Průvodce džunglí

2006, fantasy, alegorie

Průvodce džunglí je alegorický příběh. Přenese vás do nespoutané divočiny, říše zvířat, děsivých močálů i míst plných života, kde srdce samo zpívá. Zúčastníte se krvavých soubojů a děsivých zápasů. Prožijete plno elektrizujících chvil a spolu s Tomem a jeho průvodcem Kimem překonáte sami sebe ve vzrušující pouti se záhadným cílem - Rájem. Tato cesta je příběh srdce, které zabloudilo v džungli života a hledá odvahu k žití i samo sebe a nalezne průvodce.

Probuzení druhé

„Dobré ráno, Tomáši.“ Achch!

Takové krásné probuzení do slunečného dne jsem už dlouho nezažil. Kim už měl připravenu snídani. Čekal s ní jen na mě. Aniž bych se zajímal o to, kde ji vzal, zakousl jsem se do masa a zapíjel plnými doušky jakési nasládlé a příjemně hřejivé tekutiny. Když jsem se posilnil, zahájil jsem rozhovor: „Co to bylo v noci? To bylo hrozné, už to nechci potkat.“

„To byl On, Nepřítel.“ Tak to byl On!

„Ještě se s ním jistě setkáš.“

...

Po chvíli mlčení jsme se dali do přípravy na cestu. Zabalil jsem spacák a začal cpát do batohu i ostatní věci. Vtom jsem spíše ucítil než uviděl Kima nad sebou. „Co je? Něco je špatně?“ zeptal jsem se. „Ale ne, ne, jen si říkám že máš ten batoh dost těžký.“ Měl pravdu, těžký byl, ale obsahoval samé důležité věci. Nic z toho tu nemůžu nechat. „Tome, Tome,“ připomenul mi Kim. Měl pravdu. Měl jsem v batohu dost věcí, které nejsou nutné pro cestování džunglí. Nebyl jsem ale ochoten se jich vzdát. Přece tady nenechám těch několik vzpomínek na domov, na moje blízké? Medvídka od sestřičky a loď od bráchy. Taky tu nenechám notebook, sice bez internetu, ale přece je to kontakt s mým oblíbeným supermoderním světem techniky a hi-tech. Fotoaparát? Ne, to ne. Čím bych si zaznamenával svoje vzpomínky, co bych pak ukázal doma? Nebo snad mapy a kompas? Mapy a kompas. Ty už bych neměl potřebovat, a Kim mi to taky připomenul. Je to pravda, teď jdu za ním, k čemu mapy a kompas. Ale, co kdyby. Těžké rozhodování. Nakonec jsem se rozhodl, mapu staré cesty už potřebovat nebudu, jdu jinudy. A kompas taky ne. Nechtěl jsem nedůvěrou zklamat Kimena. S těžkým srdcem, ale přeci jsem to všechno nechal na hromádce před batohem. Kompas jsem si tam nakonec vrátil, když se Kimen nedíval. Pro jistotu.

Vyšli jsme, nikdo z nás už nic neříkal. Tiše jsme vychutnávali okolní džungli, která se nyní zdála docela přívětivá a mírumilovná. Pozoroval jsem zvláštní stromy a květiny. Nic podobného jsem nikdy v životě neviděl, ta pestrost. Zelené šlahouny lián se ovíjely kolem mohutných kmenů vzrostlých stromů. Roztodivné lilie všemožných barev jen zvyšovaly exotický dojem. Ten ještě umocňoval neustálý orchestr mnoha zvuků, hlasů, hlásků a melodií. Dokonce i občasné zavřeštění či zavrčení se mi zdálo docela milé a přívětivé. V korunách stromů si hrály sluneční paprsky na honěnou s ptáky. Čas od času mě nějaký ten paprsek pošimral na tváři. Pohoda. A to jsem se ještě nezmínil o vějíři všemožných pro mě neznámých vůní.

„Pozor!“ sykl náhle ztišeným hlasem Kimen.

