Průvodce džunglí

2006, fantasy, alegorie

Průvodce džunglí je alegorický příběh. Přenese vás do nespoutané divočiny, říše zvířat, děsivých močálů i míst plných života, kde srdce samo zpívá. Zúčastníte se krvavých soubojů a děsivých zápasů. Prožijete plno elektrizujících chvil a spolu s Tomem a jeho průvodcem Kimem překonáte sami sebe ve vzrušující pouti se záhadným cílem - Rájem. Tato cesta je příběh srdce, které zabloudilo v džungli života a hledá odvahu k žití i samo sebe a nalezne průvodce.

Probuzení třetí

„Dobré ráno Tome.“

Tak je zde opět ráno. První paprsky sotva zbarvují východní oblohu do světlejších odstínů. Stále je tma. Já jsem po včerejšku tak rozlámaný. Tak unavený. Tak brzo nemůžu vstávat. „Kime, to nejde už vstávat. Nezlob se, ale jsem tak unavený,“ protahoval jsem se a snažil rozpoznat Kimenovu siluetu.

„Pospíchej, čekají nás přece močály,“ Kim na to důrazně.

„Už lezu.“ Pomalu jsem se začal rozkoukávat. Pak se ještě pomaleji vymotávat ze spacáku. Kimen mezitím už netrpělivě podával snídani, opět ze svých zásob.

Vykročili jsme. Já měl znovu čas na přemýšlení. To jsem tomu zase dal. Ten den nám nezačal moc pěkně. Též jsem moh vstát, neubylo by mě. Proč jen jsem takový blbec, proč nemůžu udělat to, co chci, alespoň jednou. Vždycky vyberu tu nejhorší možnost. Takhle tu náladu asi těžko spravím. Doprčic!

Za velice krátkou dobu už jsme v dálce zahlédli pláň nízkého porostu. Po dvou dnech v džungli něco naprosto neobvyklého. Také barevný tón ani trochu neodpovídal tomu, na co jsem byl zvyklý. Došlo mi to. Močály jsou zde. Skutečně, tak depresivní místo jen tak neuvidíš, pahýly čehosi, co snad kdysi byly stromy, mezitím občasné černé keře, šedé trsy trávy a s tím ostře kontrastující sytě zelené polštáře rašeliníku. Občas bylo možné zahlédnout jezírko kalné vody. Už jsem opravdu jen čekal kdy se objeví Nazgulové z Pána prstenů. Nic takového se ale nestalo. Místo toho se ozval Kimen: „Tome, teď dávej obzvláště pozor! Posloucháš?“

„Ano.“ Jistěže poslouchám, tváří v tvář takovému místu nemůžu jinak.

„Tak teď já půjdu před tebou, a ty pojď přesně za mnou, přes tyto močály vede cesta, ale je těžko rozeznatelná. Musíš dávat dobrý pozor. A nikam, slyšíš, nikam, neodbočovat. Močály jsou zrádné.“

„Jo, samozřejmě, ty močály vypadají tak hrůzostrašně, že mě ani nenapadne nikam odbočovat. Znáš,doufám, tu cestu dobře, Kime?“

