Zázračné ovoce [1,2,3,4,5,6]
2008, příběh psaný pro letní tábor
Kliknutím stáhnete celý text
Formát: .doc
Velikost: 108 kB
Radost, Pokoj, Trpělivost
Také druhý princ, jmenoval se David, se vydal na cestu. Také neměl tušení, kde by měl hledat radu. Vykročil na neznámou cestu směřující k východu. Šel zeleným lesem, ale moc si cestu neužíval. Nebyl rád sám. Cesta lesem mu byla nepříjemná. Neviděl svěží zeleň, necítil vůni lesa a neslyšel zpěv ptáků. Cítil nebezpečí. Zostřené smysly vnímaly každý detail. Každé šustnutí. Tak šel den za dnem a cesta byla namáhavá a únavná. Už aby les skončil.
Sedmého dne večer se obloha zatáhla. Ve vzduchu byla cítit blížící se bouře. David se začal poohlížet po noclehu v suchu. Nechtěl teď ještě nastydnout. To by zkazilo celou jeho cestu. Musí na sebe být opatrný, má-li něčeho dosáhnout. Štěstí mu však přálo. Mezi stromy spatřil jakousi kruhovou chýši. Došel k ní a zjistil, že je téměř prázdná, jen jakýsi tmavý kámen ležel uprostřed. David prohledal okolí, když však nenalezl nic nebezpečného, upokojil se a brzy spal. Zatím venku zuřila divoká bouře.
Ráno Davida probudil podivný ryk. Uvnitř chýše bylo šero, ale celý prostor jakoby naplnilo dunění bubnů a pravidelné výkřiky v neznámé řeči. Vyhlédl ven a spatřil skupinu asi dvaceti pomalovaných lidí, poskakujících a tančících kolem berana, kterého táhli pomalu, ale jistě k chatrči ve které se skryl před deštěm. Tu David pohlédl na kámen a pochopil, že vlezl do nějaké pohanské svatyně. Už chtěl vyběhnout ven, ale dovnitř právě vešla dvojice pomalovaných. Nejprve nebylo jisté kdo se více lekl. David byl ale rychlejší. Mnohem rychlejší. Vyskočil z chýše vedle jednoho z indiánů. Udělal kotrmelec a už hbitě prchal pryč. Vtom se také indiáni probrali z překvapení. Začali ve své řeči cosi vykřikovat a celá skupina vyběhla za Davidem.
David byl silný a obratný. Zhluboka dýchal a běžel divokým lesem. Byl dokonale probuzený a cítil se rozhodně lépe, než celou cestu předtím. Ano, byl v nebezpečí, ale alespoň nyní mohl něco dělat. Bylo to lepší, než nejistota, nerozhodnost a nervozita předtím. Uvažoval jasně. Zakrátko spatřil mělkou říčku. Aniž by zvolnil tempo, vběhl do ní a kus utíkal proti proudu. Nyní nezanechával stopu. Pak vyběhl na břeh. Stál na nějaké cestě a proti němu přijížděl vůz a na něm seděl jakýsi člověk v bílém plášti přes rameno.
Stačila krátká prosba a neznámý jej ukryl ve svém voze. Ale ukázalo se, že to nebylo třeba. Indiáni se už neukázali. David poděkoval a chystal se seskočit, ale cizinec jej chytil za ruku se slovy:
„Počkej mládenče, neutíkej, cestuj chvíli se mnou. Tuším, že máš důležité otázky.“
„Kdo jste pane?“ otázal se David nyní již opět znepokojeně.
„Doma jsem učitel, ale nyní jsem na cestách.“
„A čemu učíte, smím-li se ptát?“
„Smíš, učím vykládat zákon Mojžíšův a také prorocké spisy.“
Rozhovor pokračoval dál v podobném duchu a David začínal být netrpělivý, učitel byl moc zvědavý a ptal se na čím dál tím osobnější věci. Na druhou stranu – třeba by mohl něco vědět o jeho podivném stromu. David se dlouho nemohl rozhodnout, ale nakonec přece jen vypověděl vše o zvláštním daru – o stromu, který nenese ovoce.
Když domluvil, neklidně pozoroval učitele, co bude říkat. On však mlčel. Neříkal nic a tvářil se zamyšleně. David už uvažoval, že využije příležitosti a vyskočí, když tu učitel promluvil:
„Tvůj otec byl velmi moudrý muž, ale můj Pán vedl mé kroky ještě moudřeji. Počkej nyní a večer ti povím co mám povědět.“
Učitelova řeč byla divná a dávala pramálo smyslu, ale něco z jeho pokojné osobnosti a zvláštního rozechvění když vyslovoval „můj Pán“, přešlo i na Davida. Počkal tedy celý den až do večera a tu teprve učitel začal mluvit:
„Ty a tvůj strom jste zvláštním způsobem, kterému je těžko rozumět, spojeni. Ovocem tvého stromu je radost, pokoj a trpělivost. Dokud ty neponeseš takovéto plody, ani na tvém stromě nedozrají. Posaď se prosím, nyní dám odpověď na tvou hádanku...
