Novohradské hory s bráchou
Tento cestopis je druhý úryvek z již zmiňovaného "krátkého" dopisu prarodičům. Opět jej ponechávám tak jak byl, pouze jsem doplnil fotky. Pojďme se tedy společně vydat na zajímavou pouť do míst dobré vody, kouzelných zákoutí a nevyzpytatelných cest.
Táta nás odvezl kousek do Třeboně a odtud jsme odjeli do Českých Velenic. Před námi byl úkol dostat se do Novohradských hor přes Rakousko. Už na mapě bylo vidět, že cesta lesem moc nepovede. Chození po asfaltce bylo jako v peci. Po půl hodině jsme se rozhodli, že zkusíme přece jen jít lesem, a že to při troše štěstí půjde, i když tam přímá cesta nevede. Zašli jsme do lesa a užívali si chládku, jenže cesty se všelijak klikatily a les každou chvíli skončil a za ním bylo pole, pak zase kousek lesa. A tak pořád dokola. Až nám došlo, že takto si moc nepomůžeme a vrátili jsme se zpět na asfaltovou cestu. Pospíchali jsme přes všechny Uterlebachy a Oberlembachy až už jsme žádný -lembach nechtěli ani vidět. Pak jsme se konečně dostali do Heinrich bei Weitra a odtud už na červenou, kde jsme se rozhlédli přes pole a městečka, která odtud vypadala krásně, a zmizeli konečně v lese. Šli jsme na Hut. Už ale na prvním předvrcholku jsme se zastavili a poobědvali. Už byl nejvyšší čas, ale zastavovat v té výhni dole se nám opravdu nechtělo. Pak jsme šli dál takovou moc pěknou cestou. Byla značená, ale viditelně ne moc frekventovaná. Ani nyní jsme tam nikoho nepotkali. Cesta se zatáčela a obcházela skály. Byly porostlé mechem a vypadaly moc pěkně. Přímo na cestě jsme tam nacházeli hřiby praváky. Kousek vedle nějakou houbu velkou jak dvě moje dlaně. Obrovské borůvky. A jeskyni. Tu jsme si samozřejmě prošli. Pak jsme se na chvíli zastavili u třech skalních věží. Já jsem fotil a Timek odpočíval. Pak jsme postupným obloukem došli až na Hut. Byl tam krásný výhled.
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Když jsme si prohlédli okolí, chtěli jsme pokračovat. Podle mapy se přímo na vrcholku měla značená cesta rozdvojovat. Jedna se měla odklánět dolů a na sever a druhá pokračovat na východ. Byla tam však jen jedna značená cesta, tak jsme šli po ní. Ale za nějaký čas se nám zdálo, že se stáčí příliš severně a dolů. Což jsme nechtěli. Tak jsme se vrátili a zkusili hledat více vlevo. Za čas jsme narazili na poměrně velkou cestu, ale nikde nebylo ani stopy po turistickém značení. Nicméně jsme po té cestě pokračovali dokud vedla tak nějak východně. To ale po čase přestala, a tak jsme se vydali na vlastní pěst přibližně správným směrem. Každou chvíli jsme narazili na nějakou cestu, až bylo úplně jasné, že ve skutečnosti je zde mnohem více cest, než je značeno na mapě. A jednalo se o velké, zpevněné, nebo asfaltové cesty. Když už bylo úplně jasné, že správnou cestu nepoznáme i kdybychom na ni čirou náhodou narazili, zamířili jsme dolů kde by měly být vesnice a tím pádem jednoznačné orientační body. Za nějaký čas jsme skutečně došli k hájence a u ní jsme na stromě objevili oprýskanou starou značku číslo 94. Tak jsme, protože se nám dolů moc nechtělo, i když už bylo k večeru a slunce už tolik nepálilo, zkusili jít po ní. Podle mapy jsme poznali i její odbočku a doufali, že se nám podaří najít a identifikovat jednu z cest vedoucích správným směrem. Najednou jsme, k velkému překvapení obou, narazili na nový rozcestník a čerstvou turistickou značku. Jednoznačně jsme určili, že vede po té cestě, po které jsme měli v plánu jít, jenže na mapě byla kreslena jako neznačená. Šli jsme po ní. Odsud nejkratší cesta na Novohradské hory a hlavně na české území, odkud bychom mohli poslat SMS domů, vedla přes Harbach. Když jsme se k němu blížili, slunce právě zapadalo. Když jsme vstupovali do městečka, byla už téměř tma a pouliční lampy bylo to první co nás překvapilo. Byly pěkné, zdobené a čisté. Už předtím jsme míjeli upravená města, ale toto, v ten chladivý večer, bylo zvlášť kouzelné. Záhony plné květin. Malby na stěnách domů s dvory, zdobené brány, muškáty na každém okně i na veřejném zábradlí. Lavičky, posekaná tráva, branky z květin, rybníčky s rákosím. Nasvětlený kostel. Vypadalo to, jako z pohádky. Člověk by řekl, že tady natáčejí nějaký film ze starého vesnického prostředí. Vše působilo takovým uklizeným, čisťoučkým, až umělým dojmem. A světla večera kouzelný dojem ještě umocňovala. Nemohli jsme se ale zastavovat, a snad to bylo dobře, možná bychom si totiž všimli věcí, které by nám dojem pokazily. Bylo už pozdě večer, když jsme mířili k hranici, překročili jsme ji a po pár desítkách metrů zašli do lesa. Za úplné tmy jsme vybrali pěkné místo ve smrkovém lese. Dobře se nám spalo. Smrkový les je vždy výborný. Suchý, teplý a měkký.
