Obrysy Černých hor se nejasně rýsovaly proti tmavému nebi. Obloha byla čistá, noc bezměsíčná. Takové Elwen milovala. Ráda se dívala do tajemných výšek na hvězdy. Měsíc ji děsil. Až příliš připomínal její jméno: Írerya Isilme. Zní tak krásně vznešeně a přesto jej Elwen nenáviděla pro jeho význam. Hvězdy ji uklidňovaly. Hovořily jemným světlem, které dlouho putovalo v nekonečných dálkách. Také toužila putovat. Rychle dospívala a postupně už opouštěla věk dětských her, při kterých zapomínala na svět okolo. Mnoho času trávila v chmurných myšlenkách.
V podstatě ji všichni měli rádi. Ale příliš mnoho jim připomínala jejich vlastní selhání a bolest. Elwen vnímala jejich pocity a velice ji to trápilo a ponižovalo. Jen Famiso zůstával věrný své přísaze, kterou bral někdy až příliš vážně. Poslední dobou naslouchal vnitřnímu hlasu volajícímu po moudrosti a odpovědnosti. Pomalu se stával mužem. Četl mnoho starých knih, učil se dávné písně a již nespočet nocí probděl s myšlenkou, která mu nedávala spát. Odpovědi dospělých se mu zdály falešné a prázdné. Říkal, že v srdci cítí moc staré moudrosti a někdy míval velice zvláštní sny, o kterých nechtěl mluvit ani s Elwen. Ani ona však nebyla ušetřena matoucích nocí. Kromě starých nočních můr se jí stále častěji zjevoval podivný obraz. Stála v jakémsi parku. Okolí si ale vůbec nevšímala. Její pozornost vždy plně poutal zvláštní strom. Pod jeho kůrou jako by proudilo světlo a jeho plody jím byly živené. Nikdy nedokázala určit jejich tvar, ale vždy jí bylo jasné, že toto je hmatatelná zář. Pokaždé ji pohled na tento strom naplňoval nejistým pocitem štěstí. I když byly tyto sny nevýslovně krásné, vždy se vzbudila úplně zpocená a v srdci měla takové prázdno a tíseň, jako by ji svíraly neviditelné kleště. Každý večer uléhala se strachem. S nikým o tom však nemluvila. Nevěděla jasně proč, ale nějak vnitřně cítila, že nemůže. Nedokázala se svěřit ani Famisovi. Přestože po tom tolik toužila.
„Vlastně bychom měly být bezstarostné děti,“ uvažovala Elwen, „dvacet pět let (to by odpovídalo dvanácti letům u lidí), je to hodně nebo moc?“ Zadívala se do dálek za hranice vrcholků Černých hor. V tom se vedle ní rozezněla starodávná píseň:
Světla tajemné volání hlas,Vábivé tóny té písně se dál nesly chladným vzduchem k noční obloze, ale ty už Elwen nevnímala. Poprvé v životě si uvědomila poslání. Tedy vůbec jeho existenci. Zatím se jen rýsovalo kdesi daleko v mlze, ale náhle si byla jistá, že jej má. Jen nevěděla jaké.
„Famiso,“ otočila se k příteli, který právě dozpíval poslední sloku, „proč mi to zpíváš?“
„Nevím,“ zašeptal Famiso, „ale mám pocit, jakoby v mém životě už něco způsobila … víš ty sny,“ pak náhle ztichl. Dlouho mlčeli.
„Víš…“ ozvali se oba naráz a opět upadli do rozpačitého ticha.
První ticho přerušil Famiso: „Ano? … Co jsi chtěla?“ pověděl a zavládlo ticho.
Pak se ozvala Elwen: „Asi nic, povídej ty.“
Oba mlčeli. Žádný z nich neměl odvahu začít. Co když ten druhý řekne něco, díky čemu už nebude muset mluvit on. Seděli v tísnivém tichu. Dlouhé minuty plynuly a hvězdy putovaly po své dráze stále stejně jako už tisíce let. Famiso se zvedl.
„Počkej,“ zadržela ho Elwen a nakonec sebrala odvahu a vyprávěla mu svůj sen.
„Mám pocit, jako by mi to světlo někdo ukradl,“ zakončila své vyprávění.
„Myslíš, že ti někdy patřilo?“ Ptal se, se zvláštním zaujetím Famiso.
