Zázračné ovoce [1,2,3,4,5,6]
2008, příběh psaný pro letní tábor
Kliknutím stáhnete celý text
Formát: .doc
Velikost: 108 kB
Věrnost
Čtvrtý princ se jmenoval Ondřej. Než vyrazil do světa, zamyslel se, a řekl si, že radu najde spíše než v pustině, někde tam kde bydlí lidé. Vydal se na západ. Cestoval kraji zprvu známými, později vzdálenými až se ocitl v městech a vesnicích o kterých nikdy neslyšel. Pozoroval místní lidi a poslouchal zda by nenalezl někoho kdo by svou moudrostí převyšoval okolní lid. Někoho schopného poradit, spíše mudrce než zahradníka.
Neměl však štěstí, cesta byla dlouhá, peněz ubývalo a zima se přibližovala. Když už byly noci příliš mrazivé, rozhodl se zůstat u někoho kdo by mu nabídl nocleh a stravu za práci kterou by mohl vykonávat. Dělníků v kraji bylo málo a tak princ ochotný pracovat snadno našel stavení, kde mu dali nejen nocleh a jídlo, ale také slušně zaplatili. Byli to milí, dobří lidé. Ondra byl pilný, šikovný a práci s koni se dobře naučil od nejlepšího královského chovatele. Dalo by se říci, že se měl dobře, ale Ondra nebyl stavěný na takový život. Jeden den mu míjel jako druhý. Nuda, rutina a málo života. Občas měl sice možnost se projet, a on byl dobrý jezdec, ale to byly jen světlé okamžiky v jinak jednotvárné práci.
Po mnoha týdnech, jedné noci, uprostřed třeskuté zimy, se ale náhle vše obrátilo vzhůru nohama. Stalo se to takto: Ondra měl neklidný spánek, byl sice unavený, ale spát se nedařilo. Náhle jakoby ucítil kouř. Natáhl nosem a opravdu se zdálo, jakoby někde hořel oheň. „Snad si hostitelé neudělali romantický večer u ohně?“ pomyslel si Ondra. Ale vůně byla nějak silná. Ondru přemohla zvědavost. Vstal z postele a vyšel k oknu. Leknutím málem vykřikl. Celá stěna stodoly byla ozářena světlem plamenů. Hořelo. Přímo nad ním.
V příští vteřině už Ondra vybíhal z pokoje a křičel: „Hoří! Volejte hasiče!“
Jeho volání zburcovalo celý dům. Za chvíli vybíhali další pracovníci na dvůr a někteří ihned utíkali na požární stanici. Ondra také vyběhl na dvůr. Neztratil však hlavu a zachoval klid. Uvědomil si, že právě nad ním mají byt domácí. Bylo mu jasné, že musí pomoci. Rychle se rozeběhl a vběhl do domu. Jeho kroky byly jisté a rychlé. Zamířil do druhého patra. Vyběhl po schodech a v obličeji ucítil žár ohně. Rozhlédl se, a v další místnosti uviděl své hostitele. Byli uprostřed místnosti, jejíž stěny hořely. Docela obklíčeni žárem. Ondra se rozhlédl okolo. Žár byl už silný a oheň se po dřevěných stěnách rychle šířil. Snad by se mohl pokusit vběhnout dovnitř, co ale pak. Byl by vůbec něco platný? Chvilku tam nerozhodně stál. Žár jej nutil ustupovat stále dál a dál. Má riskovat?
Vtom uviděl proud vody, jak vlétl do místnosti oknem. Ihned se vyvalil oblak páry ale rychle zanikl, plameny však byly o něco nižší. Ondra se pohnul. Chtěl se rozeběhnout. Náhle se podlaha pod ním zatřásla a v příštím okamžiku už Ondra zaznamenal jen pád. Probral se až v nemocnici. Před sebou viděl postavu v bílém plášti.
„Jsou domácí v pořádku?“ otázal se.
„Ano, hasiči je vynesli chvilku po vás. Jsou nezraněni“
Ondra si oddechl, v duchu jej však začínala pálit jiná otázka. Opravdu by utekl z hořícího domu a domácí tam nechal? Ano, zachraňovat je by bylo riskantní, navíc jak se ukázalo, nebylo to třeba. Ale, to prve nevěděl a přesto chtěl jít. Nebo by se vrátil? Uviděl, jak se nad něho sklonila postava doktora v bílém plášti.
„Vy budete také v pořádku, ale zdá se mi, že vaše srdce cosi tíží, rád bych, abyste věděl, že se mnou můžete mluvit, kdykoli budete potřebovat. Víte vyléčit člověka znamená více než jen zahojit rány.“ usmál se doktor.
Ondra ještě nějaký čas musel zůstat v nemocnici a tak měl mnoho času na přemýšlení. Co by udělal? Doktor však přicházel každý den a trpělivě o něho pečoval, až se jednoho večera Ondra rozhodl, že se svěří. Přiznal, že je princ a mluvil také o podivném stromě. Hlavně však o problému, který jej trápil.
