Úloha Simona v románu Pán much

William Golding (1911 - 1993), angličan, autor románu Pán much (Lord of the Flies), generačně patří mezi „rozhněvané mladé muže“ avšak svou tvorbou se ze své generace výrazně vyděluje. On sám svá díla nenazýval romány, nýbrž „fables“, báje, pověsti, anebo „myths“, mýty.¹ Autor doslovu k českému vydání v nakladatelství MAŤA, Radoslav Nenadál, navrhuje jako vhodný termín pro české prostředí „symbolické podobenství“.² Vyznění celé knihy, i autorovy komentáře k ní, nás tak opravňují hledat v knize symboly a „hlubší myšlenky“. Vždyť mýty se již dávno psaly jako výklad současného stavu světa. Proto souhlasím se všemi, kdo se pokoušejí vykládat symboly v knize, v tom, že tento přístup je oprávněný, neboť kniha symboly záměrně obsahuje. Pokusů o výklad však bylo již nepočítaně a většina z nich si navzájem odporuje. A tak tato práce nechce být dalším výkladem, nýbrž může být spíše chápána jako nastínění směru myšlenek a polemika s R. Nenadálem, z jehož doslovu pochází následující citace:

Golding zasadil svůj příběh do utopického rámce, [...] do blíže neurčené budoucnosti, kdy nad Británií vybuchne atomová puma. Letadla, která evakuují obyvatelstvo, jsou někde nad Pacifikem napadena a to s chlapci nouzově přistane na pustém ostrově. [...] Chlapci se pokoušejí nejdřív vybudovat jakousi ideální společnost na základě demokratických principů, které jim začala vštěpovat škola a rodina, a snaží se chovat přibližně jako dospělí. Avšak opakuje se v kostce velmi známá historie lidstva: všechno se začne hroutit, jakmile se vydělí „lovci“, symbolizující barbarskou živočišnou touhu po krvi, divošskou chuť zabíjet. Není tu nikdo, kdo by chlapce usměrnil. Chybí moudrost stáří, padají všechny zábrany a s nimi padá poslední iluze, iluze dětské nevinnosti. A v tom okamžiku vystupuje na povrch další plán autorova vyprávění: představa toho co by se stalo, kdyby člověk odvrhl všechno co si lidstvo vydobylo - etické normy předávané staršími, morální principy, kterými se liší svět člověka, homo spaiens, od života v džungli. Někteří literární kritici z Goldingova vyprávění vyčetli pesimistickou nevíru v axioma, že člověk je v podstatě dobrý. Nelze s nimi úplně souhlasit. Golding pouze ukazuje, že v lidské psyše dřímou též sklony ke zlému, které mohou snadno nabýt vrchu.

Právě pro množství mnohoznačných symbolů lze při čtení Pána much přijít na mnohé myšlenky, na které když se člověk zaměří, může je začít považovat za nosné. Domnívám se, že této chyby se dopustil i R. Nenadál. V Pánovi much nalezl myšlenku záměny „civilizovanosti“ za „barbarství“. Zavrhnutí etických norem, vydobytých lidstvem. Kdybychom četli tuto knihu, teprve po přečtení jeho výkladu, bylo by docela dobře možné souhlasit. Museli bychom ovšem za výchozí stav lidstva považovat Hobbesovské „Homo homini lupus“³ a přehlížet mnohé nuance, které v Nenadálově snaze systematizovat a vyložit Goldingovo dílo zanikají.

Úloha Simona

Domnívám se, že mnohem přiměřenější je postupovat od toho co víme jistě, tedy přímo od autora, a ve výkladu postupovat v jeho stopách. O současném světě Golding říká: „Myslím si, že žijeme v pekle“ a dále. „Člověk produkuje zlo, tak jako včela produkuje med.“⁴ Je tedy zřejmé, že Golding, který bojoval ve druhé světové válce a později učil na chlapecké škole, neměl žádné iluze o civilizovanosti moderního člověka ani dětské nevinnosti. Naopak své dílo výslovně staví do sporu s dobrodružným chlapeckým románem R. M. Ballantyna Korálový ostrov, ve kterém se chlapci (hlavní dva se také jmenují Ralph a Jack, jako v Pánovi much) chovají jako příkladní moderní džentlmeni.⁵ Jako ještě závažnější argument pak můžeme brát název knihy Pán much. Hebrejské slovo Baal-zebúb (počeštěně Belzebub) znamená doslova Pán much. Tímto jménem Golding nazývá prasečí hlavu, nabodnutou na kůlu jako oběť pro příšeru, se kterou, v jakémsi blouznivém vidění, rozmlouvá postava Simona v ústřední části knihy. Hlavním tématem knihy tedy není nic jiného než zlo, či Zlo.

