14. kapitola - Silní a slabí
Aergill se pomalu uklidňoval z rozechvění. Co se to s ním poslední dobou děje? Od chvíle co potkal ty dvě děti u Rovenu musí bojovat o život, avšak kdykoli to již vzdává přijde mu cosi na pomoc. Tohle není normální. Toto nikdy nezažíval. On přece musí mít svůj život pevně v rukách. Není vychloubáním, když řekne, že je nejlepší. Všichni to říkají a zkušenosti potvrzují. Jenom otec je k němu neustále kritický, ale to musí Aergill chápat. Začal být takový po návratu z masakru v Synedrianu. … A právě sem se nyní Aergill blíží. Jaké tajemství tu zanechal jeho otec? Je možné, že se cítí tak zvláštně právě kvůli tomu? Snad jej ovlivňuje tento fakt více, než si dosud připouštěl.
Aergill se silou vůle vzchopil. Bouře se blíží. Musí se dostat do města včas. Vyskočil na nohy a obnovenou citlivostí zachytil vlhký vzduch i tady ve skalách. Bouře musí být blízko. I když zatím neslyšel žádný hrom. Neběžel, ale usiloval vyjít ze skal co nejrychleji. Obrovské kameny zde byly nakupeny na sobě a tvořily bludiště. Aergill se protahoval štěrbinami a přeskakoval mezery. Snažil se zhruba udržovat směr. Vdechoval bouři a znovu se cítil lépe. Pohyb jej očišťoval. Pak štěrbinou uviděl oblohu. Srdce mu zabušilo. Zvláštní temná mračna se valila od západu a už pohlcovala město. Aergill se svižně protáhl posledním úsekem a v údivu a rozrušení hleděl před sebe. Obloha byla čistá a jasná, slunce svítilo, ale po zemi se jako v inverzi valila hustá, černá mlha. Zalila oba břehy Váry a nyní polykala první domy. Byla cítit bouří, ale nehřměla. Pohybovala se pomalu, ale plynule. A čím více se krmila, tím jakoby rostla, tloustla a rozpínala se.
Aergill se instinktivně přikrčil u paty skály, ale netrvalo to dlouho a nabral druhý dech. Uvědomil si, že město je tiché, zarostlé a už léta opuštěné. Vojáci s jeho otcem zde vykonali své dílo. Aergill seskákal z posledních kamenů a přiblížil se k prvním domům. Dřevěný plot padl, sotva na něho položil ruku. Dveře domu byly otevřené. Na Aergilla padla tíseň. Jako syn vojáka, který tohle způsobil se zde vůbec necítil dobře. Na domě už zapracovala příroda. Byl vlhký a porostlý mechem a drobnými rostlinami. Masivní stůl ležel převrácený. Z kádě vyrůstal malý stromek. Pod zřícenou policí byla hromada střepů a trouchnivějící mísy. Aergill zatlačil na dveře, aby mohl lépe nahlédnout. Panty však povolily. Aergill se je pokusil zachytit. Neúspěšně. Přitiskl se ke zdi, aby zpozoroval, zda hlukem nepřilákal pozornost. Město však bylo tiché, až příliš tiché.
Jako nenápadný stín se Aergill odlepil od stěny a pokračoval hlouběji do města. Procházel rozbitými ulicemi, které už obsadila vysoká tráva. Některé domy již byly úplně zřícené, jiné srdnatě odolávaly. Nedaleká bouře se ničím neprozradila. Aergill do některých domů nahlížel, mnohé jen míjel. Před očima se mu odehrával obvyklý ruch města. Rodiny, obyvatelé, sousedé, otcové a děti, maminky, stařenky a dědové, mladí lidé, hádky a zpěv, nuda i zábava. Najednou strach a vojáci. Dozvěděli se něco předem? Patrně ano. Bitva se rozhodla jinde, protože město nebylo vypálené. Většina dveří byla otevřená. Rodiny jejichž otcové a synové prohráli válku tu už dávno nebyly. Co se zde muselo odehrát? Co znamená rozkaz zabít všechny? A co to znamená pro jednoho z nejlepších velitelů Smyrdornské armády? Tázal se v duchu jeho syn.
