Další kus mostu zahořel jasným plamenem a vyděšený, kluk se otočil k útěku. Nestihl však udělat než pár kroků, když ho zmrazil děsivý výkřik. Krev mu ztuhla v žilách. Prudce se otočil. Spatřil jen hlavu kamaráda, jak zmizela v ohnivé hloubce. Plameny hučely. Vzduch se chvěl. A ten výkřik jakoby visel ve vzduchu. Malý, sotva šestiletý chlapec se chvilku díval do oslnivého žáru, jakoby nemohl pochopit, co se stalo, a pak se zhroutil na hořícím mostě. Zůstal ležet. Uprostřed ohnivého pekla. Sám. Ležel tak, téměř v bezvědomí hrůzou. Neuvědomoval si, jak čas plyne. Nevnímal žár. Byl by uhořel, kdyby se jej náhle nedotkla čísi chladná ruka. Malý Aergill sebou trhl. Jemné ruce jej uchopily za útlá ramena. „Miláčku,“ šeptala jeho matka, „pojď ke mně. Neplakej.“ Teprve teď se Aergill rozplakal, slzy si našly cestu z jeho nitra a prýštily ven. Statečná žena jej sevřela do náručí, přeběhla bortící se most a utíkala do bezpečí. Eargaili – zachráněný, tak mu ještě nějaký čas přezdívali lidé z pevnosti.

***

Procházeli zdobenými chodbami a žasli nad umem stavitelů a sochařů. Z vybavení se většinou nezachovalo nic. Volný prostor v prázdných rozlehlých místnostech tak jen posiloval dojem nekonečné skutečnosti, když procházeli z jedné místnosti do druhé. Cítili podivnou atmosféru a odcizenost, která jakoby nebyla kolem nich, ale v nich. Zato vědomí sebe sama bylo silné až opojné. Nikdy v životě by nevěřili jak může prostředí ovlivnit duševní pochody člověka.

Jak se komnatami posouvali severněji, ráz výzdoby se měnil. Na zdech se vyskytovalo stále méně draků, štírů, hadů a tajemných bytostí. Reliéfy a sochy nabývaly spíše přírodního rázu. Báje střídala realita. Klenbu tvořily kamenné větve stromů a na podstavcích se tyčily obrovské sochy lidí s dokonale vypracovanými těly. Arye podivným způsobem připomínali Sorsa a to ji mátlo a vnášelo mlhu do myšlení.

Prošli mnoho komnat, než stanuli u okna obráceného k severu. Vyhlédli ven a spatřili lesklou vodní hladinu široké řeky Váry.

„Podívejte, loď!“ vykřikl Norden a jeho hlas se rozlehl prázdnou místností. U břehu se pohupovala nevelká pramice, která se na tu dálku zdála zachovalá. Její bílý nátěr zářil v dopoledním slunci a lákal k nasednutí.

„Nádherná!“ vzkřikla tlumeně Arya. Ihned zatoužili se svést.

Nebylo vůbec snadné najít cestu ven. Úkolem hradu zřejmě bylo střežit řeku na severu, protože z této strany neměl žádné dveře. Museli proto pátrat po správné cestě. Když ji našli a stáli na břehu řeky, překvapila je její šířka. Proudy vody se bez ustání valily širokým korytem. Pak pohlédli napravo. Viděli skály zvedající se po obou březích. Podle mapy by za mírným ohybem měly být obrovské vodopády, které řeku napájejí. Bez dlouhého váhání Sorson odvázal loďku a opatrně do ní nastoupili. Proud naštěstí nebyl až tak silný jak se zdál, a tak se záběry dlouhých vesel pomalu blížili k ústí soutěsky. Cesta byla namáhavá a Sorson se celý potil. Arya s Nordenem mezitím s otevřenou pusou a občasnými výkřiky obdivu hleděli na skály spadající do vody. Břeh zde totiž netvořila obyčejná skála, ale sochy. Umělecká díla vytesaná do mohutných mas kamene. Ze závratné výšky na ně nehybným pohledem shlíželi staří králové a vládci. Nikdy dříve je historie či dějiny nijak nezajímaly, ale zde se jich dotýkaly tak těsně a naplňovaly prostor vznešeností, až se to zdálo k nevíře. Jak je pomalým tempem plující loďky míjeli, začaly k nim němé tváře hovořit jakousi zvláštní řečí. Zdály se unavené životem. Trpící pod nesnesitelným břemenem. Tajemné vzory na jejich kamenných šatech vyprávěly o duševním utrpení podrobené mysli. Jako ti kdo vědí, ale nemohou. Síla jejich mládí je opustila a nyní zde stáli kamenní, žalující na temný osud. Trojici drobných lidí bylo jasné, že Abaddor nebývalo místo svobody, ani veselí. Stíny skal proměněných v sochy se jim zdály tísnivé.