)
)
)
)
Ráno jsme se probudili uprostřed pěkného, ale přece jen chladného lesa. Sbalili jsme věci. Nabrali vodu s příchutí jemného jehličí a písku a přesunuli se kousek dál, na místo kam dopadaly paprsky ranního slunce. Nasnídali jsme se a zamířili přes rezervaci Hojná voda směrem na Žofínský prales. Hned zpočátku nás čekalo prudké stoupání. Zimou jsme tedy netrpěli. Jen chvíli trvalo, než se nohy rozhýbaly, a záda otlačená od batohu také. Z plánované cesty nás po chvíli svedla falešná cesta, nezakreslená v mapě, ale nechtělo se nám vracet zpět po ní, a tak jsme zamířili přibližným směrem, kde bychom měli přijít na cestu. Jak jsme ale šli, uviděli jsme velký trs náprstníků. Byly obrovské a v zářivém slunci se třpytily jako klenoty. Když jsme si je prohlíželi, uviděli jsme hraniční patník a zamířili k němu. Když jsme se podívali dále, spatřili jsme před sebou malou, nevýraznou, hraniční cestu. A napadlo nás jít po ní. Byl to výborný nápad. Cesta byla jednoznačně spolehlivá, na rozdíl od ostatních cest. Přitom ale byla opuštěná a vedla krásnými krajinami, většinou podél potoků. Zakrátko nás k jednomu z nich přivedla, a ten pak k mladému a divokému lesu. Pod nohama lišejník, pod nosem vůni čerstvého lesa a v uších zvuk stříbrné vody. Byl to krásný úsek, zvlášť když jsme za chvíli přišli k mechovému minipaloučku pokrytému jemnou pavučinou, na které jako jemné korálky odrážející celý les ležely kapičky rosy. Chvěly se jako perleťový závoj mladého rána a pod dotekem špičky prstu se spojovaly v rychlé stříbřité potůčky spěchající do dolíčků v mechu, jako bystřiny do horských jezírek. Ochutnali jsme vodu, která měla tentokrát silnou rašelinovou příchuť. Byla zajímavá, ale ne dobrá, a proto jsme zůstali radši u jemného jehličí a písku, ne ale na dlouho. Potok, podél kterého jsme šli, nás totiž brzy opustil a vystřídal jej jiný. Měl chuť jarní trávy a ranní rosy. S novou vodou jsme pokračovali dále. Pěkným smrkovým lesem až na místo, kde patrně sníh polámal mnoho stromů. Využili jsme příležitosti, odložili batohy, a prošli se bludištěm cestiček, které vytvořily stromy padající přes sebe různými směry.
