Zázračné ovoce [1,2,3,4,5,6]
2008, příběh psaný pro letní tábor
Kliknutím stáhnete celý text
Formát: .doc
Velikost: 108 kB
Tichost, Sebeovládání
Nejmladší z královské rodiny, Pavel, se před cestou dobře zásobil. Než vyšel, dobře si promyslel co a jak mu bude užitečné. „Teď se ukáže kdo má rozum,“ říkal si. Odešel do stáje a vybral nejlepšího koně. Pak si nechal připravit cestovní oblečení a z truhlice vybral slušný obnos zlaťáků. Pak se teprve, jako poslední, vydal na cestu. Mířil na jihozápad, kde, jak známo, byla země s nejvyspělejší civilizací. Měl v úmyslu navštívit nejváženější mudrce a u nich se ptát, proto bral zlaťáky. Vše měl výborně naplánované.
Cesta byla příjemná, jako princovi mu vždy hostinští nabídli ten nejlepší pokoj a ani nechtěli příliš vysoké ceny. Tak doputoval až za hranice. „Začnu tam kde je největší pravděpodobnost,“ říkal si v duchu a rovnou zamířil ke královskému dvoru. Jako vzácná návštěva byl vlídně přijat a pohoštěn. Již druhého dne se mu dostalo přijetí u samotného krále. Když mu celou věc vyložil, král dal příkaz aby byli svoláni všichni mudrcové a slíbil odměnu tomu který dokáže poradit. Říkal si totiž, že když princovi pomůže nyní se stát králem, může se mu později jeho vděčnost hodit.
Na hrad však nezačaly proudit davy mudrců, jak Pavel očekával. Nepřišel ani jediný. Žádný z nich totiž nikdy o podobné záhadě neslyšel. Král zopakoval příkaz a zdvojnásobil odměnu, ale ani pak se nikdo nedostavil. Pavel byl v mizerné náladě. Když už měl plné zuby všech večírků, kterých se pro zahnání nudy mezitím účastnil, přišel dopis. Byl stručný, jasný a Pavlovi se moc nelíbil. Stálo tam: „Známe odpověď, ale princ by se nejprve musel stát členem našeho řádu. Klášter svatého Františka.“
Pavel byl pobouřen způsobem jakým mu zprávu doručili, ale že neměl příliš na výběr, vydal se hledat klášter. Představený kláštera mu v podstatě zopakoval obsah dopisu a pak nechal volbu na něm. Pavel nebyl moc nadšen, zvláště když zjistil, že dříve než bude moci být přijat, musí strávit nějaký čas životem v klášteře a to bez jakýchkoli výhod. Jeho touha aby měl vše rychle vyřízené však nakonec převážila, takže souhlasil.
Představený zavolal mnicha, který měl mít Pavla na starosti. Byl to starší pán, štíhlé postavy s pružnými svaly. Pohyboval se důstojně, ale svižně. Na Pavla ihned zapůsobil přirozenou autoritou, jako z nikoho ještě nikdy necítil. Jako princ byl zvyklý nic si nedělat ani z vysoce postavených lidí, ale tento muž byl něčím zvláštní. Pozdravil Pavla a pokynem ruky mu naznačil aby jej následoval. Odvedl jej do místnosti, kde Pavel odložil své drahé šaty, přijal ještě ujištění, že je později dostane zpět, a oblékl si mnišský šat. Pak jej jeho průvodce dovedl do malé místnosti s velkým ale zamřížovaným oknem směřujícím do opuštěného lesa. Pak zde byla ještě postel, bible a kříž.
Mnich za Pavlem zavřel a beze slov odešel. Pavel chvíli seděl a čekal. Nic se však nedělo. Čekal až do večera. Pak uslyšel něčí kroky za dveřmi. Byl napjatý. Otevřela se však jen malá dvířka a kdosi mu podal chléb a vodu. Na jeho dotazy neodpovídal.
Pavel spal neklidně. Druhý den se však nic nezměnilo. To už byl Pavel velmi nervózní. Přecházel po místnosti tam a zpět. Bušil na dveře. Snažil se mluvit s tím kdo mu přinesl oběd. Nikdo však nereagoval. Pavel se cítil stísněně. Následující den bylo vše při starém. Pavel byl jak ve vězení.
