Když se dva spáči probudili, mlha odplouvala a ve vzduchu byla cítit studená noc. Pták se znovu ošíval, a tak z něho sklouzli dolů a naposledy pohladili jeho peří. On je odměnil tichou, jemnou písní. Když se vzdálili, zamával mohutnými křídly a opatrně se vznesl z lesa a rychle se ztratil na tmavnoucím nebi. Přicházel večer, ale elfové byli čerství a odpočatí, po několika dnech však poprvé osaměli. Zmocnila se jich podobná tíseň, jako když opouštěli Linnénnan. Ne však proto, že by nyní odcházeli z domova. Z mírného lesíka teď spíš měli strach, neboť si nebyli jisti, zda jsou zde opravdu sami, i když osamělost pociťovali.
Po odpočinku jakoby ještě měli zalepené oči, a tak si ani nevzpomínali na naléhavost touhy. Jediné, co je přimělo k cestě, byl pocit nepohodlí v tomto místě a jakési vědomí nutnosti směřovat na sever. Vykročili tak, jak byli. Neměli nic, co by si vzali s sebou. Přicházející tma nepředstavovala vážný problém. Naopak les byl krásně tajemný a stíny tvořily plastický obraz neznámého, napínavého příběhu. Staré listí místy šustilo a jinde jej střídala měkká lesní tráva. Kráčeli vedle sebe, bok po boku, jejich ruce se občas setkaly. Oba uvažovali nad tím, co se právě stalo.
Elwen v duchu téměř plakala, neboť útulný pocit bezpečí v ní vzbudil touhy, které v sobě na dlouho pohřbila. Myslela si, že se už dávno vyrovnala se slzavými nocemi svého dětství. Že se spokojila s hlubokým přátelstvím Famisa. Toho milovala sesterskou láskou z celého srdce, on byl jejím hrdinou, její stráží (a mnozí nemají ani to, vyčítala si v duchu), ale toužila po hlubším spočinutí. Po bezpečném náručí. Zachvěla se, když si uvědomila, že to, po čem touží, je mužská láska, která se jí nebojí. Bylo to poprvé. Vždyť znala jen muže starší o stovky let. A Famisa. A svého otce, který se jí bál, jak pociťovala ve svém srdci. I když to nebyla ona, koho se bál. Uruhén se bál, že bude muset dělat něco, co nezvládne, kdy zase neobstojí.
Famiso se zatím bouřil proti melancholii, která se jej snažila pohltit. Světlo, světlo, světlo, opakoval si v duchu a bránil se tak pocitu slabosti, který na sebe nechtěl prozradit. Jak měl ve zvyku, začal o všem přemýšlet. Tu však sílil pocit, že se na něj celý vesmír, celý jeho život valí jako obrovská hora, kterou nemůže překonat. Čím více přemýšlel, tím bídněji se cítil, až mu z očí vytryskl pramének slz. Rychle je otřel rukávem, zamrkal a vzpřímil hlavu. Ne, ne, tohle zvládne.
Famiso docela zapomněl na význam událostí, které prožil a upnul se k budoucnosti. Tu mu s novou jasností vytanula slova knihy: „Skrývá ho údolí zelených kopců. Jaro tam nekončí a nikdo neumírá. Voda v tom jezeře skrývá živé světlo a kdo by se napil, nebude žíznit po světle až do smrti, protože ta voda v něm vytvoří nevyčerpatelný pramen světla.“ Znal ty věty bezpečně nazpaměť, protože si je mnohokrát opakoval. Ach mé drahé stříbrné jezero, říkal si v duchu.
„Co jsi říkal?“ zeptala se Elwen.
„Stříbrné jezero.“ zopakoval Famiso. Elwen přikývla.
Tak kráčeli dál šerou nocí. Šli tiše a komunikovali jen jemnými gesty a doteky tak, jak to jen elfové dokáží. O všem přemýšleli, až je dohnala únava. Nebyli vyčerpáni cestou, ale ještě nebyly zodpovězeny všechny otázky, i když pramínek života znovu proudil.