„Neboj se, nejdu tudy poprvé, ale ty si dávej pozor.“

Tak už vycházíme. První krok. Noha za nohou. Krok za krokem. Pečlivě kladu své nohy do jeho šlépějí. Pod námi to nepříjemně čvachtá. Hledím do země. Trs trávy. Napravo. Větší krok doleva. Teď opatrně. Táák. Naviguji sám sebe. Jdeme dál. Pozor větve. Tak, uf. Ještě krok. Dobře teď támhle. Tááák dále. Jdem na to. To nám to jde. Já jsem šikula, že? Tak už jen sem. Jde to jako samo. Hop, hop, krok, krok, šláp, cák. „Pozor! Tome, co jsem ti říkal?!“ zastavuje mě Kim právě včas, než jsem šlápl vedle. Takže zas tak dobře mi to nejde. Musím se lépe soustředit. Dávat dobrý pozor, kam šlapu. Míjíme bahnitá jezírka i pevně vypadající, ale zrádné trsy trávy. Pahýly stromů, černé kopce i světélkující větve, které připomínají ruce utopenců. Kráčíme po neviditelné pěšině, která se vine mezi bahenními jezírky. Místy vybublávají na povrch plyny a jejich zápach prozrazuje nevábné podloží. Kalhoty se občas zachytávám o trnité keře. Nohy mám už odřené do krve. Je to strašně vyčerpávající cesta. Moje promáčené nohy úpí. Nejsem zvyklý takto pečlivě klást nohu za nohou a už vůbec ne se tolik koncentrovat. Nemám ani trochu čas se děsit strašidelného okolí. Špinavý a páchnoucí vzduch mi zalepuje ústa. Mlžný opar vystupující z močálů mě štípe do očí, až mi začínají slzet. Kalné kaluže zkreslují naše obrazy do absurdních podob. Vypadáme jako dvě strašidla. Jako dva stíny ploužící se krajinou smrti. Na oblečení mám čím dál více bahnitých skvrn. Můj vlastní obraz se mi smazává před očima. Co je to zde? Ne. Já nic nevidím. Co to je? Co se to sem blíží. Ten. Ten stín v bažinách. Co je to? To je smrt. Smrt si jde pro mě. Bažina přede mnou, močál za mnou. Kam jít. Už se to uzavírá. Pohlcuje mě i ta samotná cesta. Umírám. Tady skončím. Zapadnu. Co tady dělám? Co tady dělám? Jak jsem se sem dostal? Zrádce.

Zrádce Kim. To on mě sem zavedl. Chce mě zničit. Prý že je přítel. Jak jsem to mohl nevidět. Jak se mi vnutil. Prý že mi pomůže. A já mu věřil. Oči se mi zalévají slzami bezmoci. Podvedený. Jsem podvedený tím zrádným Kimem. Jak jsem mu mohl věřit? Takový podvodník to byl. Chce mě zabít. To je můj konec. Pláču nad svým vlastním osudem. Proč? Proč mám takhle skončit? Co se to děje?

Vtom se Kim otočil. Vypadá hrozně. Mile se usmívá, ale já už vím víc. Už vidím pod masku zrádce. Chce mě zničit. Dívá se na mě. Natahuje ruku. Zabít. Musím se pomstít. Ale čím. Čím? Padám. Ztrácím rovnováhu. Zabít zrádce. Zabít.

Země se podemnou rozevřela. Pohlcuje mě strašlivá temnota. Padám dolů. Zoufale se zachycuji každého stébla. Každého trsu trávy. Vše je ale zrádné. Stébla se lámou. Tráva se vytrhává. Zařezává se mi do rukou. Na obličej mi dopadají kapky mé vlastní krve.

Zabít zrádce. Zabít.

Jsem celý mokrý potem. Hrůza mě pohlcuje. Sprchuje mě má vlastní krev. Propadám se do prázdna. Tak takto vypadá smrt. Strašlivá děsivá prázdnota. Nic. Nic čeho bych se chytil. Se světem mě spojuje jen jediná myšlenka.

Zabít zrádce. Zabít.

Pomsta. Jen to mě může vrátit. Krev za krev. Zavraždit Kimena. Nemám ale čím. Hmatám kolem sebe, ale nikde nic není. Nic, čeho bych se zachytil. Nic, co by zmírnilo můj pád. Nic, čím bych zabil.

Zabít zrádce. Zabít.

Zuřím. Zuřím a zároveň se děsím následků. Obklopují mě hrůza a děs. Hrůza ze života a děs ze smrti. Kam tohle povede. Cítím tlak na hrudi. Stupňuje se. Sílí. Moje srdce. Mé srdce asi pukne. Krev se mi nahrnula do tváří. Celá ta prázdnota vyvíjí neuvěřitelný tlak. Tlak na mé srdce.

Zabít zrádce. Zabít.

