Cestopisy

Útěk na Fatru

Bylo 10. 10. 2010, neděle a já jako obvykle ráno šel do modlitebny (protestantského kostela) na Bohoslužbu. Škola už byla dávno v plném proudu. I vysokoškolské prázdniny dávno za mnou. Tentokrát jsem nepodnikl žádnou sólovýpravu, nebyl čas. Celá moje rodina se o prázdninách stěhovala téměř na druhý konec republiky a já zůstával na studia. Celý ten den jsem nic netušil. Vše změnila až večer jedna SMS. Psalo se v ní, že v tomto týdnu odpadají semináře jednoho z vyučujících. To byla návnada. Sedl jsem k počítači a procházel rozvrh. Zjistil jsem, že mám jedinečnou šanci vypadnout. Při troše drzosti se ostatní předměty dají vybulat. Bylo jasné, že teď a nebo nikdy. I kdyby se ještě naskytla příležitost, bude již zima. Ovšem v pátek již musím být zase ve škole, což znamená vyrazit co nejdříve, nejlépe okamžitě. Věřte mi, že kdyby to bylo jen trochu možné, odjel bych ještě tu neděli večer. Jenže bylo tu několik překážek. Za prvé mi scházelo vybavení do chladnějších podmínek. Kdo četl předcházející cestopis se seznamem vybavení (a vyzná se v cenách), možná mi nebude věřit, že nejsem zrovna při penězích. Chyběla mi jakákoli mikina, která by byla prodyšná (rozuměj: nebyla od Vietnamců) a zrovna tak nějaké spodní kalhoty pod gore-tex. A pak jsem musel řešit, jak to zaplatit. Práce nebyla, s plakáty si všichni vzpomenou až kolem vánoc, abych získal pár stovek. Mám nějaké peníze od babičky, ale ty jsou na studium. Výhoda, můžu nakupovat na dluh. Tak ještě týž den večer jsem vše podrobně naplánoval. Prošel katalogy outdoorových obchodů a vybral kalhoty a mikinu. Vyhledal jsem spojení, kterým se dostanu nejblíže k salaši ve Vrátné dolině Malé Fatry, ve které jsem trávil pár dní před rokem. Letos mám ovšem novinku. GPS navigaci Etrex H – takže bez map, ale zato s šipkou. Je s ní zábava! Na google mapách jsem našel salaš a naťukal její souřadnice do GPSky. Přijdu k ní každopádně za tmy. Na facebook jsem pak hodil odkaz na mapu s šipkou na salaš a komentářem: „Kdybyste mě hledali, tak jsem tady.“ Brácha to určitě najde. Pak jsem rozvrhl zítřejší akční plán. Toho jsem se následujícího dne držel a alespoň rámcově dodržel.

Bylo tedy pondělí, sedm hodin a patnáct minut, když mi zazvonil mobil budíkem Narnijskou ukolébavku od pana Tumnuse. Převlékl jsem se, nasnídal, připravil batoh a do něho knihy a zkontroloval, že mám kreditku. V 7:58 jsem odjel vlakem do Ostravy. Vystoupil jsem na Stodolní a šel do knihovny. Kurnikšopamravenečekdoprčictojealečurbes: ona otvírá až v devět. No nic, běžím do Hudy. To si ze mě děláte srandu, to všichni ostraváci v půl deváté chrápou? V Hudy taky nic. Tak jdu zase zpět do knihovny, protože je dál od vlaku. Čekám do devíti. Jakmile otevřou vracím knihy a hlavně vyzvedávám tu, kterou by mi zase odnesli, zatímco bych byl na horách. Pak tedy ho Hudy. Jsou ještě slevy, což je výhoda – kalhoty z Merina od Icebreakeru už mají jen jedny, tak se nemusím rozhodovat, navíc jsou o 30% levnější. Mikinu taky mají jen Powershellku od Milletu, ale jen v modré, zelená už není. Já umělou modrou moc nemusím a to už mám modrou bundu. Kdepak! Jedu do Havířova. Jdu na nádraží Střed, protože tam mohu platit za jízdenky kartou. Kupuji zpáteční do Martina. Kašlu na Ostravské Tesco a jedu hned do Havířova. Jak já to stihnu? V Havířově vyskočím z vlaku a běžím do Tesca hned vedle nakoupit jídlo. Z Tesca vycházím v 10:45 a už se bojím, že nestíhám. Kašlu na bus, pěšky budu v centru za patnáct minut mým tempem. Kolem jedenácté vstupuji do Havířovského Hudy. Powershellku mají, ale taky jen v modré. Beru ji tedy. Však na barvě zas tak moc nezáleží, přesvědčuji sám sebe.

