Průvodce džunglí

2006, fantasy, alegorie

Průvodce džunglí je alegorický příběh. Přenese vás do nespoutané divočiny, říše zvířat, děsivých močálů i míst plných života, kde srdce samo zpívá. Zúčastníte se krvavých soubojů a děsivých zápasů. Prožijete plno elektrizujících chvil a spolu s Tomem a jeho průvodcem Kimem překonáte sami sebe ve vzrušující pouti se záhadným cílem - Rájem. Tato cesta je příběh srdce, které zabloudilo v džungli života a hledá odvahu k žití i samo sebe a nalezne průvodce.

Probuzení čtvrté

Všechno mě bolí. Cítím každou kost ve svém těle. Mám hroznou žízeň. Ležím uprostřed džungle, uprostřed divoké, nezkrotné přírody, která se teprve vzpamatovává z boje. Ve vzduchu je stále cítit nakyslý pach krve smíšené s potem. Okolní rostliny se teprve pokoušejí zvedat své hlavičky z hlíny, kam je zadupaly nohy bojujících. Byl to boj. Vtom si vzpomínám na svého zachránce. Co dělá?

Kimen se pomalu probírá. Patrně také cítí silnou bolest. Mhouří oči. Co nejrychleji se snažím vzchopit se, podávám mu láhev vody. Hltavě pije. Za chvíli je znát, že se mu výrazně ulevilo.

Začíná mluvit: „Tome, rozumíš tomu, co se včera stalo? Víš co jsem udělal? Jsi můj kamarád, přítel.“

Jakmile Kim domluvil, zavládlo dlouhé mlčení. Vím co se stalo? Nebylo to snad více než jedno vítězství? Kdo byl poražen?

…

„Kime, promiň,“ odpovídám, „ale ty něco nevíš. Musím se ti přiznat.“

Tak jsem mu vyprávěl všechno o tom, jak jsem se v bažinách nechal ovládnout Nepřítelem. Jak jsem ho obvinil ze zrady a chtěl ho zabít. Nedůvěřoval jsem mu ani potom a šel jsem hledat odpovědi na své otázky. Řekl jsem mu také, jak jsem vrátil busolu zpátky do batohu. Mluvil jsem o tom, jak jsem si stále schovával své věci, foťák, notebook a ostatní. Neoplácel jsem jeho lásku, a to ani důvěrou. Přestože on přišel pro mě, tak jsem na něj nespoléhal, stále jsem si chtěl hledat svou vlastní cestu. S pláčem jsem se mu omlouval a prosil ho za odpuštění. Děkoval jsem mu, že mi zachránil život. Že za mě bojoval.

„Tak vidíš, že nic nejsem, teď jsem ti všechno řekl, už to víš, jaký jsem a můžeš mě poslat pryč, teď už mě nemůžeš mít rád. Je mi to líto.“

„Ne, Tomáši. Ne. Já jsem rád, že jsi mi všechno řekl, ale tvůj závěr z toho je špatný. Já ti odpouštím. Mám tě rád.“

„Kime, já jsem to myslel vážně, nedělej si legraci. Já vím, že musím odejít. Ale než se tak stane, chci abys věděl, že je mi to líto. Víš, já jsem takový, takový k ničemu. Často dělám to, co nechci. Chci tě mít rád, být s tebou, poslouchat tě, ale když přijde na věc, tak od tebe utíkám, zrazuji tě, neposlouchám. Jsem nenapravitelný, jsem k ničemu. Lituji.“

„Ne, ne, Tome, to nejsi Ty, už od chvíle kdy ses rozhodl jít za mnou. Jednou, až už bude tato cesta za námi, tak se bude vyprávět o tom, jak Tomáš Věrný odolal všem nástrahám džungle a Nepříteli a jak se svým průvodcem došel do Ráje. Tví synové na tebe budou hrdí a budou toužit po tom být jako jejich otec. Tvým vnukům se bude zdát o tom, že putují a obstojí jako jejich dědeček. Teď pojď za mnou, a vezmi s sebou věci.“ Zvedám se a přitom uvažuji. To co se blíží je jistě nevyhnutelné. Už od chvíle, kdy jsem se rozhodl jít s Kimem, tomu mnohé nasvědčovalo. A zvláště dnes, po včerejším boji… Kdo v něm byl vlastně poražen?

