Na prostranství před bývalým klášterem stála mladá paní v těsných červených šatech a dirigovala dětský sbor. Vítr vířil klášterními zahradami a nazdvihoval její slabé ošacení, takže možná některý z pánů, spěchajících kolem zahrady do práce, nabral nečekané zpoždění.
Opodál na lavičce seděl velmi výstřední muž v červeném klobouku - cylindru. Soustředěně pozoroval dětský sbor, přestože zpíval falešně. Nebyl zde ani kvůli červeným šatům mladé paní, té věnoval stejnou pozornost jako mladíkovi, který se zezadu nenápadně blížil k jeho lavičce. Avšak zdání možná klame. Jakmile odrostlý chlapec uchopil mužovu drahou vycházkovou hůl, ocitla se jeho ruka v tvrdém sevření. Mladík se tak polekal nečekané reakce, až se na jeho kalhotách objevila mokrá stružka.
„Promiňte pane, omlouvám se,“ vyslovil chvějícím se hlasem.
Ale červený klobouk se nepohnul. Ani po chvilce.
„Pusťte mě prosím, já už to neudělám,“ bezděky vyslovil chlapec klasický slib trestaného dítěte. Také si neuvědomil, že se přiznává ke svému úmyslu.
Muž levou rukou zalovil v náprsní kapse své starožitné vesty a vytáhl zažloutlou obálku. Aniž uvolnil sevření, otázal se vyděšeného chlapce: „Vidíš toho kluka co se vyklání z okna internátu?“
„Jo, ano, pane.“
„Dej mu tuhle obálku.“
„Al ...“ mladík chtěl něco namítnout, ale včas si to rozmyslel, „Ano, dám,“ řekl nakonec.
„Hned,“ řekl nevzrušeně muž. Jeho hlas však nepřipouštěl námitky.
Sevření ruky se uvolnilo stejně náhle, jako přišlo. Muž si uhladil kalhoty a zaposlouchal se do zpěvu dětského sboru. Mladíkovi už nevěnoval pozornost.
Ten, jakmile se vzpamatoval, odběhl za roh zdi klášterní zahrady, opřel se a prudce oddechoval. Vzápětí se k němu seběhli jeho dva kumpáni.
„Ty ses ...“ ušklíbl se jeden z nich.
„Cos tam p'simtě vyváděl.“ přidal se druhý z nich.
„Ty vo'e, ten je up'e hotovej,“ konstatoval po chvilce první.
„Musím tohle donest ňákýmu klukovi,“ vydechl mladík a zamával svým dvěma povedeným přítelíčkům před nosem obálkou.
„Ukaž,“ vytrhli mu ji z ruky.
„Dejte to sem,“ skočil po nich.
„Proč ty vo'e?“ Tenhle hoch neměl velkou slovní zásobu.
„Dyť sem to řikal. Musim mu to vodnest.“ Chlapec chňapal po dopise.
„Dej mi to!“ zakřičel nakonec. Zmocnil se dopisu a poodběhl. Kumpáni se dál dobře bavili na jeho účet. Dopis je už nezajímal.
Mladík si sáhl do rozkroku. Ještě tam bylo vlhko. A že nebyl hloupý ani primitivní, neutíkal pryč. Vytáhl kalhoty výš a stáhl triko dolů. Podíval se na sebe, ale nestačilo to. Došel ke kašně a pocákal si triko vodou. Maskování bylo věrohodné.
Teď jej čeká to horší. Usiloval co nejlépe si vybavit tvář, kterou viděl v okně. Rozcuchané tmavé vlasy, zakulacený obličej, široká, ale neusmívající se ústa. Pomalu přicházel k hlavnímu vchodu do internátu. Bývalého kláštera. Nikdy uvnitř nebyl. Ani tam neměl přístup. Hlavou mu vířily tisíce výmluv, které řekne tomu, kdo by jej zastavil. Už zahnul za roh, kde stály vysoké, masivní, staré, klášterní dveře. O jejich kamenný oblouk se opíral chlapec. Ten chlapec. Zblízka vypadal ještě mladší, než v okně. Mladík mu v duchu tipoval tak deset let. Ale většinou nemíval dobrý odhad. Kluk se na něho díval celou dobu, co se k němu blížil. Ale neoslovil ho.
Mladík proto musel začít: „Tohle ti mám dát.“
„Díky,“ řekl kluk a vzal si dopis. Ještě chvíli postál s dopisem v ruce a pak odběhl.
Mladík osaměl. Z nějakého důvodu předpokládal, že se něco stane. Ale nestalo se nic. Za chvíli ze dveří vyšla skupina dívek a divně se na něho dívaly. Neznaly ho. Přijely sem odkudsi studovat gymnázium.