Autobus domů jede až za dvacet minut! Pěšky bych šel půl hodiny. To si moc nepomůžu. Chodím dokola po zastávce a vypočítávám, co ještě potřebuji. Po dvanácté jsem konečně doma. Dávám vařit vodu a zatím cpu spacák do batohu. Házím do vody rýži. Do batohu cpu jídlo a zkouším si nové oblečení. Sedí dobře. Přidávám k rýži párek. Přepočítávám peníze. Hm, kde seženu ty tři tisíce, to fakt nevím. Párky praskají. Krájím je na kolečka, vysypávám rýži ze sáčku, přidám kečup a mám zrychlenou verzi rizota. Škoda, že si už nestihnu zaběhnout půjčit foťák. Bude mi chybět. Umývám nádobí – taková hromada, proč jsem to už neměl hotové? Oblékám se, běhám po baráku a kontroluji zda je vše ok. Vypínám kotel. Zamykám dům a spěchám na vlak. Ve 13:44 odjíždím. Při přesedání v Českém Těšíně koukám váhavě na otevřenou směnárnu. Mám? Ale ne, nebudu tam za nic utrácet.

Cesta hezky ubíhala. Do Martina jsem dorazil včas, dokonce i našel autobusové nádraží a čekal na bus. Autobus přijel, lidé nastupovali. Napadlo vás, že něco není v pořádku? Mě až teď. Chytil jsem se za hlavu. Na to, co jsem si v duchu řekl by nestačily dva řádky. Čím to hodlám zaplatit, když nemám eura? Kdybych si alespoň vzpomněl dříve! No, za zkoušku nic nedám: „Mohu zaplatit českýma?“ ptám se řidiče. Ten mě posílá zdarma do autobusu. Mám docela štěstí. A jak se dostanu zpět, to se bude řešit potom. Po šesté vystupuji ve vesničce pod horama (napsal bych jméno, ale nepamatuji se a tady ve vlaku to nezjistím). Je to Blatnica. Čeká mě několikahodinová cesta k salaši. A teď se bude stmívat ještě před sedmou. Vydávám se po žluté a zakrátko jsem v údolí. Sláva jsem mezi horami. Ovšem v lese? Jak bych mohl být v lese, když jdu po zpevněné cestě. Tak buď jsem v lese, nebo na cestě, obojí nejde. A navíc, pamatujete na tu zajímavou cestu co vede ve svahu po vrstevnici? Ta co mě tenkrát zachránila. Odkud asi vede? A kam? Půjde se na ní napojit odtud? Kousek dál šplhá do severního hřebene odbočka ke zřícenině hradu. Využívám ji, abych se dostal výše. Procházím kolem hradu a již je značné šero. Zatím ale nesvítím. Cesta tam končí, ale já pokračuji po stoupajícím hřebeni kousek dál. Zatím jsem stále příliš nízko, cesta byla výše. Po dalších metrech konečně nějakou cestu potkávám. Ale jak mám vědět jestli je to ona. Na cestu moc nevidím, ale zapínat čelovku se mi nechce, to už bych pak viděl jenom kam dosvítí a okolo vůbec nic. Není až tak výkonná. Jdu po zmíněné cestě, ale nějak divně se klikatí. Je docela široká, ale není rovná. Jenže co já vím, jak vypadá ta moje tady. Já jí znám o několik kilometrů dál. Jdu po ní a ona náhle klesá a já se ocitám na rozcestí. Ta moje se napojila na jakousi jinou, která se na jedné straně vrací zpět a na druhé straně sice pokračuje správným směrem, ale dolů. Jdi radši dolů. Cesta zklamala. Po asi sto metrech se v serpentině otáčí a vrací se na západ. Je tma. Zapínám čelovku a vzdávám snahu o hledání cesty. Klesám po spádnici dolů, což zde není ani po tmě tak docela nemožné. Vlastně je to docela fajn. Dostávám se zpět na žlutou, asi dva kilometry za odbočkou k hradu a asi o hodinu později. No co, zas tolik se nestalo. Pokračuji dál.

