Ten den pro mě byl velice důležitý, ba dokonce životně důležitý. Pokud totiž neodmaturuju, nebudu moct jít na vysokou a pak získat dobré zaměstnání. Žiji sama, v malém bytě 1+1. Ve všední dny chodím do školy a přes sobotu přes neděli na brigádu. Odešla jsem od rodičů, když jsem šla do třeťáku. Nejdříve jsem bydlela u kamarádky a později jsem získala brigádami peníze na to, abych si mohla dovolit vlastní bydlení. Školné naštěstí neplatím, a tak mi peníze z brigády vystačí na živobytí. Rodiče mne neměli moc rádi, a dávali to najevo především tím, že jsem většinu svého času, co jsem byla doma, trávila s hadrem, koštětem, nebo houbičkou na nádobí. Za to mojí mladší sestru Alici naprosto zbožňovali. Byl to jejich miláček, mladá naděje v tenisu, který hrávala a možná ještě hraje. Do té doby jsem se to snažila vydržet, ale jednou mi prostě přetekly nervy, sebrala jsem se, zavolala jsem kamarádce a víckrát jsem se doma neukázala. Asi jim ani nechybím, protože mamka mi volala jen asi den poté, co jsem odešla. Pak už se neozvali. Měla jsem je ráda, a bylo pro mne těžké odejít, přesto se to však stalo.
Vešla jsem do malinké kuchyňky, postavila vodu na čaj, připravila si k snídani cornflakes s mlékem, a usadila jsem se na malý gauč. Dávali ranní zprávy a tak jsem si posnídala u „horkých novinek“ ze světa i okolí. Po snídani jsem si dala horkou sprchu na probuzení a pak jsem si šla vybrat vhodné oblečení, z mého ne úplně bohatého šatníku. Nakonec jsem si vzala černou sukni a bílou košili. K tomu se mi perfektně hodily nové páskové boy na podpatku, které jsem si koupila za poslední výplatu. Zamkla jsem a vydala se na cestu do školy. Dojížděla jsem vlakem do Prahy, který se každodenně táhnul hodinu. Chtěla jsem bydlet tam, ale pražské byty, byly moc drahé. Když jsem byla asi dvacet metrů od autobusové zastávky, ze které mi jel autobus na vlakové nádraží, uviděla jsem autobus 123. Byl to můj autobus. Rozběhla jsem se, ale snaha dohnat autobus byla marná, další jel až za patnáct minut, a to znamenalo, že nestihnu vlak. Myslela jsem na to nejhorší. Vždycky jsem si říkala, „Maturita a vysoká škola, to je teď to na čem ti nejvíc záleží, Sáro“. Opakovala jsem si to snad každý den. Skleslá jsem si sedla na zastávku a čekala na další autobus. Byla tu možnost, že bych šla pěšky, ale to bych na nádraží dorazila ještě později. Klepaly se mi ruce a trochu mi byla zima. Přeci jenom nebylo zrovna pěkné počasí.
Ten den jsem měla strašnou smůlu, stála jsem na nástupišti s pusou dokořán. Vlak, kterým jsem měla jet, tedy ten náhradní nejel. Znamenalo to, že skejsnu na nádraží, další hodinu, než pojede další vlak a navíc nestihnu maturitu! Vytáhla jsem mobil z kapsy a vytočila číslo kamarádky.
„Ahoj Sáro, kde sakra vězíš?“
„Ahoj Marto, no…já…právě sedím na nádraží. První vlak mi ujel a ten co měl jet teď, nejel. Nemohla by si nějak zařídit, abych mohla maturovat jako poslední, nebo alespoň někde na konci?“
„Aha…No pokusím se, zavolám ti, jak jsem dopadla. A kdy nejdřív tady budeš?“
„Jede mi to za hodinu a hodinu to pojede do Prahy, takže tak za dvě hodinky…“
„Dobře, tak zatím ahoj.“
„Ahoj.“
„A Marto?“
„No?“
„Díky moc!“
„Není zač.“ řekla Marta a já zavěsila.
Vytáhla jsem s maturitní otázky a začala se šprtat. Nic jiného jsem totiž nemohla dělat. Asi za dvacet minut mi zazvonil mobil.
„No?“ zvedla jsem s očekáváním mobil.
