Bylo opět ráno, teplé, předletní, s novým dnem rodícím se ve spleti větví nad kašnou a hlavami dosud spící trojice uprchlíků. Spali dlouho a ačkoli se přes den, až do jeho konce, staly zážitky z jeskyně pouhým vzdáleným snem, v noci ten sen přicházel s novou naléhavostí.

Do snů se navíc vléval stín Abaddoru. Lákavé tajemství tohoto úžasného místa se mísilo i bojovalo s jejich srdci a nedopřávalo jim oddechu. Každý pohled v nich probouzel nové naděje a nová vzrušení i očekávání. Světlo které sem pronikalo vždy bylo tajemně pozměněno a hlásalo nenaplněnou touhu plnou jiskřící krásy i bolesti. Podobně zvláštní byly nyní i vztahy v trojici zatím spících lidí. Žádný z nich nerozuměl tomu druhému a tak, přestože spolu, byli každý sám. Jakoby přes všechno svítání vstupovala plíživá noc a tma do nich samotných. Lepkavá špína se jim usadila na rtech i tělech. Opojná jistota a triumfální moc pánů opuštěného Abaddoru se ztrácela kdesi v bublající břečce všech událostí a bolestí. Hluboká nejistota jako tepající bolest dráždila jejich nitro a pronikala až do morku kostí. Cítili se chvílemi slavní a ihned zase malí a špinaví. Cosi v nich způsobovalo pocit, že tragickým způsobem minuli cíl.

Tak dál postupovalo ráno. Jeho světlo však neodhalilo dvě oči skryté za křovím. Nikdo ho dosud nezpozoroval. Nikdo ho neočekával. Všichni na něj zapomněli, ale on sám nezapomněl. Bojoval jako raněný lev o svůj život a nyní Aergill stál v skrytu na prvním nádvoří Abaddoru a pozoroval trojici lidí v kterých poznal viníky svého neštěstí. Nevěděl přesně co udělá, ale chtěl je znát dříve, než se s nimi setká.

A zatím se nad Abaddorem kupil stále temnější mrak, posílený lidskou zlobou a kdo ví jakou hluboce zakořeněnou špatností. Abaddon nyní uzavřený v kamenech svého města se chystal na velkolepý a temný závěr. Nechtěl všechnu práci vykonat sám, potřeboval lidi, toužil je zničit a pouhá jejich smrt mu nestačila. Jeho pavučiny zasahovaly hlouběji, než si lidé dokázali uvědomit. Těšilo ho, že přes všechny zásahy zvenčí má nyní v pasti čtyři lidi. A každý z nich má důvod k útoku na ostatní. Smrt – po té on, hubitel a zrádce i vládce, toužil.

Arya se probudila. Divoká a krutá hra mohla začít. Arya se, tak jako celou noc, cítila jaksi lepkavě špinavá. Ráno se teprve rodilo. Ona si vzpomněla na Sorsa a pohlédla ke kašně. Voda byla nádherně průzračná a lákavá. Nahá žena stála nehybně a její kůže se vlnila pod pramínky tekoucí vody. Arya pohlédla na spící kluky a začala se svlékat. Sorson se pohnul a spal dál. Aergill skrytý v křoví zpozorněl. Norden se ani nehnul. Arya vkročila do kašny a rozčeřila nehybnou hladinu. Aergill sotva dýchal, ta holka byla opravdu krásná a toto byla poslední věc, kterou čekal, že uvidí. Nesměl se prozradit, a tak se jen díval. Sorson se zavrtěl a otevřel oči. Aryiino tělo prořízlo vodu jako šipka a vlnky jí hladily světlou kůži. Sorson se posadil a zpozoroval prázdné Aryiino místo. Otočil se. Arya nic nevnímala. Byla tu jen ona a chladná voda, stékající jí po kůži ještě krásněji než paní z kašny. Sorson vydechl úžasem. Norden stále tvrdě spal. Nic ho nerušilo. Aergill napjatě sledoval celou situaci. Abaddon rozehrával svou škaredou hru s krásnou předehrou. Těšil se tou podívanou, ačkoli sám byl uvězněn v studeném kamení. Sorson byl plný touhy po Arye a v tuto chvíli naposledy v jeho životě zaznělo varování. Jako zoufalý hlas přítele: „Pravda! Pravda je opasek. Opasek který nemáš, Sorsi!“ Hlas však narazil na neprostupnou hráz. Nikdo nezná pravdu o Sorsovi! Arya se znovu ponořila do křišťálové vody a těšila se z jejích očistných doteků. Plula k okraji. Sorson vstal. Dvěma kroky přistoupil ke kašně. Vstoupil do vody.