Aergill se přiblížil k řece. Šel po zpustlém nábřeží a míjel dům za domem. Vžíval se do bitevní vřavy. Téměř slyšel nářek dětí a matek. Vtom koutkem oka zahlédl pohyb. Otočil se k řece. Přes její proud se klenul mohutný kamenný most. A na něm stála bílá postava. Byla to žena, vlastně dívka, možná spíše dítě a dívala se na něj. Právě si přehazovala dlouhé vlasy přes rameno, kam jí je odfoukával vítr. Tímto pohybem odhalila špičaté elfské ucho. Aergillovi se zastavil dech. Nikdy elfa neviděl. Natožpak ženu. Slyšel o nich jen pověsti a nyní si uvědomoval, že tato malá žije pravděpodobně déle než on. Byla krásná. Byla nádherná. Oslnivá v bílých šatech. Aergill se musel přemáhat aby udržel plynulý krok. Všechny myšlenky i celé okolí zmizelo a zůstala jen tato dívka. Smála se doopravdy, nebo jen v duchu? Přestože byli daleko, Aergill jakoby rozeznával i detaily a snad jakoby se jej zvláštním způsobem dotýkala. Působila jinak než člověk. Přesto mu právě nyní připomněla Aryu v kašně. Byla nahá a bílá, vše kolem vířilo a bojovalo. Jeho krok zakolísal, když si takto představil i dívku na mostě. To přeci nesmí! Jakoby se dopustil krádeže. Přesto se k tomu neposlušné myšlenky znovu a znovu vracely. Zatím se pohled zachytil na jejích šatech a zůstával. Pocit nepatřičnosti a hanby setrval, ale fantazie byla silnější. V duchu ji políbil na drobná ňadra. Cítil se jako zloděj. Ale ten nejrozrušenější na světě. Náhle si uvědomil, že již stojí u mostu a vše kolem se vzdouvá větrem. Vše, včetně vlasů a šatů neznámé dívky. Zblízka mu připadal ještě mladší, jako dítě. Hrozně se styděl, ale měl pocit, že ji miluje. Vtom však uviděl také okolí a skutečně se vyděsil. Tak, že mu srdce spadlo do kalhot, jak se říká. Ale tlouklo na svém místě. Přesto nedokázalo přehlušit jekot vichru v rozvalinách. I domy které dosud rozpadlé nebyly se jimi nyní stávaly. A hlavně, hlavně ta černá stěna. Odporná temnota požírala okolí, tloustla a kypěla. Již byla blízko. Okraje rozostřené a černý střed. Byla divoká a hladová.
Aergill uvažoval, zda se má pustit mostu a nechat se odvát, aby bouři unikl. Neměl však moc šancí ani tak. Vtom jej zalilo oranžové světlo a pocítil teplo jako velkého ohně. Cítil se zmatený a omámený. Dívka snad vzplanula. Pak uviděl, že ne. Drží oheň v dlaních. Nehoří. Ona ho vytváří. Dokáže ho udržet i v tom větru. Oheň rostl a sílil. Stával se z něho sloup. Ozařoval v záblescích tmavnoucí okolí. Mlhou nepronikal, ale snad odhaloval její tvar. Zdálo se, že z ní vystupují černí koně. Temná oblaka se přelívala jako plynule pádící těla. Stádo divokých neúprosných koní kosících cokoli, co jim stane v cestě. Oheň však hořel a rozpaloval dívčiny ruce doběla jako železo. Ona sama zářila a Aergill znovu zůstal upoután její krásou a svou fantazií. Pak ji zakryla obrovská koňská hlava. Byla strašlivá. Najednou jich bylo všude plno. Ani necítil bolest. Jen strach a osamění. A obrovské, šedé, prázdné oči. Všude okolo. Skryl je před svým zrakem a pod víčky uviděl krásnou dívku. Bez šatů, avšak odcházející. Chtěl si ji ukrást, chtěl ji mít. Ale mizela mu pryč. Vztáhl za ní ruce, ale ona mizela a mizela. Stále znovu mizela, krásná a bílá.