„Nevím, ale mám pocit jako by mi ho někdo ukradl, takže asi ano.“
„Víš, četl jsem mnoho dávných příběhů a v žádném nechyběly tři věci: světlo, temnota a poslání.“
„Poslání?“
„Ano, nevím jistě, co to světlo vlastně znamená, ale vždy je velmi žádoucí.“
„A co poslání, co jsi našel?“ Špitla Elwen.
„Ale minulý týden jsem četl o Stříbrném jezeře. Skrývá ho údolí zelených kopců. Jaro tam nekončí a nikdo neumírá. Voda v tom jezeře skrývá živé světlo a kdo by se napil, nebude žíznit po světle až do smrti, protože ta voda v něm vytvoří nevyčerpatelný pramen světla.“
„Moc víc toho nevím, ale myslím že ho můžu najít. Dlouho jsem o tom přemýšlel, a teď vím, že půjdu. S tebou nebo bez tebe.“
Tak, a bylo to venku. Famiso vstal. Neuvědomoval si, jak velice zřetelně tím dal najevo svou nejistotu. Jeho přesvědčení bylo jen hrané a on náhle doufal, že mu něco, cokoli zabrání v cestě.
Ticho opět ovládlo krajinu. Šumění vody bylo jen vzdálenou hudbou a bratr se sestrou zřetelně slyšeli svůj vlastní dech a snad i tlukot srdcí. Oba řekli svoje a teprve nyní si začínali uvědomovat, o čem vlastně mluvil ten druhý. Stále o tom přemýšleli, když se zvlhlí večerní rosou vraceli bok po boku domů.
Když tu je náhle vyděsil hlas: „Co tu děláte tak pozdě v noci.“ Byl to pro oba známý hlas. Oba se jí vyhýbali. Úvahy však přerušilo to, co ještě zaslechli. Stará elfka si brumlala: „Je stejná jako její matka, úplně stejná.“
Elwen vhrkly do očí slzy. Rychle je však potlačila a jen zašeptala: „Jdu s tebou Famiso, jdu.“
Pak kvapně zmizela. Běžela domů a teprve tam pod peřinou jí slzy přemohly. Plakala až z toho usnula.
Od oné noci žádný z nich nespal klidně. A nezpůsobovaly to sny. Jen ten jeden. Jejich velký sen o Stříbrném jezeru. Celé to přečetli snad už stokrát, a čím více o něm přemýšleli, tím se jim zdálo skutečnější a bližší. Brzy oba získali pocit, že jej najít můžou, ba dokonce musí. Toužili po něm a každým dnem jejich touha sílila a jezero se zdálo být blíž a blíž, až bylo téměř na dosah a dvěma dětem posílalo každý večer pozvání. Voda z Linnénnan se jim najednou zdála hořká a každé světlo – i to sluneční – slabé a špinavé.
Opět byla tichá, temná noc. Všichni spali klidným a pokojným spánkem. Jen ve dvou místnostech se rozsvítila malá světélka. Jako svíčky na honosném náhrobku elfské vznešenosti a citlivosti. Dvě ještě stále děti se chystaly na dalekou pouť. Ještě stále se mohli rozhodnout zůstat. Ještě ano. A možná by tak učinili, kdyby tušili jen zlomek z toho co je čeká. Vykročili. Nikdo je nezastavil. Nikdo necítil jejich neklid. Nikdo, jako celý jejich život. Když to bylo vážné, nebyl nablízku nikdo. Postupovali tiše a obezřetně, pod jejich kroky nezůstávaly žádné stopy. Pomalu se nočním tichem vzdalovali domovu. Naposledy nahlédli skrz zaprášená okna do starého archivu. Naposledy se ohlédli za místem svého dětství. Nechávali jej za sebou. Plni odhodlání vyráželi vstříc smrtelnému nebezpečí. Bez varování. Nenápadně mizeli v neznámém lese.
Po asi půl hodině chůze dorazili k břehům říčky Ringy. Les šuměl, studená voda jemně omývala břehy a Famiso s Elwen na sebe pohlédli. Tísnivá samota a ticho je tížily na srdci. Potřebovali by toho mnohem víc. I jen jedno hřejivé slůvko by dodalo odvahy chvějícím se dětem. Nebylo. Famiso se ztěžka opřel o drsnou kůru starého dubu a prudce oddechoval. Srdce mu divoce bilo a hruď poskakovala, jako by běžel závod na život a na smrt. Elwen se zprudka posadila na břeh. Hlava se jí motala zvláštní směsí vzrušení a strachu.