Aergillovi se začaly chvět konečky prstů i samotné srdce. Arya se vynořila. Stála nyní v kašně se sluncem před sebou. Prozařovalo jí dlouhé vlasy i celou postavu. Sorsa neviděla. Nic neposlouchala. Sorson k ní přistoupil zezadu. Položil své teplé ruce na její ramena. Arya ucukla jakoby ji popálil. Sorson ji uchopil do svých dlaní. Aergill se sotva držel na místě. Zíral na výjev před sebou. Nádvořím přelétl tichý zvuk. Norden se probudil. Jeden strom se zachvěl. Městem pod nimi, plným draků, hadů, štírů a jiných bájných příšer, se šířila nárazová vlna. Sorson svou teplou dlaní pohladil Aryu. Pocit čistoty z vody se od Aryii rázem vypařil. Celá se zachvěla pod tíhou špíny. Zdálo se jí, že její krása opět způsobuje smrt. Tentokrát jí samotné. Sorson však pokračoval. Stíral kapičky chladné vody z Aryiiny kůže. Norden se probudil a zděšeně vytřeštil oči. Aergillovi se leknutím téměř zastavilo srdce. Stromy na nádvoří se začaly pohybovat. Arya se začala bránit Sorsovým dotekům. Sorson nedbal. Jen ji pevněji stiskl. Zahořel v něm žár. Arya se mu vytrhla a vnořila se do studené vody. Usilovně plavala. Sorson za ní. Arya se vynořila a spatřila pohybující se stromy. Mrak nad Abaddorem zhoustl. Norden se s němým výkřikem otočil k lůžkům svých společníků. Zděšením ztuhl. Aergill nebyl schopný pohybu. Sorson se pokoušel zmocnit bránící se Aryii. Arya hlasitě vykřikla. Jeho dotyky ji pálily na kůži. Nechtěla ho. Norden se s výkřikem vrhl ke kašně. Pohyby stromů se zrychlily. Jeden z nich uhodil Nordena do hlavy a on se svalil na zem. Aergill pochopil a vyběhl křičící Arye na pomoc. Sorson s Aryou padli do vody v zuřivém zápase. Strom se sklonil. Aergill se stačil vyhnout. Abaddon si dál hrál se svými oběťmi.

Aergill byl obratný a bdělý jako nikdy dříve. Skočil do kašny. Sorson, nyní již jen jako Abaddonova loutka pevně sevřel Aryu němě volající o pomoc. Aergill byl skokem u nich. Vše se míhalo strašně rychle. Norden ležící na zemi se začal probírat. Aergill uhodil Sorsa prudce pěstí do spánku. Sorson uvolnil sevření a Arya se mu vysmekla. Teď stromy rozvířily vzduch v divokém příšerně děsivém tanci. Voda stříkala všude kolem. Aergill uchopil Sorsa za hlavu a tiskl ji pod vodu. Arya, v  tom hukotu ztracená, upadla. Sorson se zmítal v kleštích Aergillových rukou. Byl však v nevýhodě. Jeho ruce i nohy se zoufale snažily uvolnit hlavu. Pod čelem mu bušila krev a Aergill nepovoloval. Sorson se vší svou silou vzepřel a proud bublin unikl z jeho úst. Aergill tlačil jako smyslů zbavený, veškeré děsivé zážitky se slily dohromady s nutností zachránit Aryu. Před očima znovu uviděl tvář svého malého kamaráda mizícího v ohnivé hloubce. Jeho stisk povolil. Sorsovo tělo kleslo bezvládně ke dnu. Norden se postavil. Aergill se otočil k Arye. Ta jej bez přemýšlení objala. Nevěděla proč. Norden spatřil Aryu a Aergilla. V hlavě se mu vybavily verše o kamení pukajícím bolestným chladem a věděl náhle, že nad městem visí mrak. Pak však spatřil bezvládného Sorsa. Abaddon zahájil druhé dějství své kruté hry. Norden vběhl do kašny vířící pod tlakem vzduchu rozvířeného divokými stromy. Byl rozhodnut zachránit Aryu z rukou Sorsova vraha. Tak to však nemělo být. Někdo mocnější než Abaddon věděl, že tito tři nedali hubiteli své srdce. Arya vzhlédla a v jejích očích se zračil děs. Její tvář pulzovala pod září slunce, které se mihotalo skrz větve tančících stromů. V hlavě se jí vybavilo čtení z knihy, když vstoupili poprvé na nádvoří. Silným hlasem zvolala z celé své síly: „Běloskvoucí!“ Abaddonovy plány byly narušeny. Aergill polekaně ustoupil. Stále v něm vřela krev vlivem boje a následným obětím od skutečně krásné Aryii. Stromy se zastavily. Norden také. Všichni si rázem uvědomili děsivost všeho co se stalo. Norden se zhroutil na okraji kašny. Aergill zvedl Sorsovo tělo. Jeho tvář byla modrá. Všichni jako jedním hlasem vykřikli slovo hrůzy a zděšení. Aergill uchopil Aryu a prodírali se vodou k okraji, zde popadl plášť a zakryl jím Aryu. Pak spolu jako na povel vyběhli k severnímu východu. Živoucí město nechávali za sebou. Teprve v loďce, uprostřed proudu řeky Váry se trochu uklidnili.

