Deštivá Malá Fatra (1. díl)
Víte jaký je rozdíl mezi Velkou a Malou Fatrou? No přece Velká Fatra je malá a Malá je velká – alespoň co se rozlohy týče. Ovšem jak nás informuje Slovenská Akadémia Vied, Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra: „Názov vrchu a druhotne sústavy vrchov Fatra je spirantizovanou podobou staršej okluzívnej podoby patra, derivovanej od slovesa patriti pozerať.“ Prostě Fatra znamená výhled a tedy Malá Fatra je malý výhled, protože je nižší. Přesto jsem se na další sólovýpravu vydal právě tam – tentokrát jsem dal přednost rozloze před výškou. Hodlal jsem strávit na horách šestnáct dní bez kontaktu s civilizací a za ten čas už člověk ujde kus cesty – dokonce jsem měl v plánu pokračovat přes růžek Nízkých Tater do neznámých pohoří jižně pod nimi, že na to nedošlo už je však jiná věc.
„Šestnáct dní? A bez kontaktu s civilizací?“ řeknete si, „Jak chce s sebou tahat jídlo?“ Inu jak? Na zádech. Je to ovšem ještě složitější – ve čtyřiceti litrovém batohu. A to téměř polovinu z něho zabral spacák Blizzard od Rock Empire, který podle tabulek má zabírat 46x27 cm a vážit dvě kila – potvora velká. Povedlo se? Ano povedlo! Zabalil jsem vše potřebné. Když jsem to vyprávěl jedněm přátelům, ptali se mě zda snad nepatřím mezi takové blázny, kteří uřezávají kartáček na zuby, aby zabíral méně místa. Omyl! Brát zubní kartáček mě ani nenapadlo.
Asi se již těšíte na popis krás přírody, avšak snad vás příliš neotrávím, pohovořím-li ještě chvíli o svém vybavení, protože mně to přijde docela zajímavé. Klíč spočívá v odpovědi na otázku: „Co je potřebné?“. To ovšem velmi záleží na vašem vybavení, zvláště v oblasti oblečení. Já jsem tentokrát už měl docela fajnové vybavení. Čtyřicetilitrový batoh od Husky se mi rozložil ve švech a zdeformoval se mu zádový systém (že bych ho přetížil?), tak jsem koupil Arete tour 40 od Berghausu. A povím vám, nemůžu si ho vynachválit. Skoro nic neváží, perfektně padne a dodnes vydržel všechno moje přetěžování a nešetrné zacházení bez nejmenší úhony. Investice se vyplatila. Pak zmíněný spacák, který bych vyměnil za menší a lehčí v jakoukoli chvíli, kdy v něm nespím a za nic bych jej nedal, kdykoli jsem uvnitř. Vyspal jsem se v něm, i když kolem byla jinovatka (ale o tom zase jindy). Dále samonafukovací Light karimatku od Rock Empire, která je úžasně maličká, ale prodřela se, takže ráno se probouzím v nepohodlí srovnatelném s klasickou karimatkou. Pak maličký Rocket Pocket vařič od MSR s kartuší 250 od Colemanu schovanou v ešusu, spolu se speciálně tvarovanou hliníkovou lžící. Ještě levnou čelovku a nůž (obojí jsem letos upgradoval). Pak už zbývají jen čtyři mapy dle plánované trasy, pláštěnka na batoh a jeden pár ponožek Pointed a kromě jídla a peněženky je to vše co patřilo do batohu. Zbytek jsem měl na sobě – a také si nemohu stěžovat. Podařilo se vydělat na plakátech, a tak jsem doplnil stávající výbavu. Ve výsledku jsem byl maximálně prodyšný a nepromokavý, což se ukázalo jako zásadní pro úspěch výpravy. Goretexové boty Lagorai od La Sportivy (výborné, tehdy rok staré, nyní po třech letech už po patnácti minutách chůze ve vodě propouští vodu, budu je voskovat) a v nich pár Pointed ponožek. Výše pak bundu a kalhoty Elysian od Berghausu z goretexu ProShell (jediné co mohu vytknout je modrá barva bundy). Pod nimi dvoje trika – krátký rukáv a pulovr – a trenky z vlny merino od Icebreakeru (nepřekonatelně tenké, prodyšné a hřejivé). Na hlavě elastický šátek. Kdo se trochu vyzná pochopil, proč mluvím o svém vybavení jako o fajnovém. Ovšem toto je opravdu vše, co jsem si s sebou na čtrnáctidenní výpravu vzal. Ještě mobil a něco z lékárničky, ale pak už je to vážně vše. Přes rameno jsem nesl pouzdro s fotoaparátem a v něm také bibli a náhradní baterie.