Má duše, už mě opouští i můj duch. Dívám se na své tělo. Je mi líto sama sebe. Jak tak pluji ve tmě. V prázdnotě. Bez života. Jsem ztracený, zraněný, bez života. Do očí se mi hrnou slzy. Nejde to zadržet. Ten smutek. Opět se vracím. Zmítám sebou. Neviditelné provazy mě svazují. Bráním se, ale omotávají se kolem mě jako chapadla chobotnice. Neuniknu. Musím jediné.

Zabít zrádce. Zabít.

Droboučké bublinky mi prolétají hlavou. Celým mým tělem. Šimrá to. Jak strašlivě to šimrá. Bolest. Šimrá to až to bolí. Hlava se mi rozskočí. Nevydržím to. Nevidím nic. Necítím nic než bolest. Bolest ze zrady. Jinak nic. Ani sebe. Ani Kimena. Ani bažiny. Ani vzduch. Ani slunce. Nic, nic, nic, nic...

...

Jak rád bych teď viděl Kima. Toho původního milého Kima. Najednou mi tolik chybí.

...

Poznenáhlu se přede mnou jemně rozjasňuje. Jako na východě, když svítá. Jemně růžový mlžný opar se zvedá a zahání onu neprostupnou tmu. Začínám rozeznávat siluety. Ležím na heboučké zelené travičce. Kolem mě v kruhu stojí moje maminka, tatínek, sestřička a bráška. Stojí a dívají se na mě. Lehce se usměji. Jen tak neznatelně, unaveně. Oni se taky usmějí. Snažím se svými popraskanými rty promluvit. Moc se mi to nedaří. Sestřička, moje drahá sestřička, se ke mně skloní a dává mi napít. To mně povzbudí k životu. Šeptám: „Mám vás rád. Mám vás všechny moc rád.“ „My víme,“ odpovědí mi jednohlasně. Pak se všichni rozpláčeme radostí.

...

Opět se mi obrazy začínají motat. Najednou jsem v pralese. Pomalu se plížím. Cítím nebezpečí. Našlapuji jako myška. Každá větev, každý stín, každý pohyb představují nebezpečí. Celý les ožívá. Všechno se pohybuje dohromady. A každá věc vydává strašlivé zvuky. Otočím se doprava, vše se tam hýbe. Otočím se doleva, vše se tam hýbe. Ohlédnu se a... Grááá! Tygr.

Tygr. Tygr. Pitomý tygr. Kvůli tomu jsem sem nejel. Tygr. To jsem nechtěl. Já chtěl jen do ráje. Bláznivý tygr. Málem mě sežral blbý tygr. Tygr. Ááá. Blbý tygře. Ty pitomý tygře. Já tě nechci. Vypadni tygře. Ty blbý tygře. Co tady dělám. Já chci jen ráj. Tygr blbý tygr. Tygr, tygr, blbý tygr. Ty šílená potvoro. Vypadni tygře. Zmiz tygře. Ty blbý tygře. Sežral mě tygr. Málem mě sežral hnusný tygr. To jsem nechtěl. Musím dávat pozor. Pozor. Pozor. Pozor tygře. Tygr, tygr. Bláznivý tygr. Pomoc, tygr. Tygr. Tygr… „Tome! Tomáši! To je v pořádku! Jsi v bezpečí. Žádný tygr. Neboj se. Jsem s tebou,“ Kimův hlas se nese krajinou a mnohokrát se vrací v ozvěně: „Tome, Tomáši.“

Nemám tušení, jak dlouho jsem blouznil. Ale zřejmě to bylo značně dlouho. Kolem totiž nevidím žádné močály. A slunce už je vysoko na obzoru. Zřejmě už bude odpoledne. Stále ještě mi není jasné co se to stalo. Kde to jsem. Vedle mě sedí Kim. Opět ten starý příjemný Kim, a hladí mě po tváři a po zpocených vlasech. Je to příjemné. „Kime, co, co, co...,“ snažím se zeptat co se vlastně dělo. „Nemluv, Tome, já ti to povím,“ odpovídá chápavě Kim a začíná mi vyprávět, co se stalo.

