Zázračné ovoce [1,2,3,4,5,6]
2008, příběh psaný pro letní tábor
Kliknutím stáhnete celý text
Formát: .doc
Velikost: 108 kB
Láska
Pět princů se vydalo do světa hledat radu, jak přimět stromy, aby plodily. Nejstarší z nich, jmenoval se Jan, vyrazil malou pěšinou směřující k severu. Šel kam jej nohy nesly, netušil kam by měl zamířit a tak den za dnem pokračoval ve své cestě. Šlo se mu příjemně, les byl teplý a voňavý, poskytoval prostor pro dobrý lov.
Sedmého dne však dorazil k horám. Byl už večer a Honza po levé straně spatřil rudý kotouč sklánějící se za západními štíty. Druhý den vstal časně, sbalil zásoby a pln energie vykročil vstříc horám, jejichž hřebene, ačkoli se zdál blízko, dosáhl teprve k večeru. Začal vát studený vítr a Honza nemohl spát. Skrčil se za jeden z kamenů a pozoroval vrcholky před sebou. Představoval si malou postavičku, sám sebe, jak prochází údolími i hřebeny, a tak zdolává jeden za druhým, až... Co vlastně? Nevěděl a tak nechal postavičku ve svých představách putovat dál a dál až tam kde se poslední vrchol sléval s oblohou a pak ji nechal vystoupat až na nebeskou klenbu a dívat se dolů.
Až se mu z té představy zatočila hlava. Sám maličký človíček uprostřed rozlehlé oblohy. Přišlo mu ho líto a tak se tam přestal dívat a ve svých představách se vrátil sám k sobě, cítil se podobně jako postavička v jeho představách, sám s úkolem, o kterém neví, jak by jej měl splnit. Zachumlal se do svého pláště a brzy usnul.
Zakrátko, ještě byla tma, jej vzbudil podivný pocit vlhkosti. Už v polospánku zaslechl šum deště, otočil se a jeho obličej zalil proud vody z mraků. To bylo nepříjemné probuzení! Jak mohl spát tak tvrdě? Nyní byl promočený až na kůži. Vítr, který mezitím zesílil, kradl i poslední zbytečky tepla a Honza se třásl zimou. Šedá pochmurná obloha jakoby se vlila i do něho, celý rozmrzelý začal Honza kvapně sestupovat do údolí, kde by se mohl skrýt.
Stráň byla strmá a plná drobného štěrku. Proudy vody v něm tvořily cestičky a Honza spěchal dolů. Prochladlé nohy mu klouzaly na nedobrém terénu. Jedno neopatrné šlápnutí a Honza sebou praštil na svah. A už se drobné kamínky řítí dolů. Suť se žene. Honza zatíná prsty do hromad kamení. Vše se ale pohybuje s ním. Suťová lavina s sebou bere i zbytky hlíny a bahnitá kaše unáší Honzu dolů. Rychlost se zvyšuje. První stromy se blíží. Vtom náraz a tma. Lavina zalila okraj lesa a zastavila se. Někde tam uprostřed ní zůstal princ.
Oheň plápolal a voněl. Honza otevřel oči a spatřil vnitřek chaloupky a krb s ohněm. Byl potlučený a unavený, ale ležel na pohodlném loži. Když se otočil, spatřil svého hostitele. Ten přistoupil a podal mu chladivý nápoj. Honza cítil, jak se mu vrací životní síla. Pohlédl neznámému do očí a pocítil teplo jaké už dlouho ne. Jeho pohled byl svěží a hluboký, odrážely se v něm léta zkoumání a bádání.
Pobývali tak několik dní, aniž kterýkoli z nich promluvil. Honza, jakmile mohl, začal pomáhat s pracemi, na které stačil, a tak se stalo, že osmého dne večer se oba po dokončené práci posadili k teplému krbu. Oheň zářil a zahříval dva obyvatele chaloupky v údolí.
„Vy máte lidi rád, že?“ prolomil mlčení Honza, „cítím z vás takové přátelství jaké jsem nikde necítil ani neviděl.“
„Je snadné mít rád lidi pokud nejsou žádní nablízku.“ odpověděl mu zamyšleně cizinec.
„Ale já jsem nablízku.“
„Ne ty sedíš vedle mě, ale jsi daleko, jsi sám.“
Princ chvíli zamyšleně mlčel a pak začal cizinci vyprávět o sobě, o království i o zvláštních stromech a ještě podivnějším rozhodnutí svého otce. Když domluvil, cítil se hned mnohem volněji.
Cizinec dlouho nic neříkal, až teprve když si Honza začal myslet, že usnul, cizinec tiše promluvil a pak už z něho plynul proud tichých a hlavně pravdivých slov: „Víš, tvůj strom je jako ty a ovoce se na něm neurodí, dokud také ty neponeseš ovoce, tvůj otec moudře rozdělil stromy, ovocem, které tobě chybí, je láska, poslouchej nyní proč...