Jen maličko ještě pohovořím o jídle. Zabalit jídlo na dva týdny představuje přece jen problém. Především ve třech oblastech: váha, trvanlivost, pestrost. Zavedené schéma (snídaně: rýže, nebo něco z konzervy, oběd: toustový chleba a salám, večeře: dvě čínské polévky) jsem se pokusil jen modifikovat. Večeře jsem zachoval, protože je to jednoduché, trvanlivé, lehké a syté řešení. U oběda byl problém s trvanlivostí. Vyřešil jsem jej tak, že jsem si vzal osvědčené jídlo na první čtyři dny a dále kilo mouky a marmeládu, kterou jsem z váhových důvodů přendal do plastu. Každé ráno jsem si pak připravil placky z mouky s vodou a obědval je později s marmeládou (potřebný cukr a chuť). Snídaně byly nejhorší. Nalezl jsem řešení v Tescu, kde se prodávaly vakuovaná jídla do mikrovlnky, povětšinou z rýže. Trvanlivost měly dostatečnou i při vyšších teplotách a byly v podobném obalu jako paštikové svačinky (nikoli těžké plechovky). Tím jsem zajistil, požadavek na trvanlivost, objem i pestrost, ovšem váha byla pouze uspokojivá, nikoli ideální jak se dočtete níže. Tato jídla totiž nebyla sušená a tudíž v potřebném množství značně těžká. Na vodu jsem nesl dvě litrové čutory upevněné na bederní pás batohu. A neopominutelná součást každé výpravy – jako rychlý cukr – tentokrát nejen müsli tyčinky, ale také kilogram rozinek. Celou výpravu jsem zaplatil z prospěchového stipendia.
Ve čtvrtek třetího září jsem tedy vyrazil. Vlakem jsem dojel do Vrůtek a pak do Sučan. V Sučanech jsem byl před dvanáctou hodinou. Nasadil jsem ostré tempo směr Turčianská Štiavnička. Z místní Základní školy se právě valil houf dětí, kterým končilo vyučování. A prý: „Strýko kam jdete?“ „Přímo rovně, a pak pořád dál. Do hor.“ povídám. Hned se shlukli a kde že budu spát se vyptávali. Tak jsem pověděl, že nevím, tam kde právě skončím a za dva týdny pojedu domů. No, udělal jsem na ně celkem dojem. Ono šátek na hlavě a čutory u pasu vždycky na děti fungovaly. Popřáli mi štěstí a já jim zamával a brzy se jim ztratil, protože mému tempu nestačily. Pak konečně Štiavnička a les. Měl jsem hlad, ale nechtěl jsem jíst v civilizaci, tak jsem si pospíšil do kopce. Pěkně jsem se zapotil, ale jako vždy, čím jsem byl unavenější, tím jsem šel rychleji, abych už tam byl. Když jsem vystoupal na hřeben (spíše hřebínek), ihned jsem se posadil a s chutí poobědval. Vyfotil jsem pohled zpět na Sučany a už se pakoval pryč, stále jsem se totiž necítil jako v horách. Malý kousek jsem stoupal po hřebeni, ale rychle jsem to stočil zase dolů, abych se dostal na ten vedlejší. Tak už to v horách chodí. Nahoru, dolů, nahoru …
Pod strmým kopcem dolů mě měla čekat studánka, avšak dříve se mi náhle otevřelo kulaté údolí s malou loučkou obklopenou starými smrky. Hřebeny sahaly do výše a statné stromy jim ukazovaly směr. Kolem lesy a lesy a jejich šum s hlasy života. Vyběhl jsem do trávy a i ona byla vysoká, divoká a nespoutaná. Cítil jsem se tak maličký. Nebyl to však nepříjemný pocit. Já drobný tvor uprostřed divočiny dávných lesů. Tolik volný, tak sám. Co to je?! Ten zvuk! Projetou cestou se blížil rachotící traktor. Jak já ho neměl rád! Schoval jsem se za strom, abych ho neviděl. Drkotavě projel a když už se jeho zvuk vzdaloval, začal jsem hledat studánku. Podle mapy. Došel jsem na správné místo, kde ovšem žádná voda nebyla. Pětkrát jsem zkontroloval, zda jsem opravdu zde a obhlédl okolí. Studánka nikde. To však vůbec nevadilo, protože byla o nějakých pět set metrů dál. Tvůrci map se s přesností nijak netrápili (což se mnohokrát potvrdilo), zřejmě jsem rozmazlený KČT u nás. Studánka byla tak čistá, že mi zprvu připadala prázdná, avšak byla hluboká a chutná.