Pojď za mnou. To se snadno řekne, ale po včerejším boji těžko udělá. Dá to hodně námahy a přemáhání, než se postavím. Kimen, zdá se, má síly více, už stojí na nohou, a to i přesto že jeho rána na břiše je opravdu strašlivá a hluboká. S velikými obtížemi se shýbám a sbírám věci. Beru je do rukou. S mými ranami není ani pomyšlení že bych cokoli vzal na záda.

Tak tedy jdeme, či spíše se ploužíme. Na obou našich tvářích se odráží bolest. Každý pohyb vždy otvírá nové a nové rány, hluboko z našich těl vytéká krev. Ale Kimen to dělá pro mě a já pro něho. Pomalu postupujeme do kopce. Porost řídne. Co nevidět vyjdeme z džungle, alespoň se nám bude lépe dýchat. Terén se také proměňuje. Zeleň střídá hnědá barva. Trávu a kapradí střídají kameny. Zanedlouho se před námi objeví skála. Vysoký masiv neočekávaně a zcela nepatřičně vystupující ze země. Vypadá to, jakoby kdysi dávno jakýsi obr vzal kámen a mrštil jím sem. Míříme nahoru. Je to naprosté šílenství. My po včerejším boji se šplháme na skálu. Na horu uprostřed pralesa. Můj průvodce Kimen to ale považuje za správné, tak tedy pokračujeme.

Pomalu, ale jistě šplháme nahoru. Dokážeme to? Váhám. Je mi ale zcela jasné, že toto bude zlomový den mého života. Mrazení v zádech mě ujišťuje, že to, co se každou chvíli stane, mě změní. Možná objevím smysl života. Možná objevím něco nového, neznámého, tajemného. Snad mi to pomůže najít pokoj . Výstup je tak namáhavý , ale to, co mě čeká, je tak přitažlivé, tak kouzelné, fascinující, strhující. Nelze odolat volání toho rozhodnutí, které mě čeká. Nemůžu se tomu vyhnout. To moje srdce se chvěje touhou konečně to udělat, konečně najít klid. Já, který jsem celý život něco hledal, za něčím běžel, teď cítím neopakovatelnou šanci to změnit. Odevzdat rozhodování do rukou přítele. Ale jak?

Zní to skoro neuvěřitelně, ale dokázali jsme to. Stojíme na vrcholu. Zatím stojíme. Oba divoce a sípavě oddechujeme. Nasáváme vzduch do plic v zoufalé snaze udržet se při vědomí. Hlava se mi točí. Uvnitř ní mi to bzučí. Celé tělo mě pálí. Připadám si jako v ohni. Jen plameny nejsou vidět. Každý sval se mi křečovitě svírá. Zatínám pěsti. Nehty se zařezávám do dlaně. Obraz se mi rozostřuje, zatmívá se mi před očima a já klesám k zemi. Už nemám sil.

Po nějaké blíže neurčitelné chvíli opět přicházím k vědomí. Stále jsme na skále. Já ležím. Kimen vedle mě. Má zavřené oči. Pozoruji jej. Vypadá opravdu silně. Jako pravý muž. Je z pořádného těsta. Čisté linky jeho obličeje odrážejí mírnost, přesto sílu, pokoj, ale divokost, lásku a odvahu, statečnost a majestát. Už na první pohled je vidět, že je někdo. Chtěl bych být jako on. Vtom se ale zachmuřené nebe zamračilo ještě více. K zemi se začaly spouštět první těžké kapky deště. Brzy z nebe crčí souvislé proudy vody. Na Kimenových víčkách se tvoří jezírka. Ledová voda příjemně chladí mé rozpálené tělo. Smývá špínu, krev, pot. Omývá mé rány. Brzy budu čistý. Kimena taky déšť osvěžuje. Probral se. Nějakou chvíli zůstal nehnutě ležet, teď pozoroval zase on mě. Co si asi myslel? Postavili jsme se. Stojíme vedle sebe. Očima přejíždíme džungli pod námi. Omytá deštěm teď září, tak zelená, až bolí oči. Úhel našich pohledů se setkává. Hledíme si do očí. Kimenův pohled proniká hluboko. Dívá se do mě. Také já čtu v jeho očích otázku: Věříš mi?

