„Tohle je Ron, pravý Ron,“ představil Rona Harry.
Ihned se na něho upřelo ještě více pohledů chlapců i dívek přibližně jeho věku, kteří postávali kolem zapálených ohňů a luceren na prostorném dvorku. Některé tváře se mu zdály povědomé, ale bylo to jen tím, že v určitých skupinách lidí vypadají všichni stejně. Podobné tváře měli lidé, které nazýval kamarády, i když je za ně nikdy nepovažoval. Všichni byli znudění a jeho příchod znamenal zajímavé zpestření.
Muž se zeleným kloboukem mu však nedopřál čas a pokračoval: „Tohle jsou Ronové, to je nejnižší stupeň. Já jsem Harry, a teď tě zavedu za Brumbálem. Tedy jedním z nich.“
Ihned vykročili. Procházeli středem náměstí a všichni jim ustupovali z cesty. Ron se snažil uvolnit si ruku. Harry jej však vedl jako malého chlapce do ředitelny. Ron byl dokonale zmatený z těch všech „Ronů, Harry- Harryů? Harrů? Jak se s tím vůbec zachází?“ uvažoval Ron. „A ještě několik Brumbálů … pravý Harry by se asi divil,“ ušklíbl se Ron. Tímto znehodnotil a pohrdl vším kolem. Pomohlo mu to. Vždy získával lepší vztah ke všemu, čím mohl pohrdat.
Zatím došli k oprýskaným dveřím sešlé budovy. Vešli dovnitř a před nimi se tyčilo dlouhé schodiště. Sotva se za nimi dveře zavřely, stáli u prvního schodu. Buď se přemístilo schodiště, nebo oni. Ron neměl čas o tom přemýšlet – stejně to neměl v úmyslu – protože ihned vykročili. S každým krokem se ocitli o dobrých pět schodů výš. Rona se z těch pohybů zmocňoval pocit jako z rychlého výtahu. Za okamžik však již byli nahoře ve velké chodbě, která připomínala dlouhé, tmavé, školní chodby jeho základní školy. Harry pěstí zabušil na dveře a ony se otevřely.
Za dveřmi seděl ve velké místnosti na kamenném trůnu kdosi, koho Ron ihned začal považovat za „jednoho z Brumbálů.“
Harry se lehce uklonil a promluvil: „Toto je Ron – pravý – a kontaktoval ho Jim. Chtěl bych ho k sobě.“
„Co po něm chtěl?“ zeptal se Brumbál.
„Připravuje dalšího Jonáše.“
„Rozumím, máš povolení.“
„Pane,“ oslovil ještě Harry Brumbála, „chtěl bych povolení na třicet-pětku a třicet-dvojku.“
Brumbál chvíli mlčel a pak odpověděl: „Máš, stejně je to odpad.“
„Děkuji,“ znovu se uklonil Harry a stále svíraje Rona vypochodoval ven.
Naproti dveřím však již nebylo schodiště, nýbrž dveře s číslem F/89. Harry je otevřel. Byla to čtvercová místnost s velkým oknem, za kterým byla nyní pouze tma a slabé odlesky světel ohně. Pod okny stál velký stůl s dvěma tlustými knihami. Napravo postel, která vypadala pohodlně. Pak zbývala jen židle, věšák u dveří a houpací křeslo u postele. Uprostřed pokoje zůstával veliký prázdný prostor.
Harry dveře zavřel, aniž by vstoupili a řekl: „Ty dveře si dobře zapamatuj. Budeš se sem vracet.“
Náhle se ocitli před vstupními dveřmi, které se samy rozevřely. Harry pustil Rona: „Teď máš volný čas, až tě budu potřebovat, vyhledám tě. Běž.“ a když se Ron nehýbal, popostrčil ho a zopakoval: „Běž!“
Ron vyšel na dvůr a dveře se za ním zavřely. Zůstal stát a nikdo si tentokrát jeho příchodu nevšímal. Ron poodešel stranou a opřel se o vlhkou zeď s padající omítkou, která asi bývala bílá.
Jim s Davidem vyšli z domku a zabočili na náměstí. Nové oblečení jakoby z Davida utvořilo novou osobnost. Už nebyl osamělý školák z internátu. Nebyl anonymní dítě. Procházel se po náměstí a všichni se na něho dívali. Nevadilo mu to ale, protože jej nikdo nepoznával. Odložil svůj stud a hrdě vykračoval se vztyčenou hlavou v červeném cylindru. Chodil jako král, ale nudil se. Jim se zřejmě také nudil, protože jeho pohyby byly čím dál tím laxnější. David proto nechápal, jaký to má mít smysl. Neodvažoval se však zeptat.
