Elwen se probudila první. Cítila se svěží a odpočatá. Tělesné zdraví elfů je totiž přímo spojeno se stavem jejich duše. Ihned byla schopna vstát. Rozhlížela se po Karfagu. Údajně to bývala vznešená stavba, jejíž posádka hlídala velkou, řídce osídlenou oblast mezi Černými horami a Várou. Nyní z ní zbyla jen mohutná ruina na hranici skalního srázu. Elwen se pomalu procházela místností a vyhlížela z uzoučkých okének. Když Famiso stále spal, odvážila se vystoupat po kamenném schodišti výše do míst, kde patrně bývalo vrchní patro. Zůstaly zde však jen otvory po trámech ve tlusté zdi. Krok za krokem Elwen zkoumala pevnost kamene, ale jevil se spolehlivý. Když byla v dostatečné výši, vyhlédla k západu. Uviděla mohutný, dlouhý stín věže ležící na pravidelných, zelených kopcích, které se střídaly se svými stíny až k moři na dalekém obzoru. Vypadalo to, jakoby zde polehala veliká karavana velbloudů, ovšem obrovských a zelených. Brzké slunce svítilo nízko na vysokou trávu a vytvářelo dojem, že kopce jsou chlupaté a živé v mírném větru. Elwen vydechla úžasem. Takový pohled ještě nespatřila. Nechápala, proč se této zemi občas říkalo Raumandor – Bouřlivá země.
Famiso se vzbudil a neviděl Elwen na svém místě. Zdálo se mu to zvláštní. Ještě vleže se rozhlédl a spatřil Elwen nahoře. Tiše vstal a drobnými kroky vystoupal za ní. Nic nevnímala, neslyšela. Jen se očima vpíjela do nádhery, jež jí očišťovala srdce. Famiso se postavil vedle a vzal ji kolem ramen. „Vidíš to?“ zašeptala jen a Famiso kývl. Bylo ticho a sluneční světlo jemné a neostré, zastíraly jej plující mraky. Na věži stály dvě postavičky vyhlížející do širého světa. Co je tam ještě čeká? Teprve po chvilce Famiso postoupil kousek dál a zadíval se na sever k městu Synedrian, mezi elfy však častěji nazývanému Mortildë, což lze chápat jako Temný vrchol, ale také ve významu: Špice temnoty. Tento název měl svůj původ v časech poměrně nedávných, ostatně jako i město samé. Než nový král Smyrdornu usedl na svůj trůn, zachvátilo zemi dlouhé období bojů a šarvátek. Korfilius po sobě nezanechal potomky, ale pouze znepřátelené správce a dva bratry. Z nich jeden se jmenoval Ruihim. Byl nejmladší, a také nejvíce bezohledný. Jakmile tento Ruihim II. upevnil svou moc, tvrdě proti bouřícím se skupinám zakročil. Ti ze strachu o život uprchli přes Černé hory, do opuštěného, bouřlivého kraje. Setkali se pod Karfagem, věží sloužící jako předsunutá stráž Smyrdornu pro doby nepokojů. Zde pak, poblíž řeky Váry, začali budovat nové město, které nazvali Synedrian, Spolčení. Bylo postaveno na krvi prolité pro svědectví nenávisti.
Když o několik let později Ruihim vyvolal válku se severním královstvím Mardochejců, potřeboval Karfag znovu obsadit, avšak Synedriané naplnění nenávistí působili jeho posádkám potíže, proto vyslal trestnou výpravu, která měla za cíl zlikvidovat všechny obyvatele. Famiso se nikde nedočetl, jak výprava skončila, ale od pohledu se město zdálo pusté, obdělávaná pole nebyla nikde vidět, stejně tak pasoucí se stáda. Město bylo opuštěné stejně jako Karfag. Zdálo se, že obě strany stihla pomsta, která ukončila válečnou historii Raumandoru. Přinejmenším prozatím, neboť Smyrdorn se nikdy nevzdal touhy po této bohaté krajině. Na jednu stranu to byla smutná historie, avšak je-li město skutečně prázdné, znamená to pro sourozence dobrou zprávu. Projít kolem města nebude nebezpečné a krajinu nebude kazit jeho zlo. Však se také celý výhled zdál milý a přívětivý, s nádechem historického tajemství. Odtud země rozhodně nevypadala jako Raumandor.