Byl čas opět vystoupat vzhůru. Na neznačený hřeben, který se připojoval na hlavní hřeben Fatry, po kterém vedla červená. Nikoli přímo a spíše přibližně, než přesně jsem se blížil k prvnímu vrcholu. Vlastně můj cíl byl až hlavní hřeben, kterého jsem nemohl dosáhnout ještě téhož dne, tak jsem si chodil jak se mi zlíbilo. A zlíbilo se mi častěji po vrstevnici, protože batoh se nechutně pronesl. Zčerstva byl nechutně těžký a jediné co mě utěšovalo, bylo, že s každým jídlem bude lehčí a lehčí. Uplynuly tři hodiny od oběda, bylo tedy kolem čtvrté hodiny a já dorazil po jakési vyšlapané pěšině k malé vyhlídce. Nebyla extra zvláštní, ale hezká čnící skalka byla dobrou záminkou k delší zastávce. Litoval jsem, že jsem batoh nezvážil, alespoň bych mohl později (například v tomto cestopisu) machrovat, kolik jsem unesl. Obloha zprvu zatažená se vyjasnila a bylo velmi příjemně. Jakmile jsem položil batoh, byl jsem plný energie – vždyť je první den – a Fatranský les má hluboké kouzlo. Pokud jej neznáte mohli byste si představovat Tatranskou smrkovou monokulturu, avšak tu zde nehledejte. Fatranský hvozd je smíšený, voní historií a je plný tajemství. Ukrývá stromy bizardních tvarů a nikdy vás nepřestane překvapovat mnohočetností variabilních zákoutí. Umí být hustý a nebezpečný i slunečný a přívětivý. Není cítit lidmi a je starodávný.
Začal jsem uvažovat kam teď vlastně půjdu. Nechtělo se mi moc daleko, ale zároveň jsem měl příliš mnoho času. V okolí bylo značeno množství seníků a já se rozhodl zkusit je najít a strávit zbytek dne u nich. Posilnil jsem se rozinkami a chladnou vodou a vyrazil. Zhruba po vrstevnici a trochu vzhůru. Došel jsem na cestu, která by měla vést k seníkům. Protože se stáčela dolů a já rozhodně nechtěl v případě neúspěchu stoupat znovu nahoru s plným batohem, nechal jsem ho u cesty a vydal se obhlédnout terén nalehko. Cítil jsem se jako ptáče. Tak lehoučký, až jsem si místy popoběhl. Za zatáčkou se otevřela očekávaná mýtina. Seníky však nikde nebyly vidět. S ohledem na přesnost mapy jsem prohlížel široké okolí a objevil jsem opuštěnou chatu. Byla zamčená a stejně jsem ji nemínil navštívit. Nyní jsem ocenil nápad nechat batoh nahoře. Vrátil jsem se pro něho a pokračoval vrstevnicí dál. Kousek jsem prošel po cestě, neklesal jsem s ní však dolů, ale držel se při horním kraji lesního porostu. Mýtin tu bylo více a konec jedné z nich mě dovedl k asi dvacet metrů širokému pásu vytěžených stromů. Svah tu byl rozrytý a zůstalo jen pár mladých stromů a pokroucených tlustých větví. Svislý pruh však byl přímou pozvánkou vzhůru. Byl hozenou rukavicí, kterou jsem zvedl. Začal jsem stoupat kolmo vzhůru. Svah nešetřil sklonem, ale když už jsem vyrazil, držel jsem směr i tempo. Jen jednou jsem se zastavil abych se napil a posilnil rozinkami, než jsem nad sebou uviděl skálu. Což mohlo znamenat jediné. Blížím se k hřebeni a prvnímu vrcholu. Když jsem nyní viděl cíl, nezastavil jsem se a naopak zrychloval, dokud jsem neshodil své závaží pod kolnou stěnou skály. Sotva jsem se vydýchal, zkoumal