Nachodili se více, než bylo oběma milé. Když tu najednou nudu přerušili dva kluci vycházející z podloubí. Byli to Luboš s Vlastou. Davidovo sebevědomí se rázem vypařilo. Snažil se být nenápadný, což je ovšem v rudém klobouku obtížné. Odvrátil obličej, pokoušel se skrýt ve stínu osobnosti vysokého muže a srdce mu divoce bilo. Byl však jednoznačně nepřehlédnutelný. Oba kluci jej ihned spatřili, dokonce si na něho nenápadně ukázali.
„Nepoznali mě!“ došlo Davidovi. Byla to pravda. Nepoznali ho. Naopak se za ním dívali se směsí respektu a závisti. Ulpěla na něm totiž autorita muže v rudém klobouku. Přestože on sám byl pouze chlapcem v rudém klobouku, byl nyní někdo. A Luboš s Vlastíkem byli nikdo. Se sladkou radostí, jakou dosud nepocítil, jimi David pohrdl. Ohlédl se za nimi, a kdyby pohled mohl pálit, jistě by jejich záda začala hořet. Spokojeně se otočil zpět a jeho srdce bušilo v novém rytmu.
„Už jsem myslel, že jsem zvolil špatně,“ řekl náhle nepochopitelně povzbuzený Jim. Za zády se jim ozval křik. „Ale já chyby nedělám. To si pamatuj.“ poučil Jim Davida. Ten jej však neposlouchal, protože se právě otáčel za rámusem. Uviděl shluk lidí. Oheň. A dva … ano, Luboše s Vlastou. Váleli se po zemi a lidé se je snažili uhasit. David na to hleděl neschopen slova. I pusu zapomněl zavřít.
„Předpokládám, že si to zasloužili,“ řekl Jim.
„To možná ano, ale …“ nedokázal vyjádřit své myšlenky David. Vázly mu v hrdle. Jakkoli jim něco takového přál, neslučovala se tato skutečnost s jeho pojetím spravedlnosti.
„Tvé první dílo není vůbec špatné,“ pochválil Davida Jim. Nevnímal totiž jeho náladu. Tímto však pouze zatížil Davida jistotou viny. Být obětí, nebylo nijak příjemné. Poskytovalo to však paradoxně jistý pocit bezpečí. Oběť je na té správné straně. On byl ten dobrý, ukřivděný. Na něm byla spáchána nepravost. Tato rovnováha se náhle narušila. Najednou byl agresor a neuměl s tím zacházet.
Lidé už kluky uhasili. Ozvalo se houkání sanitky, která přijížděla celkem zbytečně. Téměř nic se jim nestalo. Až na ohořelé oblečení a těžký šok byli v pořádku.
„Nechceš si trochu pohrát?“ zeptal se Jim. „Au!“ vykřikl vzápětí a ucukl rukou, kterou pokládal na Davidovo rameno. Jen trochu to zajiskřilo. „Moc vděčný nejsi.“ konstatoval a jedním hmatem sebral Davidův červený klobouk.
„Běž.“ nakázal Jim a tlačil Davida do boční uličky jako rodič zlobivé dítě, kterému nechce vyčinit na veřejnosti. Když se tam dostali, začal muž řeč, ve které se vůbec neohlížel na Davidovy pocity. „Nechápeš ještě, co jsem ti dal? Dal jsem ti moc. Nevrátím ti jí ale, pokud se nenaučíš kontrolovat emoce. Nemůžeš mě jen tak spálit. Musíš přemýšlet. Nesmíš pokořit někoho, nad kým nemáš moc, protože se zvedne a udeří tě.“
„A neříkej mi, že jsem se zmýlil,“ dodal nasazuje Davidovi klobouk.