Po zhruba dvou hodinách se dostávám na známé místo. Vpravo zde odbočuje krásná, útulná Dedošová dolinka, kterou jsem loni navštívil. A nyní vím ještě něco, co jsem předtím netušil. Je zde keška (schránka hry geocaching). Teď už je stejně jedno, kdy přijdu k salaši, tak se rozhoduji zkusit ji najít. Zapínám GPSku. Ovšem jsem v úzké dolině mezi skalami. Signál chytá obtížně. Měla by však být snad vůbec nejcitlivější a nejpřesnější z běžně dostupných GPS. Tak ať se ukáže. Do půl minuty má pět satelitů a už ukazuje směr. Hodná holka. No tohle, ale žene mě asi tři metry do svahu za potok. Je dost široký. To by mě vážně zajímalo, jak se všichni dostávali na druhou stranu. Pokud si pamatuji, v komentářích o tom nic nebylo. Přeskočit nemám šanci. Most nikde. Padlý strom také ne. Ale podívejme, co to je támhle? Strom, který se naklání z druhého břehu přes vodu. Odtud bych na něho mohl dosáhnout. A taky, že jo. Konečky prstů. Takže hop. Chytit se kmene, rozhoupat a skok, přes potok. A jsem na druhé straně. A teď k tomu místu. Keška má být někde tak, že je třeba natahovat ruku. Šipka mě vede neohroženě zpět, vzdálenost se krátí a jsem na nula metrech. Uprostřed mladého křoví. Ne vždy je umístění přesné, takže nejpravděpodobnější úkryt bude nedaleký tlustý strom. Hledám na něm dutinu, nebo něco. Je perfektně hladký. Pak je tu hromada kamenů a pařez. Kde nic tu nic. Ta skála tu je už přes dvacet metrů daleko. Tak nepřesnou keš jsem ještě neměl, ale jsme v horách. Kdo ví jak to autor zaměřoval. Prohledávám skálu, ale oni v ní ani nejsou dutiny. No tohle! Kde je? Mělo to být snadné. Už po kolikáté mě GPS dovádí na stejné místo. Zkusím ji restartovat. Poodejdu a znovu se přibližuji. Stále ukazuje tam. Zbývá 0,78 metrů a najednou hop. Šipka se otočí a zbývá 6 metrů a prý mám jít zpět přes potok ke skále u cesty. AHA! Tak proto nikdo nepsal o lezení přes potok. Takže k šikmému kmeni, rozhoupat a zpět. Uf, s batohem na zádech bych tam už letěl, takto jsem to ustál. A hurá ke skále. Šipka ukazuje vytrvale na jedno místo. Ty potvoro, já ti ukážu! Takhle mě tu honit. Šipka ukazuje do holé stěny, ale asi půl metru nad mou zdviženou rukou je malá římsa. To si ze mě děláte srandu?! Obcházím skálu pět metrů tam a zpět, ale jiné místo nenacházím. Pro jistotu opakovaně restartuji GPS i na otevřenějším prostoru. Stále ukazuje stejné místo. Uvažuji proč o ní lidé psali jako o snadné. Římsa je nad převisem, takže šplhat nemám po mokré skále šanci. Myslím, že ani horolezec by neměl. Napadá mě ale, že se zde vyskytují hlavně cyklisté, asi si stoupli na kolo. Jenže to já nemám. Vhodné kameny nikde. Jestli je tam keš, tak jistě nejsem první, kdo se tam drápe, tak jak se tam ostatní dostali? Kus dál nacházím dřevěné kůly. To by mohlo být ono. Ale ani s nimi nedosáhnu na římsu. Jen na kraj. To kvůli převisu. Hledám, jestli by se k němu nedalo dostat po skále odněkud z boku. Ale to by bylo moc sebevražedné i na mě. Tak tohle vážně nechápu. Po třičtvrtěhodině hledání to vzdávám. Když odcházím, po deseti metrech upoutá mou pozornost zahnutá dutina přibližně ve výšce pasu. Na to sice nepotřebuji dlouhé ruce, ale jestli to tam bude … ! Sahám tam a MÁM ji. Docela snadno. Házím GPS do roští (na skálu ne, ještě se mi rozbije). To má za to! Takhle mě tahat za nos. Zapíši se do logbooku a vracím schránku na své místo.