Tímto jsme se dostali k Simonovi, jehož jméno zaznívá v názvu práce. V každé knize, která se snaží nejen popisovat, nýbrž také předat nějaké poselství se musí vyskytovat nějaká postava, která tlumočí autorův názor či komentář. Obvykle to bývá hlavní postava či vypravěč. Ovšem v Pánovi much se vypravěč nevyskytuje a hlavní postava (ať už jako hlavní chápeme Ralpha nebo Jacka) žádné takové poselství nepředává, naopak je zmítána okolnostmi a z velké míry determinována okolím a omezeností svého poznání. Zato se na několika místech vyskytuje postava Simona. Simon není důležitý pro děj, neboť nic zásadního neudělá a jeho příspěvky k diskuzi vždy zapadnou pro jeho ostýchavost. Zároveň lze stěží předpokládat, že v tak promyšleném díle, jakým Pán much bezesporu je, se nějaká postava vyskytuje náhodně. Domnívám se proto, že Simon je hlasem autora. Je to postava, která tam nezapadá, která není původní, ale kterou tam Golding vyslal aby pochopila a vysvětlila věci a události, které ostatní nemohli postřehnout a pochopit.

Simon se vyskytuje u všech klíčových okamžiků. Nejprve se spolu s Ralphem a Jackem vydává na průzkum ostrova a také jej vidí jako nádherné místo vyzývající k dobrodružství. Jako jediný se stává svědkem první vážné hádky Ralpha s Jackem, ve které si Ralph uvědomuje, že přes všechnu jeho snahu jej Jack nenávidí a objevuje v sobě podobné pocity vůči Jackovi. Když odchází od rozhádaných chlapců, podává ovoce malým chlapcům, o které se nikdo nestará. Jeho hlas zaznívá také v prvním klíčovém momentu knihy. Chlapci řeší problém „obludy“, která „mrňousy“ děsí ve snech a nahání strach i starším chlapcům. Všichni se snaží problém nějak zvládnout. Čuňas, který v knize vystupuje jako hlas racionality dospělých říká: „Ledaže se bojíme lidí.“ A tím naznačuje svůj strach z Jacka. Ostýchavý Simon jakoby mu zdánlivě přizvukuje: „Chtěl jsem říct, že... snad jsme to jen my sami.“ ale po přerušení pokračuje: „Třeba jsme nějak...“ a pak Golding výslovně říká, že se Simon zakoktal ve snaze najít výraz pro základní chorobu lidstva. Nakonec Simon položí otázku: „Co je ta nejhnusnější věc na světě!?“ Kdosi jej však shodí komentářem: „On si možná myslí, že je to nějaký duch.“

Právě vzhledem k názvu knihy a výše zmíněným úvahám považuji za ústřední pasáž, ve které vystupuje Simon i Pán much. Nachází se ve třetí čtvrtině knihy. Již dříve je zmíněno, že Simon občas odchází na své tajné místo ve změti lián. Toto místo je popsáno jako neobyčejně krásné a tajuplné, není však nikde vysloveno, proč tam chodí. Také tentokrát na toto místo přijde: „Za zástěnou listoví sluneční světlo ostřelovalo zemi a uprostřed mýtiny se míhali motýli v nekonečném tanci. Simon si klekl a sluneční šíp ho zasáhl. [...] Zanedlouho pocítil žízeň, která ho sužovala pořád víc a víc. Ale zůstal sedět.“ (přidané zdůraznění). Z tohoto místa také sleduje, jak skupina chlapců vedená Jackem, napichuje na kůl hlavu uloveného kance, jako oběť obludě. Poté co chlapci odejdou pozoruje hlavu, která k němu nehlasně promlouvá. Její přivřené oči „jsou zkalené bezmezným cynismem života dospělých“ a Simon jí přitakává, že „svět nestojí za nic“. Hlava se jej snaží uchlácholit, pak na ni však Simon pohlédne a nemůže odtrhnout zraky od „toho odvěkého nevyhnutelného poznání.“