Famiso odtrhl svůj pohled i myšlenky od bouřlivé historie a věnoval se znovu Elwen. Ta stále ještě okouzleně pozorovala vlnitou západní krajinu. Bylo však třeba zbavit se hladu. Tu Famisa napadlo, že opuštěné město by mohlo být dobrým zdrojem chybějících nástrojů. Zatím si nápad nechal pro sebe a hbitě seběhl dolů, do Karfagské místnosti. Zavolal na Elwen ať počká, ale ta rozhodně chtěla jít s ním, a tak společně vyrazili do lesa hledat snídani.
***
Nečisté proudy řeky Váry, která dělala čest svému jménu, se valily přes sebe a odnášely s sebou kal a občas i kusy břehu. Rozlévaly se doširoka a přesto bouřily proti svým hranicím. Na jejím štěrkovém okraji bylo postaveno malé jezírko s kamennou hrází. Voda do něho přitékala úzkým potůčkem a vzdouvala se proti své hrázi, až hrozilo, že se protrhne. Uprostřed jezírka stál chlapec, od pohledu asi pětiletý. Nebylo ještě vůbec horko, ale nezdálo se, že by mu byla zima, i když byl nahý. Byl plně zaujat svou stavbou. Pilně prohluboval přítok, a pak zase zpevňoval hráz, když hrozilo, že se protrhne. Byla to těžká práce, která ho těšila. Vymýšlel nové a nové způsoby upevnění a stavby, až mu voda sahala ke kolenům. Dřepl si do jezírka a rychle se omýval od špíny, která na něm ulpěla. Voda přece jen byla chladná. Vstal a otřásl se. Zálibně si prohlížel své dílo. Zářil radostí. Vypadal zdravě, od chladu byl narůžovělý, kůže se mu leskla, svaly hrály a tváře červenaly. Zpod bohatých kadeřavých vlasů koukaly jiskřivé oči a pod nimi zaoblený nosík. Usmíval se, a jak potřásal hlavou, na bocích se objevovala zašpičatělá elfská ouška.
Najednou za sebou zaslechl cupitání bosých nožek, běžela za ním jeho malá sestřička Melinqua (Láskyplná). Nožky se jí míhaly a už z dálky křičela: „Maminka tě volá! Tanindo, maminka tě volá!“ Chlapec počkal, než sestra doběhne až k němu. Ona přiběžela a zastavila se na břehu. Obdivovala bratrovu stavbu. Nechala se Tanindem, jehož jméno znamená Pevné srdce, zvednout a postavit do jezírka. Voda jí sahala až do pasu a lechtala ji na holém břiše. Začala se třepat, a tak jí Tanindo pomohl na břeh. Tu si vzpomněla proč sem přišla a znovu zopakovala: „Maminka tě volá.“ Tanindo ještě zkontroloval poslední podrobnosti svého díla, ověřil, případně zpevnil, kritická místa a vylezl na břeh. Tam uchopil sestru za ruku a společně utíkali cestou sypanou oblázky. Za chvilku přiběhli k prvním domům. Jejich zahrady byly zarostlé a neudržované, ploty se klížily, omítnuté stěny opadávaly a dřevo místy hnilo. Toto však byl pro obě děti běžný pohled, pusté město znaly, co si jen dokázaly vzpomenout. Nikdy jej neviděli jinak, jen vše rok od roku chátralo více, jak si příroda brala zpět, co je její.
Jejich dům by poznal každý. Byl udržovaný, s pěknou zahrádkou, na které touto dobou dozrávala první zelenina, a to od cesty nebylo vidět políčko, na kterém se to zelenalo, až radost pohledět. Děti proběhly cestičkou přímo ke dveřím, za kterými je čekala maminčina náruč. Obě své děti zabalila do chatrné zástěry – jedné z posledních poctivě tkaných věcí, které měli – a v náručí je sušila. Tanindo vášnivě popisoval své stavitelské úspěchy, ale máma ho poslouchala jen napůl. V duchu se těšila z jejich doteků a společného domova. Je tomu už dávno, co opustila Smyrdorn se skupinou lidí. Tehdy byla mladá a věřila, že svým vlivem na muže přiblíží město k pokoji a míru. Avšak silní mužové, válečníci byli příliš pomalí k naslouchání a rychlí k válčení. Když před několika lety dorazila Ruihimova trestná výprava, byla jedině ona se svým synem v náručí dostatečně rychlá, aby uprchla. Sama z žen i mužů si zachránila život. A to již nosila Melinqu pod srdcem. Rok přežívala v pustině. Porodila tam dceru a teprve když trochu odrostla, odvážila se vrátit do Synedrianu. Bylo to město zkázy, avšak nejhorší stopy již milosrdně zakryla příroda. Byla barevná a zářivá, dodávala všemu na kráse. Jen veliká mohyla hromadného hrobu byla děsivým předmětem. Když však prvně objevila syna, jak si na ní hraje, nenašla vůli mu to zakázat. Nechtěla hyzdit krajinu jeho dětství tak strašlivými věcmi. Byla silná – pro něho.
