Ježíšova píseň pro tebe

Mlžný příkrov leží na krajině,
která tiše dýchá.
Měsíc, ten neposedný strážce,
který vždy pečlivě dobré střeží,
dnes se skrývá.

I hvězdné nebe vždy tak milosrdné,
tento den skrylo svou tvář v mracích.
Nevidí.
Nevidí tichá krajina,
že se blíží temná hodina.
Hle, tu muž a tři učedníci,
za potok Cedron vykročí.

Tíživé ticho v uších zvoní,
ach modlete se, vzácní moji.
Ne za mne, ale za sebe.
Já půjdu volat do nebe.
A mírným hlasem povídá:
Blíží se temná hodina.

Vítr ve větvích si hraje,
zavítal v tyto válečné kraje.
Mlha úzkost přikrývá,
přichází temná hodina,
vláda tmy.

Muže sevřel strach,
železnými kleštěmi
jeho srdce drtí.

Pohlíží hrůze do očí
a klečí,
tvář má obrácenou k zemi,
však jeho srdce míří vzhůru,
chvějíc se bolestí,
ke svému Otci volá.

Otče! Má láska mě svírá
do strašlivých pout,
chceš-li, můžeš je rozetnout,
však tvá vůle se staň.

Na hrubý kámen zlehka dopadá krev.
Ta životodárná tekutina,
míza lidského těla,
stéká z mužova čela
jako pot.

Po chvíli, která působí jako věčnost,
se tento silný muž, dravý válečník,
bojovný rek a mocný léčitel
zvedá,
odchází za svými přáteli,
jedněmi z mála věrných.

Krajina dýchá teplým spánkem,
její dech se však přeruší,
když z dálky se ozve sova.
Tichý noční pták,
kterého vyrušil hlas muže.
Šimone, příteli, ty spíš?
Jedinou hodinu nemůžeš bdít se mnou?

Pichlavě tichou krajinou se vzdaluje,
tři páry očí na něj hledí.
Přítele vrahů, zlodějů a lhářů,
zapomenutých, opuštěných a bolavých,
přesto tak čistého,
dnes shrbeného strachem.

Jeho vzpomínky nedokáží mířit
k zářivým palácům, balkonům květin,
ohnivému trůnu a jiskřivé písni.
Ne!
Dnes vnímá pouze krvavý pot
a hnědou hlínu pod svou tváří.

Vidí nás.
Slyší ten hluk lidských mas
hrnoucích se pryč
a jeho srdcem proniká šíp.
Blíží se temná hodina,
vláda tmy.

Přijímá
bolesti padlých bytostí,
střepy zlých krutostí,
ztracených vztahů,
raněných srdcí,
nenávisti,
lhostejnosti,
spokojenosti s vlastním životem,
samoty,
i krvavé nejistoty hledání.

Blíží se temná hodina,
vláda tmy.

Otče! Má láska mě svírá
do strašlivých pout,
chceš-li, můžeš je rozetnout,
však tvá vůle se staň.

Hvězda nevykvetla,
noc se nepohnula,
přátelé opět spí.

Muž, bohatýr v lásce,
klopýtá a krůpěje krve kanou
na posměšně lhostejnou zem,
která je výsměchem
duši úzkostí sevřené až k smrti,
té temné, nelítostné paní,
jež smutkem se obléká
ve svých síních.

Zoufale v úzkostném objetí
volá muž do nebe potřetí.

Otče můj! Má láska mě svírá
do strašlivých pout,
chceš-li, můžeš je rozetnout,
však tvá vůle se staň.

Muž, veliký v slávě,
zápasí o své poslání,
obrací srdce k nebi,
v hrozivé bolesti
hodiny do nebes hledí.
A čeká, čeká odpověď.

Ozvali se nebesa?
K potvrzení jeho lásky – ozvaly.
Andělská bytost síly mu dodává,
on na kolenou klečí,
usilovněji, více, zápasí,
bojuje o své poslání,
o svoji lásku.
Božský bohatýr!

Měsíc jež vyhlédl mezi mraky,
zří jak zahradu temný oblak zavírá.
Přichází temná hodina
a přátelé spí.

Dost již! Zanechte spánku,
vždyť půlnoc už má na kahánku
a zvuky se blíží.
Za kopcem první pochodeň vystupuje.
Řinčení řetězů se přibližuje.
Lůno tmy se otvírá.
Už je zde! Temná hodina.

Ten kdo s ním smočil ruku v míse,
již za chviličku přiblíží se,
přestože pohled do tvých očí pálí,
hledí tam a tobě zní z dáli:
Příteli!