Tak Famiso s Elwen překonali hranici Černých hor. Hvězdy však uplynulou noc nesvítily pouze do Linnénnan. Jejich světlo dopadalo na celou zemi zahalenou do hávu tmy a spatřilo ještě podivnější věci. Lidé, čtyři nejméně pravděpodobní, ve stejnou noc o mnoho kilometrů východněji prošli stejnou temnou hradbou. Černé hory. Je zvláštní jak se – jako dějiny velkých příběhů – rodí náhlé zvraty a překvapení. Nic netušící člověk je pro jediné rozhodnutí vtažen do příběhu většího než je on sám. Pak se pojednou věci nestávají jak by si přál a přesto on sám jediný musí rozhodnout – právě ve chvíli kdy začíná tušit, že v něm ta síla není. Pak teprve dokáže volit. Tito čtyři lidé nebyli přátelé. Jejich přáním nebylo vstupovat do příběhu. Přesto, aniž o tom měli tušení, jako by je neviditelná ruka láskyplně, ve zvláštních zákrutech skutečnosti, vedla. Viděli pouze očima a slyšeli pouze ušima a nyní tři z nich unaveni, ale jinak v pořádku, vzpomínali u paty velkého stromu.
Norden a Arya proběhli kolem kamenného pilíře, seskočili z cesty, a pak se přikrčili v závětří. Shora na ně nebylo vůbec vidět. Znali tuto část města velmi dobře. Most, nábřežní cesta, malá lávka a odtud to už bylo jen pár kroků k chodbám. To nejtěžší měli za sebou. Jestli je strážní opět jako už tolikrát nespatří, budou mít vyhráno. V tom ale zaslechli kroky. Ne těžké obutí na kamenné cestě, ale lehké křupání štěrku pod bosou nohou. Za chvilku už nemohlo být pochyb. Někdo se blížil. Ne po cestě, ale po drobných kaméncích pod cestou. Šel volným tempem. Nespěchal, jen se procházel. Nemohl to být nikdo z obyčejných lidí, ti se těmto místům vyhýbali. Kdo z výše postavených by ale chodil bos? Neměli však příliš času na úvahy. Ovšem ani na únik. Dříve než se stihli vůbec zamyslet, se postava chodce vynořila zpod kopce. Oblečený byl v obyčejném tmavém plášti proti dešti a přestože slunce svítilo, měl kapuci staženou hluboce do čela. Nebyl ozbrojen.
Na cestě nad nimi se ozval dupot těžkých bot strážců. Neznámý vzhlédl, ale krok nezvolnil. Došel až na místo, kde byli Norden s Aryou schovaní. Vtom ho kdosi popadl za plášť a stáhl dolů. Přímo před sebou uviděl dva mladé obličeje. Chlapce sotva patnáctiletého a dívku zřejmě ještě mladší. Za nimi jejich kořist. Dva dobré, tenké a pevné meče z kvalitní modravé slitiny. Nemusel se ani dívat na znak orla na rukojeti, aby věděl komu patří. Ihned mu také došlo, co tady ti dva dělají. Dupot stráží se přiblížil. Neznámý se tiše přikrčil ke dvěma zlodějům. Nebyl jako oni. Sám by nekradl. Ale neviděl žádný důvod k vydání je strážím, a tak zůstal.
Strážní mezitím doběhli až na místo, kde se cesta rozděluje. Jednotný dupot se změnil v šum, jak pátrali v okolí. Byli dobře vycvičení. Jejich oku prý nikdy neunikla ani nejmenší stopa. Přesto jim tento týden už třikrát kdosi unikl. Škoda dosud nebyla vysoká, ale schopnosti neznámého zloděje je dráždily. Proto nyní pátrali s dvojnásobnou ostražitostí a ke své hanbě museli přiznat, že i s trpělivostí. Už počtvrté v tomto jediném týdnu pročesávali okolí a nikde nemohli najít žádnou stopu. Po pěti minutách to vzdali a bezúspěšně se vraceli zpět. Když procházeli nad schovanou trojicí, jeden ze strážných zahlédl cosi lesklého mezi kameny pod cestou. Nevěnoval tomu však pozornost a šel dál. Jak ale pokračoval, získal náhle pocit, že by to měl prověřit. Vrátil se několik kroků zpět a díval se dolů. Sluneční paprsky se lámaly na bílých kaméncích pod cestou a strážce se už chtěl otočit zpět. Když tu opět koutkem oka zachytil jakýsi povědomý lesk. Zaměřil se tím směrem. Pátral zrakem po zemi. Náhle to spatřil. Rovenská orlice. Plátek kovu s jemně rytým ornamentem patřil výhradně obyvatelům Rovenské pevnosti. Nemohl tu být náhodou. Seskočil z cesty a téměř vykřikl leknutím. Kdosi mu však pevně utáhl pruh látky kolem úst.