Musíme se podívat na příčinu. Proč se nemůžeš radovat? Proč tě netěší, že je krásný den a že ptáci zpívají? Protože máš starosti! Jsi jako většina mých žáků, tolik se staráš, co všechno musíš udělat a navíc si přidáváš starost o to co si myslí druzí a jak budeš vypadat v jejich očích. Pokud ti třeba zemřel někdo blízký, nebo se tvoji rodiče rozešli, přibyla ti ještě další starost. Co nyní? Kdo mě má rád? Kdo je špatný a kdo dobrý? A celá ta tíha na tebe doléhá každý den, je to k neunesení.
Myslíš si, že život bude takový jaký si ho uděláš. Nebude!
Víš moc dobře, co se stane, když něco pokazíš. Když řekneš před kamarády něco trapného, když budeš mimo. Hrozí ti výsměch. Vždycky se najde někdo, kdo o tobě řekne něco hnusného, kdykoliv něco neuděláš jak chce on, nebo něco nemáš, jak má být. A protože si myslíš, že život a to jak se budeš mít, záleží na tobě, jsi netrpělivý a nervózní jakmile něco nejde podle plánů. Pak se hádáš a říkáš věci, které by jsi druhým neřekl, kdybys byl v klidu. Pak, když to jinak nejde zařídit, se přidají lži. A najednou musíš být dvojnásob opatrný a mít všechno pod kontrolou, jinak se prozradíš. A jednoho dne zjistíš, že jsi v průšvihu a máš strach z odhalení. Co když někdo přijde na to, jaký opravdu jsi?
Ale tvůj život nezávisí na tobě! A pokud jde o odhalení toho, kdo doopravdy jsi – Bůh tě zná. A na jeho názoru záleží vposledku. Proč? Byl to on, kdo vytvořil celý svět. Byl to on, kdo v tomto světě zamýšlel mít tebe. Bůh je jako veliký spisovatel, který píše nádherný příběh, jediný rozdíl je v tom, že postavy příběhu musí poslouchat a ty nemusíš. Zdálo se ti někdy, že život nedává smysl? To proto, že jej porovnáváš se svými malými cíli. Ale Bůh má pro celou zemi i pro tebe mnohem větší, úžasnější a krásnější cíl.
Říkal jsem ti to jako dobrou zprávu, ale možná ti to zní spíš jako hrozba. Je tu někdo, kdo tě zná a ví o tobě vše, navíc dělá plány pro tvůj život a zasahuje ti do něho. Ale neodhalili jsme před chvílí, že se nemůžeš radovat, protože moc spoléháš na sebe? Člověk opravdu nutně potřebuje spoléhat na někoho většího, silnějšího, než je on sám, jinak si nikdy neodpočine a nikdy nepozná, co je to opravdová hluboká radost. Bude mít příliš starostí.
Ovšemže se nemůžeš spolehnout na někoho koho neznáš, natožpak mu dát právo řídit tvůj život. Bůh to moc dobře ví. Proto neustále naléhá, abychom jej hledali. Říká: „Hledej mě a najdeš!“ On totiž ví, že jakmile jej opravdu poznáš, už s ním zůstaneš. A tak to, jestli tvůj strom bude plodit radost, pokoj a trpělivost záleží na tom, jestli poznáš Boha a zůstaneš s ním. On sám to říká takto: „Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako větev nemůže nést ovoce sama od sebe, pokud nezůstane ve kmeni, tak ani vy nemůžete nést ovoce, pokud nezůstanete ve mně.“
Hvězdy už byly dávno na obloze, když učitel domluvil. David na něho hleděl pln údivu. Nikdy by jej nenapadlo, že je něco divného na tom, že se stará o svůj život. Vždyť jaký by měl život být, když ne takový, jak si jej sám zařídí? Ale něco způsobovalo, že mu učitelova slova přišla nádherná. Až to rozechvělo celé jeho srdce. Vstal a kousek se vzdálil. Díval se po okolí. Náhle začal vidět věci jinak. Cítil krásnou vůni spícího lesa. Viděl třpyt hvězd na závratně vysoké klenbě nebes. Dotkl se stromu a cítil pulzující život. Slyšel tichoučký šum mnoha drobných lesních tvorů. A vše mu to najednou připadalo tak nádherné. Jakoby mu z očí spadly šupiny. Byl tou nádherou a krásou tak přemožen až mu vstoupili do očí slzy.
„Bože, ty jsi tak nádherný,“ zvolal nahlas a v duchu mu pak dlouho vyprávěl jak těžké bylo řídit si život sám. Když pak předal Bohu moc nad svým životem, cítil se tak pokojně až usnul.
Ještě nějaký čas pak zůstal s učitelem, aby se o Bohu naučil více a pak s radostným srdcem zamířil domů. Král se velmi podivil, když spatřil přicházet také svého druhého syna ještě před zimou. A ještě více se divil, když po několika dnech David stále nacházel kolem sebe nové a nové krásné věci. Všichni společně se pak těšili na září, až jejich stromy přinesou plody.