Zázračné ovoce  [1,2,3,4,5,6]

Poučná křesťanská povídka (něco jako středověké morality) se schématem klasické pohádky: Bohatý král má pět synů, kteří vyrážejí do světa. Vše se ale velmi brzy zkomplikuje a z pohádky se stává dramatický příběh. Lze číst i bez poučných pasáží :)

Kliknutím stáhnete celý text
Formát: .doc
Velikost: 108 kB

Pět stromů

Jaká země, takový král – říká se. To o této zemi rozhodně neplatilo. Země byla veliká a divoká. Na pláních a v údolích se proháněla stáda divokých koz, v lese, za temných nocí, lovily šelmy své kořisti a v horách se skrývala neznámá tajemství. Král byl malý a klidný. Pohyboval se pomalu a důstojně. Jeho tvář se často mračila od usilovného přemýšlení. Na poradách si však počínal bystře a své zemi vládl rozumně. Lid si jej oblíbil a jeho děti také. Se svou ženou, veselou a milou dámou, měl pět synů a dvě dcery.

V tento čas, o kterém vyprávím, už královy děti nebyly dětmi. Byly to dvě spanilé dívky s dlouhými vlasy oblečené v hedvábných šatech zdobených tak, jak se na princezny sluší. Když vycházely na trh nebo k tanci, nechyběly jim stříbrné korunky, zdobící hladké čelo, ani zářivý úsměv a růžové líce. Mládenci byli urostlí a opálení. Čas, který strávili na lovu je vytesal do pevných tvarů a zpod víček jim vykukovaly zářivé oči s mírným pohledem a uličnickou jiskrou, když si dobíraly své sestry pro nějaké škobrtnutí. Ale běda tomu, kdo by se opovážil na princezny třeba jen křivě podívat. Hned by měl co dělat s pěti bratry.

Jednoho dne se král procházel po tržišti, spokojeně se díval na ten ruch před sebou a kolem sebe. Odpovídal na pozdravy od šlechticů a mírně pokyvoval hlavou, když se mu ukláněli poddaní. Procházel se a pozoroval co je nového a jaké to podivné věci přivážejí cizinci do jeho království. Občas se zastavil a nějakou zajímavou věc si prohlédl. Vtom ale k němu přistoupil jakýsi snědý cizinec. Ukláněl se až k zemi a ukazoval směrem ke stánku s ovocnými stromy. Král vůbec jeho řeči nerozuměl, ale nechal se zlákat cizincovou neodbytností. Když se přiblížili ke stánku, přiběhl k nim nějaký mladík, zřejmě cizincův syn, také se ukláněl a pak začal překládat, co mu otec říkal:

„Buďte zdráv vaše výsosti, přicházíme ze vzdálené země Palestiny a přivážíme světový unikát, vaše výsosti. Pohleďte na tyto stromy. Přistupte, prosím, blíže a nahlédněte sám, že daleká cesta jim nijak neuškodila. Tyto stromy, vaše výsosti, tyto stromy nemají ani ve velikém Babylóně. Hle, jejich plody jsou vzácnější nežli zlato, ba i diamant či perly. Nahlédněte zde na dokonalou stavbu větví, hladkou kůru, dotkněte se jí, vaše výsosti. Vaše výsost jistě hned pozná, že tyto stromy nejsou obyčejné. Zde tento první, jeho plody jsou láska, a zde tento plodí radost, pokoj a trpělivost, nebo tento, vaše výsosti, plodí laskavost a dobrotu. Vedle něho věrnost a ten vzadu, tamten, na něm naleznete plody tichosti a sebeovládání. Kdybyste, vaše výsosti, koupil tyto stromy svým synům. Nebyl by to snad vhodný dar? Dar hodný vás, vaše výsosti, a vaší rodiny, vaše výsosti?“

Králi se cizincova řeč zalíbila a proto ihned rozkázal zaplatit kolik si bude žádat a přivést stromy na hrad. Odpoledne pak zavolal svých pět synů a stromy jim daroval, jak mu poradil cizinec. Princům však neprozradil, co se na kterém stromě má urodit, pouze naznačil, že jejich plody jsou velmi vzácné a nabádal své syny, aby o ně dobře pečovali.

Synové poslechli otce a o zvláštní dar se dobře starali. Stromy byly opravdu ve výborném stavu a rychle zakořenily. Zakrátko na nich vyrašily pupence a rozvily se první květy. Jaro však uplynulo jako voda, po něm i léto a princové na podzim zvědavě očekávali, jaké plody se na jejich stromech urodí. Minulo však září, po něm i říjen a plody nikde. Nakonec stromkům začalo zlátnout listí, přišla zima a princové pochopili, že letos žádné plody nebudou. Druhého roku se vše opakovalo. Na jaře stromy vykvetly a na podzim žádné plody nepřinesly. Po několika letech zůstaly stromy v zahradě jen pro svůj neobvykle krásný květ.

Pak jedou král onemocněl, byl už stár, a nemoc mu dělala starosti. Přestože se zakrátko zase uzdravil, přinutilo jej to přemýšlet o nástupníkovi. V této zemi to nebýval samozřejmě nejstarší, kdo se stal králem, nýbrž ten, kdo byl nejmoudřejší, koho otec vybral. Proto král přemýšlel a nástupnictví mu dělalo velkou starost. Jednoho večera se procházel zahradou a prohlížel vzrostlé stromoví, když tu dostal nápad. Hned neobvykle rychle spěchal domů a svým synům oznámil, že už se rozhodl, kdo bude králem, až on zemře. Synové napjatě čekali, nevěděli, koho asi král vybral. Moudrý král však oznámil věc jinak, než čekali – králem se stane ten syn, kterému jeho strom přinese plody.

A protože žádný z princů netušil, jak přimět svůj strom, aby plodil, rozloučili se s otcem i matkou, objali sestry a vyrazili do světa, hledat radu a pomoc.