Uprostřed provoněné místnosti stál stůl a na něm čtyři talíře. Elfka si zvyk přidávat jeden talíř zachovávala ze starších časů. Byla to taková připomínka dob, kdy písně ještě zněly vznešeně a elfský duch žil nespoután a plný života. Byl to talíř Jediného, kterého lidé někdy nazývali Bůh a jindy Běloskvoucí, sami v tom neměli pořádek. Elfka to chápala hlavně jako tradici, která ji spojovala s minulostí, a také jejím lidem. Na minulosti lpěla výrazně a mnohokrát svým dětem vyprávěla příběhy dávných časů, zatímco je houpala na kolenou. Dnes, stejně jako včera ke stolu usedli tři elfové, malá, neúplná rodinka. Avšak dnes byl oběd veden v jakémsi nervózním duchu. Všichni totiž věděli o nebývalém ruchu v okolí. Po letech sem zavítaly živé bytosti, a to hned ve dvou skupinách. O sobě navzájem však patrně neměli žádné tušení.
***
Někdy mají události větší význam, než si jejich účastníci uvědomují. Někdo jiný však pravý význam pochopí. Co když to ovšem bude nepřítel? A co když jeho skryté metody selžou? Postaví se na odpor otevřeně? Nic netušící člověk pro jediné rozhodnutí vstoupil do příběhu většího než je sám. Pak se pojednou věci nestávaly jak by si přál a přesto on sám jediný bude postaven před volbu, ne však náhodou právě ve chvíli kdy začíná tušit, že v něm ta síla není.
Aergill se na skále vztyčil a nasál vlhký vzduch. Ucítil v něm bouři a vzhlédl k obloze. Od moře přicházel temný mrak. Ještě byl vzdálený, ale vítr jej hnal blíže. Aergill odhadoval kolik má času. Skála už nestoupala, nýbrž byla zhruba rovná, i když členitá. Město odsud viděl docela dobře, ale nerozeznával podrobnosti. Rozběhl se vpřed. Probudilo se v něm cosi jako chlapecká touha po dobrodružství. Přeskakoval z kamene na kámen. Čistě, svižně, soustředěně, vstříc tmavnoucí obloze. Usilovně dýchal, ale vytrval. Pohyb a vzduch mu pročistily myšlenky a nahradily je vnímavostí. Byl pozorný a neudělal chybu, až se přiblížil k okraji dříve, než čekal. Zaskočil ho sklon svahu. Prudce rozhodil rukama a odrazil se, protože déle by rovnováhu neudržel. Rozkročen dopadl nad mezeru mezi kameny. Jednal rychle, neboť setrvačnost jej táhla vpřed. Pokoušel se zastavit, ale rychlost jej přinutila skočit. Srazil nohy k sobě a zmizel mezi klesajícími kameny. Dopadl na suť a zetlelé rostliny. Začal klouzat dolů, svah byl prudký. Padl dozadu a zkoušel se zastavit. Namísto toho skluz zrychloval. Tu náhle přišel konec. Aergill se ještě odrazil nohou od kolmé stěny, neboť řízený skok je lepší, než bezhlavý pád. Letěl, pak dopadl na skalní římsu porostlou travou. Šel do dřepu, aby ustál náraz. Římsa byla úzká, ruce se neměly o co opřít. Před ním pouze hlubina. Aergill vložil všechnu svou sílu do odrazu. Vpravo stál protilehlý balvan. Aergill doskočil na jeho sklánějící se bok. Ještě kousek po něm vyběhl, pak však noha sklouzla a on se propadl do zužující se mezery mezi kamenem a skalní stěnou. Ani nestihl vykřiknout a v mžiku se zastavil. Drsná skála jej stiskla mezi sebe. Úzký prostor mu nedovolil klesnout do kolen. Náraz jím otřásl. Vyrazil mu dech. Srdce bilo jako zběsilé, avšak překvapený Aergill rozpoznával, že mu vlastně nic není. Pohnul nohama a přesunul se na rozšířené místo. Byl v šoku, ale jinak celý. Protáhl se ještě pár kroků, a zde se již mohl posadit. Konečně vydechl. Teprve teď se chvěl. Měl chuť někomu poděkovat. Roztřásla se mu kolena a s úžasem se díval vzhůru za slunečním světlem. Jakoby dnes některé věci viděl poprvé v životě.