„Stříbrné jezero,“ řekl Famiso a odhodlaně se napřímil na břehu Ringy.
Shodili své večerní šaty.
„Pro poslání,“ zašeptala Elwen.
„Pro světlo,“ řekl Famiso.
Oba zároveň skočili do ledové vody.
Byl to zvláštní pohled. Noc temná jako strach přikryla celou krajinu. Les byl tmavý a tichý, bez zájmu. Říčka si dál razila svou cestu a žádná hvězda nesvítila. Kromě té jediné, Elwen. Její bílé tělo tvořilo spolu s Famisem podivné souhvězdí plující po ledově chladné hladině. A zatím kousek před nimi skála otevírala svůj chřtán a v divokém zápasu pohlcovala Ringu do svých útrob. Proud stále pokračoval ve své cestě a Elwen s Famisem se blížili k černému otvoru. Chlad svíral jejich těla a úzkost je pohlcovala čím dál více. Stále blíž. Otvor se zvětšoval. Rostl, až zaplnil celý jejich výhled. Voda se začala čeřit a nabírala na síle. Unášela je vstříc té ohromné černé hlubině. Leželi dál. Napjati jako struna. Ringa začínala bouřit. Její proud se marně vzpíral skále. Temné ústí se neúprosně řítilo blíže a blíže. Voda se zvedala do poslední vlny před vodopádem, a pak se s hukotem a ječením bořila dolů. Řítili se dál. Jejich let nabíral na rychlosti. Chvíli zvolnil na vrcholku vlny, než zmizeli za okrajem. Letěli spolu s vodou dolů. Dále do hlubin. Letěli dlouho, padající voda je nesla s sebou, než skončila v hluboké tůni vybroušené po léta padající vodou. Přišel náraz. Prázdným prostorem se ozvalo zadunění a v mohutné ozvěně se šířilo dál.
Ani nestačili vykřiknout a už je proudící voda strhla pod hladinu. Srážela je stále níže a níže. Okolo stoupaly drobné bublinky vzduchu, který byl také stržen pod vodu. Zatmělo se jim před očima. Až příliš dlouho byli pod vodou. A neúprosný proud si s nimi dál pohrával. Jako by to ani nebyly živé bytosti. Držel je ve svých pařátech a pranic mu nezáleželo, na jejich snaze vyprostit se. Jeho moc byla nepřemožitelná. Teprve po dlouhé chvíli jakoby znuděně vyplivl dvě bezvládné děti. Podzemní tmou se rozhostilo tíživé ticho. Trvalo dlouhé minuty než se Famiso rozkašlal.
Jakmile nabyl plného vědomí, polekaně sáhl po Elwen. Její ruka byla studená a z ucha jí vytékala krev. Zděšený Famiso ji otočil na bok, a dál si nevěděl rady. Lehce uhodil Elwen mezi lopatky a to naštěstí stačilo. Z úst jí vytekla voda a začala kašlat. i když se za chvíli trochu uklidnila, bloudila dál nepřítomným pohledem po stropě jeskyně. Famiso, kterému stále ještě hučelo v hlavě a nebýt Elwen jistě by byl omdlel, ji vytáhl na sušší skálu. Tam ji položil a s plným nádechem se znovu vnořil do proudu. Širokými tempy se probojovával proti proudu zpět k vodopádu. Stálo ho to všechny síly, ale přece se mu podařilo uchopit provaz, který tam měl připravený. Tahat za něj ani nemusel. Proud jej strhl i s provazem v ruce a za chvíli plul na vodní hladině docela velký balík zabalený v nepromokavé látce. Famiso doplaval ke břehu. Zde ležela Elwen a stále ještě nereagovala na Famisovu přítomnost. Nemohl čekat. Rychle vytáhl balík z vody, rozevřel jej a chvatně balil Elwen do suchých šatů. Dlouho mluvil na svou sestřičku, než teplo a sucho konečně zapůsobily a ona se trochu zklidnila a začala vnímat. Teprve poté se Famiso také oblékl do suchých šatů. Vzal Melweninu hlavu do svých rukou, položil si ji na klín a jemně ji houpal tak, jak si to pamatoval on z doby, kdy byl ještě malý. Ani nevěděl jak, ale za chvíli usnul.