Zde je děj přerušen a Golding si všímá okolí, pak se však vrací a Pán much poměrně dlouze promlouvá se Simonem. Označuje jej za pouhého malého kluka a sám sebe nazývá obludou a říká: „Jak vás jen mohlo napadnout, že obluda je něco, co se dá ulovit a zabít? [...] Ale tys to věděl co? Že já jsem součástí tebe sama? Jen hádej hadači! Že já jsem příčinou proč se všechno hatí? Proč věci jsou takové, jaké jsou?“ Simon po čase odejde a ještě stihne odhalit, že to co tolik vyděsilo Ralpha s Jackem byla mrtvola parašutisty, když však běží k ostatním, kteří mezitím zahájili rituální tanec kolem ohně a hraný lov na obludu, je ve vášních rozvířených strachem označen za obludu a zabit. Pak už následuje popis, jak „obluda“ v myslích chlapců získává čím dál tím větší moc. Námořník, který přijíždí chlapce zachránit se tak stává svědkem divokého honu na Ralpha, kterého chtějí ostatní zabít. Tento krvavý hon však považuje za dětskou hru.

Závěr

Po tomto se jeví až směšné Nenadálovo hodnocení postavy Simona, když říká: „A pak je tu ještě Simon, zasněný filosof, nositel morálních idejí, chlapec s utkvělou představou, že povinností každého je odhalovat zlo. Jeho hlas však zanikne stejně tragicky, jako rozpačitě radící hlas Čuňasův.“⁶ Mnohem spíše lze souhlasit se závěrem Z. Berana v doslovu k Dědicům: „Goldingovy romány jsou příběhy o pádu člověka, v biblickém smyslu slova.“⁷

Tato kniha tedy mluví o zlu (či Zlu). Jak jej ovšem nahlíží? V prvním momentu, který jsem označil za klíčový, neboť hlavní pravdu otevírá, Golding ústy Simona vysvětluje, že zlo je součástí nás. To ovšem není to samé jako tvrdit, že jsme to my sami. V druhé pasáži, kterou jsem označil za ústřední, se však už nejedná o zlu, nýbrž o Zlu. I když Pán much stále znovu zdůrazňuje, že je součástí člověka, promlouvá k Simonovi jako něco, či spíše někdo vnější. Někdo kdo má svou vlastní vůli, která nemusí být shodná s vůlí člověka.

A tak Golding nemluví o pádu z civilizovanosti do barbarství, nýbrž o pádu z barbarství do civilizovanosti. Nekritizuje chování chlapců, nýbrž civilizaci, která svou výchovou způsobila, že se tak chovají. Chlapci neselhali přestože se snažili chovat jako dospělí, nýbrž protože se tak snažili chovat. Divoši totiž dobře věděli, že Zlý je jejich součástí, ale není oni a proto byli připraveni proti němu bojovat (či vědomě podlehnout). Zatímco civilizovaní hoši o něčem takovém neměli ani tušení a proto snadno nevědomě podlehli. Pokušení nahlížet na děj civilizovanýma, vědeckýma očima lze snadno podlehnout při výkladu knihy, i pohledu na dnešní svět, stejně jako mu podlehli hoši při výkladu událostí na ostrově. Vždyť vše se dá vysvětlit jako psychologická studie o lidské duši v extrémní situaci a veškeré Zlo vysvětlit jako výtvor dětské duše, která nemohla unést situaci. Pak by však také naše oči byly „zkalené bezmezným cynismem života dospělých.“

Kliknutím stáhnete celý text
Formát: .pdf
Velikost: 161 kB

Použitá literatura

GOLDING, William. Pán much. Praha: MAŤA, 2003. ISBN 80-7287-061-0; Doslov: Radoslav Nenadál

GOLDING, William. Dědicové. Praha: Mladá fronta, 1996. ISBN 80-204-0625-5 Doslov: Zdeněk Beran

Poznámky pod čarou

1  Srov. NENADÁL, Radoslav. Goldingovo podobenství. In: GOLDING, William. Pán much.
2  Srov. Tamtéž.
3  Člověk člověku vlkem.
4  Srov. BERAN, Zděněk. Goldingův svět dědičných břemen. In: GOLDING, William. Dědicové.
5  Srov. Tamtéž.
6  NENADÁL, Radoslav. Goldingovo podobenství. In: GOLDING, William. Pán much.
7  BERAN, Zděněk. Goldingův svět dědičných břemen. In: GOLDING, William. Dědicové.