jsem podle mapy, kde se nacházím a odpověď byla celkem jednoznačná: Prieložnica. Vyskočil jsem na skálu a stoupal vzhůru mezi kameny. Hledal jsem ten nejvyšší. Byl nedaleko, hustě obklíčený pokroucenými borovicemi. V jednom místě však ve skále zela puklina a dokonce zde byl zapuštěný řetěz. Ani nebyl nutný. Skrz nízkou borovici jsem vyfotografoval první výhled na krajinu krytou blížícím se večerem s teplým světlem. Pak už jsem se vynořil nad korunami stromů a mohl obdivovat vrchol. Byl zalitý sluncem a na stromě byla návštěvní kniha a vyřezávaná deska. U ní jméno vrcholu: Brložnica. Trochu mě to zarazilo. Kde tedy vlastně jsem. Zkoumal jsem mapu a tvar okolních kopců. Nebylo by to poprvé co jsem skončil jinde, než jsem se domníval. Avšak nakonec jsem stejně usoudil, že mezi Prieložnici a Brložnici mohu položit rovnítko, což se později potvrdilo.
Večer se kvapem blížil, tak jsem zanechal pozorování krás krajiny a jal se připravit místo ke spánku. Přestože se nezdálo pravděpodobné, že by noc přinesla déšť – poučen z Rychlebských hor s oběma bratry – jsem vše uchystal tak, aby mě nezastihl nepřipraveného. Moudré to opatření. V závětří pod skálou bylo přívětivé teplo. Až překvapivé. Skála hřála a měkké listí izolovalo blížící se chlad. Stále jen v krátkém rukávu jsem usedl k první večeři ve Fatře. Voda na vařiči vřela a rychle ohřála dva balíky čínské polévky, z které jsem však nechal vypařit vodu, takže jsem večeřel jen nudle. Doma bych si nepochutnal, ale na horách má člověk jinou chuť k jídlu. Když jsem dojedl, ani se mi nechtělo už jít spát. Sice se rychle šeřilo, ale teplo zůstávalo. Zmocnil se mě opojný pocit svobody. Okolní příroda a vyhlídka na mnoho dalších dní mě plnila vděčností. Zvláštní, jak na horách má často člověk pocit, že dělá tu nejpřirozenější a nejdůležitější věc na světě. Tady se může opravdu odpočívat. Nakonec jsem přece jen ulehl. Zítra budu potřebovat mnoho síly.
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Znáte takovou dětskou říkanku, ve které žába říká: „co bych lezla pod lopuší, já mám radost, jen ať prší“? Tak ta vůbec není pravdivá. Alespoň pokud mluvíme o Velkofatranských žábách. Uprostřed noci jsem se probudil. Na plachtu nade mnou ťukaly lehké kapky deště, které se zakrátko proměnily v trvalé bušení. Pro jistotou jsem nahmatal čelovku, abych zkontroloval, zda je vše potřebné v suchu. U mých nohou se zalesklo několik světélek. Posadil jsem se, abych je prozkoumal. Vzbudily mou zvědavost. A tam, u mých nohou, seděla celá žabí rodinka a otráveně na mě hleděla. Nevím zda více rozladěna světlem, či deštěm. Krčily se tam a tvářili jako lidé, kterým déšť přerušil příjemnou nedělní vycházku. Zprvu jsem je chtěl vyhnat. Na zakleté princezny jich bylo trochu mnoho a spát s žábami se mi nechtělo, ale nakonec jsem je tam nechal. Nikoli z lásky k jejich druhu, ale odhánět je bylo příliš složité. Znovu jsem usínal s myšlenkou na výše zmíněnou říkanku. To je hrůza jak obelhávají důvěřivé děti! A já jim ve svých jedenadvaceti stále věřil.
