Život každého člověka je plný, ať už věcí, lidí, zvířat, nebo např.vzpomínek, na kterých mu nejvíc záleží. Dosud jsem se nesetkala s člověkem, kterému by na ničem nezáleželo, ale tím samozřejmě netvrdím, že neexistují, ovšem podle mého názoru, taková bytost není schopna samostatně žít a potřebuje obětavou pomoc, ať už odbornou, nebo nejlépe kamarádskou či rodinou. Když člověk ztratí smysl života a nemá nic, na čem by mu záleželo, kamarády, rodinu, partnera, nebo práci, vždy má něco, co pravda někdy bolí, ale také dokáže potěšit, zahřát u srdce, nebo také rozesmát, něco, co jde s člověkem celý život a nikdy ho neopustí, něco tak osobního a zároveň cenného jako sám celý život, a přesto vám jej nikdo nevezme. Jsou to právě vzpomínky, na kterých mně nejvíce záleží. Možná vám právem přijde přinejmenším divné, ne-li sobecké, považovat vzpomínky za to nejcenější, na čem mi v celém mém životě, plném hodných a obětavých přátel, milující rodiny, zvířat, nebo věcí, nejvíce záleží.Ale nebýt právě těch vzpomínek nemohlo by mi záležet např. na mé nejlepší kamarádce z dětství, se kterou jsem trávila většinu svého času a s níž jsem toho tolik prožila, neboť bych jsi z těch chvil do budoucna nic neuchovala a naše mnohaleté přátelství by se rozplynulo rychleji, než pára nad hrncem. Rodiny si samozdřejmě vážím nesmírně a záleží mi na každém členu v ní. Otázkou ovšem je, čím si tu úctu zasloužila? Je to snad díky daru života získaném od rodičů, nebo díky přístřeší a comfortu poskytující onou ,,neziskovou organizací‘‘ nám všem známou jako ,,rodina‘‘? Tyto faktory jsou také podmětem k tomu, abychom si rodiny vážili, ale bude to opravdová úcta, nebo snad láska? Nemyslím si, že tímto způsobem by si někdo získal úctu a už vůbec ne lásku. Opravdovou lásku, a s ní související úctu, člověk získává velmi těžce a většinou je to dlouhodobá záležitost, při které mají největší váhu zážitky, časy spolu strávené, omkažiky v důležitých situacích a projevy povahových vlastností vůči člověku, ale i okolí. Tuhle směsici zážitků, okamžiků a strávených časů s ním, si člověk zapamatuje a kdykoliv danou osobu spatří už nevidí pouze obličej, pěkné, nebo naopak nevkusné oblečení, vidí tu směsici všeho dobrého co je v něm a v podvědomí se vrací na překrásná místa a s láskou vzpomíná na časy pro ně nikdy nezapomenuté. Lidé si můžou vážit, nebo mít ,,v úctě‘‘ člověka zámožného, ale to je ve většině případech spíše formální projev námi dané ,,společenské slušnosti‘‘.A jak Božena Němcová velmi výstižně a trefně napsala ,,Úcta se nezískává hrdostí,nýbrž láskou‘‘ , s čímž se s Boženou Němcovou stotožňuji a jen pro upřesnění dodám, že úcta ať už ke komukoli je, jak z danného citátu vyplývá, zásluhou především lásky. Takže když někdo rodinu miluje a váží si jí tak jako já, znamená to, že k tomu má dobrý důvod a především dobré mnoholeté zkušenosti.Mezi mé nejcenější vzpomínky neodmyslitelně patří např. časy, když jsem jako malá holka jezdila s rodiči a sourozenci k dědovi na statek, kde bylo spoustu překrásných zvířat. Jako děti jsme si tam užili spoustu legrace a dnes když projíždíme kolem nějaké podobné farmy nebo vídíme ovce pasoucí se na pastvině, nostalgicky vzpomínáme na nezapomenutelné chvíle strávené na statku. Tyto vzpomínky můžou potěšit, ale zárověň mohou v některých situacích působit bolest, nemyslím bolest, v pravém slova smyslu, jak by asi většina z nás chápala, ale spíše pocit prázdna a lítost, že se věci odehráli tak rychle a bez varování prostě jednoho dne zmizí, většinou to člověk chápe jako, ať už pozitivní, nebo negativní přirozenou a možná nezbytnou změnu našeho života. Jedinné co nám z toho období čas zanechal jsou právě ony zmiňované vzpomínky. Pro mě, jakožto mladou dívku, mající toho doufám ještě hodně před sebou, nepůsobí takovou bolest vzpomínky na zážitky nebo nějaké období mého života, ale někomu staršímu a zkušenejšímu, plným krásnými vzpomínkami to určitě dělá větší problém, ale o to větší potěšení. Je sice