Sorson přestal pádlovat a rozhlížel se. Náhle jeho bystré oko cosi spatřilo. Arya, která jej stále nenápadně pozorovala, si ihned všimla jeho zaujetí a uviděla to taky: mezi sandály dvou králů byla mezera. Z dálky nebylo jasné, zda je za ní pouze hrubá, neopracovaná skála, nebo něco jiného. V dokonalé propracovanosti každého detailu v okolí to však působilo přitažlivě. Sorson znovu vnořil vesla do vody a Arya zatím pozorně sledovala přibližující se místo. Čím více se blížili, tím bylo jistější, že je zrak neklame. Náhle Norden vykřikl: „Podívejte, jeskyně!“ a divil se, čemu se jeho společníci usmívají.

Voda se v tom místě ztrácela pod malým tmavým otvorem. Zakrátko se už příď loďky vnořila do stínu pod skalou a plula dál. Úzká tmavá chodba po chvíli skončila a loďka narazila na skálu. Nebylo téměř nic vidět. Norden se pokoušel zachytit kamene. Sorson se veslem přidržoval u břehu, než jim oči přivykající si na tmu dovolily spatřit krátké pokračování chodby. Opatrně vystoupili a každý zvuk se jim zdál jako hřmění. Každé šplouchnutí se odráželo v mnohonásobné ozvěně. Dříve by možná vesele zavolali: „Huú“ nebo něco podobného, ale zkušenosti předchozích dnů je učily opatrnosti. Pokročili do hloubky a stanuli u dřevěných dveří. Nad nimi byl v klenbě vyveden ozdobný nápis ve třech jazycích. Stálo tam: Zvali mě zrádce. Nyní jsem vládce.

Po přečtení nápisu se atmosféra ihned změnila. Všichni chtěli co nejrychleji ven. Norden s Aryou pryč. Sorson pro oheň. Oči mu plály nadšením a už se chystal na výpravu do hlubin skal. Jako obvykle toho moc nenamluvil, ale chtěl vstoupit a vše organizoval podle toho.

„Obalte je silnou vrstvou, ať dlouho vydrží,“ napomínal společníky při výrobě pochodní. Ti na sebe významně pohlédli. Chápali se, avšak Norden očekával, že vše domluví Arya, ale té se do toho nechtělo. Tak se stalo, že své myšlenky nevyjádřili nahlas. Vzali pochodně a zakrátko pluli zpět k novému objevu. Napjati strachem. Cesta trvala značnou chvíli, a tak měli čas trochu vydechnout. Jakmile však na ně padl stín v ústí do jeskyně, jejich strach se vrátil. Tu se Norden nadechl a obraceje se na Sorsa vyslovil slova, která ho pálila v krku: „Já tam nepůjdu. Počkám na tebe.“ Připadal si zbabělý, ale nedokázal se přinutit jít znovu ke dveřím. Sorson ho nepřemlouval. Arya ano. Nechtělo se jí pokračovat pouze se Sorsem, ale zůstat také ne. Tajemství vládce – zrádce bylo nakonec příliš přitažlivé. Nebo se jen nechtěla nechat zahanbit před Sorsem? Sama nevěděla.

Norden zůstal u loďky a ostatní dva se vydali ke dveřím. Jejich kroky se rozléhaly v jeskynním prostoru. Sorson sáhl po klice, a ta nekladla žádný odpor, dveře se tiše a ochotně otevřely. Za nimi klesalo do tmy schodiště. Vykročili, pochodně zvednuté nad sebou. Vlhký prostor rychle pohltil jejich postavy a světlo pochodní se jen matně odráželo od tmavých stěn. Klesali stále níže, až je z té hlubiny svírala závrať. Chodba se zdála být téměř nekonečná. Dlouhý čas neslyšeli nic, než čvachtání svých kroků na tesaných schodech.