***
Culmariny sotva stačily na snídani, avšak ani Famiso ani Elwen neměli chuť na další pátrání. Zmocnila se jich zvláštní únava smíšená s podrážděností. Cítili se uražení, i když k tomu ani jeden z nich nenacházel žádný objektivní důvod. Odpustili si přece již i větší věci. Nic se nestalo. Co je to tedy tak zmáhá? Je to samota, odloučení od domova? Nebo tohle místo? Věděli, že se zde odehrálo hodně zlého. Famiso bezděčně vyhledal Elweninu dlaň. Vděčně ji stiskla. Vraceli se ke Karfagu. Docela jinak, než když odcházeli. Jakoby jen pobývat na tomto místě je stálo mnoho síly. Sotva vkročili do místnosti, Elwen se rozplakala. Začala se třást, když ji Famiso objal.
„Co se děje sestřičko?“ ptal se soucitně.
„Bojím se,“ zašeptala Elwen mezi kapkami slz.
„Něčeho?“ položil otázku tak, jak tušil odpověď Famiso.
„Nevím. Ničeho.“ znovu šeptala Elwen.
„Polož se, možná jsi ještě nemocná,“ radil něžně bráška, ale sám se cítil špatně, téměř se mu zvedal žaludek. Zápasil s nevolností, ale Elwen uložil a pohladil ji po tváři a setřel slzy. Otočila se na bok, zády k němu a zdálo se, že zápasí sama se sebou. Famiso se také cítil mizerně. Raději se postavil a pokoušel se trochu rozhýbat. Zhluboka dýchal a zápasil se závratí. Chodil po místnosti a po zádech mu začal stékat studený pot.
Po chvíli ucítil, že se Elwen ulevilo. Zastavil se u výklenku ve stěně a malým otvorem vyhlédl ven.
Zatím Elwen přemýšlela, co to mělo znamenat. Znovu se cítila jako Írerya Isilme. Copak tomu nikdy neunikne? Teď když věděla, že je skutečně Elwen! V duchu se jí vybavil obraz ledové řeky Ringy. Jak tam stáli s Famisem – dvě vystrašené, ale odhodlané děti. „Pro poslání,“ zašeptala Elwen. „Pro světlo,“ řekl Famiso. Kam se tohle vytratilo? Proč poslední dobou neustále myslí na sebe? Proč se pořád trápí? Proč je to s ní jak na horské dráze? Sotva se vzchopí, hned zase padá. Chudák Famiso se s ní pak trápí. Co kdyby pro něho něco udělala? Co kdyby něco opravdového dokázala? Třeba by ji potom měl doopravdy rád. Ale vždyť tě má rád, napadlo ji vzápětí. Ne, jen plní svůj úkol, chrání hvězdu, ozval se v ní druhý hlas.
Byla by tak přemýšlela dlouho, kdyby Famiso nezvolal: „Pojď se podívat ven. To musíš vidět!“
Nechtělo se jí, ale přece vstala. Famiso ji vyvedl ven a ukázal k řece a západu. Ani by nemusel ukazovat. Sama spatřila temný, nenasytný oblak, kterak se rozlévá údolím a valí se k Synedrianu, kterému však nyní lépe ladilo spíše elfské pojmenování: Mortildë. Jako špice temnoty, jako samo nabodené, skvělo se město na obou březích nečisté řeky. Elwen zaostřila zrak na temnotu. Něco takového se nestalo už léta. O oblaku černých koní slyšela jen z Famisových příběhů. Nikdo z žijících je nespatřil. Byli to temní služebníci Mor. Rozsévači zkázy. Uchycují se na nečistých myšlenkách. Svazují oběti do paláce své paní, která si je zde schovává, aby je v pravý čas vysála jako pavoučice. S poznáním ustupovala i nevolnost. Nepřítel se stal zjevným.