„Proč ses pustila Elwen?“ vyslovil konečně svou otázku Famiso.
„Protože to bylo všechno stejné,“ zašeptala Elwen jakoby se měla rozplakat.
„Co bylo stejné?“
„Ten mrak, ten hlas, zahrada, oheň, ten kůn, to cestování …“ vypočítávala Elwen.
„Nerozumím,“ řekl Famiso, i když se hodně snažil pochopit.
„Byly tmavé a falešné. Všechno to bylo lživé. I my!“
„A pták napsal anwa,“ začínal rozumět Famiso. Mrzelo ho, že na to nepřišel sám a ihned si formuloval zásadu: Musím být opravdový, pravdivý; a vůbec nevnímal, že Elwen chtěla ještě něco dodat. Bylo to snad poprvé, co se něco podobného stalo. Elwen to zabolelo, ale vzápětí mu odpustila a milovala jej dál upřímným, opravdovým přátelským citem.
Krok sun krok se blížili sourozenci k okraji lesa. Jako by ani nebyli elfové. Vyšli na otevřený prostor a doplahočili se k Fúmënu. Teprve jeho pramenitá voda je občerstvila alespoň natolik, aby mohli usnout zdravým spánkem. A tak oddechovali pod vzdušnou noční oblohou, unaveni, ale spolu a se zářivým cílem.
Elfové více než lidé dokáží vydat nepředstavitelné množství energie a překonat mnohé nástrahy a nebezpečenství, ale rychle vadnou, když jejich veliké srdce zmáhá slabost. A Elwen s Famisem byli stále ještě děti, i když předčasně dospívající. Sen Stříbrného jezera stále zářil jako vytrvalý oharek v hasnoucím ohni, ale osamělost a strach je zmáhaly. Probudili se do teplého rána, které slibovalo blížící se léto. Na severozápadě již viděli polorozpadlou věž Karfagu. S sebou neměli nic než své znalosti přírody, kterých Famiso hodlal využít k opatření snídaně. Elwen zatím ležela, což u ní bylo neobvyklé. Mladý elf, přestože zmožený únavou se pohyboval po lese jako hbitý srnec. Napil se u potůčku, a pak pátral dál. Jarní příroda ovšem není tolik štědrá, pro někoho, kdo nemá žádné vybavení. Plody se objeví teprve později a v pokročilém jaru již nejsou k nalezení ani křehké a sladké pupence. Famiso však přece objevil i lepší potravu, než hmyz, do kterého se mu vůbec nechtělo. Nalezl mladý stromek, který si pro svou sladkou mízu vysloužil u elfů název Medovník. Famiso zuby odtrhával pruhy kůry, z kterých pak kamenem odškrabával bílou houbovitou hmotu, bral ji do prstů, obaloval v odkapávající míze a vkládal do úst. Jídlo sice nebylo tak dobré, jako skutečný med, ale nasytilo. Famiso si udělal na pruhu kůry řadu sladkých kuliček a běžel za Elwen. Elwen ležela schoulená do klubíčka na místě, kde ji opustil.
„Elwen, přinesl jsem Medovník,“ ohlašoval opatrně Famiso. Elwen však zůstávala ležet a zdálo se, že se chvěje.
„Elwen, stalo se něco?“ doptával se Famiso, ale odpovědi se mu opět nedostalo.
„Sestřičko, co se děje?“ Famiso k ní přiklekl a položil svou dlaň na její rameno. Zaslechl jak zašeptala: „Žízeň.“
Ihned ochotně vyskočil a běžel k potůčku. Svlékl si halenu a nacucanou vodou ji přinesl Elwen. Přiložil jí ji k ústům a ona začala chtivě sát. Studená voda jí stékala po obličeji, ale Elwen se neposadila, dokonce ani neotevřela oči. Její jindy zářivá tvář byla bledá, jakoby odrážela chladný měsíc. Pod Famisovým dotekem však hřála nezdravým žárem.