Za dobu hledání noc pokročila a už je docela zima. Nejvyšší čas vyrazit a zahřát se pohybem. S batohem na zádech je to snadné. Ukrajuji kilometry cesty. Jdu a jdu, a pak jsem u Vrátné doliny. Bez zastávky pokračuji dále, až se blížím k místu, kde jsem již dříve odbočoval do svahu k salaši. Mám přibližnou představu, kde je, ale vytahuji GPSku na pomoc. Mám ji zapnutou již déle, aby měla čas vyladit signál vzhledem k různým odrazům. Myslím, že to proto mě předtím vodila za nos. Teď se její směr zhruba shoduje s mým a říká, že zbývá půl kilometru. To je kousek. Jenže do strmého kopce. Tak jdu za šipkou. Ech, dostal jsem se do nějakého roští, ale myslím, že kousek výš jsem šel. Nebo níž? Jdu dál. Počkat, to mám být už osmdesát metrů od ní? Tady to nepoznávám. Mýtin je tu sice několik, ale žádná ta správná. Kam mě to zase vedeš?! Já na tebe kašlu. Takže přemýšlím kudy jsem šel a spoléhám se raději na vlastní orientaci. Obcházím lesem takovým obloukem, a pak se objevuji u spodní chaty (vidíte, já vám minule neřekl, že asi sto metrů pod salaší se nachází další zamčená chata). To už vím kde jsem. A pak již stojím u salaše. Nakonec je to jen šedesát metrů níže, než říká GPS, což je vzhledem k měření z googlu celkem dobré. Opravuji si pozici a jdu pro vodu. Je docela tma, málem jsem šel moc vysoko. A pak už dobrou noc.

Krásné ráno. Ze salaše jsem vylezl až před desátou hodinou, takže už byla celá dolina zalita teplým slunkem. Je chladno a trochu fouká, ale sluníčko pořádně hřeje. V bundě, abych neprofoukl, ale jinak v krátkém rukávu se líně procházím po okolí, a pak chystám snídani. Při pohledu na sluncem zalitý podzimní les zvláště lituji, že s sebou nemám foťák. Vše je tak barevné. Červená, hnědá, žlutá, všechny odstíny zelené, okrová a oranžová, vše se prolíná, mísí a vykvétá do krásných vzorců a tvarů. Jsem tím obklopený a je mi dobře. Ba nádherně. Vdechuji chladný, čerstvý vzduch a piji studenou horskou vodu po plných doušcích. Neodolal jsem a zkouším pořídit pár fotografií alespoň na mobil, i když vím, že nebudou stát za moc. Všechny barvy jsou fuč, ale alespoň představu si tak můžete udělat.

Po snídani plánuji další pokračování. Nakonec zvítězí poklidné řešení: výprava do modré doliny (vzpomínáte z minula?) za Bílou skálou. Stačí přejít hřeben a sem tam. Ono na modré dolině není nic zajímavého, ale v jejím okolí se nachází vodopády a u nich kešky, které jsem si ještě v neděli vyhledal. V tuhle chvíli jsou tyto krabičky docela vhodný cíl. Tak se vydávám nahoru. Pomalým tempem mi cesta ke skále místo půl hodiny zabrala téměř celou hodinu. Prohlížím a prolézám malé jeskyně z této strany skály. V těchto jsem ještě nebyl, protože se tam musí šplhat. Jsou ale velké sotva na mě. Sluníčko kolem poledne tak hřeje a za skálou jsem v závětří, že si můžu sundat bundu a v krátkém rukávu je mi teplo. Kdo by čekal, že 12. října se zde ohřeji více, než na začátku září loni. Nakonec zde zůstávám i na oběd a teprve pak pokračuji dále. Vystoupal jsem na samotný vrchol Bílé skály a rozhlížím se po okolí. Barvy podzimu jsou skutečně kouzelné. A já nemám kam spěchat.