„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Famiso.
„Myslím, že už je mi lépe,“ odpověděla.
„To mě taky,“ usmál se na ni.
„Proč tu jsou?“ položil otázku Famiso. Spíše pro sebe, než Elwen.
„Nebo proč tu jsme my,“ řekla Elwen s pohledem v temné mlze služebníků Mor.
Famiso se překvapeně otočil k sestřičce. Chápal co tím míní, ale nerozuměl proč to říká Elwen.
„Co tím myslíš?“ obrátil se na ni přímo.
„Víš co tím myslím,“ odpověděla.
„Ano, ale …“
„Tam dole je někdo důležitý. A potřebuje naši pomoc.“ řekla Elwen a šeptem dodala: „moji pomoc.“
„Služebníci Mor pohltili i větší, než jsi ty! Vydat se tam je smrt a bláznovství!“ vzkřikl Famiso.
„Myslíš, že jsem blázen?“ ohradila se rozhořčeně Elwen.
„Myslím, …“ Famiso opatrně volil slova, „že tě lákají k sobě.“
„A toho chudáka tam necháš?“ zaútočila Elwen.
„Nevíš kdo to je, nevíš ani jestli mu můžeš pomoci a chceš pro něj riskovat život? A já tě hvězdičko mám chránit, nedovolím ti tam jít.“ Famiso položil svou ruku kolem Elweniných ramen.
„Máš mě chránit?“ odsekla Elwen, „tak už nemusíš!“ a shodila Famisovu ruku. „Už se nemusíš obtěžovat, postarám se sama.“ a Elwen se rozeběhla od věže k městu. O kus dál se otočila, a když viděla stojícího Famisa, ještě zavolala: „Nechci abys šel za mnou,“ a o něco tišeji, „stejně jsi to nedokázal.“ Běžela dál a v pláči šeptala: „Nejsem chudáček Írerya. Nepotřebuju soucit.“
S očima plnýma slz běžela a běžela z kopce do Mortildë, až se ocitla mezi prvními domy. Mořin mrak odsud neviděla, avšak cítila ve vzduchu bouři a také žal. V jasném dni uviděla opuštěné, smutné město. Jakých hrůz asi bylo svědkem? Čí ruce se držely otevřených dveří? Kdo porazil vyvrácený plot? Na čí krvi vyrůstá tráva na zarostlé cestě? Elwen zpomalila. Procházela mezi domy. Některé byly malé, jiné veliká sídla, ale všechny postihl stejný osud. Nyní zde stály s otevřenými dveřmi jako s ranami v těle a rozkládaly se. Již neželely svých majitelů. Byly mrtvé a prázdné. Elwen prošla vylomenou brankou jedné z mála kamenných staveb. Její střecha byla zřícená, ale spodní patro zůstávalo suché. Nahlédla dovnitř, uviděla vyřezávané skříně, převrácené křeslo, prázdný krb u kterého ještě stála hromada naštípaného dříví. Udělala dva kroky přes práh a tiše se zastavila. Očekávala, že se bude cítit jako vetřelec, ale toto místo již nikomu nepatřilo. Jako les. Jenže smutné. Otevřela vedlejší dveře a uviděla velkou vanu. Obyvatelé museli být velmi bohatí. Náhle ji však všechny myšlenky na bohatství opustily, protože ve vaně uviděla dětské hračky. V duchu děti spatřila jak si hrají. Cákají po sobě, veselí se v bezpečí domova. A v druhém okamžiku jsou vyrváni z jeho náručí. Jako nedorostlá, zašlapaná poupata. Srdce se jí pohnulo nad takovou nepatřičností. Sesula se k zemi a bez slz plakala. Plakala nad nimi, ale vlastně plakala nad sebou. Plakala nad těmi, které již nikdo nemá rád. Zapomněla na čas, i proč sem přišla.
