Zvedl svou drobnou, lehkou a jemnou ruku. Našpulil vlhké dětské rtíky – a foukl. Třešňový lístek zatančil nad hřbetem jeho malé dlaně. Hned se jej zmocnil vítr hřejivého dechu, poodnesl ho dále, a upustil na chlapcově nahém koleně. Hoch si pomalu přitáhl nohy blíž k tělu. Pak znovu zúžil dvě červené linky rtů, a už se lístek snášel k ostatním kamarádům na jarní trávu.
Slunce se pomalu sklánělo k spánku a jeho paprsky, poté co přislíbily vlahý a krásný večer, spěchaly kreslit oranžové, růžové a zlaté ornamenty na jemnou kůži chlapce. Ten, oblečený v zelených kraťasech, vypadal jako jarní proutek plané růže. Na první pohled naprosto výjimečný.
Stál jsem vzadu mimo chlapcův pohled, pozoroval jeho pohyby, a snažil se domýšlet co dělá. Když tu jsem spatřil, jak mírný vítr rozechvěl větve třešňového stromku, a růžové lístky se ladnými obloučky začaly snášet všude kolem. Pokrývaly zelenou trávu, usazovaly se na chlapcově těle, hladily jeho záda a třepotaly se ve vlasech. Začínalo být chladno. On jen seděl, drobnými pohyby se nakláněl a sfoukával růžové, hedvábně jemné a životem i jarem vonící okvětní lístky.
Pohnul jsem se a s očima stále upřenýma na toho neuvěřitelného človíčka, jsem se pomalými kroky přibližoval. Našlapoval jsem lehce, ale větévky pod mýma nohama praskaly, takže mě jistě musel zaslechnout. Nevěnoval mi však pozornost.
Došel jsem tak blízko, že jsem měl jeho záda, plná lístků půvabně kontrastujících s jeho kůží, až na dosah. Rozpačitě jsem přešlápl. Vždyť mě přeci musel slyšet.
„Ahoj,“ promluvil jsem mírně.
Ticho. V odpověď jsem slyšel jen šustění větru, který s sebou přinášel večerní chlad. Chlapec dál sfoukával růžové lístky.
„Ahoj,“ zkusil jsem to znovu poněkud důrazněji.
Nic. Ticho. Rušené jen cvrkotem, jež přinášel vítr ze vzdálené louky.
Byl jsem celý nesvůj. Cožpak může nějaký klouček natolik předstírat, že neslyší?
Skrčil jsem se na jeho úroveň, abych to naposledy zkusil. Natáhl jsem pravou ruku, jako bych se chtěl dotknout jeho zakulacených zad. Dříve, než jsem stihl promluvit, se chlapec rychle, ale nikoli prudce, otočil a zadíval se na můj obličej. Měl jsem pocit, jakoby mě svým dechem odvál jako třešňový lístek. Dotýkala se mě záře jeho zvednutých očí. Pod jemnou tváří mu pulzoval život a zbarvoval líce dorůžova. Otevřel se jako kvítek, jen ho vzít do hrsti. Bylo chladno. On však byl plný tepla. Jeho duše měla tu sílu.
„Co tady děláš?“ usmál jsem se. Oči mírně skloněné mířící na jeho dětská ramena.
Odpovědí mi bylo jediné výmluvné gesto... ústa roztažená v nesmělém úsměvu, a mírné potřesení hlavou.
V rozpacích jsem k němu zvolna natáhl ruku – a otočil ji dlaní vzhůru. Snad jako znamení otevřenosti. Vše bylo tak pomalé a on zvedl svou hedvábnou dlaň a položil ji na mou. Cítil jsem chvění jeho prstů, když lehce přejížděl mou drsnou ruku bříšky svých prstů. Jakoby hladil, nebo jen dotekem stíral chladnou rosu, která tam však nebyla. Pak, stále tím pomalým, přesto dětsky živým, pohybem přiložil svou ruku, na které snad ulpělo něco z mé, na svou měkkou tvář. Pohled zpod tmavých řas zamířil do mých očí a po tváři se rozlil výraz přátelské náklonnosti, svěřené mi tímto neuvěřitelným chlapcem. Jeho jasná, hlubokým, třpytivým životem zářící očka mi vyprávěla příběh delší než tisíce slov. Měl jsem pocit, že mě zná a ví o všem, co dělala má paže.
Těžko mohu popsat, jak jsem usiloval jej pochopit. Kolik výrazů jsem zachytil v jeho tváři a kolik drobných gest jsem si zapamatoval. Zafoukal chladný vítr a chlapec se zvedl. Svou dlaní mne uchopil nad loktem a gestem vyjádřil: „Pojď.“
Vedl mne asi tak, jako bych já vedl slepého. Stále jsem cítil lehký dotek jeho dlaně, jak mě směřoval pěšinkou mezi rozkvetlými třešněmi vzhůru. Na vrcholku mne otočil a já v úžasu spatřil ten nejúžasnější západ slunce, neboť mě ovládl pocit, že se v něm odráží pozoruhodná chlapcova tvář.
Pak zmizel poslední paprsek. Ještě bylo světlo, ale krajinu pohltil večerní chlad. Chlapec se na mne otočil. Sešpulil své rtíky, chvíli s nimi pohyboval a pak vyslovil pečlivě nacvičené: „A h o j“, které on nikdy neuslyší.