Nastalá situace ihned Famisa vyléčila z chmurných myšlenek a hbitě začal jednat. Svlékl svůj kabát a do pasu nahý jej pomalu, láskyplně vsunul pod Elwen. Ta přitom jen na chvilku otevřela oči a sotva slyšitelně zašeptala: „Díky.“ Famiso přemáhal paniku. Z knih načerpal mnoho staré moudrosti, avšak léčitelství ovládala spíše Elwen. Také věděl, že mocní předkové volávali v zlých časech na pomoc síly přírody, ale přestože si mnohé příběhy a mocná slova pamatoval nazpaměť, neodvažoval se je vyslovit. Zůstal tedy odkázán na své znalosti a vlastní sílu.
Klid a bezpečí, pomyslel si Famiso. Z větví a dlouhé trávy vyrobil něco mezi saněmi a nosítky, pak usilovně pracoval, aby na ně Elwen přemístil. Její drobné tělo bylo horké a pro Famisa značně těžké, i když dospělý muž by ji nesl bez potíží. Malá elfka sebou nechala manipulovat a ležela téměř bezvládně. Ze rtů vycházel horký dech, když se lehce chvěly, jakoby chtěla cosi říct. Z úst však nevyšla žádná slova. Famiso uchopil přední část nosítek a vysokou travou táhl Elwen přes dlouhou pláň ke Karfagské věži.
Ostrý stín věže putoval po skalním srázu na západě a pomalu se blížil k travnaté pláni na východě. Vzduch byl teplý, obloha čistá. Ranní koncert z ptačích hrdel pomalu utichal a polední klid narušil jen pár srnců, kteří vyhlédli z lesa, zavětřili a zase utíkali dál. Nádherný, romantický kout přírody. Elwen však nic z té krásy nevnímala. Rozpálená ležela v chladné místnosti věže a žádná Famisova péče ji nedokázala přimět otevřít oči. V horečce se celé její tělo chvělo, otvírala ústa, ale polknout nedokázala. Mysl jakoby opustila tělo a bloudila v horečnatých snech. A zatímco její tělo vyzařovalo sálavé teplo, bledla a jakoby jí opouštělo její světlo, jako umírající hvězdu. Vtom uviděla tmu. Tmu hlubší, než jakou kdy na zemi spatřila. Až se celé její nitro zachvělo. Cítila, že ve velké vzdálenosti kolem ní něco je, ale nic nespatřila. Vnímala sama sebe jako velmi lehkou a zavěšenou v prostoru. Ničeho se nedotýkala. Náhle se před ní objevil maličký světelný bod, zdál se v nekonečné dálavě. A pak se objevovaly další a další maličké zářivé hvězdičky. Tu v sobě ucítila neznámý žár, jakoby ji uvnitř začal spalovat oheň. Žárné teplo se jí rozlévalo tělem, až se začala chvět. Byla to taková slast, až se jí zdálo, že začne slzet. Najednou ji obklopilo světlo a šířilo se dál. Světlo vycházelo z ní, i když by se nikdy neodvážila nazvat jej svým. Jak se vzdalovalo, osvětlovalo okolní prostor. Uviděla zprvu oblačné prstence, pak první pevná tělesa, poznávala v nich své planety. Uvědomila si, že je hvězdou. Jak se světlo od ní šířilo, setkávalo se se světly okolních hvězd a vesmír se rozzářil neuvěřitelnými barvami. Čas pomaličku tekl a obrazy se pozvolna měnily. Mlhoviny se přelévaly, planety otáčely, obíhaly je měsíce. Občas se kolem prohnal roj vesmírných úlomků a přinášel s sebou zprávy z dalekých končin vesmíru a pokaždé hlásal, že čas se naplňuje. Hvězdička si nebyla jista, co se má vlastně stát, ale byla v ní důvěra, která jakoby jí byla vložena do srdce ještě hlouběji než světlo, které již mnoho miliónů let vytrvale zářilo.