Ze spánku ho probudil teprve Elwenin hlas: „Famiso, Famiso, vstávej přece,“ třásla s ním dál, „tady nemůžeš spát, musíme dál.“
„Copak můžeš?“ Zašeptal Famiso.
A Elwen ještě docela omámená chvíli mlčela. „Musím,“ odpověděla pak.
Oba naráz se podívali tam, kde by měli vidět otvor pro vodopád. Nic tam nebylo. Jen tma. Tudy sem světlo neproudilo. A v tu chvíli si to oba najednou uvědomili. Ani bystrozraké elfí oči nemohou vidět v jeskyni, pokud tam někudy neproudí alespoň trochu světla. Světlo tu tedy bylo. Jenže tak slabé, že nedokázali určit odkud přichází. Oba je to zmátlo. Podle jejich informací měl totiž být nejbližší východ vzdálen hodinu cesty. Tamtudy sem světlo přicházet nemohlo. Kde se tedy bere? Zvědavost v nich probudila novou jiskru, a tak trochu nejistě vykročili obtěžkáni nákladem z balíku vstříc dlouhé chodbě.
Postupovali stále dál, ale světlo jakoby šlo s nimi. Nesláblo, nesílilo a nikde nemohli spatřit jeho zdroj. Prvních pět minut cesty to považovali za svou chybu. Snad ho přehlédli. Ale čím šli dále, tím bylo světlo podivnější. Nekolísalo, neměnilo se. Stále to stejné slaboučké světlo, které je provázelo už od vodopádu. Zvláštní, čím více pátrali po zdroji, tím byli zmatenější. Zvláště Famiso, který po přečtení tolika příběhů po světle velice toužil. Teď jakoby bylo na dosah a přece nedosažitelné. Už začínal být podrážděný, když tu náhle zpozoroval, že světlo nepatrně sílí. Opravdu. S každým krokem bylo výraznější a výraznější. Za chviličku už překvapeně stáli pod širým nebem, které se mezitím vyčistilo a z veliké výšky na ně shlíželo tisíce hvězd.
Muselo již být po půlnoci. Byli vyčerpaní a špinaví, vlasy mokré, studené. Stále se jim točila hlava. Jenže cesta zpátky už nebyla. Vodopád ji uzavřel. Nejméně pro dnešek museli dále. Nesměli zůstat kdesi mezi horami. Opřeli se zády o skálu a prudce oddechovali. Jejich srdcí se po překonaném nebezpečí zmocňovala tíseň. Teprve nyní jim pomalu začalo docházet, kam se to vydali. Skutečnost na ně dolehla tíživě jako mrak.
„Není, už není …“ zadýchávala se Elwen, „ už nemůžeme … já …“ dala se do tichého pláče bez slz.
Mladý Famiso náhle zrozpačitěl – nebyl rozený hrdina. Kdyby nezačala Elwen, byl by se rozplakal taky. To už nesměl, a tak přemýšlel, co by asi měl říci. Očima přejížděl po skalnatém terénu a náhle se jej zmocnila jakási vnitřní síla. Jeho pohled zazářil, cosi nového se v něm probudilo.
„Vybrali jsme si cestu Hvězdičko. Teď je před námi. My víme proč. … Jen měj naději, světlo v tobě zase zazáří a rozkvete jako jarní slunko. Vidíš tu skálu? Stojí a nehýbe se, není náš nepřítel. Za její hradbou se skrývá les, přívětivý a zelený. Pojď! Světlo na nás čeká. Vidím ho. Je na dosah. Jen to teď nevzdat. Musíme jít. Vzhůru!“ Jak pokračoval, jeho hlas nabíral na síle a se slovem „vzhůru“ se vzpřímil tak odhodlaně, že se mu musela Elwen podvolit. Skalní masiv skutečně stál nehybně a oni se vydali po jeho svahu k dalšímu nebezpečí.
Stoupali vzhůru a odhodlání sílilo každým krokem. Míjeli obrovské balvany i políčka s drobnou sutí. Čím byli výše, tím byl výstup namáhavější a prudší. Jako by se hora snažila odradit své dobyvatele. Mířili nejkratší cestou do sedla, nejnižšího místa v hřebeni. Přesto se vzdálenost krátila jen pomalu a Famiso se stále více obával, že to nestihnou do východu slunce. Prudké, horké paprsky s každým jitrem rozpalovaly černé vrcholky do vysokých teplot. Proto zde nic nerostlo. Ani lišejník. Jen pusté, černé skály tyčící se do závratných výšek jako pradávní obři. Ty stále odolávaly tisíciletím žáru.