Doktor se usmál a zadíval se Ondrovi zpříma do očí. Jeho oči byly jako dvě zelené ratolesti a usmívaly se také když říkal: „Jak já to vidím, stalo se mnoho věcí, které nemohou být náhoda. Polož se pohodlně a já ti nyní něco povím. Později budeš moci sám posoudit zda k užitku, či ne.“
„Myslím že mezi tebou a tvým stromem je zvláštní pouto, dokonce bych se snad odvažoval říci, že strom odráží tebe. Tvůj strom má plodit věrnost, ale neplodí. Myslím, že plodit nebude, dokud také ty nebudeš nést ovoce věrnosti. Řekl bych to asi takto: ...
Není pravda, že by jsi se nepokoušel najít pravdu. Nebo zjistit pro co stojí za to žít. Ale stalo se tobě, stejně jako mnoha jiným, že nic s čím ses setkal nebylo dost přesvědčivé. Slyšel jsi o mnoha věcech, že jsou to pravé. Mnoho lidí tvrdilo, že mají pravdu, a že se musíš řídit podle nich. Na takové se však většinou stačilo jen podívat a bylo jasné, že není o co stát. Nemáš svůj kmen, jako kdysi indiáni, za který by jsi mohl bojovat. Nemáš svou víru, za kterou by jsi mohl nasadit život. Nemáš přítele, kterému bys byl věrný. Nemáš nic, pro co bys měl být hrdina.
Nemáš nic, čeho by sis cenil více než sebe!
na vlastní triko. Je pak jasné, že když se dostaneš do nebezpečné situace, budeš myslet v první řadě na sebe. Sám sebe totiž považuješ za to nejcennější co máš. Nikdy se nestaneš hrdinou. Ale to tě možná netrápí tolik, jako to, že jsi zjistil, že sám se sebou si zkrátka nevystačíš. Mít sám sebe jako smysl života je málo. Na to se příliš znáš. Někdo kdo tě nezná by možná tvrdil opak, ale ty víš o svých chybách a nedostatcích, a někdy tě dohánějí k šílenství. Proto máš takové problémy přijmout sám sebe, protože považuješ sebe za největší jistotu v životě a nejsi si touto jistotou jistý.
Pochopitelně, nikdo si není jist sám sebou, ale ne každý považuje sám sebe za největší jistotu v životě. Pak, když pochybuje o sobě, nepochybuje o smyslu svého života. Úplně správně však vidíš, že životní jistotou nemůže být jen tak cokoliv. Musí to být něco mnohem jistějšího než sám člověk. Takže to nemůže být nic co se člověku podřizuje, ani co je mu rovné, takže ani jiný člověk. Také to musí mít větší hodnotu než tvůj život. Musí to být tedy bůh. Jakýkoli bůh, který je skutečně jistý. Bůh s velkým B, je ten koho opravdu potřebuješ.
Říkal jsem jakýkoli bůh, ale vlastně vidím jen jednu možnost. Svět je sice plný bohů, ale jen jeden je nepoměrně jistější než cokoli jiného. Tento Bůh totiž jako jediný udělal něco tak velkého – zemřel za člověka. Tento Bůh Ježíš je mnohem jistější jistota než ty sám. Navíc skutečně stojí o to, abys jej udělal smyslem svého života. Váš budoucí vztah přirovnává ke vztahu větve ke stromu když říká: „Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako větev nemůže nést ovoce sama od sebe, pokud nezůstane ve kmeni, tak ani vy nemůžete nést ovoce, pokud nezůstanete ve mně.“ Proto věnuj svou věrnost jemu. Nedělej středem vesmíru sám sebe, protože jím nejsi. Středem vesmíru je Bůh a když tam stavíš sám sebe, upíráš mu místo, které mu právem náleží. Ne ty jsi kmen, ale on. Je však ochotný ti odpustit dobu kdy jsi to ještě nevěděl. Nyní tedy, přiznej mu místo které mu právem náleží a sám poznáš, že tak to má být. Pro něho stojí za to být hrdinou a třeba i zemřít. Je ten nejvyšší nejjistější, nejpevnější základ pro tvůj život.
Ondra nemohl uvěřit svým vlastním uším. S překvapením poznával, jak jsou pravdivá. On, jako skutečný princ, nemohl snít o tom jak by žil kdyby se princem stal. Přesto si mnohokrát živě představoval sebe jako hrdinu, který bojuje na správné straně za nejvyšší dobro. Několikrát si to tak trochu vyzkoušel, když se zastával svého opravdu dobrého kamaráda, ale i tak tušil, že člověk, jakkoli jej má rád, nemůže být nejjistější jistotou.
„A co mám tedy dělat?“ Ondra zapomněl, že je v nemocnici a vykřikl nahlas.
Ale doktor se usmál a říkal: „Přiznej, že neprávem jsi Boha neuznával jako nejvyššího a pak jej přijmi jako smysl svého života, nebraň mu aby zasahoval do všech částí tvého života. A neboj, on umí být citlivý.“
Ondra byl delší dobu ticho a v hlavě se snažil zformulovat správná slova. Jakmile se mu to podařilo, pohlédl vzhůru a začal se smát. Opravdu měl takovou radost, že našel Boha, kterému může být věrný, už nemusí spoléhat na sebe.
Pak po krátké rekonvalescenci zbýval už jen návrat domů. Když dorazil, zahrady právě rozkvétaly a král i královna, jeho rodiče, se nestačili divit když viděli jak jejich syn rozkvetl více než ta nejhonosnější královská zahrada. Spolu s ostatními bratry pak radostně očekával podzim, neboť si byl jist, že tentokrát jeho strom bude plodit.