***
Famiso s Elwen vstoupili do lesa příliš rozrušení, než aby věnovali dostatečnou pozornost shánění obživy. Přehlédli mnohé dary, jež les dával, přestože se rozhlíželi dokola. Famiso kráčel vpředu a v zádech cítil podivný pocit. Věděl, že tam jde Elwen, ale přesto jakoby odtud čišela nějaká jiná přítomnost. Nechtěl se však ohlédnout, protože by to považoval za akt nedůvěry vůči ní. Náhle však ucítil žár, který nelze vysvětlit jen klamem. Prudce se otočil a úlekem zavrávoral. Rozpoltil jej pocit strachu a potřeby pomoci Elwen. Uviděl totiž veliký plamen. Uskočil, ale vzápětí se přiblížil. Plamen zhasl a on se vzpomínkou na večer pochopil.
„S tím by sis neměla hrát,“ napomenul sestřičku.
„Proč ne?“ ohradila se Elwen.
„Schopnosti nejsou hračky, mohou tě ovládnout.“
„Já vím,“ přisvědčila Elwen, ale v duchu nesouhlasila. Nedokázala souhlasit, protože s ohněm na rukách již nebyla Írerya Isilme. Byla Elwen, Hvězda a měla význam. Famiso to vycítil, ale neměl co říci. Uchovával to však v mysli, protože nyní jeho láska k Elwen rostla každým slovem. A právě nyní jej rozechvělo pomyšlení na jinou věc, kterou se neodvažoval vyslovit ani sám před sebou.
„Podívej!“ vykřikl Famiso a ukazoval na velký Culmarin s mnoha plody podobnými dnešním pomerančům. Společně se hladově rozběhli k chutnému jídlu. Nebyly pochopitelně ještě zralé, ale opékané chutnaly i tak výborně. Opustili nevyslovený spor a zakrátko svorně hodovali sytíce své žaludky pořádnými teplými sousty. Famiso se raději neptal, jak Elwen udělala oheň, protože to věděl.
***
„Můžu už jít?“ zeptal se Tanindo své matky, když dojedl.
„Můžeš Tani, ale obleč se nejprve.“
„Proč?“ oponoval Tanindo, který rád užíval volnosti, kdykoli mohl. Však v přírodě to nikomu nevadí a zima mu není.
„Blíží se bouřka, bude chladno,“ ozřejmila matka a usmála se jeho otázce.
Ještě nějakou chvíli spolu pohledem smlouvali, ale matka vyhrála a Tanindo odběhl pro oděv. Byl pěkný i pohodlný, s láskou splétaný z přírodních vláken, ale pro obyčejný den se zdál Tanindovi příliš svazující. Když se oblékl, vyběhl ven a zamířil na své oblíbené místo – dlouhé návrší kousek za městem. Netušil jaké tajemství skrývá. Odtud mohl svým bystrým zrakem přehlédnout celé široké okolí. Nikdo z blížících se lidí či elfů nebyl v dohledu, a tak se věnoval stavbě svého podzemního města. Bouřkovým mrakům kupícím se na západě nevěnoval nejmenší pozornost, v duchu se však těšil, až se přiblíží. Měl bouřky rád. Vnáší do života dobrodružství.
Zabral se natolik do hry, že zprvu ani nevnímal svého přítele, který se k němu připojil. Znali se už dávno, ale nově příchozí nepatřil k obyčejným přátelům, jaké člověk, či elf může mít. Tanindo mu pro jeho podobu říkal Fanya, bílý obláček. Jeho vzhled nebylo snadné spatřit, protože se podobal mlze, která se mění a přelévá, když však dával dobrý pozor, spatřoval v něm podobu bělostného elfa přibližně své velikosti, možná však jen proto, že sám byl elf. Přestože Fanya vlastnil tak zvláštní podobu, jeho hlas byl docela obyčejný, i když občas až básnicky melodický. Tento se nyní ozval a vyrušil tak Taninda ze hry:
Světla tajemné volání hlas,
když v srdci zní, přichází čas.
Poslání když v těle klíčit začíná,
jdi, či budeš jen vzpomínat?