Situace začala být vážná a hlavně nebezpečná. Aergill [érgl] musel okamžitě jednat. Vystoupil ze stínu. Rychlým pohybem sebral ze země orlici a připevnil si ji na své místo. Ihned se cítil lépe a jako tichý stín vyrazil k chodbám. Měl v úmyslu se tam skrýt, než se strážní uspokojení chycením těch dvou vzdálí, a pak se nepozorovaně vrátit do pevnosti, jako to udělal už tolikrát. Bludiště chodeb pod Černými horami znal velmi dobře. Přinejmenším jeho přední část. Dnes však, jakmile vstoupil, ucítil, že je něco jinak. Měl jakýsi nepříjemný pocit. Jakoby byl sledován. Postoupil však dál a pro jistotu kličkoval labyrintem málo známých, úzkých, vedlejších chodbiček. Stále však měl jakýsi stín v zádech. Několikrát to nevydržel a ohlédl se. Nespatřil však nic než tmavou skálu slabě ozářenou pochodní, kterou sebral hned u vchodu. Vzápětí jej ale napadlo něco, co mu mělo dojít hned na začátku. Pochodeň sebral už zapálenou. Jak mohl být tak neopatrný! Ten kdo ji tam nechal hořet, ho jistě snadno sleduje podle jejího světla. Rychle ji zhasil. Pro jistotu si ji však ponechal. Nechtěl zůstat bez možnosti posvítit si ani v dobře mu známých chodbách.
Světlo pochodně zmizelo. Na Aergilla dopadla jakási tíseň. Měl pocit, že je sledovaný ze všech stran. Nedokázal zůstat na místě. Ačkoli už mnohokrát procházel tyto chodby potmě a nikdy se nebál, připadaly mu dnes jiné. Plné nepřátel. Nebezpečí. Cítil se ohrožený a tento pocit nenáviděl. Nutil se zhluboka dýchat a naslouchat. Čím více však napínal sluch, tím děsivější bylo ticho. Tím silnější měl pocit, že je sledován. Jeho obvyklé metody, kterými získával jistotu, selhávaly. Jeho jindy za všech okolností pohotová rychlost ve vyhodnocování a překonávání nebezpečí také. Něco takového nezažil od svých šesti let, kdy téměř zázrakem přežil v hořící pevnůstce Algoroth. Strach jej sevřel a nutil kličkovat skalním labyrintem. Tiše, jak to jen dokázal, přebíhal Aergill z jedné chodby do druhé. Stále se však držel v místech mu známých. Zhluboka dýchal. Cítil svou sílu a obratnost. Fyzická námaha mu pomáhala pročistit myšlenky. Konečně se celý zpocený zastavil. Stál tam ve skalní tmě napjatý jako struna a čekal na sebemenší zvuk. Dlouho nic neslyšel. Stál. Náhle jeho jemný sluch zachytil známý šustot. Jakási látka se otřela o skalní stěnu. Zbystřil ještě více. V chodbě křižující tu v které stál zaslechl křupnout kamínek. Náznak reálného nepřítele jej docela uklidnil. Lehce se přikrčil, a pak vymrštil své pevné tělo, připraven srazit nepřítele celou vahou na zem. Chodba však zela prázdnotou. Z labyrintu se mu vrátila pouze ozvěna jeho akce. Znejistěl. V tom okamžiku uslyšel zcela zřetelně někoho kráčet za svými zády. Pomalé rytmické kroky. Opět se napjal. Otočil se a vykopl. Jeho noha zasvištěla vzduchem a také pouze vzduch prořízla. Začala se jej zmocňovat panika. Získal pocit, že ho ohrožuje soupeř, kterého nemůže přemoci. Duch. Neviditelná síla. Vběhl do nejbližší chodby a v hrůze spěchal úzkou chodbou dál a dál. Narazil na skalní stěnu a zabočil doprava. Pak znovu. Probíhal zcela v temnotě podzemním bludištěm. Bez cíle. Stále s pocitem, že je mu kdosi v patách. Nevěděl jak dlouho to trvalo. Jeho schopnost posoudit čas se vytratila spolu s chladným rozumem. Padl vyčerpaný jako před třinácti lety v Algoroth. Už ani strach ho nedokázal přimět k útěku.