„Ano, Kime, věřím,“ odpovídám pevně. „Věřím.“

„Co uděláš s těmi věcmi, které ti překážejí v cestě?“

„Zbavím se jich,“ odpovídám ještě pevněji.

„Tady je skála.“

Ano, tady je skála, pochopil jsem to. Když ty věci hodím dolů, zničí se. Mám příležitost. Docela možná neopakovatelnou. Sklápím oči. Srdce mi divoce buší. Cítím napětí a důležitost chvíle. Dokážu to? Pomalu sbírám busolu a odhazuji ji dolů. Roztříští se o skálu. Dodal jsem si odvahy a popadl notebook, stejně po tom dešti asi už nefunguje. Vezmu jej do obou rukou a pustím ze skály. Sletí dolů. Je to vzrušující. Cítím jak s každou věcí, která zmizí přes okraj, jsem lehčí a lehčí. Teď fotoaparát. Byl drahý. Jeho obsah je ale mě mnohem dražší, mé fotografie, minulé i budoucí. Pomalu, pomaličku jej zvedám. Nakláním se, dolů přes hranu není ani vidět. Natahuji ruce dopředu. Srdce mám až někde v krku. Je mi ho líto. Ale teď v této situaci nemůžu jinak. Přesto váhám. Mám? Ano. Pevně svírám ústa. Zavírám oči. Napřahuji se a vší silou mrštím foťákem dolů. Tříští se o skálu. Střepiny objektivu se rozletují do dálky. Pak splývají s dešťovými kapkami. Otvírám oči. Cítím se volný. Stále ještě jsem ale napjatý jako struna. Pomalu, pomaloučku otáčím hlavu a dívám se Kimenovi do očí. Hledím, hledím hluboko, ale zdá se, že on stále ještě není spokojený.

„Tvé zásoby, ještě jídlo,“ říká pevným hlasem, který nepřipouští smlouvání.

Jídlo? To je šílenství! Jsme uprostřed džungle a já se mám zbavit jídla. To znamená, každé další rozhodnutí svěřit do rukou Kimenovi. Věříš mi? Ptal se Kim. Ano, věřím. Odpověděl jsem, ale zajít až tak daleko. Tak hluboko. Do takového extrému. To je strašné! Nemožné. Vyhodit jídlo! Upřeně hledím do Kimenových očí. Jsou plné lásky, ale pevné, rozhodné, nesmlouvavé. Dívám se. Přímo se vpíjím do jeho zraku. Do jeho osoby. Dlouho takto stojím. Srdce mě neposlouchá a bije nepravidelně, ale prudce. Dýchá se mi těžce a povrchně. Střídavě cítím vedro a mráz. Provazy vody mi stékají přes obličej, ale stojím nepohnutě, jako zmražený. Bojuji sám se sebou. Kdo vyhraje? Dokážu to? Ani ty proudy deště nedokáží zchladit mou rozpálenou hlavu. Všechny svaly zaťaté. Chvějí se mi konečky prstů. Horší než bojovat s Nepřítelem, je bojovat se sebou. Těžko se vzdát sám sebe. Jak můžu nerozhodovat o sobě? Pomalu, pomaloučku, pomalinku opouštím očima strnulého Kimena a stáčím svůj pohled přes džungli na mé zásoby. Je to vůbec možné? Chtít to. Snažím se přemýšlet, ale nemůžu, jsem paralyzovaný, jako svázaný, znehybněný. Hrudník mi divoce poskakuje. Ruce mě nechtějí poslouchat, tělo se nechce ohnout, když sbírám svůj objemný balík ze země. Bez toho sám nemůžu přežít! Natahuji ruce před sebe. Mé zásoby visí nad džunglí. Jestli je pustím, nemám šanci je získat zpět. Dokážu to? Ruce se mi třesou, hlava mi žhne, mám pocit, že stojím na žhavých uhlících a po zádech mi běhá mráz a zároveň se kutálí ohnivá koule. Ruce se mi samy oddalují od sebe. Balík klouže. Už visí jen na jednom prstě. Ten rozhodne. Dokážu jej pokrčit? Křup. V kloubu to zapraskalo, když jsem ho silou vůle ohnul. Mé jídlo padá, letí, letí. Ztrácí se v hlubině. Rozbaluje se. Jednotlivé položky se rozletují na všechny strany, koulí se po skále a mizí v nenávratnu.