Ráno tam už žáby nebyly. Nepočítám-li více světla, byla to jediná změna, která se udála. Déšť zůstal. Nechtělo se mi ven ze spacáku. Uvnitř bylo příjemné teplo a okolo mokrá zima. Přečetl jsem si z bible. Pak jsem stále ve spacáku ohřál snídani. Posnídal. A stále pršelo. Kolem desáté jsem usoudil, že lepší už to nebude. Oblékl jsem se. Zůstávaje pod plachtou opatrně sbalil spacák, aby mi nenamokl, což by byla značná nepříjemnost. Pak jsem uložil i všechny ostatní věci. Oblékl batoh do pláštěnky a vylezl zpod plachty. Z nedostatku pohybu se do mě pustila zima. Po sbalení plachty jsem odhalil zásadní systémový nedostatek. Nikoli, neudělal jsem začátečnickou chybu, že bych plachtu nosil uvnitř batohu. Měl jsem na ní místo z boku. Připevnil jsem ji tam a přetáhl přes ní opět pláštěnku. Ne, že by to potřebovala, ale jinak by pláštěnka těžko držela. Z mokré plachty však začala stékat voda. Kapala dovnitř pláštěnky a držela se v jejím spodním místě přitisknutá na batoh. Právě v místě nad kterým byl spacák. Strávil jsem nějaký čas zajišťováním tohoto nedostatku. Podařilo se. Pak jsem konečně byl připraven vyrazit. Obcházel jsem právě vrchol Brložnice, když jsem mezi stromy zahlédl oblaka mlhy. Valila se do údolí, rozlévala se po horách a tvořila šlehačkové kopce. Vždycky jsem si přál vidět mlhu shora! Odhodil jsem batoh a s fotoaparátem vyšplhal na vrcholek. Ach ta nádhera a divokost. Nenásilně, ale nezastavitelně se oblaka drala do údolí mezi kopci. Kam jsem se podíval, tam bílé rozpínavé tajemství pohlcovalo vše, co nebylo příliš vysoké. Přicházelo z údolí mezi Velkou a Malou Fatrou a hnalo se dál, vzhůru, za mnou. Ani jsem se nestačil otáčet s fotoaparátem. Nemohl jsem se té scenerie nabažit. Celý Martin se ztrácel mezi oblaky. Shora vše rámovala šedá obloha s vytrvalým deštěm, ale teplá zem zásobovala tu hmotu stále novým přívalem. Jemný větřík ji sestavoval do proměnlivých obrazců a podle libosti skrýval, či ukazoval lesy, skály, mýtiny i lidská obydlí. Celá mlha brala dech svým rozsahem a tvořivou neústupností. Byl bych tak stál celou věčnost, kdyby se do mě nepustily mrazivé zuby chladu.
)
)
)
)
)
)
)
)
Musel jsem odejít. U tu Fatranský les znovu odhalil své kouzlo. Smíšený a starý porost ukazoval svou přírodní divokost a krásu. Neuvěřitelné tvary stromů se snoubily s vodou okrajkovanými listy a jehlicemi s kapkami velkými jako perly. Za nimi se místy ukazoval postup dravé mlhy. Tak jsem šel dál. Pohyb mě zahřál a cítil jsem se celkem dobře. Přímo z hřebene mě přimělo odbočit husté smrkové mlází. Nelitoval jsem toho. Odbočení mě zavedlo na kouzelnou louku. Až váhám co vylíčit dříve. Vytrvalý déšť operlil vysokou trávu, ostružiní, bodláčí i šípkovou růži. S každým krokem se těžké perleťové kuličky převrátily a rozstříkly na konci své cesty dolů. Při pádu vysílaly barevné odlesky. A celá louka jimi byla naplněna kam až oko dohlédlo. Nejen rostliny však byly takto obohaceny. Po louce byly nastraženy důmyslné a silné pasti. Pavoučí sítě. Nikdy předtím jsem neviděl tak silné. Dokonce jsem cítil i přes kalhoty, jak se přetrhávají, když jsem jimi prošel. Obdivoval jsem se jim. Pak jsem ale vzhlédl k horám. Bílá oblaka mě dostihla. Nepohltila mě však do své bílé slepoty, na to jsem byl příliš vysoko. Zůstala pode mnou, kde schovávala celé hory do svého náručí. Jen ty nejvyšší hřebeny ji řezaly svou stálostí. Avšak i nad nimi nakonec zvítězila. Blížila se, přelévala mraky a obestírala zem.