těžké pomyslet na všechno prožité, co už se nikdy nevrátí, ale jaký smysl by měly naše činy, kdybychom je mohli vrátit nebo naopak vymazat? To je na těch všech našich vzpomínkách nejúžasnější, jedinečnost každé z nich. Každá je, i když ne hned na první pohled, jiná a jenom vaše. Kdo si vzpomínek neváží, může se stát, že vlastním učiněním je prostě vytlačí z paměti. Nikdy jsem nic podobného nezkoušela, tedy alespoň né zámrně, ale myslím si, že když k tomu má člověk dobrý důvod a hlavně odhodlání, nemusí to být tak složité. Vzpomínek se možná, alespoň z části můžete zbavit, ale pocitu ať už viny, znechucení, nenávisti, nebo lásky, je vždy o něco težší. Proč si ale přidělávat starosti, snažením se na něco zapomenout, když právě díky těmto zkušenostem se při další možné identické situaci můžeme zachovat jinak ,,podle našich představ‘‘ a nebýt naší předešlé události v paměti, s největší pravděpodobností by jsme se zachovali stejně. Kdybych měla srovnat vzpomínky se vším ostatním na čem mi záleží, váhala bych s odpovědí a když na tom teď přemýšlím, vybavují se mi vzpomínky, na které bych nejradši vůbec nemyslela.. Ty krásné vzpomínky člověka přepadnou nečekaně, když je člověk v dobré náladě a má čas na jejich promítání s úvahami o tom jak se to přihodilo nebo jak se to stát mohlo či ne. Na jedné straně máme vzpomínky a na té druhé přítomnost, která může být tak krutá, že vás během chvíle připraví o vše, co jste dlouhá léta pracně budovali, ale stejně tak vás může obohotit bez jakéhokoli přičinění. Kdybych měla na výběr, asi bych si vybrala přítomnost, protože si ani nedokážu představit život ve vzpomínkách. Někdy si musíme vybrat jakou cestou života půjdem a i když víme, jak bolestivá bude, nesmíme polevit z našich nároků a stanovených cílů, protože radost z dobře vykonané prácem, jak nám jednou řekla paní profesorka, chtějíce nám vnuknout tuto ideu, je k nezaplacení. Bohužel i já, jsem leckdy ustoupila ze svých nároků a to jen kvůli své lenosti, nebo mylnému přesvědčení, že ,,na to nemám‘‘. Myslím si, že spousta, ne-li většina ,,průměrných‘‘ lidí, jsou ,,průměrnýmy‘‘ právě kvůli malým nárokům na sebe, nebo moc velkých a nesplněných. Myslím si, že stejně tak, jak se lidé rozdělují podle povahy, inteligence nebo např barvy pleti, tak se pomyslně mohou rozdělovat na ty co mají talent, ale nemají píli a jejich nadání zůstává nedotčené, nebo na ty co neměli to štěstí a žádný talent jim nebyl souzen, ty si ho potom musejí svojí pílí a prací celý život tvrdě získávat. Samozřejmě jsou i tací, kteří objevily vůj talent a včas ho začali zalévat svojí svědomytou pílí a láskou, než aby ho nechali uschnout, ale těchto případů je ve srovnání, podle mého názoru, menšina. Je proto dobré když má někdo na sebe velké nároky, ale ještě důležitější je si za nimi opravdu jít a ze všech sil se je snažit splnit. A jak Johann Christopher Friedrich Schiller pravil ,,Člověk roste se svými většími cíly‘‘. Když se ohlédnu po tom, co jsem dokázala splnit ze svých nároků a požadavků, nemyslím si, že to je maximum mých možností a schopností, ale naopak jsem si jistá, že jsem propásla spoustu příležitostí, které se už s největší pravděpodopností třeba nebudou opakovat, ale věřím, že budou další, které si už tak lehce ujít nenechám. Když se vám taková příležitost naskytne, ne vždy je jasné, že vám přinese něco víc než zkušenosti, ale třeba slávu, práci, nebo peníze, proto se opravdu mnohkdy vyplatí dělat práci navíc nebo být pilný v tom, co děláte, protože některé zkušenosti jsou, jak by řekla moje mamka ,,k nezaplacení‘‘. Když pak člověk vzpomíná, co zas vůj život dokázal, není opravdu nic smutnějšího, než když si nevybaví ani jednu vzpomínku, kdy by na sebe mohl být hrdý a říc nejenom sám sobě, ale např. svým vnoučatům a dětem, že něco v životě dokázal. Každý má svůj žebříček hodnot sestavený jinak, je-li pro někoho vzdělání na prvním místě, neznamená to, že to platí i u ostatních. Nebudu se snažit přijít na to, co je víc