Nebylo už možné, jakkoli by si to přáli, zaslechnout nějaký zvuk z okolí. Bylo ticho a to halilo celou chodbu do tajemného mlčení. Jakási odporná a přesto přitažlivá síla jakoby sálala ze zdiva. S tichým, hořkým přídechem lákala na sladkost. Nutila je pokračovat dál a neustávat. Stále níže a níže až kamsi do nedozírných hlubin nitra čehosi neznámého. Tupý a jemný černý závoj halil jejich myšlení a odtrhoval duši od reality. V páchnoucí hlubině cítili vůni. Lákavou, chvějící se, těžce sladkou a neodolatelnou vůni s příměsí zakázaného ovoce. V mlčení klesali níže a napjati až v koříncích svých duší zkoumali každý krok. Něco co dosud nikdy nepocítili je táhlo dál. Jako rybářská síť vleče ještě nic netušící ryby, než se sevře. A pak již není úniku. Proud neznáma se přes ně převalil a oni pomalu, ale rázně vstoupili do první místnosti. Po studeném schodišti na ně dýchla teplem. Stěny té místnosti jakoby byly živé a horké. Chvěly se a vlnily jako vroucí olej. Ale byla to látka. Hebká, těžká, blýskavá, zlatá látka, která v nepřetržitém proudu jakoby stékala dolů k podlaze pokryté sladkým, tmavým dřevem s rudým odstínem. Sorsa s Aryou se zmocňovala tíživá závrať jak hleděli na nepřetržitý tok bohatství před svýma očima. Vstoupili nejistým krokem dále a přes nos je praštila silná vůně, vonný kouř, kadidlo, nebo něco podobného, na co si matně vzpomínali. Linula se prostorem jako žlutý had a přezevšechnu krásu právě ona byla nejlákavější. Nosem stoupala do hlavy a dělala tam divy. Svět jakoby se zpomalil ve svém běhu časem. Na každý pohyb nyní měli nekonečně mnoho času a byli rychlí. Vnímání se pozměnilo a až do jejich vědomí nyní pronikal každý detail těžce zlaté místnosti.

Vzácnými dveřmi vstoupili dál ze síně bohatství do mnohem rozlehlejší místnosti. Byla-li předchozí místnost esencí bohatství, pak zde se vznášela moc. Zlatou barvu vystřídala tmavě modrá a šedá. Ovšem prostor se zdál být nekonečný. Byli by se zde ztratili jako kapka v moři, jenže tento prostor nebyl postaven za tímto účelem. Vstoupivšího nenaplnila bázeň jako v katedrále, ba naopak jakoby vše muselo v bázni ustoupit jemu samému. Obou se zmocnila nepopsatelná euforie. Po těžkém tlaku zlaté síně cítili svá křídla. Opájela je drtivá síla, která prýštila z jejich rukou. Věděli, že nyní by dokázali otáčet zemí, ba i sluncem, jak by se jim zachtělo.

Středem místnosti stál trůn. Kamenný, s mohutným opěradlem. Před ním ležela – taktéž kamenná – schránka. Sorson se napřímil, shrnul svůj plášť za záda a vzpřímen vykročil. Arya se naproti tomu zahalila, avšak též vzpřímená následovala Sorsa. Procházeli síní pod vznosnými oblouky tvrdého kamene. Jejich kroky dopadaly na hrubé dláždění. Dávný král se svou chotí nemohli být vznešenější.

„Jsi krásná,“ řekl Sorson, otáčeje se dozadu.

Arya si nebyla jistá, zda ta slova patřila jí, nebo té místnosti. Myslela si však, že jí. Chápala, že teď jsou jiní. Jsou dospělí. Zatím již Sorson došel ke schránce a v údivu hleděl na posměšný nápis:

Kýžené tajemství na věky volá.
Copak se ruka má, nedotkla vola?

Arya však četla dále:

Ať otrok nebo panovník,
tuto schránku nesmíš mít.