)
)
)
)
)
)
)
)
Prošel jsem loukou a začal stoupat do kopce. Když jsem se probral z opojení, uvědomil jsem si, že nutně musím doplnit vodu. Což je samozřejmě na hřebeni problém. Stále pršelo, takže vody bylo všude mnoho, ale nikoli ve stavu vhodném k pití. Stočil jsem to tedy z hřebene k jihu. Chvilku se mnoho nezměnilo. Pak byl svah prudší a prudší. Zarostlý a bahnitý kopec náhle klesal v prudkém srázu. Ten jsem ještě překonal, ale pak se mi do cesty postavila kolmá skála. Asi deset metrů pode mnou jsem už viděl očekávanou cestu. Co teď? Nezbývalo než se vracet, a vracet, až dokud skála neskončila a já mohl seběhnout k cestě. Konečně. O kus dál ji mělo křižovat několik pramenů. Zdroj vody. Šel jsem projetou cestou a bylo mi trochu líto, že jsem přišel o výhled. Mlha mne však nenechala dlouho čekal, nýbrž chvatně mě dostihla a pohltila. Nebyla příliš hustá a vytrvalý déšť do ní prostřeloval díry. První pramen jsem pokládal za neuspokojivě zabahněný. Druhý na tom nebyl o mnoho lépe, ale řekl jsem si, že co, však je to přírodní. Čerstvá dešťová voda nebyla nijak zvláště chutná, ale pít se dala. Trochu jsem se napil, ale v hrdle to nepříjemně studilo, tak jsem to nepřeháněl. Za zatáčkou jsem se posadil na batoh (zima a mokro) a poobědval. Už byl čas. Zatím hřeben nade mnou stoupal vzhůru, takže jsem se ocitl vůči němu značně nízko. Skoro jsem měl pocit, že mi za ten čas oběda utekl. Nechtělo se mi zatím šplhat přímo, tak jsem ještě kus pokračoval. Bez batohu bych nebyl váhal stoupat kolmo, ale ten představoval nezanedbatelnou zátěž. Zvláště při cestě vzhůru. Po druhé hodině odpolední jsem za zatáčkou spatřil stoupat hlavní hřeben. Už nebylo vyhnutí. Jen nakrátko jsem se zdržel v posedu, abych v suchu odpočinul a posilnil se müsli tyčinkou a rozinkami. Vyfotografoval jsem svah, po kterém tahali pokácené kmeny, abych později věděl, kudy jsem stoupal. Krok za krokem. Rozbahněná cesta byla nepříjemná a strmá. Batoh tížil. Ale stoupal jsem přímo vzhůru. Rád bych řekl: a netrvalo dlouho... ale nebyla by to pravda. Trvalo to dlouho. Přes hodinu jsem tak stoupal. Cíl se zdál s každým kouskem na dosah, a tak jsem zrychloval a zrychloval, abych už byl na hřebeni. Zpotil jsem se a zadýchal, ale tempo udržel. Když jsem konečně spatřil červenou turistickou, téměř jsem k ní doběhl. Stál jsem v sedle za Klakem. Měl jsem sto chutí odhodit batoh okamžitě, ale ještě zbýval malý kopeček. Opravdu nebyl příliš prudký a za mou trpělivost a vytrvalost mě čekala odměna. Výhled do údolí na na plazící se pláty mlhy. Zvláště se mi zalíbila tenká vrstva, která ležela nad vším ostatním přibližně ve výšce vrcholků hor. Zůstal jsem stát a fotit.