„Tiše.“

Vrátili jsme se o několik metrů zpět a částečně se skryli v podrostu. Zdálo se to nesmyslné, ale nijak jsem neprotestoval. Brzy jsem ale i já uslyšel odfrknutí a dlouhý vzdálený zvuk podobný trubce. V tu chvíli mě to napadalo. Sloni. Ano sloni. Za chvíli se jen několik metrů od nás vynořila z houštiny velká slonice. Co říkám velká, obrovská. Při pohledu na toto majestátní zvíře jsem zatajil dech. Postavil jsem se.

„Zpátky,“ sykl Kim a stáhl mě zpátky, „schovej se.“

„Počkej, chci si je vyfotit.“

„Nemůžeš, je nebezpečná. Má mladé.“ To už se ale slonice otočila a kráčela pryč jako pán džungle.

„To tě mohlo stát život. Pro jednu fotku. Přemýšlej, než něco uděláš.“

„To jsem nevěděl. To je vážně tak nebezpečná?“

„Ještě víc, než si myslíš. Nechceš tu ten foťák nechat? Jen ti ztěžuje cestu.“

„Ne, to ne, v žádném případě.“

Tak jsme pokračovali v cestě. Slunce mezitím pomalu ale jistě postupovalo na své pouti po obloze a blížilo se poledne. Spolu s blížícím se půldnem sílil můj hlad. Čekal jsem ale, co udělá můj průvodce. Můj Kim. Ten ale nedělal nic. Jako by vůbec neměl hlad. Vždyť už jistě taky musel být unavený. Každou chvíli musí zastavit, říkal jsem si. Ale stále nic. Když už bylo notnou chvíli po poledni, tak jsem to nevydržel. „Kime, oběd nebude?“ zeptal jsem se opatrně. Kim se zastavil, otočil a klidným hlasem řekl: „ Dnes ne. Není čas. Chtěl bych být večer před močály, abychom je zítra stihli přejít za dne.“

„To nemyslíš vážně,“ ohradil jsem se, „bez oběda tam nedojdu.“ Posadil jsem se.

„Tome, musíme, jinak zítra přespáváme uprostřed močálů.“

„No a co, když tam nedojdu, tak to bude jedno. Já oběd potřebuju,“ rozhodně jsem odpověděl.

„Ale Tomáši, to nevydržíš jeden den bez oběda?“

„Ne, nevydržím.“ Sedl jsem si na zem a nehodlal pokračovat. Kimen si rezignovaně a trochu zklamaně přisedl a jen se díval, jak vybaluji ze svých zásob. Sám si nevzal nic.

„Chceš taky?“ nabídl jsem, abych jej trochu obměkčil. Kim jen zavrtěl hlavou. Vypadal zklamaně. A taky unaveně, v tu chvíli mi ho bylo líto. To jsem nechtěl. Mlčel jsem a jedl. Co v takové chvíli říct? Nic.

Dojedl jsem. Snad se zas tak moc nestalo. Nezdrželi jsme se ani hodinku, to ještě naženeme. Kim byl ale od té chvíle nějak zamlklý, zamyšlený, vypadal jako by řešil nevyřešitelný hlavolam. A navíc, mezi námi se něco změnilo. I když v maličkosti, ale odmítl jsem jeho autoritu. Slunce našeho přátelství se schovalo za mrak. Ale i takové dny jsou. Co naděláš.

Zbytek dne se nedělo docela nic. Jen jsme pochodovali a pochodovali, stále tou stejnou exotickou zelenou, která mě už omrzela. Nepřipadalo mi na tom nic dobrodružného. Tak jsem alespoň myslel na Ráj, náš cíl. Vykresloval jsem si ho ve své fantazii jako to nejkrásnější místo na zemi. Kousek země, kde je stále klid a radost. Dobře jsem věděl, že jde vlastně jen o obyčejnou loučku uprostřed lesů, ale v duchu jsem od ní čekal něco většího, něco magického. Ze snění mě probudil Kim: „Musíme zaparkovat, každou chvíli se snese tma.“ Zatím bylo světlo, ale já dobře věděl, jak rychle to v džungli chodí, tak jsem neodporoval. Dnes už neshod bylo dost. Zítra se musím snažit, abych to dohnal. Dobrou noc. Šli jsme spát. Zítra potřebujeme mnoho energie. Močály. ...

nahoru - další kapitola >>