Byly to verše stejného ražení, jako ty nad vstupem ke schodišti – vládce zrádce. Hrubý, sprostý humor. Aryii se zprotivil. Celé toto místo se jí náhle hnusilo. Zmocnil se jí štítivý odpor. Zabalila se do svého kabátu a hledala ochranu u Sorsa. Ten však již učinil jiné rozhodnutí. Ani otrok, ani panovník. Byl svobodný člověk. Nezastaví se jen pro slovo „nesmíš“. Uchopil kamenné víko. Sotva jím pohnul, deska se roztříštila. Sorson zíral do odporné hadí tváře. Probudil obludu. Přímo před očima se mu mihl břitký jazyk. Odletující sliny jej oslepily. Svět zrudl a Sorson upadl. Hadí tělo sebou smýklo z trosek schránky. Zvednutá hadí tvář nyní hleděla na Aryu. Ta vykřikla v strašlivé hrůze a dala se na útěk. Pokoušela se úprkem si zachránit život. Běžela rychle a její kabát za ní vlál. Kousek za ním, jakoby znuděně, se plazil obrovský had. Sál se zdál nekonečný. Arya dosáhla dveří, sáhla po klice. Mrštná obluda se v mžiku postavila před ní. Arya si cípem pláště přikryla ústa. Zavřela oči, aby toho ohavného tvora neviděla.

To vše Sorson neviděl. Pomalu se mu však vracel zamlžený zrak. Vzedmul se v něm pud bojovníka. Nesmí svým neuváženým činem ohrozit Aryu! Uchopil ostrý úlomek kamene a vrhl ho proti neostrému obrysu hadího těla. Patrně zasáhl, protože uviděl pohyb. Vyhledal jiný ostrý úlomek a připravil se. Pálily jej oči, ale slzy rychle vyplavovaly jed. Stál tam jako plačící chlapec, avšak odhodlaný bojovat.

Arya ucítila pohyb. Zachvěla se ve své nejvnitřnější bytosti. Její strach pronikal dovnitř ní. Nic však necítila. Pomalu vyhlédla. Had tam nebyl. Vztáhla ruku po klice. Nic se nestalo. Otevřela dveře do zlato-rudé síně. Ohlédla se a spatřila Sorsa bojovat. V srdci se jí zdvihl nový nával. Vlna obdivu. Zahnala strach a zůstala pouze úzkost. Sorson chrabře uštědřoval hadu těžké rány. Snad vyhrával, ale Arya viděla, že se chvěje únavou. Chtěla vykřiknout. Vtom se ale mihl hadí ocas a udeřil ji do obličeje. Aryiina křehká tělesná schránka se snesla k zemi, a pak jen cítila jak ji něco unáší někam.

Plula na čemsi měkkém dlouho a v srdci ji bodala samota. Ještě když byla malá holčička, zjistila, že nemůže spoléhat na dobro druhých. Těžce se zklamala a mnohokrát se pokoušela riskovat, ale vždy skončila sama. Nyní se jí jakýmsi vzdáleným způsobem dotýkal neskončený i nezapočatý vztah se Sorsem a ona se znovu cítila tak mučivě osamělá. Hledala lásku a nacházela vinu a zavržení.

Jemný polštář který ji nesl i bolest v jejím srdci ji unavily, až z toho usnula.

Po nějaké době však k jejím očím proniklo světlo. Bylo divné, celé to bylo divné. Světlo ji hladilo a tišilo její duši pokojem. Občerstvovalo ji v její samotě. Procházelo se kolem ní. Bylo něžné a laskavé jako matka, kterou si kdysi vysnila. Ale bylo také nějakým niterným způsobem divoké a vášnivé. Dotýkalo se jí tak hlubokým způsobem, až jí naskočila husí kůže. Mluvilo o její samotě, a bylo pokojné. Pak se však začalo dotýkat její krásy a jeho vír zesílil v nadšení. Ale Arya se bála. Bála se své krásy. Vždyť naposledy si jí všiml Sorson. A co se stalo pak… Jako by její krása přinášela smrt!

Vše začalo mizet. Arya uslyšela hlas. Slyšela mluvit Nordena. A tak se k ní vrátil reálný svět ve kterém se narodila. Byli zpět na loďce a všichni tři odplouvali od ústí do podzemí. Norden se marně vyptával co viděli. Nic se nedozvěděl. I v hlavách Sorsa a Aryii se rozednívalo a zážitky z podzemí se stávaly jen jakýmsi bledým oparem. Přesto si každý v sobě nesl své rozhodnutí. Nevzali si poučení k srdci. Ale to se mělo ukázat teprve později. Zatím se v mlčení plavili po vodě pod dohledem dávných králů, kteří, jak se zdálo, vše věděli, ale ničemu nedokázali zabránit.