David byl velmi chytrý chlapec. Také plný emocí a síly. Snad proto si jej Jim vybral. Protože Jimovi porozuměl rychleji než průměrný člověk, neříkal mu, že se mýlil. Protože měl pevné zásady, myslel si to. A protože byl pyšný, ukázal mu to. Jim Davida podcenil. David dlouho ponižovaný, plný emocí nyní opřel jejich sílu proti Jimovi. Muž si myslel, že kdykoli stihne chlapci sebrat klobouk. Mýlil se. Nestihl. Prudký náraz jej odmrštil do okna. Jim prolétl tabulkou skla. Necítil bolest, nýbrž vztek. Jenže klobouk zůstal na ulici. Muž padl do skrovně zařízené místnosti. David přiběhl k oknu a uchopil velký červený cylindr. Sevřel jej do náručí. Nahlédl oknem. Jim jej viděl. David utíkal. Běžel co mu síly stačily. Byla však pouze mizivá šance, že by jej starý muž dohonil. Jim to věděl. Právě jej ukrutně bolela hlava. A nebylo to prudkým pádem, které jeho staré tělo sneslo podivuhodně dobře.
David utekl do dlouhého, krytého schodiště, které představovalo alternativní cestu k bývalému klášteru, nyní internátu. V jednom z jeho odpočívadel vyskočil do úzkého okna. Protáhl se na střechu za ním. Posadil se ve známém koutku. Sundal si svůj červený klobouk a nasadil rudý cylindr, který mu dosud nepatřil.
Ron stál opřený o zeď velké budovy s mnoha okny a pozoroval skupinky náctiletých před sebou. Postávali u ohňů a řešili svoje problémy, možná někoho pomlouvali, nebo vyprávěli zábavné, ale nepravdivé zážitky. Většina holek a někteří kluci měli obarvené vlasy a silně namalované oči. Barvami, přívěsky, piercingy, pásky a náramky se zde vůbec nešetřilo, a tak mnozí vypadali jako punkový, nebo metalový vánoční stromeček. Celkem obyčejně oblečený Ron sem vůbec nezapadal. Vietnamci nemívají moderní hadry …
Po chvíli k němu přišel malý kluk, který se na toto místo také nehodil. A nebylo to pouze jeho velikostí (starý byl přibližně stejně jako ostatní, prostě jen nevyrostl). Byl od hlavy až k patě oblečený v kombinaci Horsefeathers a DC. Doslova. Od čepice až k botám.
„Ty jsi tu nový,“ spíš oznámil, než se zeptal, ten kluk.
„Co se tu děje?“ zeptal se Ron.
„Škola. Jak se jmenuješ?“
„Ron.“
„Já taky.“
„Ale já jsem opravdu Ron,“ upřesnil Ron.
„Já jsem Jirka.“
Nějakou dobu před sebou postávali, až se Jirka pustil do vysvětlování: „Původně to prý bylo něco jako Bradavice. Ale i teď se tu naučíš zajímavé věci. Víš, já jsem tu dobrovolně, můžu kdykoli odejít. Ale stejně nechci. Ti lidi tam,“ ukázal na vysokou budovu, „si hráli na Brumbály a postupně vytvořili tuhle školu. Můj Harry říká, že to tu bývalo docela honosné, ale teď jsou potíže. Hlavně kvůli Jimovi.“
„Já jsem se s Jimem setkal.“
„To většina těch tady. Ale já ne. Proto můžu odejít.“
„Já taky můžu. Šel jsem dobrovolně, protože jsem chtěl pomoct.“
„Aha. … No já nerozumím zdaleka všemu tady. … Kde bydlíš?“
„Myslím, že F/89.“
„Jsi si jistý?“ zeptal se podezřívavě Jirka.
„Říkal, že se tam budu vracet.“
„Tak to je teda pěkně nefér. Se tu na to taky můžu vysrat, víš. Jak můžeš být v Fku?“ nadával Jirka pěkně od plic a doprovázel to raperskými gesty. „Slyšeli jste to. Tenhle ufoun je Fkař!“ volal kolem sebe a některé skupinky se otáčely směrem k nim a znovu se shlukovaly a rozvášněně debatovaly. Vtom se ale ozval signál, něco jako gong a děcka se začala vytrácet. Doslova mizeli přímo před očima. Jen několik málo jedinců odcházelo kolem Rona do velkých dveří. Dva nebo tři si uplivli směrem k němu. Ron zůstal na nádvoří téměř sám. I malý hoper zmizel. Ron právě myslel na svůj pokoj a na to, že netuší, jak se k němu dostat, když tu se náhle ocitl přímo před svými dveřmi a vstoupil jimi do pokoje F/89, který byl nyní jeho.