Bylo ticho. Ticho a tma. A kdesi daleko v hlubokém vesmíru, aniž to kdo tušil, vybuchla hvězda. Miliardy let trpělivě vysílala své světlo do temných dálav vesmíru, svítila svým stříbrným světlem na dobré i zlé, na živé i neživé, na viditelné i neviditelné. Tomu je nyní konec. Veškerou svou zbývající energii vložila do jediného okamžiku, ve kterém vymrštila své světlo na dalekou pouť tisíců světelných let.
Letělo daleko, neúnavně, prázdným prostorem, který se zdál být bez konce. Míjelo chladné planety i žhnoucí hvězdy. Brázdilo pustým vesmírem a dál si razilo cestu až ke svému cíli, který – přestože tak vzdálený – toužebně očekával změnu. Neuvědomoval si to, ale ve svém nitru prahl touhou, která nemohla být uspokojena. Ještě ve chvíli kdy světlo dorazilo k malé planetce Zemi, cíl nic netušil. Snad ani to, že pomoc potřebuje.
Zde již na dosah cíle světlo jedné chladivé noci, kdy vítr spal a vášeň se probouzela, propůjčilo svou stříbřitou moc měsíci, a ten zazářil jasem nepodobným jiné záři. Teplé životem, vonící starodávnem, vábící rychlostí a strhující svou hlubokou, niternou, dech beroucí, oči zaslepující, probouzející krásou.
Měsíční světlo dopadlo také do Linnénnan – údolí zpívajících vod – kde rozzářilo každou kapičku vody kouzelnou energií. Pod jeho mocí se čirý vzduch rozkmital barevnou melodií, zašumělo listí a dva elfové zamířili vzhůru na skalní loučku pod vodopády a širým nebem. Fómarilla – tajemná perla – své jméno nosila právem. Krása prostupovala její duši, ale na povrch vyplouvala jen zřídka. Uruhén po ní musel pátrat, a právě to miloval. Rád hleděl svýma ohnivýma očima do jejích. Odrážel se v nich zlatostříbrný měsíc, jeho záře i stíny. Jen zřídka dával tušit také svou odvrácenou tvář. Rozhodně ne dnes. Dnes se měsíc v jejích očích koupal v záři umírající hvězdy a svou nadpozemskou krásou zval do tajemných dálek časů dávno minulých i těch budoucích. Uruhén pozvání přijal. Dotýkal se její tváře. Byla hebká a teplá jako tráva pod jejich bosými chodidly. Pod dotekem jeho dlaní zářila jemným světlem, které se pak rozlévalo do celé její bytosti. Přitiskl ji k sobě a cítil, jak se její drobné tělo chvěje. Zahříval ji v náručí a svými horkými rty sbíral perleť ze rtů tajemné perly. Hrál si prsty se záhyby jejích bílých, jemně tkaných šatů, až zůstaly ležet na chladivé zemi. Světlo v jejích očích sílilo. Žár v těch jeho také. A když Fómarille přibližoval lásku na dotyk, ještě netušil, co tato krátká chvíle přinese do jejich životů.
Nikdo si nevšiml, že z noční oblohy zmizela jedna hvězda a jedno elfské tabu bylo překročeno. Fómarilla nebyla ženou Uruhéna. Vlastně ve svých dvě stě dvaceti pěti letech byla ještě dívka.
Nový věk, věk lidí, byl pro elfy krutý. To o čem věřili, že je jejich poslání, jim záhy začalo protékat mezi prsty. Většina z nich skutečně toužila vskrytu pomáhat lidem. Zpočátku s radostí snášeli útrapy s tím spojené. Život v utajení, nebezpečí, bolest a nezřídka i výsměch od zachráněných. Vědomí poslání je posilovalo. Je však téměř nemožné si představit, jak těžce nesli nemožnost společných slavností a setkání všeho druhu. Kultura vznešeného rodu upadala. Krajinou už se nevznášely tóny nádherných elfských písní. Už nerozechvívaly zem ani citlivá srdce svou hloubkou a krásou. V zájmu utajení se už nad lesy netyčily stavby za noci jiskřící hvězdným světlem. A slavná elfská vytrvalost chřadla jako bylina bez vody. Necitlivost lidí s přibývajícími léty obrušovala jejich vlastní, až zbyla jen hořkost. Většina z těch kteří zemřeli se nevracela a hrstka zůstávajících postupně rezignovala na své poslání a uchýlila se do bezpečí uzavřené komunity. Útočištěm se jim stalo nevelké údolí na jihu Černých hor. Tak vzniklo Linnénnan. Ale ani zde se nedařilo obnovit zašlou slávu dávné civilizace. Nové stavby a nová světla byla jen matným odleskem těch dřívějších. Nové písně už postrádaly hloubku a jas těch dávných. Staré písně již nepřinášely onu zvláštní touhu, co rozechvívá srdce a vodí ke světlu. Elfové ztratili poslání. Žili nenáročným poklidným životem, který otupil bolestnou touhu v jejich srdcích. Touhu po čemsi co kdesi po cestě životem poztráceli. Nikdo neumíral, a už dvě stě let se nikdo nenarodil. Tento poklidný život narušila teprve zpráva o Fómarille.
Zasedla rada. Měla těžký úkol. Bylo jasné, že Uruhén si musí vzít Fómarillu. Ale co dál? Vyloučit? Trestat? Oba? Jednoho? Nebo je na vině celé společenství? Co mohlo způsobit takový úpadek v tradiční kultuře efů? Mnohé otázky proudily hlavou všech zúčastněných, ale jen málokdo promluvil. Nikdo neměl co říct. Po mnoha tichých hodinách u ohně se rozhodli netrestat. Byli příliš moudří, než aby odsoudili dva provinilé, ale příliš vzdáleni světlu, než aby odhalili pravou příčinu.
Na svatbu přišla většina obyvatel Linnénnan, ale ani vody nezpívaly. Blahopřání zněla prázdně a svatební píseň se ozývala truchlivými tóny namísto jasných not plných veselí. Celá slavnost dýchala spíše pohřbem. Krása nevěsty jen bodavě připomínala vášeň oné měsícem prosvícené noci. Večer, když spolu novomanželé uléhali, pojmenovala budoucí matka ještě nenarozené dítě Íreryo, bude-li to kluk, a Írerya, pro případ narození děvčete. Jméno, které to dítě dostane do života, znamená: jeho vášeň. Označení i obžaloba, kterou si mělo nést po celý život.
Po narození děvčátka připojil otec – ve snaze zmírnit svou vinu – za jméno Írerya ještě Isilme. Tím posunul význam na: vášeň měsíčního svitu, či vášeň pro měsíční svit. To však ještě netušil, že to nebylo světlo měsíce, ale poslední jas hvězdy, kdo mu byl poslán.