Jak jsem šel za ním, náhle jsem se nechal pobláznit. Zavrávoral jsem a upadl do bezvědomí. Kim naštěstí vycítil, co se děje, a otočil se právě včas, aby mě zachytil. Nespadl jsem tedy do močálu. Potom mě odtáhl na nejbližší větší místo. Zjistil, že jsem si fyzicky nijak neublížil, zabalil mě tedy do teplého oblečení, vzal na záda a celý zbytek dlouhé cesty mě nesl. Pospíchal. Prošel se mnou na zádech svižným tempem celé močály. Pak mě uložil na suchou zem. Dal mi napít. Usušil mě. Teď už bylo pozdní odpoledne, spíše k večeru. Kim dokončil vypravování, na chvíli se odmlčel, a pak se ještě, tlumeným hlasem, dal do vysvětlování, jak to všechno začalo:

„Víš, Tome, už když jsme vstupovali do těch močálů, mezi námi nebylo vše v pořádku. To, jak jsi neposlechl mé rady. Potom, když jsme šli po té cestě v močálech, tak jsi nesledoval mě. Nedíval ses, kam já šlapu. Pozoroval jsi zem a okolní močály. Moc jsi mi nevěřil. A Nepřítel toho využil. To jeho stín jsi zahlédl ve vodě. On na tebe zaútočil, chtěl nás znepřátelit, rozdělit. Chtěl abys mě opustil, a pak zahynul v bažinách. Málem se mu to povedlo. A ty jsi mu pomohl tím, že jsi mi nevěřil. Ulehčil jsi mu práci. Příště mi věř. Na mě se můžeš spolehnout. Vidíš, On je nepřítel, já ti pomohu. Když budeš se mnou, Nepřítel na tebe nemůže, já jsem totiž silnější. Když půjdeme spolu, nemusíš se bát. Půjdeš se mnou dál?“

„Kime, můj Kime. Děkuji. Díky. To víš, že půjdu,“ opakoval jsem stále. Padli jsme si kolem krku. Dlouho, dlouho jsme tak seděli. Obzor zlátl a my jsme seděli, nemluvili, jen jsme se radovali. Tou tichou krásnou radostí.

Po dlouhé době se Kim zvedl. „Půjdu spát,“ oznámil ztišeným hlasem, „máš vše připravené vedle mě.“ Poděkoval jsem mu, ale ještě jsem zůstal sedět. Bylo toho na mě moc. Potřeboval jsem si to urovnat v hlavě.

Sedím. Sedím a přemýšlím. Přemýšlím o životě. Vzpomínám na rodinu. V hlavě se mi vybavují různé vzpomínky. Jak jsem ublížil, i když nechtěně. Jak jsem pomohl, ale neupřímně. Jak jsem nepomohl a byl lhostejný. Jak jsem se neomluvil, neodpustil, zalhal, podvedl... Uvažuji o svých chybách, o otázkách, které jsem nevyřešil a před kterými jsem vlastně utekl do těchto krajin. Hledat Ráj. Mnohem spíše než nějakou louku jsem sem přišel hledat odpovědi. Mám pro co žít? K čemu to všechno je? Co tady dělám? A kdo vlastně jsem?

Jak tak uvažuji, napadla mě jedna vtíravá myšlenka: „Kimen mi překáží v cestě za odpověďmi.“ Rychle jsem tu myšlenku zahnal, ale ona je okamžitě zpátky, vtíravá, neodbytná myšlenka: „Co když mi Kimen překáží.“ Já tady vlastně vůbec nehledám ten Ráj, do kterého mě vede. Já hledám odpovědi na své otázky. A na ty si musím přijít sám. To mi nikdo neřekne. Ano, musím, musím jít. Musím jít sám. Jít sám. Sám. Bez Kima? Ano, i bez Kima.

