báseň, milost
Přepnout na zobrazení se styly

Milost!

2006, sbírka Agapé
i

Neprozkoumané hlubiny,
a hluboké vrásky,
nafouknuté bubliny,
a ztracené lásky,

lodě a přístavy,
mlhy a pláně,
nevratné zástavy,
a prázdné rámě,

nesplněné sliby,
a černé svědomí,
falešné chyby,
prohrávat neumí,

hlubiny lesů,
a tonoucí dálky,
koně a děti,
ztracené z války.

Hluboké lesy,
v nich vodní tůně,
kde tančí měsíc,
rusalka stůně.

Zpívala by, tančila,
ale nemá s kým,
točila by, jančila,
ale nemá kým,

tak tiše sedí,
tak tiše pláče,
jen vítr šumí,
jen vlnka skáče.

Hej větře, větříčku,
tobě se to šumí,
ty nemáš srdce,
co milovat umí.

Hej vlno, vlnko,
tobě se to skáče,
ty neznáš pocity,
kdy srdce pláče.

 V tichu a samotě,
rusalka klečí,
jak perly v blátě,
slzičky brečí.

Všichni mi říkaly,
že prý jsem hrubá,
tančily, zpívaly,
rusalka dumá.

Teď sama sedí,
přítele nemá,
okolní příroda,
je jako němá.

Tajemství noci,
kdy je vše skryté,
zavřené oči,
pivo nedopité,

zrazené tajemství,
ztracený přítel,
vražedné království,
děravý pytel,

falešné mince,
a ztracené noty,
špinavé ruce,
a blátivé boty,

podvody tiché,
i tiché přikývnutí,
domněnky liché,
spravedlnost nevynutí.

Hluboké dunění,
na lesní rohy,
z nozder zní funění,
zvedněte nohy,

pospěšte, běžte už,
nemáme čas.
Do války každý muž!
Polnic řve hlas.

Zvedá se prach,
kopyta duní,
cítit je strach,
to válka umí.

Počkejte s válkami,
teď není čas,
chtěl jsem říct příteli.
Znáš jeho hlas.

Prosím tě odpusť mi,
ztrácí se zas,
na tyto starosti,
už není čas.

 Marně muž klečí,
přítele svírá,
z prsou mu crčí,
a v hrudi díra.

Do očí přítele,
pohledět se bojí,
a nikdo nepoví,
co srdce bolí.

Schované střípky,
a tiché neštěstí,
vinné sklípky,
zakryté neřestí,

široké pastviny,
hluboké závěje,
zkažené potraviny,
a vítr nevěje,

špinavé pomluvy,
a tiché klepy,
slepené domluvy,
vysoké stropy,

Tam kde les končí
končí i uzavření,
marně se točíš,
žádné ospravedlnění.

LES

Nebezpečný les se vzdouvá,
temnota to je má chlouba,
tam kde světlo nepronikne,
mé moci nikdo neunikne.

Tma je nejsilnější zbraní,
tvá mravnost tě marně chrání,
dobré činy, tady spíš,
budou ti jen na obtíž.

Kořeny zkroucené, podivných tvarů,
kráčejí vpřed bez platu a darů,
vysoké kmeny oděné tmou,
větve už splétají, divoce jdou,

hlubiny tůněk, v nich ztracené svítání,
propady náhlé, jež hrůzu nahání,
míjejí potoky strachem rozechvělé,
dávajíc prameni pokyny zpitomělé,

divoké řeky zuřivých tvarů,
co vzpurně vrážejí do kamenů,
ztratily směr a nemají tvář,
ztratí se zjistí-li kdo je tu lhář.

Líné chvění zelených listů,
pilné cvakání hladových pysků,
zelené močály, barevný stvol,
tajemné kapání, pichlavý bor,

potoku zurčení a kluzká skála,
slizké tlení a tupá rána,
stopy, kamení, větve a hrom,
domy, stavení, ruce a strom.