David běžel po dlouhé chodbě gymnazijního internátu. Vtom z okna zahlédl muže v červeném klobouku. Neznal ho, ale napadlo ho, že by to mohl být muž v zeleném klobouku. David nebyl barvoslepý, ale měl nevšední zážitky. I když jemu většina z nich přišla velmi všední.
Zeleného pána potkal v autobuse. Seděl tam vpředu, zády ke směru jízdy a David zdaleka nebyl jediný, kdo se na výstředního pána v zeleném klobouku díval. Muž si nikoho nevšímal. Dokud neuviděl Davida. David se posadil naproti němu – jediné volné místo bylo tam a vedle zeleného klobouku. Muž z něho nespouštěl oči. To byl také důvod, proč si jej David nemohl prohlédnout stejně pozorně, jako ostatní lidé. Neustále na sobě cítil jeho pohled. Bylo to nepříjemné. Ale David byl na nepříjemné situace zvyklý. Pokaždé se uzavřel do sebe. Tělem nereagoval, ale jeho mysl byla vnímavá. Rozuměl lidem, ale lidé nerozuměli jemu. Tento podivín však byl neproniknutelná záhada. David záhady miloval.
Následující den se však David probudil a nebyl si jistý, zda to byla skutečnost, či sen. Čím více nad tím přemýšlel, tím jistější si byl, že sen pozměnil jeho vzpomínky. Dokud neuviděl ten zářivě červený klobouk a muže hovořícího s nějakým klukem. Rychle běžel dlouhou chodbou ke schodišti. Seběhl z druhého patra a bočním vchodem vběhl do zahrady. Jediná červená věc široko daleko však byly šaty slečny dirigentky, zlobící se na upovídaná děvčata.
David oběhl celý internát – zdál se mu strašně velký – ale po červeném klobouku jakoby se zem slehla. Opřel se o kamenné veřeje obrovských dveří a oddechoval. Ani ne tak z běhu, jako z napětí. Zpoza rohu vykročil trochu zmáčený chlapec. Byl celkem vysoký, asi šestnáctiletý a pohyboval se způsobem, kterému dospělí říkají „klackování se“. Přišel k Davidovi a předal mu zažloutlou obálku. Nic nevysvětloval. David odběhl.
Nechtěl se vracet do budovy, protože nevěděl, co je v dopise. Raději odešel do kaštanové aleje a opřel se o zámeckou zeď. Bylo to hned naproti internátu. V tuto ranní hodinu zde bylo pusto a ticho, teprve za chvíli bude alej plná dětí a turistů. Budou užívat posledního dne prázdnin. David se posadil ke stromu a otevřel obálku. Vytáhl z ní padesátikorunu a malý lístek. Stálo tam:
MAPA ZE ZÁMECKÉ POKLADNY
DEJ 50 ZA ČÍSLO 36
Pokladna se vstupem k zámku byla o kousek výš a tak tam David ihned odběhl, zvědav na tu záhadu. Rozespalá paní v místnosti s pokladnou na Davida vyvalila oči, když žádal mapu číslo 36.
„A čeho je to mapa?“ zeptala se.
„Nevím, potřebuji číslo 36,“ odpověděl David netrpělivě.
Paní ho tedy postavila k regálu s mapami. Bylo tam mnoho map turisticky atraktivních cílů. Davidovi nezbylo, než brát jednu po druhé a hledat číslo 36. Různé mapy měly rozličná čísla, ale když David po asi deseti minutách prošel všechny mapy už podruhé, číslo 36 stále nenašel.
„Prosím vás,“ oslovil paní, „nemáte tu ještě nějaké mapy?“
Obdržel však strohou odpověď: „Ne,“ neboť již přicházeli první návštěvníci.
To byla záhada. Na lístku přece stálo jasně: číslo 36.
David se posadil na lavičku v pokladní místnosti a přemýšlel. V ruce třímal zmačkanou padesátikorunu. Jeho zrak, aniž si to uvědomil, zabloudil na velkou historickou nástěnnou mapu. Chvilku po ní bloudil očima, než mu došlo, na co se dívá. Téměř povyskočil. Mapa ze zámecké pokladny! Ihned si pomyslel, že jej mělo dřív napadnout, hledat v tom šifru. Pátral po číslu 36. Byla to panská konírna. Už zbořená. „Že bych měl hledat na jejím místě?“ pomyslel si. Pak si uvědomil padesátikorunovou bankovku ve své ruce. „To je divné ...“ uvažoval. Vytáhl z kapsy zmačkaný lístek. „Dej 50 za číslo 36,“ co to znamená? Mohlo by to být 3650, ale takové číslo tu není. Nebo 86? Čísla končila u sedmdesát-pětky. David bezradně pohlížel střídavě na lístek a na mapu.