Pomalu opatrně se otáčím. Jsem rozhodnutý. Dál musím pokračovat sám. Pomaličku, potichoučku se jako myška plížím pro své věci. Tiše zvedám svůj batoh a plížím se zpět. Opatrně abych nevzbudil Kima. Těžko bych mu to asi vysvětlil, on by mě možná ještě přemluvil a já bych nemohl splnit svůj cíl. Nikdy bych pak nenalezl odpověď na své naléhavé otázky. Dál se plížím směrem od teplého, útulného ohně, od milého průvodce, od bezpečí. Cesta nebude jednoduchá. Tiše, aby ani větévka nezapraskala, ani batoh nezašustil, opatrně, mírně a s rozvahou se vydávám vstříc nebezpečí. Vzdaluji se, postupně přidávám na kroku, ubírám na opatrnosti, už nenašlapuji na špičky, kráčím jen obezřetně. Brzy už si to vyšlapuji pěšinou vinoucí se směrem k lesu. Cítím se volný, svobodný jako ptáček, který vyletěl z hnízda. Připadám si silný a odvážný, osamostatnění od průvodce mi dodalo na sebedůvěře, pociťuji volání divočiny, volání po nebezpečí. A hlavně volání odpovědí na mé životně důležité otázky: Kdo jsem? Co tady dělám? Brzy mizím hluboko v lese, opět v oné neprostupné, divoké a nebezpečné džungli. Na následky nemyslím. Vím jediné, já musím!

Stále ještě je tma, spíše pološero, měsíc totiž barví krajinu svým mrazivým světlem. Já jdu dál. Za chvíli už nebude šero, bude tma, skutečná tma. Již se objevují černočerné mraky které co nevidět měsíc zakryjí. Krok za krokem se probíjím džunglí. Divoce máchám mačetou. Sek. Kdo jsem? Sek. Co tu dělám? Sek. Kdo jsem? Sek. Co tu dělám? Sek. Kdo jsem? Sek. „Nikdo nejsi!“ Co to je?

„Nikdo nejsi a nic neznamenáš!“ pronesl temný vemlouvavý hlas.

„Nic na tobě nezáleží. Když zemřeš, nebudeš nikomu chybět.“ Ale...

„Žádné ale, prostě jsi příliš malý.“ Přece tu kvůli něčemu musím být!

„Ne, nejsi. Jsi jen náhoda. Pár kostí. Nic víc.“ To přeci ne, člověk je víc než kosti.

„Víc než kosti? A co víc, čím jsi lepší než ta kytka, kterou jsi podsekl. V čem?“ No to, ale...

„Říkám žádné ale, nikdo tě nemá rád, slyšíš, nikdo, nikomu na tobě nezáleží, nikomu nechybíš, nic neznamenáš, nic nejsi, nic neuděláš, nic neovlivníš, přicházíš odnikud, jdeš nikam, jsi přebytečný. Jsi jen pár kostí. Nic. Nic víc nejsi, a nikdy jsi nebyl.“ Ale co Kimen, ten mě měl rád. Tomu na mě záleželo, zachránil mi život, on byl kamarád, pro něj jsem měl cenu.

„Ale, copak? Už si nevzpomínáš, zabít zrádce, zabít. Kimen tě možná měl rád, ale teď. Myslíš si, že to neví, neví? Ale ví. Zradil jsi ho ty, teď už jsi jen zrádce. Jen zrádce.“

„Možná, že tě snad měl rád, ale teď je rád, že jsi pryč, nechal tě odejít.“ Ale to ne, Kimen, to by neudělal.

„Kdepak, ty jsi nenapravitelný. Nic nejsi. Nikdy jsi nic nebyl. Nikdo tě neměl rád. Slyšíš? Nikdo, nikdy.“

„Ááááááááááá!“ Zařval jsem z celých plic. Z celého svého zoufalství, děsu. Zvedl svoji mačetu. V zoufalé bezmoci napřáhl a vší silou sekl. Vězí v pařezu. Přivádí mě to k šílenství, mlátím divoce kolem sebe. Dávám do toho všechnu svou moc a energii. V agónii rozsekávám vše kolem sebe v šílené hrůze a touze zničit toho Nepřítele.