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Když jsme prošli kolem dokola celou oblast, pokračovali jsme v cestě. Nejprve dále po hranici. Když se pak blížilo poledne, zamířili jsme od hranice podél potoka směrem dolů k rybníku, od kterého zbýval už jen kousek cesty k Žofínskému pralesu. Vešli jsme, podél potoka který už byl natolik velký, že jej nebylo možné přeskočit, do hustého lesa. Na jeho okraji, na bodláku, upoutal mou pozornost motýl. Nějakou chvíli jsem jej s fotoaparátem honil, až jsem měl několik detailních záběrů. Pak jsem na tom stejném bodláku uviděl vosu. Pořád sebou mlela, ale nakonec jsem zachytil její pohled z očí do čočky objektivu. Timek mezitím objevil méně pěkné překvapení. Houbatky. Vlastně nevíme, co to bylo za druh houby, ale tvořily zvláštní rosolovité tyčinky, bledě oranžovo-fialové barvy. Vyrůstaly jich tam celé velké trsy a byly štítivé. Pojmenovali jsme je Houbatky. Provázely nás žel až k rybníku. Tam u jednoho velkého smrku, který bychom nedokázali obejmout, ani kdybychom byli tři, jsme se posadili a naobědvali. Měli jsme výhled jako vystřižený z katalogu tuzemských cestovních kanceláří. Starý les tiše podřimující nad z rákosí vystupujícím jezírkem mladé a svěží vody, kterou hladí paprsky poledního slunce ztlumené teplou zelenou barvou okolního smrkového lesa, jenž pokojně pozoruje hravé ptáky, přelétávající nad lesklou hladinou, která skrývá svá modrá tajemství pod stonky jasně zeleného rákosí, které z ní vystupuje jako kopí strážců tohoto malebného údolíčka, jehož klid narušil jen hlas sojky, která spatřila mě s fotoaparátem.
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Po obědě jsme vyšli kousek výš na cestu, která vedla k Žofínskému pralesu. Cestou mě napadlo podívat se na zadní stranu mapy, co tam o něm píší. To co jsem tam našel mě ale moc nepotěšilo. Prales je veřejnosti nepřístupný. Oplocený. Když už jsem tam ale byli, zkusili jsme k němu dojít. Byl tam opravdu plot a za ním vidět jen obyčejný les. Prales se nekonal. Tak jsme tedy zamířili zpět k hranicím a plánovali oblouk přes Rakousko, zpět k místu ze kterého bychom se následující den stihli vrátit do Velenic. Cestou jsme narazili na mravence, kteří očividně využívali výhod Schengenského prostoru a udělali si dálnici přímo na hranici. Uprostřed potoka jsme pak potkali ropuchu neznámé národnosti, která si nechala strčit fotoaparát až centimetr před nos, takže jsem pořídil detailní záběr.
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
)
Pak jsme přešli na Rakouskou stranu a opět poznali, že s cestami bude problém. Ne že by jich byl nedostatek. Naopak. Výrazných zpevněných cest tam bylo tolik, že nebylo ani trochu možné najít tu pravou, hlavně proto, že zřejmě už neexistovala. Chtěli jsme na vrchol kopce, tak jsme šli nahoru. Po nějakém čase jsme ale poznali, že tak jednoduché to nebude, zatím jsme udržovali přibližný směr, ale cesty, které se všelijak klikatily a stáčely nás mátly. Proto jsme se zaradovali, když jsme uviděli rozcestník. Byl na něm název místa kde právě stojíme. Šli jsme jej tedy hledat v mapě, ale chyba lávky, jediné místo s podobným názvem (jen se záměnou s za z) bylo dole pod kopcem a my jsme celou dobu šli strmě vzhůru. Moc nám to tedy nepomohlo, a jediná šipka s popisem vedla dolů, kam jsme nechtěli. Ještě asi hodinu jsme šli naslepo a pokoušeli se určovat svoji polohu podle tvaru okolních kopců, ale vždy jsme došli jen k přibližnému určení, které nám nepomohlo více než odhad. Teprve pak jsme došli na rozcestí na jednom z hřebenů. Stál u něho strom a na něm byl obrázek. To bylo v mapě zakresleno. Podle toho jsme poznali, že jsme asi kilometr východněji, což je po dvou hodinách chůze podle odhadu docela dobrý výsledek. Našli jsme nejrychlejší cestu a vydali se po ní. Došli jsme k rozestavěné silnici, která vedla do kopce a na nás přišla krize z únavy. Šli jsme druhý den ostrým tempem a jenom za tento den