Ufff! Dokázal jsem to. Okamžitě si připadám lehký. Lehoučký a ještě lehčí. Vznáším se. Mám pocit že roztahuji křídla. Kroužím kolem skály. Létám v chladivých proudech vody. Jsem svobodný. Jsem volný. Provazy jsou rozvázány. Okovy odemčeny. Stojím zpátky na skále. Dokázal jsem to. Neuvěřitelné!

Můj pohled se protne s Kimenovým. Tentokrát se mu v oku leskne kapka deště, nebo je to slza? Každopádně z něj září hrdost. Je na mě hrdý. Vždyť jsem to dokázal. Osvobodil jsem se. Jsem dokonale svobodný. Cele závislý na příteli, průvodci, na mém Kimovi. Skutečně, náhle se tyto dva protiklady nádherně doplňovaly. Svobodný a závislý… Teď rozhoduje Kim! Srdce mi stále bije divoce, tentokrát je to ale sladký zvuk a sladká bolest.

Jak tak stojíme a hledíme si upřeně do očí, Kimen pomalu zvedá pravici a pokládá ji na mé rameno. Pevně a hrdě stiskává. Na rtech se mu objevuje sotva znatelný úsměv štěstí. Vůbec nevnímám, že to bolí. Celý svět pro mě přestal existovat. Teď je tu jen jeden člověk a říká: „Právě jsi vybojoval bitvu svého života a vyšel jsi z ní vítězně, dokázal jsi spolehnout se na mne. Už nejsi ten starý Tom, teď dostáváš nové jméno, jmenuješ se Tomáš Věrný. To říkám já, Kimen Průvodce. Toto tvé jméno už ti nikdo nikdy nevezme. Žij podle něj.“

Pak sundává svou pravici z mého ramene. Cítím se jako silný a poctěný. Kimen Průvodce uchopuje mou paži, pevně ji tiskne a pronese: „Zdravím tě, Tomáši Věrný.“ V tom okamžiku se moje obloha zatáhne, zčerná, oblaka letí strašlivou rychlostí. Vichr víří prach a vrhá ho proti skále. Ta sténá a úpí. Koruny stromů trpí pod náporem větru. Hukot bouře bodá do uší. Z nebe se spouští ostré provazy vody. Vše se slévá do příšerné melodie živlů. Sténá, úpí, volá, křičí. A oblohu prořízne s ohromnou silou divoký blesk. Větví se a kříží. Jeho záře je oslňující. Burácení se nese prostorem a čeří horký a mokrý vzduch. Náhle se ozve ohlušující rána a kousek od místa, kde stojíme, se odštípne kus skály. Cítím blízkost, blízkost té energie. Elektřina ježí vlasy. Celý ten výjev mě přímo vtahuje do sebe. Zázračné! Blesk rozřízl oblohu na dvě části a mezi nimi nyní proniká světlo. Světlo takové síly, že si musím zakrýt oči. Obloha se rozevírá. Odkrývá své tajemství. V té záři, tam daleko, náhle spatřím tmavý bod. Rychle se blíží a zvětšuje. Nevím co to je, ale již nyní mě to ohromě přitahuje. Toužím po tom. Je to tak krásné, tak přitažlivé, fascinující. Vtom to spatřím jasně. Je to Kimen a vedle něho stojím já. Právě ustává déšť. V černých mracích se objevuje trhlina, a tou nás ozařuje zářivé teplé slunce. Stojíme tam tak naproti sobě, v jemné mlze mrholení deště osvětleni čerstvým sluncem a sálá z nás síla a nový život. Křišťálový, čistý, průzračný. Mám svůj smysl, mám svůj cíl, vím, kdo jsem. Jsem Tomáš Věrný a žiji pro Kimena.

Ještě chvíli tak stojíme. Pak se naráz otočíme a pomalu scházíme dolů. Zpátky pod naši skálu. Jsme si velice blízcí. Vím, že teď mám přítele, o kterého už mě nikdo a nic nepřipraví. Bylo mi odpuštěno a ještě jsem byl poctěn. S lehkým srdcem uléhám k ohni vedle Kimena. To byl ten největší den v mém životě a jeho následky budu poznávat ještě dlouho.

nahoru - další kapitola >>