Rychle jsem se unavil, už jsem neměl sil. Zprudka jsem oddychoval. Srdce v hrudi mi divoce tlouklo, měl jsem pocit, že se rozskočí. Musel jsem se nutně posadit. Sedím. Sedím uprostřed kruhu, magického kruhu který jsem vysekal v podrostu.

„Nic nejsi!“ Ozve se náhle za mnou. Otočím se! Vidím ho. Či spíše jeho stín. Je jako duch, temný, černý a rudý. Nevypadá jako nic, co znám. Šíří se od něho zápach, zápach zla. Vidím jeho obrovskou sílu, jeho hrubou moc, jeho nenávist ke mě, jak skřípavě, jako písek na skle šeptá „Nikdo tě nemá rád.“

Jako ve zpomaleném filmu zvedám mačetu. Sekám. Jde to pomalu, nekonečně, pomalu. Mám pocit, že to trvá celou věčnost, že ho nikdy nezasáhnu. Nikdy se ho nezbavím. Pocit, že nic nejsem. A přesto to jsou jen zlomky sekundy a kov narazil na kov. Divoce to zařinčelo. Má mačeta narazila do jeho meče. Znovu sbírám svou sílu a znovu sekám. Opět náraz. Děsivou silou. Bojujeme. On útočí. Naše zbraně řinčí. Odletují kousky kovu. Zraňují mě v obličeji. Polévá mě pot. Cítím že prohrávám. Nemám dost sil. On je moc. On je nadskutečný. Je přesný jako robot. Nemám šanci. Tady ne. Rudá krev mi stéká po paži. Bojuji. S vypětím vší své síly vykrývám jeho drtivou silou zasazované rány. Útočí přesně. Chladně. Neúprosně. Jako stroj. Ubíjí mě. Tvrdě. Hrubě. Drsně. Beze spěchu. Účinek je strašný. Po každé jeho ráně klesám níž. Poslední úder byl zvláště děsivý. Další bude ještě horší. Dále se to bude stupňovat. Bude to neúprosnější. Bude útočit jistěji. Chladněji. Tvrději. Nebude spěchat. Nebude mít důvod. Bude mít vítězství na dosah. Zasadí jednu ránu druhou ránu. Třetí mi vyrazí mačetu z ruky. Budu bez zbraně. Srazí mě s dutým bouchnutím na zem. Vítězně se postaví v celé své mohutnosti nade mě. Napřáhne ostrý meč a přesně zamíří. V tom okamžiku jeho ránu sráží jiná obrovská síla stranou. Kimen mě brání. Boj pokračuje. Já ležím na zemi. Opět naráží kov na kov. Nelze sledovat, kdo je kdo. Meče se blýskají v posledních paprscích měsíce. Sekají. Útočí. Kryjí se. Zdá se, že Kim má převahu. Krok za krokem. Nepřítel ustupuje. Kimen na něj tlačí. Silně. Hbitě. Důrazně. Jako ten, kdo má moc, převahu. Jako král. Král králů. Vtom ale utrží ránu. Z košile má krátký rukáv. Ruka se barví sytou červenou. Kim se zastavuje. Na zlomek sekundy strne. Stojí bez jediného pohybu. Svaly mu jen hrají. Napnuté jako struny. Jeho ústa se pohybují. Cosi šeptá. Ale přestože je ticho, není mu rozumět. Jen rty formulují jakási slova. Snad modlitbu. Stojí. Divoký. Nehybný. Strašný ve své strnulosti. Zdá se silný. Bez jediného pohybu. Bez zvuku. Ticho před bouří. Zlověstné ticho. Strašlivé ticho. Pak lesem pronikne svistot meče. Kimen zaútočil s novou nečekanou silou. Prudce se srazili. Vypadá to jako tanec. Rána za ranou. Divoký, nezkrotný živel. Svistot, řinčení, skřípění, ječení mečů otřásá celým lesem, celým vesmírem široko daleko. Kimen bojuje za mě. Vše kolem ožívá, stromy se sbíhají, aby to uviděly. V jejich korunách to hučí. Po zemi se plazí hadi, přišli se podívat. Každá molekula, každý atom, každá rostlina, každé zvíře, vše se zastavilo ve svém konání. Vše sleduje zápas. Bez dechu, a přesto s ohromným rachotem. Tiše, a přesto buráceje jako bouře. Beze zvuku. Nevydají ani hlásku, a přesto se vzduch chvěje napětím. Všichni to sledují. Souboj dvou mocí. Souboj dvou sil. Kimen vítězí. Má převahu. Tlačí na Nepřítele. Nepřítel couvá. Dostává zásah. Barví se do ruda. Teď strne Nepřítel. Míjejí sekundy, hodiny, dny. Vlastně ne, jen milisekundy. Z očí mu srší blesky. Celá jeho osobnost vyzařuje zlo. Hrůzu a děs v celé své znetvořenosti. Křiví obličej bolestí. Nasává zhluboka vzduch prosycený krví a potem. Útočí. Prudce, celou svou silou se otáčí. Nabírá na rotaci. Přikrčuje se. Zatíná ruce v pěst. Pokrčuje kolena. Zvedá meč. Vší silou jej vede odspodu nahoru. Příliš daleko od Kimena. Ale přeci. Hrot meče prořezává nitky Kimovy košile. Jednu po druhé. Zařezává se. Trhá. Míří vzhůru. Za sebou nechává otevřenou hladkou ránu v Kimenově krajině břišní.

