„Tohle bude poslední,“ řekl si muž v duchu. Ale myslel tím: „Ještě chvilku posedím.“ Natáhl se po sklence čirého moku a zaposlouchal se do hlasů kolem.
„Dyť sem to řikal, je to furt to samý. To samý. Jenom žvaněj a hrabou pro sebe.“
„Sakra já se na to vyseru. Tohle je fakt na hovno.“
„Né, ty vole, dyk to je jednoduchý, jenom musíš ...“
„Tím sem ho upe dojebal. Normálně nevěděl co říct. A ty víš jak on furt kecá.“
„Nevykládej mi takový hovadiny, říkám, že je to furt to samý.“
„Hele, že pro mě přijedeš. Ne. Ne. Nemůžu. Ne, on taky ne. Já nevím.“
Před hospodou zakoplo dítě. Mužův zrak zabloudil do malé sklenky. Z jeho líce skápla osamělá slza. Dítě se zvedlo ze země. Muž očekával starostlivou matku. Dítě se místo toho samo oprášilo a pofoukalo si rozbité koleno. „Je jako já,“ pomyslel si muž. Ale chtěl tím říci: „Jak smutné.“ Položil nedopitou sklínku na stůl. Zhluboka se nadechl a vstal.
„Jste v pořádku?“ zeptala se číšnice, ale měla na mysli: „nebudete dělat potíže, doufám …“
„Zaplatím.“
Zatímco platil, vyhlédl oknem ven. Dítě odcházelo. Zaplatil. Otevřel skleněné dveře výčepu a v očích jej pálilo sluneční světlo. Rozhlédl se kolem. Ulice, auta, lomoz a hluk. Lidé s nákupy, přátelé a milenci. Výlohy, obchody, slevy, výprodeje, akce a reklamy. Zastínil si oči vrásčitou, nemytou dlaní. Odcházel do aleje. Před ním proběhlo dítě. „Zvláštní, jak děti dokáží žít,“ řekl si, ale nic tím nemyslel.
Usadil se na lavičku. Lehl si. V očích se mu objevila další slza. „Kdybych tak byl ještě dítě …“ povzdychl si. Ale nic jiného by si nepřál méně. Chtěl se znovu posadit, ale neměl k tomu vůli. Vsunul ruku do kapsy, aby přepočítal peníze. Kapsa byla prázdná. Ucho mu olízl pes. Otočil se po něm, ale nějaký kluk jej odvolal. Muž přimhouřil oči a nahoře ve větvích se protnuly dva světelné paprsky. Učinily znamení. Muž najednou věděl kam půjde. „Ovšem, děti dokáží žít – protože nad sebou mají autoritu,“ poznamenal si pro sebe a nic jiného tím nemyslel.