Když světlo které přichází,
dávno ti už neschází,
pak zjistíš že jsem,
vítězem.

HRAD

Hrad tajemný stojí v lese,
dávno s ním nic neotřese,
a ta hradba veliká,
stojí a nic neříká.

Kamenné zdi jež jsou zbraní,
překročit smí jen bílá paní,
síla jež strach nahání,
do středu tě zahání.

Jsem pevnější, nežli skála,
která zde od věků stála,
já jsem pevné stanoviště,
hrad je místo pro bojiště.

Hrdost, pýchu mám tak rád,
s tou jsem vždycky kamarád,
jen v mých hradbách z kamene,
rostou srdce křemenné.

Já jsem tvou přátelskou stráží,
jsem síla co tě neporáží,
má síla tě uzavírá,
a má brána neotvírá!
Temné zdi a šedé síly,
maskované jako víly,
žádnou jemnost nemají,
a každého stravují.

Když tvé srdce kamenné,
na nic si nevzpomene,
pak zjistíš, že jsem,
vítězem.

...


Skryté pojistky,
a zadní vrátka,
vytržené dotisky,
děravá látka,

kouzelné mlčení,
zdvořilé fráze,
zběsilé ječení,
protrhlé hráze,

pohřbené touhy,
a ztracené cíle,
víkend je dlouhý,
a cesty míle,

chybí ti ztracené,
odpuštění toužící,
nevidíš vzdálené,
světlo se blížící.

VÝCHOD SLUNCE

Hladina hladká jak zrcadlo,
mlčení náhle prolomí,
v odraze světlo zahlédlo,
a popsat ho neumí.

A obzor dále růžoví,
naděje náhle zaplane,
tma, ta se nikdy nedoví,
kam paprsek dopadne.

Světlá linka na obzoru,
před očima tančí,
tma se staví do pozoru,
mlha jí nestačí.

Vzrušením příroda jako muž,
ztuhne, když uslyší třesk,
náhle oblohu jako nůž,
rozřízne divoký blesk.

ZPĚV TMY A HRADU

My spojenectví temné,
svíráme sítě pevné,
neznáme slitování nic,
my chceme jen víc!

Jsme království moci,
my jsme vládci noci,
Tma je slizká kaše,
vítězství je naše!

Naše hradba studená,
skrývá srdce hubená,
pavučina obestírá,
bránu co se neotvírá.

Pýcha, nebo zmatení,
stejně jste už ztraceni,
v tom je naše síla,
že nestačí vám víra.

Všechny kdo nás opustí,
zaskočíme krutostí,
všichni jste už zastrašeni,
my nebudeme poraženi!

ODPOVĚĎ SLUNCE

Nepřicházím s mocí,
a nesmlouvám s nocí,
vycházím vždy v pravý čas,
chceš-li zaslechneš můj hlas.

Nabízím ti to co nemáš,
já jsem světlo, které hledáš,
má síla tě nezavírá,
nové cesty otevírá.

Tmy se brána prolamuje,
marně vojska shromažďuje,
hradba marně staví stráž,
stejně prolomí ji zář!

Moje cesta poklad skrývá,
do svobody tě vyzývá,
chceš-li prostor k žití,
ke mně musíš jíti.

A tak dlaně otvírám,
do boje tě vyzývám,
nezůstávej v jejich moci,
já ukončím vládu noci!

KLÍČ

Slunce zlatem barví kopce,
z mraků vyhouplo se hladce,
a deštivá krajina,
zas životem oplývá,

Pak od toho sluníčka,
ukápnula kapička,
tato kapka malá,
to je kniha stará,

milost, jež se zdarma dává,
svoji sílu nepostrádá,
a ta síla, co svět mění,
je prostinké odpuštění.

Milost!



Kliknutím stáhnete celou sbírku Agapé
Formát: .zip (.doc, .pdf)
nahoru - další báseň >> Velikost: 210 kB