Kimen se předkloní. V obličeji se mu bude zračit bolest. Srdce mu bude divoce tlouci. Ústa zkřivená bolestí. Oči bude mít přivřené. Jen štěrbinkami bude zářit jeho zrak. Pootočí hlavu o několik stupňů. Naše pohledy se setkají. Budu cítit jeho pohled ve svém nitru. Někde tam hluboko ve mě. Kimenovy zorničky se stáhnou jako před ostrým světlem. Pak se ale jeho oči rozzáří. Objeví se jiskra, která zažehne plamen. Není mi zcela jasné co se stane. Jedno je ale jisté. Kimen bude bojovat za mě. A on zvítězí. Napřimuje se. Pojednou se kolem rozsvěcuje. Z Kima vychází světlo. Světlo jako mocná energie. Nepřítel si musí zaclonit oči. Kimen promluví, osloví Nepřítele: „Já už jsem tě přeci porazil, dříve,“ odříkává pomalu, zlověstně a výhružně. Zdvihá meč a s rozhodnou přesností umisťuje smrtelnou ránu Nepříteli. Meč proniká jeho tělem, ten plive krev. Z poslední síly pevně uchopuje oběma rukama Kimův meč, vytahuje ho ze svého těla. Je celý pokřivený bolestí. Sklání se a jako mlha, jako vítr, jako noc ve světle zmizí. Zmizí a už není. Všechna okolní příroda zhluboka vydechuje. Napětí opadlo. Záře mizí. Přichází triumf.

Kimen stojí rozkročený s krvavým mečem v ruce. Stojí bez pohnutí. Je vítěz. Láska, to je podstata jeho vítězství. Jako socha. Jako Napoleon, ale mnohem více než on. Tisíckrát více než kdokoli jiný. Vždyť Kim bojoval za mě! A zvítězil.

Po nějaké době pomalu spouští meč. Uvolňuje sevření. Pouští ho. Tupě to bouchne o zem. A opět to ticho. Ohlušující ticho. Kimovy rty se pohybují, ale slova nelze slyšet. Jen ten pohyb a ticho. Fascinovaně sleduji ten výjev. Kim, skládá se na zem těsně vedle mě. Cítím jak mu buší srdce. Oba jsme naprosto vyčerpaní. Klesají mi víčka. Nemůžu je udržet nahoře. Bez jediného slova je zavírám. Spím.

nahoru - další kapitola >>