adekvátní pro společnost, nebo pro mě, protože si myslím, že ať už kariéra, nebo rodina jsou brány společností jako obětování se pro něco, co považujem za správné nebo nejlepší. Kariéra a rodina se samozřejmě nevylučují, můžeme mít rodinu i kariéru, ale ne vždy se nám to podaří sloučit dohromady. Myslím si, že obě varianty jsou ,,správne‘‘. Kdyby se mě teď někdo zeptal, co bych si vybrala, tak bych mu asi odpověděla, že kariéru, ale v mém věku se není čemu divit, tyto názory a postoje se každým rokem mění a to, co považuji dnes za ,,správné‘‘ mi zítra může přijít jako nejhorší možná varianta. Obdivuji matky, které se kvůli rodině vzdali např. kariéry, nebo spoustu jiných věcích, které by je činili šťastné, ale zkuste se zeptat svojí, nebo kterékoli jiné matky, jestli lituje toho, že si pořídila dítě nebo rodinu. Myslím, že je to stejně absurdní, jako kdybyste se ptali sami sebe, zda litujete toho, že jste přišli na svět. Matky, podle mého názru, činí nejšťastnější právě děti, když zrovna neprovádí nějakou lumpárnu. Na dětství, jakožto důležité období každého z nás, máme spoustu vzpomínek, které nás mohou ovlivnit v dalších periodách života. Když dítě vyrůstá v dobrých rodinných podmínkách a má milující rodiče a okolí, nepředpokládá se, že by z něj vyrostl agresor, kterým se stávají, ve většině případech, děti se špatným základem od rodičů. Bohužel takových dětí, ale hlavně rodičů, kteří dávají špatný příklad, výchovu a základ do budoucích let jejich dětem je ještě pořád příliš moc. Je hrozně smutné a zdrcující, dívat se na to, jak rodiče ničí krásné dětství svým dětem, když na ně zkouší různé psychycké vydírání, nebo špatné metodické postupy výchovy. Nejhůře ovšem na tom jsou děti ze ,,země třetího světa''. Nedokážu se ani pořádně vcítit do takových dětí, když o tom začínám přemýšlet, problémy většiny českých dětí, se nemůžou rovnat s problémy dětí např. Z chudé rodiny v Brazílii, kde syn už od útlého dětsví je nucen najít si práci, aby mohl zaopatřit svoji rodinu. Takové děti, i když se nám to zdá absurdní, můžou mít také hezké vzpomínky na dětství. Ano, myslím si, že v každé době, místě nebo období je něco, co stojí za to, uchovat si v pamněti a než abychom se trápili ranami osudu a dívali se na svět černobíle, je lepší na všem hledat světlou stránku. Je důležité uvědomit si, že všechno se nám jeví tak, jak to chceme vidět. Vzpomínky jsou leckdy tím jediným, co nám zbyde, když ztratíme někoho, nebo cokoli, co pro nás bylo nějakým způsobem důležité, proto by byla škoda krásné vzpomínky vytlačit těmi špatnými a tím se připravit o hřejivý pocit štěstí a možnosti se kdykoli vrátit na dané místo, kde nám bylo nejlíp, když nostalgicky s láskou vzpomínáme na chvíle jenom naše. Doufám, že lidí, jenž si nejvíce váží právě vzpomínek a uvědomují si jejich důležitost je víc, protože můžou být to jediné, na čem vám jednou bude záležet. Pamatuj, že ,,Co zanecháš za sebou není to, co je vytesáno do kamenných monumentů, ale to, co je vetkáno do životů druhých.'' Pericles
Ano, výborně! Bez váhání dávám plný počet za téma i originalitu. Protože takový tvůj příspěvek vskutku je. Objevila jsi zásadní a nosnou myšlenku, které ses celou dobu držela a osvětlovala ji z různých stran. Toto ti umožnilo podívat se i na známé věci z jiného a proto poutavého pohledu. Již samotný nápad je velmi poutavý a čtenáře nutí přemýšlet, polemizovat i souhlasit. Také forma je hezká, nerušivá. Plyne volně, bez zádrhelů, škoda jen, že nemá žádné logické dělení, které zajišťují odstavce. Zvláště pro kolegyni korektorku byl tento fakt velmi rušivý. Dále také upozorňuje na klesající pozornost v závěru textu – nárůst chyb a překlepů. V závěru ještě pochválím vhodně vkládané citáty. Kromě toho, že promlouvají, také propůjčují vyšší autoritu – a právě k tomu jsou správně použity. Ještě nevím, jaké bude výsledné hodnocení, ale tomuto příspěvku dávám šanci i na vítězství. Ale teď musím na chvíli přestat a přemýšlet o tom, co jsi napsala.