jsme už od rána měli v nohách téměř třicet kilometrů. Těžko to určit přesně, když nevíme kudy jsme chodili po neznámých cestách. Lehli jsme si na cestu, žvýkali müsli tyčinku a smáli se ničemu. Když jsme si odpočinuli, vyrazili jsme dál. Tentokrát jsme cestu našli hned na první pokus. Za chvíli jsme z ní sešli a došli na louku, za níž měla být hranice. Louka byla samá jáma a zarostlá vysokou trávou. Šlo se tam hrozně špatně. Člověk šlápl a najednou noha sletěla o kus níž než čekal a tráva zakryla výhled. Při dalším našlápnutí zase narazil špičkou do země která se nečekaně zvedala. V tom všem ještě tráva skrývala vyvrácené pařezy. Když jsme celou louku konečně překlopýtali, zjistili jsme, že jsme přesně tam, kde jsme chtěli být. U hranice. Zamířili jsme cestou přes krásný potok s rašelinovou příchutí a za chvíli dorazili k místu, kde jsme ráno přišli k hranici. Přesně to jsme měli v úmyslu – dokončit cestu po hranici až k přechodu za Harbachem a k místu, u kterého jsme ráno začali svou cestu. Ovšem byl už večer, a tak jsme do toho ještě šlápli a rychle jsme se prodírali podél potoka ze strmého kopce. Pak jsme se dostali na rovinu, kterou jsme rychle překonali, ale to už se silně šeřilo a v lese začínala být tma. Pak konečně hranice opustila potok a začala stoupat. Tam někde výš už musel být přechod. Za čím dál tím větší tmy jsme za každým kopečkem očekávali přechod. Pak už byla úplná tma. Zastavili jsme, vyndali čelovky a hledali v mapě. Tam jsme zjistili, že v cestě nám stojí ještě asi o dvě stě padesát metrů vyšší vrcholek, kterému jsme se ráno vyhnuli tím, že jsme nešli po hranici, ale pod ní. Šli jsme tedy dál a hledali místo na spaní. Našli jsme ho teprve na vrcholku onoho kopce. Tam jsme v půl desáté začali připravovat spaní. Začal ale foukat studený vítr a posed, který tam stál, byl zamčený. Povečeřeli jsme rychle a schovali se do spacáků. Byl slyšet hrom a občas se zablesklo. Ve dvě v noci mě vzbudily první kapky deště. Přikryli jsme se tedy plachtou a Timek hned spal. Já jsem pak nějaký čas nemohl usnout, a tak vím, že déšť nepřišel.
)
)
)
)
)
)
)
)
Ráno foukal vítr a byla zima. Rychle jsme se najedli a pomalu rozhýbávali nohy, které nám nadávaly za včerejší cestu. Sešli jsme dolů a načerpali vodu s příchutí jehličí – byla to ta nejlepší voda z Novohradských hor. Pak jsme podle plánu pokračovali dál po hranici na první vrcholek a z něho jsme chtěli jít na Hut. Přibližně v polovině jsme měli navázat na cestu, kterou jsme předtím na Hutu marně hledali. Byli jsme zvědaví kam nás to zavede. Když jsme došli na vrchol, čekal nás tam velký rozcestník, který ukazoval na všechny možné směry. V mapě nebyla ani jedna z těch cest. Vyrazili jsme tedy směrem na Hut. Cesta se ovšem za chvíli rozdvojila, zkusili jsme vybrat tu východnější, ta se ale za chvíli opět rozdvojila. Obě cesty šly přibližně stejným směrem. Vybrali jsme si jednu z nich a za nějaký čas jsme poznali, že to je ta stejná cesta, jen dvě značení. Jedno staré, které vedlo přes skály a doliny a druhé nové, vedoucí po mírné cestičce. Vybrali jsme si tu starší, ale stále sledovali i tu novou. Tak jsme se přiblížili k Hutu. Stará cesta zmizela na okraji mýtiny a nová cesta celý vrchol obcházela, až k němu přišla ze severu. Byla to ta, po které jsme dva dny předtím vyšli, ale pak ji zavrhli. Pátrali jsme tedy po oné cestě, která měla být podle mapy severní, ale nikde jsme ji nenašli. Tak se vysvětlila záhada zmizelé cesty – skutečně zmizela. Pak už jsme pokračovali známou cestou k Heinrich bei Weitra a po asfaltové výhni přes všechny -lembachy až k Českým Velenicím. Dobu cesty jsem odhadl tak na tři hodiny naším tempem, ale žár slunce kolem druhé hodiny odpolední nás popohnal, takže jsme cestu prošli za dvě a půl. Pak už jen zbývalo počkat na vlak do Třeboně, kam pro nás přijel táta.
)
)
)
)
© Famiso 2008 a 2010
Fotografie můžete šířit bez omezení | foceno: Konica Minolta Dimage Z10