Co se to stalo? Kde to je? Snad neusnula? Elwen svírala v ruce vyřezávanou loď a těžce vzpomínala, co se děje. Co ji vlastně probudilo? Pak si vzpomněla co se stalo a litovala, že nezůstala spát. Možná by jí paní Mor prokázala službu. Když ji vysaje … ale ne! Zakázala si takové myšlenky. Ona musí nést svou volbu, přišla sem zachránit její oběť. Snad není příliš pozdě.
Elwen se vzchopila. Zhluboka se nadechla jakoby chtěla pohltit všechnu tíži. Byla krásná a pevná. Pak vykročila ven. Bylo už po poledni a město bylo zvláštně tiché. Podivně bezhlučné i na mrtvé místo. Jako krátké ticho před bouří. Šlapala travou krajně napjatá. Necítila však strach, spíše smutek. Ale hrdě se nesla a v duchu mířila za neznámým, kterého chtěla zachránit. Kde asi je? A jak vypadá? Vtom ho uviděla. Na protějším břehu řeky šel člověk. Velmi mladý muž. Poprvé se Elwen setkala s člověkem. Bylo zvláštní jej cítit. On ji nevnímal, a tak měla čas si jej prohlédnout. Zajímavé, přestože vypadal starší, vnímala jej Elwen skoro jako dítě, ale když zachytila jeho vůni, byla mužská a velmi příjemná. Elwen vzrušilo pomyšlení, že právě jeho přišla zachránit. Šla s ním po druhém břehu řeky, ale on ji vůbec nevnímal. Nerozuměla tomu. Copak ji vůbec necítí? Před sebou uviděla Elwen most. Teprve když odpoutala pohled od neznámého člověka, zjistila jak se zvedá vítr. Pospíšila si na most, aby se s oním mužem setkala.
Náhle ucítila jeho pohled. Uviděl ji. Konečně na ni začal reagovat a byly to pocity vskutku příjemné. Překvapila ho, uvědomila si, a líbí se jí, byl další vjem. Zarazilo ji jak čistě může vnímat jeho myšlenky, jakoby byl docela průhledný. V duchu se usmála, a už jej chtěla zavolat, když ucítila jeho radost. Bylo to zvláštní, ale hezké. Než však stihla reagovat, uvědomila si okolí. Sílící vítr. Řev bouře. Temné mračno jako stěna. Mořini služebníci je dostihli. Mrak se prudce rozpínal. Elwen rychle natáhla ruce a zažehla oheň. Rostl v jejích dlaních, až z něho byl velký plamen. Ucítila podporu od člověka, kterého přišla zachránit. Vložila do plamene větší sílu. Oheň vzplál a šlehl do výšky. Vytvořila vysoký sloupec. Uviděla temné hlavy a šedé, prázdné oči koňských hlav. Byl to strašlivý pohled, ale ona byla odhodlána jim vzdorovat ohněm. Pohnula se, aby chránila muže. Vtom koně v další vlně vyrazily vpřed. Vyvalily se zpředu, ale byly náhle všude. Elwen cítila jejich bolest, když pronikaly do ohně. Bylo jich však mnoho. Tolik. Elwen posílila oheň, ten však hasl. Dusil ho nedostatek vzduchu a stejně i ji. V mžiku zhasl i poslední plamének a ona se ocitla ve tmě. Jen cítila jak padá a padá.
***
Norden s Aryou zůstali pod skalou zpočátku nervozní a rozechvělí, každý sám. To, co se stalo, bylo ještě stále příliš silné. V jednu chvíli se však oba naráz probrali z bezmyšlenkovitého zahloubání. Uvědomili si, že jsou po dlouhé době zase sami spolu. Arya byla daleka toho, aby zvažovala svůj vztah k Nordenovi. Zranění bylo příliš silné, nicméně jeho přítomnost vnímala jako přátelskou. Norden zase pocítil radost, že jsou pohromadě a živí. Pohlédli na sebe a usmáli se. Prvně od Sorsovy smrti prožili uvolnění. Konečně. Jakoby se tím povolila jakási hráz a Arya se rozplakala. Ale nebyl to zoufalý, těžký pláč. Byly to slzy kanoucí nad světem, který není v pořádku. Nad zemí ve které umírají lidé. Byly léčivé. Odplavovaly špínu z očí a mysli. Norden neplakal, protože na to se cítil přiliš silný, ale v duchu soucítil s Aryou a ona plakala za oba.