Když po deseti dnech dovnitř vstoupil onen mnich, který jej tam zavedl, Pavel měl takovou radost, že opět někoho vidí a dokonce slyší, až zapomněl co všechno si plánoval že mu poví až tento okamžik nastane. Mnich se spokojeně usmál. Možná čekal nadávky. Posadil se k Pavlovi a pohlédl mu do očí. Pavel měl v úmyslu neuhnout a vydržel opravdu dlouho, ale nakonec přece jen uhnul. Mnich pokýval hlavou a Pavel v něm najednou viděl někoho kdo mu rozumí. Jakoby si mnich v jeho očích mohl něco přečíst. Proto když se mnich zeptal na Pavlův příběh, Pavel nic nezamlčel.
Mnich nejenže hned neodpověděl, nýbrž dokonce odešel a nechal Pavla jeho myšlenkám. Vrátil se teprve večer s pochodní v ruce. Odvedl Pavla na kopec za klášterem a tam se posadili. Pozorovali spící zemi. Pak, po dlouhé době kdy vládlo noční ticho, mnich promluvil a jeho slova se nesla ztichlým večerem:
„Pavle našel jsem v tobě neobyčejnou sílu, ale přesto se domnívám, že ty sám jsi způsobil, že tvůj strom neplodí. Ty a strom jste spojeni a jsem si jist, že ovoce které chybí tobě je tichost a sebeovládání. Poslyš nyní mé myšlenky...
Možná sis toho už všiml. Je v tobě cosi co tě pobízí stále něco dělat. Když už přemýšlíš, směřuje to tvé myšlenky různými směry. Pouštíš si dokonce hudbu aby nebylo ticho. Bojíš se nočního ticha. Když sedíš v kostele, radši si s někým povídáš, nebo přemýšlíš o svých věcech. Protože když zůstaneš sám a v tichu, děje se v tobě něco nepříjemného. Jakýsi hlas nepokojného nitra z tebe volá. Cosi ti říká, že máš vážný problém. A to tě rozrušuje.
Myslíš si, že jsi? Ne. Vzpomeň si kdy jsi se naposledy neovládl – říkal jsi pak věci které jsi chtěl říci? Ne. Zavzpomínej na situace kdy jsi byl pod tlakem a unavený – dělal jsi pak a říkal věci které jsi chtěl? Ne. Přemýšlej o situacích kdy jsi udělal věci ke kterým tě někdo jiný přemluvil – udělal bys je kdyby ses mohl svobodně rozhodnout? Ne. A v tom je právě problém. Nejsi svobodný, nedokážeš, tedy nemůžeš, se rozhodnout svobodně, tak jak bys chtěl.
Jak je to možné? Jsi totiž v zajetí. Ten neklid který je v tobě a nutí tě stále něco dělat je maskovací manévr. Nepřítel tě dostal do zajetí, takže nemůžeš dělat co chceš a teď se snaží abys na to nepřišel. Nepřemýšlel o tom. Nikdy. Ani teď. Celý svět je totiž ve válce dobrého se zlým. Ta válka je tak velká, že nelze zůstat neutrální, každý se musí přidat na nějakou stranu, nebo být zajatec. A to hrozné, co se ti snaží tvůj nepřítel, který tě zajal, zatajit, je, že jsi na straně zlého vzbouřence proti dobrému Bohu.
Ježíš udělal odvážnou akci. Vyměnil sám sebe za všechny zajatce, kteří k němu budou chtít přestoupit a tak se zachránit. Narodil se jako člověk přímo doprostřed nepřátelského tábora. Zemřel za nás. Ale tím, že vstal z mrtvých zasadil nepříteli, Satanovi, rozhodující ránu kvůli které má válku již nyní prohranou. Nyní už se rozhoduje pouze o lidech, kteří jsou v zajetí. Díky Ježíšovi nyní všichni, i ty, mají možnost přestoupit na druhou stranu od Satana k Bohu.
Plody tichosti a sebeovládání mohou na tobě růst jedině tehdy když budeš svobodný a jediný kdo ti dokáže zaručit svobodu je Ježíš. Chceš-li tedy nyní k němu přestoupit musíš udělat pár jednoduchých kroků. Vyhlas, že věci které dělá Ježíšův nepřítel jsou zlé a přiznej, že také ty jsi měl na nich podíl, že jsi pomáhal Satanovi tím, že jsi dělal zlé a špatné věci. Tím se oddělíš od strany zlého, pak přestup na stranu dobrého. Popros Ježíše aby ti odpustil, že jsi bojoval proti němu, hlavně se nevymlouvej, že jsi to nevěděl a popros ho aby tě přijal pod svou ochranu. Následně mu slib svou věrnost, že jakmile toho budeš schopen, budeš jej poslouchat jako nejvyššího velitele. Jak to říká on: „Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako větev nemůže nést ovoce sama od sebe, pokud nezůstane ve kmeni, tak ani vy nemůžete nést ovoce, pokud nezůstanete ve mně.“
Pavel seděl na kopci. Díval se dolů na zářící město. Najednou jakoby se mu otevřely oči, zdálo se mu jakoby viděl že celý tento svět je opravdu ve válce. Začal si vybavovat různé situace do kterých byl okolnostmi nebo lidmi dotlačen a žasl nad nepřítelovou rafinovaností a vlastní nevšímavostí. Pak pohlédl na mnicha a uvědomil si jakou výzvu před něho položil.