Elwen se zatřásla chladem. Cítila žár vycházející jí z těla, ale ten ji nedokázal zahřát. Připadala si studená a temná. Ležela na Famisově plášti uzavřená v kamenné místnosti. Vydechla a hned spatřila přítelovu tvář sklánějící se nad ní. Viděla, že se jeho rty pohybují, slyšela vzdálený hlas, ale jakoby k ní mluvil cizí řečí, nerozuměla ani slovu. Usmála se, aby vyjádřila svou náklonnost. Za jeho rozcuchanou hlavou uviděla žluté světlo sklánějícího se slunce, zalila ji vlna přátelské domáckosti, chlad se pro ni vzdálil a ona zavřela oči.
Ocitla se opět na nebeské klenbě. Byla stejně zářivá a tichá jako předtím. Brzy však zaznamenala šířící se rozruch. Vznikal kdesi daleko, ale blížil se k ní. Jeho zdroj nespatřila, ale cítila jak se hvězdy kolem něho rozechvívají, jakoby všechny toužebně vyhlížely, zda se nezastaví u nich. On se však nezastavil, ale stále pokračoval a stále se přibližoval. Hvězda se začala třepetat touhou, až zmátla všechny své planety, na kterých se rozpoutaly bouře. Násilím se musela přinutit ke klidu, aby nezpůsobila vesmírnou katastrofu. Zatím se celý vesmír rozzářil, jak všechny hvězdy od nejmenší po ty obrovské horlivě předváděly svou píli. Snad jen ona nedokázala zazářit ještě více a trochu se pro to styděla. To už však ucítila Jeho. Vnímala jeho lásku, a jen s vypětím všech sil se udržela na místě a nevyběhla mu vstříc. Uvědomovala si totiž svou zodpovědnost. On však stále mířil k ní. Mrzelo ji, že Ho nezná lépe, ale čím byl blíže tím jí byl známější, jako když člověk pomalu poznává tvář přítele, kterého dlouhé roky neviděl. Už jí byl tak úžasně blízko. Kdyby na to měla myšlenky, mohla by vidět závistivé třepotání světel okolních hvězd, ale ona viděla jen Jeho, přiblížil se na dosah a jako jemný vánek vklouzl přímo do jejího nitra.
Elwen se v horečce vzepjala na chabém loži. Obklopila ji chladná tma a tíseň. Ucítila na čele studenou dlaň bdícího Famisa. Když její oči přivykly uviděla i malé ohniště. Pohnula rty, aby promluvila, ale suché hrdlo nevydalo ani hlásku. Uvědomila si spalující horečku a bolest. Olízla vysušené rty. Famiso na ni ihned začal mluvit. Zpočátku nerozuměla, ale pak zachytila slova: „Hvězdičko, Elwen slyšíš mě? Co ti pomůže? Sestřičko, jakou bylinku mám přinést? Neznám ji. Slyšíš mě Elwen?“ Teprve pomalu chápala co Famiso chce.
„Přines …“ Elwen zašeptala, a zmlkla.
„Co mám přinést?“ naklonil se ihned Famiso dychtivě.
„Přines …“ Elwen opět nedokázala pokračovat. V duchu viděla zelený stonek, roztřepené listí a drobné fialové kvítky, ale pojmenovat ji nedokázala. Jen bezmocně zamrkala a oči jí zavřela temná tíže.