Les okolo zpíval denním životem a za skálou šuměla voda jako ukolébavka. Tišila tíseň a odplavovala stíny. Čistý vzduch léčil plíce a zelený život okolo uklidňoval oči, když na něho Arya přes slzy pohlédla. Otřela si oči, a to byl pro Nordena signál, aby se zhluboka nadechl. Ohleduplně ještě chvilku počkal, než vyslovil co jej mezitím tížilo.
„Já jsem ten mrak viděl.“
Arye trvalo, než pochopila o čem se mluví. Pak stydlivě sklopila oči, načež znovu odhodlaná k upřímnosti pohlédla na Nordena a řekla: „Já taky … večer. Ráno jsem už měla plnou hlavu něčeho jiného.“
„Čeho?“ zeptal se Norden automaticky, i když to nebylo důležité a vlastně ho to ani nezajímalo.
Arya zaváhala, ale pak znovu nabrala odvahu k pravdivosti: „Sorsa.“
„Jeho?“ podivil se Norden, neboť z hlasu pochopil jakým způsobem to Arya myslí. Pak si uvědomil, že se ubírá špatným směrem a dodal: „To je mi líto.“
Bylo ticho. Nikdo neslyšel, že Arya zašeptala: „Mě taky.“ Nemyslela tím vlastně Sorsovu smrt, myslela to celé kolem, jakou roli v tom sehrála. Netušila, kde nastala chyba, kde udělala chybu … měla chuť znovu plakat, ale neměla k tomu sílu.
Oba se cítili vysílení a hladoví. Eargaili se dlouho nevracel. Stejně je to zvláštní, že se jejich zachránce jmenuje Zachráněný, uvažovala Arya.
„Co si myslíš o tom Eargailovi?“ obrátila se Arya na Nordena. Ten nikdy nevydržel dlouho přemýšlet, a tak se nyní bavil kreslením obrázků do hlíny pod sebou. Teď se vytrhl ze své činnosti, aby pokrčil rameny. Copak byla jeho starost posuzovat lidi? To ať si dělají holky. Nikdy takto nepřemýšlel o lidech. Když tu byli, tak věděl jací jsou, a když odešli, nebylo třeba to řešit.
„Kde je tak dlouho?“
To byla jiná otázka. O tom mohl přemýšlet, avšak odpověď byla stejná – pokrčení ramen.
Čekali dál, oba kreslíce své obrázky do hlíny.
„Aryo,“ ozval se z náhlého popudu Norden, „jsi moje nejlepší kamarádka.“
Aryu to nesmírně potěšilo, neboť právě přemýšlela proč s ní nemluví. Nebylo na tom sice nic zvláštního, protože Norden se choval stejně jako dříve, jenže ona předtím vždy tolik mluvila, že si toho ani nevšimla. Teď však to byla ona, kdo nevěděl co říct. Byla by mu položila ruku na rameno, ale seděl příliš daleko.
Znovu přišlo ticho a čekání. Náhle v řece s hlasitým plácnutím vyskočila ryba. Jakoby tento zvuk byl odpovědí na kručící žaludky.