Pak jsem již překročil hřeben a vydal se na lov. Vše probíhalo naprosto hladce. GPS mě nikdy nezavedla dál než deset metrů vedle (což byl v horách úctyhodný výkon, protože jsem četl, jak jiné to vodilo o 40, 60 metrů vedle), tak jsem jí odpustil včerejší šaškování. Vodopády byly hezké, ale ne vyšší, než dva metry. Počasí vydrželo také, takže není vlastně moc o čem psát. Což možná není příjemné pro vás, ale tam se mi to líbilo. Po posledním vodopádu jsem vyšel cestičkou na paseku, kde rostly květy, které jsem původně považoval za jarní, a tak mě dost překvapily. Prohlédněte si je na fotografii. Když se cesta stočila, opustil jsem ji a pokračoval dále do kopce. Přímo svahem se šlo již hůře. Nevím co se stalo, ale nějak jsem musel myslet na to, zda se mi nezhoršuje kondice. Možná to bylo hektickým létem, kdy bylo třeba stále něco zařizovat (ovšem nošení skříní také není zrovna relax), nebo se mi to jen zdálo, ale nějak mi ten kopec dal zabrat. Snad to bylo jen tím, že jsem neměl dostatečnou motivaci se více unavit. Zastavil jsem se u stromu, který stál na svých kořenech (hm, to zní blbě, ale podívejte se na fotografii), jakoby se snažil postavit na špičky, aby byl vyšší. Když jsem vydechl, pokračoval jsem dál a vrátil se do salaše. Se západem slunce jsem pořídil pár mobilových fotek. No, alespoň něco. Tento den byl celkem klidný, odpočinkový, to na další den jsem si plánoval zajímavější program.

Ta cesta po vrstevnici mi stále nedávala spát (tedy ne doslova, spal jsem dobře). Dnes však chtěl její tajemství rozlousknout. To by tak hrálo, abych nepřišel na to, kam vede. V pondělí se to nepovedlo, ale dnes, dnes je středa a mám na to celý den. Plánoval jsem projít celou délku cesty a dojít až téměř ke konci žluté doliny, tam přejít na jižnější vrcholy, v jejichž úbočí jsou jeskyně a u nich přespat. K ústí jeskyní mě měla dovést GPSka, protože tam jsou kešky, které jsem měl vyhledané.

Prvním krokem k jejímu dobytí bylo vylézt ze spacáku. V osm ráno ještě zas takové teplo nebylo. Když jsem vystrčil nos ven, vše okolo bylo pokryto hustou jinovatkou. Podzim se přece jen hlásil o slovo. Ale byla to krása. Všechna barevnost podzimu teď jen ještě více vynikala v kontrastu s křehkou bílou krajkou na všem zeleném na zemi. Když pomyslím, že touhle dobou bych měl myslet na školu … br. Měl bych psát bakalářku (už zase, kvůli nemoci jsem stejně jako při loňské cestě ve třeťáku), seminárky atd. Jé to je legrace a zatím tady spokojeně mrznu na horách.

Po snídani jsem dle plánu zabalil vše co jsem měl a vydal se na cestu. Kolem deváté právě sluneční paprsky začínaly pronikat do otevřenějších částí údolí, ale já se nořil hlouběji. Prvně k vodopádu ve Vrátné, kolem kterého jsem už třikrát šel nahoru, ale ještě ani jednou dolů a ani jednou jsem se u něj nezastavil, protože pokaždé už bylo dost pozdě. Tentokrát jsem si ho prohlédl z blízka a zároveň ulovil další keš. Za tuto výpravu čtvrtou. Takže jsem nebyl na žádném velkém lovu, to by vypadalo jinak. Vyšel jsem z doliny na žlutou turitickou a šel až k známému místu, na kterém jsem se již jednou neúmyslně ocitl, a tak objevil onu cestu. Tam jsem vystoupal až k ní. Poslušně na mě čekala na svém místě a já se po ní vydal cestou na západ. GPS jsem měl zapnutou, aby zaznamenávala celou cestu. Tudy jsem již jednou běžel, když mě honil soumrak. Tentokrát jsem měl klid. Proto jsem vyfotil pár fotografií. A stále jsem vyhlížel místo, na kterém jsem z vrchu přišel, abych mohl přesněji určit pozici skalní brány. Alespoň zatím jsem sice neměl v úmyslu ji hledat (ať zůstane tajemstvím). Třikrát jsem měl pocit, že tam již docela jistě jsem, než jsem se zastavil na oběd.