„No…mám dobrou zprávu. Ředitelka řekla, že vzhledem k tvé situaci atd. tě přehodí na konec. „
„To je super! Díky moc Marto, ani nevím, jak se ti odvděčím.“
„Ale, nic to nebylo. Hlavně, že budeš moci odmaturovat!“
„A co ty, kdy jdeš na řadu?“
„Teď jdu na němčinu. Mám docela strach!“
„Neboj, to dáš! Budu na tebe myslet!“
„Ale já mám pocit, že se mi všechno vypařilo z hlavy!“
„Ale houby, uvidíš, že to bude jinak.“
O půl hodiny později, už jsem seděla ve vlaku. Pročítala jsem si nadále maturitní otázky a poslouchala při tom muziku. Měla jsem na sebe tak trochu vztek, protože kdybych vyšla z bytu o minutu dřív, mohla jsem teď v klidu být ve škole a prožívat s ostatními „maturitní atmosféru“.
„Prosím.“
„Ahoj, tak z té němčiny, mám za jedna!“ jásala do telefonu Marta.
„No vidíš. A neříkala jsem ti to?“
„Já ani nevím, jak se mi to povedlo!“
„To bude tím, že jsem na tebe myslela.“ Zasmála jsem se.
„Tak ahoj. Už se těším, až tu budeš!“ řekla Marta.
„Ahoj.“
„Slečno Flaurová, pojďte, jste na řadě.“ Pozvala mě do třídy profesorka.
„Držím ti palce!“ mrkla na mě Marta.
Když jsem vešla do třídy, myslela jsem, že omdlím, na židličkách, které byly připraveny, pro „diváky“ seděla sestra, mamka a táta. Mamka na mě pokynula hlavou a já se pak snažila soustředit jen na sebe.
„Výborně! Za jedna!“ oznámila mi s radostí profesorka.
„Děkuji, nashledanou.“ Řekla jsem a kráčela jsem ven.
„Mami, tati, Alice, co tady děláte?“
„Musíme ti něco důležitého říct.“ Řekla mamka vážným hlasem.
„Tatínek má nádor a už tu s námi asi dlouho nebude.“
„Cože? Jak dlouho to víte? A proč jste mi to neřekli?“ vyhrkla jsem a do očí se mi valily slzy.
„Dozvěděli jsme se to včera, když se tatínkovi udělalo špatně a musel do nemocnice. Jsme z toho taky v šoku.“
„Ale…tati!“ objala jsem tátu, už jsem brečela, nedokázala jsem slzy udržet.
„Mám tě rád, Sáro!“
„Já tebe taky!“
Bylo to hrozné, takovou dobu, už to je, co jsem tátu, mamku a ségru viděla naposledy. Hlavou se mi honilo mnoho myšlenek. Vrátím se zase domů? A co bude s tátou?
Nakonec jsem se vrátila k rodičům a s tátou jsme trávily co nejvíce času. Pořád jsme čekaly, ten osudný den, když v tom, jednou zazvonil telefon.
„Dobrý den, tady doktor Brow, hovořím s panem Flaurem?“
„Dobrý den, pane doktore. Ano, jsem to já.“
„Mám pro Vás důležitou zprávu. Raději se posaďte, pokud můžete.“
„No, tak mluvte.“ Pobídnul ho táta.
„Já…když jsem Vám diagnostikoval smrtelnou nemoc, spletl jsem se. Tedy ne já, ale přístroj, který nemoc měl rozpoznat. Jste zdraví jako Řípa a žádný nádor nemáte!“
„Opravdu? No já snad omdlím!“
„Ano je to tak.“
A tak se stalo, že chybou přístroje jsem se vrátila k rodině, chodím teď na vysokou a táta je tu pořád s námi. Když se to ale všechno událo, uvědomila jsem si jednu zásadní věc. Není to vysoká, práce, ani peníze, na čem mi nejvíce záleží, je to rodina!
Upřímně tleskám. Překonala jsi mnohé nástrahy tématu a napsala působivý text. Co musím zdůraznit je výborné zvládnutí přímých řečí a správně dimenzovaný spád děje. Nikde příliš nenatahuješ, ale přesto důležité momenty necháš vyznít. Nápad je zajímavý a text čtivý. Pro příště mám však doporučení psát o něčem, co lépe znáš. Nedovedu si třeba představit jak by dívka dokázala souběžně se studiem střední školy vydělat na brigádách peníze na zaplacení samostatného bytu, televize, dojíždění do školy a ještě by jí zbylo na nové boty. Podobných věcí je více. Jsou však snadno překonatelné. Kolegyně korektorka taky nemá k textu zásadní výhrady.