)
)
)
)
Na místě jsem pobyl sotva deset minut a už se do mě začala zakusovat zima svými ostrými zuby. Neustále jemně, ale vytrvale pršelo a foukal vítr. Zkrátka žádné léto. Co naplat – cesta volá. A uměla to vskutku lákavě. Jarabiná dělala čest svému jménu a okrášlila tak šedou krajinu svou jasnou červení. Kolem vyrostly vysoké kapradiny, které téměř zahalily cestu. Prodíral se jimi a znovu jsem se nechal pohltit divokostí přírody. Byla tak zelená a náhle z ní trčel suchý strom. Zde začaly převažovat smrky. Kapradí mi dosahovalo často po ramena, a pak zase klesalo níže. Po dvou hodinách cesty zde začala spodní polovina kalhot propouštět vlhkost. Nejednalo se o nic vážného. Když jsem se zastavil, za pět minut ji mé vlastní teplo vysušilo, spíše jsem se začal obávat že protečou i boty. Bylo kolem páté hodiny a já začal uvažovat o noclehu. Zde v kapradí a u nízkých stromů k tomu nebyl vhodný prostor. Navíc řádně začalo foukat. Studoval jsem mapu, abych vyhlédl nejvhodnější řešení. Docela se mi zamlouval jeden z bočních hřebenů za Jarabinou. Bylo to sice mnohem blíže, než jsem původně myslel dojít, ale s tím jsem se netrápil. Copak na tom záleží? Jsem svobodný a volný. Nic mě nezdržuje, nic mě nezastaví, nic mi nepřekáží, kromě deště, větru, zimy, terénu, batohu, vlastních sil … A tak jsem s dobrou náladou, ale těšíce se na závětří a trochu tepla, klesal z Jarabiné. A tu náhle co to nevidím. V sedle se rozevírá malá loučka a u ní ohniště – beznadějně vyplavené. Za ním ovšem cesta do hustého smrčí, a tam, tři krásné plošiny. Jistě nebudu první, kdo si na místním jehličí ustele. Ale pravděpodobně budu první, kdo tak učiní na mokrém, za deště, větru a jen pod plachtu. To je legrace. No vlastně jak se to vezme. Pečlivě jsem upevnil plachtu, tak, aby mě voda nevyplavila a abych pod ní měl co největší prostor. A zatím se do mě pustila zima. Oprašuji své tábornické znalosti (ne, břízu opravdu nehledám, nepomohla by). Využívám hustého smrčí vysokých stromů a dole těsně u kmenů ulamuji uschlé větvičky. Snad se mi je podaří zapálit. V rukou se zdají suché, ale nejsou. Chytne sotva jedna větvička. Oheň nestíhá vysoušet vlhkost nad sebou. Jen jsem roztavil zapalovač. Doufám, že ve druhém mi nedojde plyn. Vzdávám tedy své úsilí a zalézám do spacáku a připravuji večeři. Dvojitou porci čínské polévky bez vody a koření – takže vlastně nudle. Dobrou chuť. A dobrou noc.
)
)
)
)
To ráno! Krásné tvořivé a proměnlivé obláčky, které jsem včera pozoroval pod sebou vystoupily vzhůru a stala se z nich jednolitá vrstva mlhy. Šedobílo zahalilo les a dýchalo lezavým chladem. A jako by toho nebylo málo, déšť neustával. Nasnídal jsem se ve spacáku a vůbec se mi nechtělo ven. Z kořenů vyvráceného stromu kapala voda. Stále jsem nahlížel do mapy a kolísal mezi cestou dobyvatelskou a ústupovou. Okolí se jakoby tlačilo do mysli. Toto ráno byl jeden z psychicky nejnáročnějších okamžiků. Zima, vlhko a šero není dobrá kombinace pro pozitivní myšlenky. Což teprve, když jsem musel ven. Boty byly ledové, všude mokro. Stále znovu: vítr, polotma a déšť. Musel jsem být značně obezřetný, když jsem vše balil. Kapky mi bušily do kapuce, ruce mrzly, stékala po nich voda. Spacák nesmí zmoknout. Vše okolo je ale promáčené. Když uléháte na suchém a vstáváte za deště, je tento úkol nesnadný, ale možný. Co však když na mokru uléháte a taktéž vstáváte? Téměř nemožný. Spacák byl na několika místech lehce navlhlý, ale svůj úkol jsem splnil dobře. Vše bylo v batohu, batoh v pláštěnce a zbývala už jen plachta. Stále jsem uvažoval co dál. Nehodlal jsem se vzdát nijak snadno. Zatím jsem chtěl pokračovat, ale v jednom jsem měl jasno: další takové ráno již nechci. Abych nemusel sestupovat do údolí – hrozilo, že bych pak už nevystoupal – jsem nasbíral za pomoci plachty dešťovou vodu. Pokud jste slyšeli, že samotná dešťová voda chutná bídně, pak vězte, že je to pravda.