Kroky ve skrytých zahradách loupí,
k vyvolenému ovšem nepřistoupí.
Když volba je víc, než pozvání,
nyní zazní mé volání.
Zrozený pro tuto chvíli,
nyní dospěl jsi k cíli.
Fanya domluvil a zahleděl se na Taninda. On docela vážně seděl na rozkvetlé mohyle a díval se mu do očí. Neuhnul a čistě dětsky se radoval z přítomnosti přítele, který jej naučil tolik věcí. Poznával však také, že dnes se děje cosi vážného.
„Přines mi otcův meč prosím,“ řekl Fanya a Tanindo se bez váhání zvedl. Byl zvyklý poslouchat svého přítele, protože z jeho neobvyklých nápadů vždy koukalo nějaké dobrodružství, nebo jinak zajímavá či vážená činnost. Tanindo proběhl opuštěným městem, ke kterému se blížila bouře a zadními vrátky vešel do zahrady. Tiše, neboť nechtěl vyvolat nechtěné otázky, se protáhl do zadní kůlny, kde se nacházelo pár tajností. Mezi jinými věcmi také starý otcův meč. Byl tupý a dokonce i rezatý, ale pro Taninda měl zvláštní cenu, protože jej nosil jeho otec, kterého si nepamatoval. Matka o něm nikdy nemluvila a vše co věděl se dozvěděl od svého přítele. Také tento meč mu kdysi přinesl on. Meč byl těžký a zaprášený, když jej uchopil do rukou. Vynesl ho na sluneční světlo, ale lesk čepele jej rozhodně neoslnil. Byl to starý, rezatý a nepoužitelný odkaz jeho otce. Tanindo jej přesto opatroval. I kdyby však byl lehčí a v lepším stavu, nedovedl by s ním zacházet, protože mu matka jakékoli válečné hry zakazovala. Občas kvůli tomu vedli spory, ale ona byla neoblomná a Tanindo nakonec její vůli poslouchal.
Tanindo by běžel, ale meč byl příliš těžký, proto jen šel zpět k mohyle. Fanya tam na něj čekal.
„Půjčíš mi ho?“ zeptal se Taninda, a ten bez zaváhání vztáhl ruce a podal mu jej. Sotva Fanya uchopil meč, jakoby zazářil podivným světlem. Bylo ostřejší, než mléčný jas mlhy. Jako sluneční odlesk na břitké oceli, či spíše kovářův oheň ve výhni šlehl jasný odlesk a oslnil Taninda. Zaclonil si oči. Světlo pohaslo, avšak když Tanindo otevřel oči uviděl ve Fanyově rukou skvoucí zbraň. Byla lesklá jako právě ukovaná, ale přesto to byl důvěrně známý meč. Byl to otcův meč, ale ve Fanyových rukou zázračně proměněný. Fanya jej podával Tanindovi. Ten vztáhl obě ruce, ale Fanya jej zastavil: „Je ostrý,“ řekl a podal mu ho rukojetí napřed. Tanindo jej sevřel v dlani. Meč byl nyní mnohem lehčí, dokonce natolik, že jím dovedl vládnout jednou rukou.
„Sleduj mě, nechej se vést,“ volal Fanya a obklopil Taninda mlhou jako už tolikrát. Tanindo se v ní necítil ztracený, ale spíše jako v dobrotivé náruči, a tak se vrhl do dalšího dobrodružství. Ochotně se nechal strhnout novým vírem a Fanya jej učil dobře vládnout mečem. A proti takovémuto umění by docela nic nenamítala ani jeho matka. Kroužili po náspu mohyly, až se divoké květiny obávaly o své květy. Čepel se leskla a Tanindo také. Až náhle vír ustal a Tanindo se zastavil. Nebyl unavený, ani se nezadýchal. Znovu však pocítil jakousi vážnost situace. Fanya se postavil po jeho boku.
„Přišel čas,“ řekl Fanya.
Tanindo se otřásl chladem. Ohlédl se k temnějícímu obzoru na západě.
„Víš, že nemusíš,“ připomenul Fanya.
„Ale proto jsem se narodil,“ řekl Tanindo s náznakem otázky.
„Ano, proto ses narodil,“ přisvědčil Fanya.
„Co mám dělat?“ zeptal se po chvíli Tanindo a obrátil se na svého přítele.
„Dělej, co se ti naskytne, já budu s tebou,“ odpověděl s láskou Fanya a dodal, „Tanindo, Statečné srdce“.