Přestože mnich mluvil o jednoduchých krocích, jednoduché to nebylo. Ten večer se však z Pavla stal bojovník Ježíšův. Už nebojoval sám o sebe, ani proti druhým lidem, ale bojoval za Ježíše proti zlému. Bylo zvláštní, že když nyní viděl jasně válku, tak přesto nebyl nervóznější a netrpělivější. Naopak. Byl nyní klidný a dobře se ovládal, protože věděl na čí straně je.
Ještě dlouhý čas pobýval Pavel v klášteře, učil se modlitbě a čtení bible. Teprve když přicházelo léto, rozloučil se s přáteli v klášteře a vydal se domů. Tam se pln radosti shledal s rodiči a všemi sourozenci, kteří nevycházeli z údivu nad změnou která se s ním stala. Říkali, že je jako vyměněný.
Dokončení pohádky
Léto přešlo jako velká voda a přišel podzim. Celá královská rodina, všech pět synů, dvě dcery i král s královnou napjatě sledovali co stromy udělají. Každý den chodili do sadu a obhlíželi, zda snad některý ze stromů nezačíná plodit. Zatím to vypadalo, jako by vše zůstalo při starém. Měly-li plody dozrát do zimy, byl už nejvyšší čas. Pozorně se dívali. A jednoho dne bylo na co.
Princezna Klára toho rána měla špatné spaní. Stále se převalovala až jí sluneční paprsky, které vklouzly do pokoje, prozradily, že je už nový den. Vstala, umyla se, učesala a vyběhla na zahradu. Prošla růžovým záhonem, sama krásná jako jedna z růží. Lehkými kroky téměř vtančila tam, kde rostla pětice stromů. Vzhlédla, a překvapením úplně zkameněla, nad její hlavou se blyštilo zlatavé ovoce. Strom jím byl celý obsypán. Vykřikla úžasem a rozhlédla se kolem. Měla pocit, že jí snad šálí zrak. Všech pět stromů bylo zaplněno plody zářícími jako žhnoucí slunce. Neměla odvahu se kteréhokoli z nich dotknout. Nedbaje na královské vychování se rozeběhla s křikem k paláci.
Když dobíhala, už viděla, jak se z oken vyklání služebnictvo. Konečně vyhlédli také bratři a za nimi už stál král a královna. Všichni společně se pak přesunuli klidně, přestože hořeli nedočkavostí, do zahrady, tam kde rostla pětice stromů a odkud nyní probleskovalo zlatavé světlo. Jak tam vkročili, královna jen vydechla úžasem a objímala své syny plačíc radostí.
Následujícího dne král svolal velké shromáždění, které už také bylo napjatě očekáváno. Každý byl totiž zvědavý jak král dodrží své slovo a předá království tomu, jehož strom začne plodit, když plodí všech pět stromů a to v jeden den. Poddaní se dohadovali a někteří dokonce sázeli na to kdo bude jejich budoucím králem. Jen klenotník se usmíval pod vousy. Na králův příkaz totiž vyráběl pět královských korun.
Když se všichni shromáždili, král povstal. Pronesl slavnostní a velmi dlouhou řeč a v jejím závěru se teprve dostal k tolik očekávanému rozhodnutí. Mnohé šokovalo. Král rozdělil království na severní, východní, jihovýchodní, jihozápadní a západní a každému synovi přidělil vládu nad oblastí podle směru kterým se vydal hledat radu.
Noví králové si však rychle získali srdce všech poddaných, vládli dobře, moudře, a jako jeden muž. Takže království v jejich rukou vzkvétalo a starý král, jejich otec, mohl radostně užívat zasloužený odpočinek. Stromy v zahradě zůstaly a od toho podzimu přinášely ovoce každý rok, žádný z králů totiž nezapomněl nést své ovoce, protože všichni zůstali věrni králi nejvyššímu – Ježíšovi.