***
Sorson využil rozruchu, který způsobil jakýsi zloděj a nenápadně se vytratil z pevnosti. Skryl Rovenskou orlici a vyrazil k chodbám v černé skále. Vstoupil nepozorovaně dovnitř. Kousek za vchodem zapálil pochodeň. Najednou však zaslechl kroky rychle se pohybujícího člověka. Neměl čas ani zhasit oheň, a tak se jen vtiskl do temného výklenku a čekal. Necítil strach. On nikdy necítil strach.
Do chodby vběhl jakýsi muž. Podle pohybů mladý, tvář však zakrývala kapuce. Byl na útěku, ale také beze strachu. A bez opatrnosti. Chvatně, bezmyšlenkovitě popadl hořící pochodeň a zamířil do útrob hory. Jiného by snad Sorson nechal být, ale tento muž čímsi upoutal jeho pozornost. Chvilku vyčkal, až když se ujistil, že nepřijde nikdo další, vydal se tiše za ním. Pochodeň zářila a její světlo se odráželo od stěn. Sledovat ho, by dokázalo i malé dítě. Neznámý se choval jaksi podivně. Kličkoval chodbami, jakoby utíkal vlastnímu stínu. Vzbudil v Sorsovi podezření, a tak se ho držel. Pak náhle světlo zhaslo. Zavládlo ticho, že byl slyšet vlastní dech tak hlasitě, až měl pocit, že ho musí vyzradit. Pak se tajemný muž dal do pohybu. Tiše, ale přesto způsobil dostatek hluku, aby jej Sorson, který znal chodby jako svůj domov a věděl jak se zvuk odráží, mohl nepozorovaně sledovat. Od této chvíle bylo chování onoho návštěvníka ještě podivnější a nepředvídatelnější. Jakoby propadl jakémusi šílenství. Kličkoval tam a zpět. Při jedné zastávce způsobil tolik hluku, jakoby už pozbyl všechen cit pro opatrnost. Celou hodinu jej Sorson sledoval. Pak muž padl vyčerpaný na zem a prudce oddychoval. Také Sorson na tom byl podobně. Dýchal tak, že jen trochu pozornější společník by jej mohl praštit po hlavě, a on by o tom neměl ani tušení, dokud by se neprobral.
***
Mezitím Aergill nabyl trochu sil a začal si uvědomovat co provedl. Leží hluboko v podzemí. Ztracený v labyrintu. Bez jídla. Bez pití. Bez sil. Bez naděje. Jeho probuzené vědomí však náhle zcela zřetelně pocítilo přítomnost jiného člověka. Docela jistě to musel být člověk. Dokonce cítil jeho pach. Pot. Otočil se a okolí zalilo malé žluté světlo. Ležel v jakési malé místnosti. Stěny byly hladké a pravidelné. Na druhém konci zcela jasně spatřil stát lidskou postavu s malou loučí v ruce. Síly se mu jako zázrakem vrátily. Jeho nepřítel se právě stal hmotným. Všechen strach vykrystalizoval v hrubý, prudký útok. Člověk však na nic nečekal. Uhnul jeho ráně a hořící loučí jej udeřil přes hlavu. Aergillovi se zatmělo před očima a propadl se do tmy.
Když se probral, chvilku necítil nic než bolest. Hlava mu třeštila a měl pocit, že je v tavicí peci, odsouzen k záhubě. Vedle něho však cosi proudilo. V polovědomí do toho vstrčil ruku, vzápětí však ucukl. Bylo to ledové a mokré. Ležel stále v mlhavém šeru a nad sebou měl tuny černého kamene. Vedle něho však proudila voda. Opatrně se napil, a pak začal obhlížet okolí. Prvně jeho zrak padl na dohořívající pochodeň. Pak na kouř. Jasný sloupek dýmu stoupal přímo vzhůru do jakési trhliny ve skále. Marně se Aergill pokoušel vzchopit se. Při pokusu vstát se znovu propadl do černé prázdnoty.
***
V tu chvíli se už tři lidé unavení po dlouhé cestě podzemními chodbami spokojeně opírali o veliký strom. Sorson už nemyslel na podivného muže, kterého zanechal v podzemí a Norden s Aryou zapomněli na neznámého obyvatele pevnosti, jakmile se jim podařilo zmizet strážcům. Bylo ráno, ale všichni tři byli unaveni. Natáhli se tedy do trávy se slastnou myšlenkou na úspěšný útěk. Náhle však zpozorovali zvláštní úkaz. Z trhliny ve skále přímo před nimi stoupal uzoučký proužek dýmu.
<< 2. kapitola - nahoru - seznam kapitol - další kapitola >>