„Zkusím ji ulovit,“ ohlásil Norden a Arya jen přikývla. Vzhledem ke svému chabému oblečení raději zůstávala sedět, ale se zájmem přihlížela Nordenově činnosti. Ten ulomil dlouhý, pružný prut, ohnul jej do oblouku a navlékl na něj svou halenu. Uprostřed na ni zatlačil a vyrobil tak vlastně improvizovanou síťku. S tímto svým nástrojem vstoupil do vody. Byla studená, až v nohách ucítil mravenčení, ale pokračoval dále. Uvědomil si, že nemá žádnou návnadu. Vrátil se tedy a nabral u břehu hrst sypké hlíny. Znovu vkročil do vody, ponořil svou síť pod hladinu a zůstal klidně stát. Pak čas od času nad svou past nasypal trochu hlíny. Chtěl tím přilákat ryby a záměr se podařil. Teď jen vydržet v klidu. Sotva se nad sítí objevila první ryba, prudce vytáhl svou past. Ryba však uplavala. Nenechal se odradit prvním neúspěchem a vše začal nanovo. Tak pokračoval pokus za pokusem. Nechytil však ani rybičku. Zkoušel to tak dlouho, až téměř necítil nohy. Avšak musel to vzdát. Cítil se trapně hlavně kvůli Arye. Ta mu však nic ani pohledem nevyčítala. Jediný výsledek byl, že tím zkrátili čas čekání. Už minulo poledne.
Norden se posadil blíže k Arye než posledně a třel si studené nohy. Nemyslel na to, co dál. Od toho tu vždy byla Arya. Někdo jiný jim však přichystal program.
Zničehonic nad sebou ucítili bouřku. Jaktože ji předtím nevnímali? Teď byla blízko. Cítili vlhký vzduch a náhle se zvedl vichr. Lomcoval se stromy, až padalo listí. Oba vstali a ohlédli se nad skálu. Přes její okraj se právě převalilo první mračno. Husté, temné a rozpínavé. V Arye bliklo světlo poznání. To není bouřka. Je jako ten mrak. Jako nad Abaddorem.
„Je jako ten mrak!“ vykřikla na Nordena.
Ale nemusela to říkat, i on jej poznal a vyplašeně ucouvl, až málem zakopl.
„Utečme!“ zvolal a natáhl ruku k Arye. Ta ji neuchopila, neboť si přidržovala plášť, ale vyběhla s ním. Zmateně utíkali do lesa. Rychle však popadli dech a rytmus a pádili dál a dál. Kolem vířilo listí, padaly suché větve. Zdálo se, že je bouře pronásleduje. Slyšeli dusot jakoby stáda koní, ale nebyl v tom divoký život. Ani tlukoucí srdce. Spíše rozpínavá síla, které je žene vpřed. Netušili zda uniknou, ale běželi o život. Arya klopýtla, ale Norden ji zachytil. Pádili rovným lesem do jeho hloubi. Tu se náhle v korunách cosi zalesklo. V dálce před nimi spadlo něco bílého do listí a jarní zeleně. Oba to viděli, ale nezpomalili svůj běh. To malé se začalo prudce rozpínat jako dým. Neuvěřitelně rychle plnilo les a vytvářelo hustou mléčnou mlhu. Sluneční paprsky jí prozařovaly. Sálala světlem a vlhkostí. Byla domácky známá a přívětivá. Jakoby běžela dětem vstříc. Norden s Aryou ani na okamžik nezaváhali a vskočili jí do náruče. Rázem se ocitli ve smetanově vláčném světě. Museli se zastavit, protože nic neviděli. Mlha je oslepila. Avšak byla to bezpečná slepota. Jako oslnění zářným sluncem. Jako laskavé objetí.
Zhluboka dýchali a ještě se trochu báli. Neviděli co se děje na hranicích mlhy. Co se stalo, když se srazila s temnotou? Ta odpověď nyní nebyla důležitá. Byli jako doma. Vlastně i hlad odcházel. Jakoby je husté okolí také nakrmilo. Dýchali jej. Sytili se jím. A ani je nepřekvapilo, když zaslechli známým, melodickým hlasem pronášená slova:
Kdo pomoc čeká, pomoci dochází,
co cesta těžká seje, oč přicházíš,
důvěru, příteli, polož mi svou,
tisíckrát vykoupím, pro lásku tvou.