Už od chvíle kdy jsi byl malinký človíček jsi si zvykl hodnotit věci podle toho co ti přinášejí. Jídlo je dobré? Tak budeš papat. Není? Tak nebudeš. Když byl trest horší, než jak byl velký užitek ze špatné věci, tak jsi byl hodný. Když sis myslel, že se trestu vyhneš, nebo byl trest nízký, tak jsi zlobil. Dokud jsi byl malý, dalo se takové chování omluvit s tím, že ještě nerozumíš, jak je to správně. Ale ty jsi tak zůstal i nyní. Děláš ty věci, u kterých je užitek větší, než nepříjemnosti. Když se rozmýšlíš co udělat, nehledáš, co je dobré, ale co je pro tebe užitečné. A pokud se rozhoduješ podle svědomí, tak jen proto, že výčitky by byly horší, než užitek ze špatnosti.
Myslíš si, že smyslem života je mít se dobře. Není!
Už sis zažil, jak lidé dokáží být zlí a ublížit druhému. Poznal jsi jaké to je, když někdo, komu jsi věřil, se obrátí proti tobě, a snad si to ani neuvědomí. Myslel sis, že smyslem života je mít se dobře a lidé ti v tom zásadním způsobem bránili. Proto sis na ně začal dávat pozor, neříkal jsi jim věci, které by tě mohly ohrozit. Občas jsi naopak pověděl něco, co ti mohlo pomoci. Nebyl jsi pravdivý a brzy jsi zjistil, že předpokládáš, že druzí také nejsou. Přestal jsi lidem věřit, protože sám jsi byl nedůvěryhodný. A náhle jsi sám, za hradbou, která tě měla chránit. A vůbec to není lepší, ale horší.
Jediný způsob jak mít přítele, je být sám přítelem. Jinak – bez lásky musíš být sám. A ty jsi sám. Proč, to už jsem ti říkal, nyní ti chci povědět co s tím. Považuješ za příliš důležité mít se dobře, a právě to způsobuje, že se máš špatně. Účelem života je mít rád. Nejen lidi (ale to si povíme později). Důvěřuj někomu! Zruš svoje zása-dy, které tě měly chránit a riskni to. Já vím, chce to odvahu, ale půjde to, když...
Ano, půjde to, ale má to jeden háček. Je to totiž velmi odvážné a nelehké a tak neznám nikoho kdo by to dokázal sám. Ostatně, co dokáže člověk sám? To už jsi zkoušel kolikrát. Chceš-li aby tvůj strom přinesl ovoce, lásku, musíš jej také nést – to znamená, mít rád. Není to moc dlouho co žil v Palestině, odkud pocházejí ty stromy, Ježíš. On byl Boží syn a řekl: „Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako větev nemůže nést ovoce sama od sebe, pokud nezůstane ve kmeni, tak ani vy nemůžete nést ovoce, pokud nezůstanete ve mně.“ Je to pochopitelné, vždyť láska je ovoce Božího Ducha. Znamená to toto: Když nebudeš tak blízko Ježíši, že už to blíže nepůjde, když mu nebudeš tak blízko, jako větev ke kmeni ze kterého vyrůstá, tak zůstaneš sám. Pokud se přiblížíš k Ježíši, přiblíží se on k tobě, budeš přítelem a budeš mít přítele, opravdu.
Tady cizinec skončil s dlouhou řečí. Z ohně už zůstaly jen žhavé uhlíky a oni oba dva zůstali sedět a dívali se jak žhnou. Honza přemýšlel o tom co slyšel. Cizincova slova trefila do černého, ten člověk měl zkrátka pravdu. Jak tak Honza přemýšlel, vzpomněl si na cizincova slova o přibližování se Ježíši. Nevěděl jak by to měl udělat, ale tak nějak cítil, že v tom bude klíč. A jak tak přemýšlel, náhle se po jeho tvářích začaly kutálet slzy. Po dlouhé době to byly první slzy, ve kterých nelitoval sám sebe. Litoval času, ve kterém neměl rád lidi, kteří mu byli nablízku. Litoval, že mít se dobře, se mu stalo tím nejdůležitějším. Nyní moc chtěl mít někoho rád. A pak najednou byl u Ježíše tak blízko jako větev ke kmeni. Byl si tím jist. Ježíš se stal tím prvním, koho měl doopravdy rád.
Ještě krátký čas zůstal v cizincově chaloupce. Pak se rozloučil a vydal se na cestu zpět. Král se velmi podivil, když viděl nejstaršího syna přicházet za necelý měsíc, a ještě k tomu s úsměvem na tváři. Honza se však jen usmíval. Věděl, že nyní musí pracovat na svém ovoci, mít rád svého tátu, mámu i sestry a bratry samozřejmě také, až se vrátí. Velmi se na ně těšil. Možná nakonec ještě více než na podzimní čas, kdy, jak věřil, se na jeho stromě objeví plody.