Teprve po obědě mě však čekala ta pravá legrace. Zprvu se začaly objevovat zajímavé skalní útvary nade mnou. Pak přibývalo skal i dole a najednou musela cesta zakolísat ve své vyrovnanosti, aby klesla pod skalní hřbet. Šlo jen o pár výškových metrů. Nehodlala to vzdát. Jak jsem postupoval dále, byl souboj s terénem pro cestu stále obtížnější. A pak se mi otevřel výhled. Přál bych vám to vidět! Jak se tudy má projít? Skalní svah posetý věžemi a výčnělky kam až oko dohlédlo. Jako by obrovský drak okradl všechny hrady v okolí a svůj úlovek ukryl zde. A já ho objevil! Vysoké skály čněly k obloze a za nimi se plazily pruhy lesa – úkryty té šelmy. Jinde vyrostla na šikmé ploše vysutá, bujná zahrada, jako by ji kruté pařáty vyrvaly ze vzdálené, zavlažované země. Tu zase keře obtáčely kamennou báň, za kterou mrkalo dračí oko. Avšak nejúžasnější na tom všem byla mnohost. Stovky, snad tisíce bílých špiček a ostří, výčnělků, kopí, věží, balvanů a kupolí prostřídaných podzimním lesem a stromy všech barev. Jako by celá sbírka neměla konce. Kozí skála, přiléhavé jméno. Přestože nejsem koza, vydal jsem se jí vstříc. Moje kopyta klapala o pěšinku, která se urputně snažila být rovná. Ozářilo mě odpolední slunce a vlilo energii do žil. Pokračovalo se snadno. Cesta většinou byla zřetelná a držela přímý směr. Až pak najednou vše přelila lavina suti. Cestu, trávu, stromky, květiny. Nemohla být tak stará. Zařízla se do krajiny jako výzvratek onoho nenasytného draka. Byla však již stabilní. Překonal jsem ji opatrně a na druhé straně hledal cestu. Po chvíli pátrání také našel. Pak jsem se přiblížil k potoku. Na travnatém svahu se moje průvodkyně stávala čím dál tím nezřetelnější, až se docela utopila ve vysoké trávě na prudkém svahu. Předpokládal jsem, že vede přímo, a tak jsem i pokračoval. Čím déle jsem ji však postrádal, tím více jsem byl neklidný. Občas jsem jakoby spatřil jakýsi její zlomek, ale ten se pokaždé ztratil. Kam ses mi ztratila? Cestičko? Kdo mě teď bude vést tímto skalním bludištěm? Začal jsem pátrání a to bylo po čase úspěšné. Potvůrka stoupala vzhůru, aby se vyhnula mohutnému kameni a využila jeho vrchol pro své pokračování. K překonání převýšení patrně každý zvolil jinou cestu a tak se zřetelná pěšina rozdrobila a příroda ji dokázala skrýt, aby si chránila své tajemství. Podobná situace se opakovala ještě dvakrát, ale tentokrát jsem se jí nenechal zaskočit. Zakrátko však přišlo patrně nejzajímavější místo. Přestože dosud byl postup mezi skalními věžemi obdivuhodně snadný, nyní se má cesta dostala do pasti a poprvé musela šplhat přímo po skále způsobem známým například z Roháčů. Ke svému překvapení jsem tu dokonce našel starý řetěz. Cesta musela být používanější, než jsem myslel, přestože na mapě po ní není ani stopy. Překonal jsem asi dvacet metrů exponovaného místa a vše se opět vrátilo do normálu. Občas jsem odbočil, abych vyhlédl skalním okem, nebo vystoupal na bílou vížku. Počínal jsem si však obezřetně, protože skála měla tendenci se drobit. Nechtěl bych tady uklouznout! Dolů je to daleko. Sráz prudký a kameny ostré. Nesmím zapomínat kde se nacházím. Terén se podepsal ještě na jedné věci – času. Na druhý konec úbočí Kozí skály jsem dorazil teprve před pátou hodinou a začínalo být zřejmé, že časový plán nevychází. Ale to není žádné neštěstí. Dokonce ani tehdy ne, když asi osm set metrů před zříceninou hradu na neočekávaném rozcestí zvolím špatnou cestu, která mě svede příliš doprava a dolů, takže k hradu nakonec dorazím se západem slunce dvoukilometrovou oklikou. To je toho, no ;-)