Špinavá voda, řeky vytékající svým stálým proudem z údolí od soch dávných králů, poklidně kolébala pomalu plující loďkou a tišila prudce bijící srdce nové trojice zmatených lidí. Žádný z nich netušil, jak se s novou situací vyrovnat. Neměli nic co si vzali na cestu, jen své mokré oblečení a malou veslici. V Arye se uvolnila všechna ta tíže předchozích dnů a z jejích velkých krásných očí začaly kanout slzy. Nebyly to proudy, jen drobné slané perličky. Skrčila se na přídi a byla tak osamělá jako ještě nikdy v životě. Jako malá bývala plačtivá a někdy vzteklá, neuměla prohrávat, neuměla být druhá, teprve nedávno se jí podařilo získat jakousi rovnováhu, ale ta nyní vzala za své. Chtěla být pomocí. Norden, chtěla mu pomoci a zatím… Tu se Norden zachoval opravdu samostatně odvážně – sice nejistě, ale přeci, si přisedl a jen lehce se jí dotýkal. Arye to skutečně pomohlo. Bližší dotek by nyní nesnesla, ale takhle se cítila nějak dále smrti.

Nemohli však plout do nekonečna. Arya potřebovala více oblečení, než jen plášť, a všichni se potřebovali najíst. Vylodili se tedy na pravém břehu u lesa a tam usedli v celkové otupělosti. Zjistili, že nikdo z nich není schopen cokoli udělat. Dlouhý den byl před nimi a oni nedělali nic. Bloudili ve svých zmatených myšlenkách bez významu. Oči už neplakaly, ale srdce byla rozervána krutou hrou Abaddonovou.

Den míjel, přišlo poledne a večer a nikdo nic neudělal. Jen občas se někdo postavil někam popošel a tam znovu zůstal. Občas někdo promluvil, ale slova byly jen hlásky bez významu.

Tak den pokračoval a blížil se večer. Žádný z nich nebyl schopen nic udělat, ani oheň.

Slunce se už skrylo za obzor. Krajinou se plížil chlad a oni stále nebyli schopni cokoli udělat.

Byla tma. Hvězdy se vyhouply nad stromy a dorůstající srpek měsíce cukroval ztichlou krajinu bez dechu.

Zima se vkrádala pod kůži. Norden vstal a přikryl Aryu svým pláštěm. Pod tíhou únavy usnula. Kluci nespali. Občas nervózně přelétli očima jeden druhého, netuše co budou dělat nyní, když je podivné náhody svedly dohromady. A nad všemi visela jako nevyslovená hrozba smrt Sorsova.

***

„Elwen!“ zakřičel Famiso. Cítil, jak její sevření povoluje. Elwen klouzala na bok.

„Elwen drž se!“ Ucítil sevření její dlaně na svých zádech. Pustil se hřívy sametového koně a uchopil její ruku. Předkláněl se, vyrovnával její váhu. Okolí nevěnovali pozornost. Náhle velký pták vzlétl přímo proti nim. Kůň prudce máchl křídly, aby se neroztříštil o obrovský zobák. Famiso vykřikl, a už se překulili přes koňský zadek. Udělali ve vzduchu několik kotrmelců, mířili k zemi. Země vypadala jako peřina, ale byla tvrdá.

Letěli s větrem a děsili se svého cíle. Jediné, co se připojilo ke strachu byla touha. Touha stisknout dlaň toho druhého. Nebáli se smrti – věděli, že není tak hrozná. Báli se pádu, báli se samoty, odloučení. Zavřeli oči. Vtom jeden, a pak i druhý ucítili jemný, přívětivý dotek. Ovládl je zmatek. Jakoby se mlha pod nimi stala peřinou. Let se postupně zpomaloval, až náhle změnil směr. Otevřeli oči a uviděli peří, pak zaznamenali let. Leželi na mohutných zádech ptáka, který pomalu plul nad korunami stromů. Cítili tlukot jeho srdce, mírný a rytmický. Nad nimi se líně převalovala bílá mlha. Chvilku se neodvažovali pohnout, až pak se posadili, přidržujíc se bělostných per. Elwen, se otočila na Famisa. Srdce jim bušilo zběsile a ještě se třásli.

