávený šíp. Měl pocit, že právě poslední kapka přelila pohár. Obrovské kladivo udeřilo hřebíček na hlavičku. Zatočila se mu hlava, setmělo se. Litoval, že prve nespadl dolů. Teď by tam ochotně skočil, kdyby si myslel, že to pomůže. Nemyslel však, že smrt něco vyřeší. Připadal si naprosto sám, jako pokaždé když selhal. Zůstával jako omráčený. Vody hučely, vzduch se chvěl a Aergill plakal jako malý chlapec. Slzy stékaly dolů po lících, smáčely mech a kapaly do řvoucích hlubin. Voda je zředila a odnášela pryč. Nezůstávalo nic. Opravdu? Monotónní hučení se pojednou zdálo melodické. Toto už Aergill jednou zažil! Uslyší slova? Zpozorněl. Poslední slza spadla dolů. Uslyšel tiché, v rytmické smyčce se opakující: „Eargaili, Eargaili.“ Zachráněný, Zachráněný. Znělo to jako píseň, ukolébavka. Aergill otřel slzy a píseň se ztratila v burácení vody. Kdy naposledy plakal? Co se to děje? Aergill měl hlavu zároveň prázdnou i plnou. „Pravda je, že jsem Zachráněný,“ zašeptal tiše v úžasu nad tím, jak ta slova znějí. Kdyby to bylo možné, přísahal by, že tu náhle není sám, ale byl, nikoho neviděl.