Vzápětí ji však naplnilo světlo. Byla hvězdou a On byl s ní. Stále si neuvědomovala Jeho jméno, přesto jí byl důvěrně známý. Když vstupoval, měla trochu trému, že po ní bude něco chtít, nebo se bude na něco ptát, ale on jí namísto toho začal vypravovat o celém vesmíru. Mluvil o každé hvězdě a jejím místě, o planetách, galaxiích a mlhovinách, o velikých vzdálenostech, obrovských rychlostech a úžasných světelených kresbách. Hvězda žasla nad provázaností každé drobnosti se vším ostatním, a také hořela nadšením pro celý vesmír. Ale Jeho řeč se nyní stočila k hlavnímu jádru věci. Vše o čem vypravoval, vše, co s takovou láskou popisoval, směřovalo k jednomu jedinému, maličkému bodu ve vesmíru. Nebyl ničím významný, ani zvláštní. Nebyl veliký, ani uprostřed, ale upínala se k němu Jeho láska. Mluvil o malé planetce jedné ze vzdálených hvězd. Nadšeně hovořil o vzdálenostech, pozicích, teplotách, pohybech a časech. Pak se obrátil k jejímu povrchu a jeho vzrušení se stupňovalo. Vykresloval jí obrovské modré oceány, jeho usazeniny, naplavené horniny, činné sopky, zvrásnělou a ze samotného žhavého jádra vyvřelou pevninu. Vykládal o ohromných štítech a hřmících příbojích. A vtom se jej zmocnilo tvůrcovské vzplanutí a začal vzrušeně popisovat život. Od zelených rostlin, divokých, křehkých i krásných, přes nejroztodivnější živočichy, až po korunu všeho – myslící tvory. Tu Jeho láska žhnula s takovou intenzitou, že překonala i jas veliké hvězdy a celým vesmírem se ozýval oslavný ohňostroj Jeho velké vize.
Hvězda naslouchala Jeho slovům a spolu s ním plála sdíleným nadšením. V duchu viděla ono místo – tak nádherné, barevné a zářící, vrchol mistrovského díla – a milovala jej celým svým žhnoucím srdcem. Sama sebe by pro tuto nádheru vydala, a také to řekla Jemu. Celá se přitom červenala studem, ale svůj obdiv a lásku nedokázala zakrýt. On ji však také neskrýval, a s ohnivou radostí její nabídku přijal.
„Tvá pomoc by byla nesmírně cenná. Mohu tě vyslat k Zemi, ale bude to pro tebe bolestivá cesta. Smíš se rozmyslet a rozhodnout jakkoli, nestojím však o jiné než uvážené vydání se z lásky. Nepřemýšlej ukvapeně, a naslouchej mi nyní. Jen s tvým souhlasem v tobě mohu způsobit takový žár, že v jediném výbuchu vyšlu tvé světlo k Zemi. Musí se to však stát ještě dříve, než tato planeta vznikne. Neuvidíš ji předem, protože poletíš mnoho a mnoho let, avšak dorazíš právě včas na své pravé místo. Také tam tě povedu, ale budeš se muset naučit mi naslouchat novým způsobem. A ještě to si pamatuj, i když tě Země bude potřebovat, nebude stát o tvoji pomoc, nebudou tě vítat s jásotem, ale tvůj vstup na zemi se stane potupou. Neboj se však, já stále budu s tebou a budu ti rozumět, vždyť i já sám tam jednou vstoupím, a také můj vstup bude spojen s potupou.“
Hvězdičce se zdály tyto věci veliké a nepochopitelné, jedno však věděla jistě: její láska je dostatečně silná. Vždyť i její srdce pulzuje rytmem shodným s Jeho – a je to píseň lásky. Nikoli levné, nýbrž hluboké lásky, která si uvědomuje cenu a dává v sázku sama sebe. Nemusela odpovídat. On sám cítil její odpověď, přesto vyčkával na její slova, až když je vyslovila, slíbil jí svůj návrat v pravý čas. Neodešel však hned, zůstal s ní dalších tisíc let. Učil ji lásce, opravdovosti a vytrvalosti, až její záře povzbuzovala celičký vesmír.
Elwen se napolo probrala, cítila noční chlad okolo a žár horečky v sobě. Nechala oči zavřené a jen vdechovala čistý, vlhký vzduch. Zřetelně si pamatovala svůj sen a pochopila, že On plní svůj slib. Také zde je s ní a ona není Írerya Isilme, ale Elwen. Ve vzduchu nyní cítila tisíce vůní a každá z nich jí připomněla věc, kterou miluje. Její srdce, ještě stále ubité a zraněné, zahořelo ztracenou láskou, žárem hvězdy.