Jejich zachránce chvilku letěl dál, a pak zamířil vzhůru. Vnořil se husté mlhy a vše kolem se rozpilo. Letěli nekonečnem. Alespoň tak to vnímali dva drobní elfové na zádech mohutného dravce. Mohli by tak zůstat věčnost. Neseni v bezpečí, hýčkáni peřím a kolébáni křídly. Tělem se jim rozléval blažený pocit uvolnění a mysl ovládl dosud nepoznaný pocit bezpečí. Ani v matčině lůně nebylo tak vlídno a hebko. Vlhký větřík čechral Elweniny vlasy jako pohlazení. Světla pomalu přibývalo a Elwen se zdálo, že se propadá do nádherného snu. Vtom se protáhli nad hranici mlhy a tváře jim ozářilo slunce. Pták nyní letěl nízko a ocasem i křídly čeřil hladinu, která v oblacích stoupala a vířila kolem, prosvětlována dopoledním jasem. Jako v korábu nebeských výšin si připadal Famiso. Na tváři cítil kapičky, jak se mu tam srážela mlžná vlhkost. Jako voda, podle které dostal své jméno. Jemná a plná života.

Najednou se pták vzepjal a zazpíval krátkou píseň vstříc slunci. Byla vřelá a zvonila odhodláním. Famiso s Elwen se chytili pevněji, neboť cítili pohyb svalů pod sebou. Opeřenec se vznesl a z výše mu vstříc přilétali další a další ptáci. Až jich bylo celé hejno. Přibližně dvacet, až třicet obrovských dravců napočítal Famiso. Prolétli kolem a zamířili k mohutnému stromu, jehož majestát se však nemohl měřit s jejich silou znásobenou počtem. Jako rozzuření draci vrhli se ptáci na strom. Nalétali na něj, rvali jej obrovskými zobáky, až kolem létala změť větví a listí. Škubali a drásali, až mohutný strom nevydržel. Se strašlivým praštěním a sténáním se zlomil hlavní kmen v půli a tříštíc se padl a zmizel v mlze. Ani pahýl však ptáci nenechali na pokoji. Tak dlouho bodali a klovali, až padl i on a zuřiví dravci se vrhali do mlhy, aby jej vyrvali z kořenů a vyvrátili z této země.

Nakonec celé hejno ustalo ve svém ničení a spořádaně, jakoby se vracelo z báječné přehlídky, zamířilo k ptáku s Famisem a Elwen na hřbetě. Až se oba zachvěli, když se k nim blížil šum mnoha křídel tak strašlivých a nádherných stvoření. Jakmile byli ptáci blíže, uslyšeli, že šumem proniká jakási tichá a radostná ptačí píseň. Zněla z desítek hrdel a roztřásla vzduch barevnou melodií. Ani elfové nemohli rozumět jejím slovům, avšak byla jako východ slunce nad horami, jako jarní bystřina, nebo první květ. Ladně se vznášela spolu s letem hejna a spolu s ním mizela vstříc daleké, modré obloze.

Ptačí velikán s Elwen a Famisem na hřbetě zamířil na místo ničení. Vnořil se do mlhy a přistál ve známém lese. Tady se sourozenci procházeli v nádherných šatech, zde naslouchali stříbřitému hlasu a v nedalekém jezírku se koupali. Byl to ten samý les, ale přesto byl jiný. Chyběl tu bílý strom. Na jeho místě ještě stoupal proužek dýmu, jakoby tu hořelo, ale okolní větve nebyly sežehnuté. Nikde se také nepovalovaly zbytky velikého stromu, ani stopy ničení. Bílý strom byl vyťat a nezůstala po něm větší památka, než maličká jizva v hlíně, která se brzy zahojí. Jeho opojná moc se náhle zdála maličká a bezvýznamná. Stejně se jevily také předchozí dny i čas vězení. Téměř jakoby Famiso s Elwen právě nyní překročili černé hory. Cesta byla před nimi a nic jim nestálo v cestě, než vzpomínka na tíživý sen. Sen který však byl skutečností, protože se tiskli k hebkému, bělostnému peří. Pták se otřepal, jakoby chtěl naznačit, že je čas vystupovat, ale jim se nechtělo. Byli unavení a víčka jim klesala. Pohlédli si do očí. Chtěli ještě chvilku setrvat v hebkém bezpečí, ale dříve než odvrátili zrak, usnuli. Spali sladce a klidně oddechovali v lesíku ozářeném mlhou změkčeným světlem. Pták chvilku netrpělivě přešlapoval, ale pak se pohodlně uvelebil a vyčkával. Složil svůj mohutný zobák do trávy a čerpal také zasloužený odpočinek. Jeho dech zdvihal loňské listí a dráždil domácí obyvatele lesa. Avšak byl klid a pokoj.