Mám se pořád opakovat? Jak dlouho bych musel psát: mlha, mokro, zima, déšť, šero, voda, vítr, chlad, vlhkost, bílá houština? Kapky stékaly ze všeho, čeho se člověk dotkl. Pod nohama čvachtalo, z vysoké trávy po kalhotách stékaly potoky vody. Déšť studil za krkem, kde se bunda přitiskla k tělu. Z kapuce stále stékala voda. Jakmile jsem se jí dotkl, začala téci do rukávu. Oči obestírala nehybná mlha a stromy se v ní kroutily a vystupovaly z ní jako živí tvorové. Nemohl jsem se zastavit, abych si odpočinul, protože se do mě ihned pustila zima. S těžkým batohem jsem tak pokračoval dál a dál a stále častěji se vracela myšlenka na úprk. Nahlížel jsem do mapy a hledal únikové cesty. Tak jsem před jedenáctou hodinou dorazil na Malý Lysec. Výhled, který se mi naskytl můžete vidět níže: mlha, mlha, mlha.
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Tehdy jsem, s myšlenkou na další noc, vzdal pokračování po hřebeni a zahnul níže po modré. Doufal jsem, že potkám nějaký seník, či jako úplně nouzová možnost na konci cesty zůstávala turistická chata. Vykročil jsem cestou, která se pomalu skláněla dolů. Šlo se snadno, tak jsem na okamžik zaváhal, zda jsem se nerozhodl příliš ukvapeně, ale pak jsem v klidu pokračoval dál. Po půl hodině jsem vykročil z lesa na palouček a naskytl se mi nečekaný pohled. Mlha zmizela a tvořila již jen mračna nad mou hlavou a po strmých svazích kopců se ke mně dokonce blížilo jasné a zářivé sluneční světlo. Jakou já jsem měl z něho radost. Déšť již delší dobu váhal, co má vlastně udělat a nyní po nekonečné době ustal. Rozběhl jsem se mokrou loukou vstříc krásným paprskům. Zasáhly mě s plnou silou. Tedy byly slabé a jejich teplo jsem ani nepocítil, ale i v duši se hned rozjasnilo. Zdálo se, že i okolní les se raduje, jak jej nesmělý příslib slunka hladí po větvích. Skoro jsem měl chuť již neklesat níže. Ale zima zůstala a já pokračoval. Modrou značku jsem cestou ztratil, a tak jsem to švihnul loukou přímo dolů k nějaké opuštěné chatě. Prošel jsem kolem ní a strmým srázem sestoupal k potoku. Na jeho druhé straně už byla široká, traktorem projetá cesta, která směřovala k civilizaci. Váhavě jsem se vydal po ní a zvažoval co budu dělat nyní. Záchranou se mi stal seník stojící u cesty. Na kládách ležících u něho jsem vyložil karimatku a spacák v naději, že se usuší. Nebylo nijak zvlášť teplo a přímé slunko se docela vytratilo, ale zde dole foukal mírný neagresivní větřík. Sedl jsem si do dveří seníku a začal číst knihu o Paulu Tillichovi, kterou jsem přibalil – příprava na bakalářskou práci. Počasí mě však nenechalo se začíst. Po pár stránkách začalo opět pršet. Rychle jsem se stáhl pod střechu a zbytek dne strávil uvnitř a okolo seníku. Četl jsem, přemýšlel a plánoval. Co bude dál? Vyrazil jsem s úmyslem strávit na horách sám šestnáct dní. Právě končí třetí den. Tehdy jsem se rozhodl, že zůstanu nejméně týden. To rozhodnutí mi dodalo cíl a tím pádem i energii. Už jsem nezvažoval zda se vrátit. Přemýšlel jsem nad tím jak zůstat. A to bylo dobré.
)
)
)
)
© Famiso 2009 a 2011
Fotografie můžete šířit bez omezení | foceno: Konica Minolta Dimage Z10