Děti pospíchaly. Zranění z nepozornosti přibývalo a černá pustina nebyla pro oči a srdce povzbudivá. Přidušení i únava se podepsaly na jejich stavu. Síla i energie se vytrácela. Konečně však dorazili k závěrečnému stoupání. Téměř kolmá skála se vzpínala proti zemi. Byla naštěstí denním horkem a nočním chladnutím rozpukaná jako tvář starce. Vkládali tedy své ruce i nohy do ostrých puklin, šplhali stále výše. Světla přibývalo. Obzor na východě kvetl růžově a zlatě. Slunce pomalu ale jistě vstávalo ke své každodenní pouti. Svými paprsky zahřívalo chladnou zem. Jindy by slunce po takové noci vítali s nadšením, ale zde na černé skále nepřinášelo úlevu, ale nebezpečí. Šplhali stále usilovněji výše a výše. Vzdálenost k hřebeni v jejich očích stále rostla. Čím více se snažili, tím dále hřeben byl. Tím marnější se zdála jejich snaha být. Začínali se potit a skála nepříjemně hřála. Ostré hrany puklin řezaly do nohou i rukou. Usilovně se snažili postupovat co nejrychleji. Před černým žárem však nebylo úniku. Mnohdy hazardně rychle střídali své polohy a bránili se tak popálení. Rychlost stoupání se zvyšovala. Opatrnost ubývala. Riziko pádu rostlo. Teplota stoupala. Vzduch se začínal chvět a pálit při každém nádechu. Na citlivých prstech se jim začaly tvořit první puchýře a vrchol ač na dosah, zdál se nedosažitelný. Začínali si zoufat. Jejich mysl zaplňovaly myšlenky černé jako rozpálená skála pod jejich prsty. Nebylo úlevy. Nebylo úniku. Teplota stoupala spolu se sluncem stále výše. Úměrně tomu klesala naděje, že děti hřebene dosáhnou.
Stupňující se bolest podlamovala vůli pokračovat, ale smrtelné nebezpečí je pohánělo stále dál a dál. Jejich síly už nestačily byť jen na letmý pohled bokem. Proto nespatřili tmavý stín, který se začal formovat po jejich boku. Rostl a sílil, každou vteřinou byl větší. Temný a chladný. Přistupoval stále blíže k Elwen a Famisovi. Plazil se po černé, rozpukané skále. Chladným, triumfálním postupem se vysmíval síle slunečních paprsků. Napětí sílilo. Již brzy zakryl stín obě děti a … zastavil svůj postup. Sourozenci na skále strnuli. Ale stín se nehýbal. Postoupili vzhůru. Stín také. Uhnuli stranou. Stín také. Přilepil se na ně a pohltil veškeré sluneční světlo. Žhoucí skála začala chladnout. Vzduch se třásl. Pevným kamenem se ozývalo pukání a praštění způsobené náhlou změnou teploty. Teď přišel čas. Mohli bezpečně postupovat dále. Stín začal propouštět slabé světlo a oni pod jeho ochrannými křídly stoupali po tmavé skále. Jejich nečekaný zachránce postupoval s nimi, až bezpečně zmizeli v lesním porostu na druhé straně horského hřebene. Chladný stín zmizel a před vyčerpanými dětmi se vynořila svěže zelená a modrá scenerie. Oáza klidu, podivného, absolutního ticha a poklidného plynutí života.
Ihned po prvních krocích v chladivé trávě se Famisovi zatmělo před očima. Slepě zamával rukou ve snaze zachytit se čehokoli, co by bylo v dosahu. Nic tam nebylo, a tak Famiso vyčerpaný námahou i prožitým nervovým vypětím padl do zelené náruče jarní trávy. Elwen se chvilku bránila, ale ticho, odlesky na hladině modravé vody a jemná zeleň ji ukolébaly, až také upadla do těžkého spánku. Oba byli příliš vyčerpaní, než aby zjistili, že tam nejsou sami.
<< 1. kapitola - nahoru - seznam kapitol - další kapitola >>