Začal však vát silný jižní, ale studený vítr. Stáhl jsem se raději do závětří pod hrad, připravil přespání a začal řešit vodu. Proč tu staví hrad, když tady nemají vodu? Vydal jsem se proto na noční výlet pod hrad. Nebudu se zdržovat cestou, když mohu jít přímo svahem. Je to sice přes dvě stě výškových metrů, ale co nadělám, pít se musí a z nebe ať raději nepadá. To by člověk nevěřil kolik starostí nadělá obyčejná voda, když jeden vyleze trochu výše. Jak výborně pak ale chutná taková čínská polévka! Rovnou dva sáčky s jedním kořením.

Blatnický hrad není nic moc, ale když se pod ním probudíte v šest ráno, kolem vás všude jinovatka a les kryje mlha, je to něco docela jiného. Ovšem taky něco docela jiného, než jsem si na poslední den naplánoval. Vystrčit nos ze spacáku se mi nechce, ale když ani v sedm nepřichází náznak zlepšení, oblékám bundu a vystrkuji ruce, abych si ohřál na vařiči snídani. To je kosa! Má smysl vůbec ještě chodit k jeskyni u které jsem měl být včera? Nebo radši šupem do Blatnice? Komu by se chtělo v zimě a mlze šplhat do prudkých kopců? Jenže komu by se chtělo z hor do civilizace dříve, než je nutné? Mně ne! Pane jo, to jsem si dal. Existuje mnoho prudkých turistických stezek, ale té k jeskyni Mažárna se vyrovná málokterá. Pravda, k jeskyni jsem dorazil o dvacet minut dříve, než bylo psáno na mapě, ale chlad jsem rozhodně necítil. Vyzvedl jsem nedalekou keš a vrátil se ke vstupu do jeskyně. Konečně řádně využiji čelovku, kterou jsem si bral hlavně za tímto účelem (pominu-li příjezd). Jeskyně je skutečně pěkná, má dvě ramena, oboje s bohatou krápníkovou výzdobou. Lituji, že nemám lepší fotoaparát. Tyto fotky mnoho neukáží. Musím se sem někdy vrátit. Pravé křídlo je vysoké a snadno přístupné komukoli s baterkou, zato levé je nízké a na krápnících je to znát, nejsou ošmatlané a jsou krásnější. Pohybuji se opatrně s ohledem na ně i na sebe. Nehci po své návštěvě zanechat žádné stopy. Dostávám se až padesát metrů hluboko, zde už musím být skutečně při zemi a dvěma průchody jsem se proplazil. Nevadí, že dole je voda a vápenité bahno. Ještěže jsem nepromokavý. Tak se bílým pokladem se mnou rozloučila podzimní Malá Fatra. Zbyla mi jen cesta zpět do Blatnice. Kde jsem přesvědčil prodavačky v místních potravinách, abych mohl platit korunami, a tak jsem získal potřebná eura na autobus do Martina a vlakem frčel domů. Nashledanou Fatro, já se ještě vrátím. A slib jsem dodržel.

nahoru - seznam cestopisů

© Famiso 2010 a 2011
Fotografie můžete šířit bez omezení | foceno: Motorola Razr V3