Občas mu pohled zastínil nějaký turista. Nevěnoval jim však pozornost. Proto, když si všiml slečny v červeném kloboučku, si nebyl jist, jak dlouho tam již je. Kromě červeného kloboučku na ní nebylo nic zvláštního. Snad kdyby byl David starší, pomyslel by si, že je krásná. Takto jej zaujal pouze její klobouk. Seděl jí nejistě našikmo na blonďatých vlasech. Slečna postávala u východu a na něco čekala. David měl téměř pocit, že čeká na něj.
Mezitím, co věnoval pozornost červenému kloboučku, cosi se semlelo u východu. Lidé tam nahlíželi jeden přes druhého a David zaslechl slova jako „chuligán“, „vandal“ a „co si ti lidi dovolí.“ To říkala paní s dítětem v náručí. David vstal a prodíral se mezi lidmi dopředu, aby také uviděl co se stalo. Když konečně odstrčil holku, co mu stála v cestě, uviděl černým fixem popsanou informační tabuli. Nezůstal tam však podpis nějakého sprejera, nebo podobný obrázek. To co David viděl, byl jednoznačně náčrtek, neboli mapa.
„Kdo to udělal?“ zeptal se David. Nikdo ho ale neposlouchal.
„Kdo to udělal?“ zeptal se znovu a důrazněji.
Mužský hlas nad jeho hlavou mu odpověděl: „někoho, koho rodiče málo mlátili.“
„Kam šel?“ zkusil to David jinak.
„Něco o tom víš?“ zeptala se starší dáma a dýchla Davidovi do obličeje zkažený vzduch z úst.
Tak David raději mlčel. Snažil se udržet na místě mezi ustupujícím davem a prohlédnout si plánek. David už viděl mapu města a tak brzy poznal zámek, internát, kašnu a cestu kaštanovou alejí k náměstí. Náměstí bylo nakresleno jen zhruba, zato tam stály čtyři stánky a na jednom z nich byla výrazná tečka. David neváhal a přivlastnil si tuto kresbu jako vzkaz.
Vyšel ze zámecké pokladny a zamířil k náměstí. Do oběda měl ještě spoustu času.
Mladík, který předal Davidovi vzkaz byl zklamán, že se nic neudálo a neměl docela nic na práci. Zůstal tedy poblíž internátu a čekal, až se něco stane. Trávíval touto činností mnoho času. Většinou se ale nic nestalo. Když nepočítáme občasnou hádku nebo krádež, bylo čekání jeho jediná činnost. Narodil se před téměř patnácti lety v Anglii. Jeho otec byl Angličan, ale máma Češka. Do Anglie se dostala složitou cestou, kterou začala kvůli komunismu. Po manželově smrti se vrátila s malým synem do své již svobodné vlasti. Mladíkovi jako památka na otce zůstalo pouze anglické jméno Ron. Byla to významná památka. Od doby co paní Rowlingová napsala Harryho Pottera, se mu všichni smáli. A bylo to už pár let, co přišla první knížka do Čech. Ron Harryho četl. V tu dobu se mu docela zamlouvalo být Ron – i když být Harry by samozřejmě bylo lepší. Pak se mu děti začaly smát. Poslední díly už nečetl.
„Kdyby se tak něco stalo,“ byla jeho nejčastější myšlenka. Jenže vtom se něco stalo. Přímo před ním se zastavil muž v červeném klobouku. Chlapce sevřela nervozita.
„Nakresli tohle,“ muž podával Ronovi papír s nějakou kresbou, „na informační tabuli v pokladně zámku.“
„To si ...“ Ron chtěl říct: „To si děláte srandu,“ ale zmlkl dříve, než větu dokončil.
„Tímhle,“ podával muž Ronovi tlustý fix.
Chvilku oba stáli a muž se zpod červeného klobouku upřeně díval na Rona. Pak pustil fix na zem. Ron se za ním podíval. Fix se kutálel z vršku dolů a spolu s ním se vzdalovaly temně modro-fialové lakýrky bláznivého výstředníka.
Ještě okamžik tam stál. Pak se rozeběhl za fixem, který na kopci nabíral rychlost. Vtom drnc a bum fix spadl do kanálu. To bylo mrzuté. Zároveň však téměř jako rozhodnutí osudu. Ron stál nad kanálem a v jeho nitru bojovala zvědavost s nevolí vůči drzému rudému klobouku. Ten kanál nebyla žádná moderní, malá, úzká roura, ale poctivý kanál historického města. Ztracený fix jakoby byl pozvánkou k návštěvě, v které jinak bránil ostych – když ho někdo uvidí – a strach. Jakmile se u kanálu objevily modro-fialové lakýrky, Rona už nemusel nikdo pobízet. Sehnul se, uchopil víko. Mužova noha se posunula na kanál. Ron přesto zatáhl. Vtom ucítil poklepání na rameno. Vzhlédl. Muž mu beze slova podal nový fix.
Ron tam zůstal poněkud zklamaný, protože pominul důvod k dobrodružné výpravě. Pak se odloudal směrem k zámecké pokladně, svírajíc v ruce zmačkaný náčrtek.