Famiso zůstal stát, když Elwen s tak útočnými slovy na jazyku odběhla. Snažil se jí porozumět, ale nedařilo se mu to. Copak Elwen zapomněla na všechno co spolu prožili? Nevnímala jeho lásku k ní?

Díval se z kopce. Pod travnatým obloukem s vyčnívajícími kousky skály se rozprostíralo město. Neobydlené, neutěšené, pusté. Jeho středem se valil studený proud Váry. Co tam může být tak zvláštního, že paní Mor povolala svou jízdu? V příbězích, které četl poskytla své služby jen velikým králům, kteří za ně draze zaplatili. Nezřídka nakonec vlastním královstvím. Nebo snad temná paní přebývá v Raumandoru a její služebníci se vrací domů? Tak, či onak, nyní jim v cestě stojí Elwen. Měl by ji nalézt dříve, než oni. Avšak svíral jej strach. Nebyl zbabělý, ale tolik věděl, že sám se Mořině jízdě postavit nemůže. Příliš snadno by si získala i jeho. Copak toho náhlá nevolnost nebyla důkazem? Co kdyby se přiblížil, temnota jej přemohla a on stanul spoután v Mořině paláci? Jak by pak pomohl Elwen? To jsou veliké věci, kterým nerozumí.

Přece však zde bylo něco, čemu věřil. Byly to pravdivé příběhy, které v něm toto přesvědčení vybudovaly. Kdo pomoc hledá, pomoci dochází. Jde o rozhodnutí.

Famiso vzpomínal a pečlivě rozvažoval. Začal od prvních střípků z dětství a hledal odpověď, klíčové rozhodnutí, správnou otázku. Jak tak postupoval životem, zatím si jen stále více uvědomoval své přátelství s Elwen. Před očima se mu zaskvěl obraz jejich přísahy. Vznešená slavnost v dětském duchu, ale hluboká ve svém upřímném významu. Pak laskavá slova i těžké okamžiky, které spolu nesli. Jeho láska k Elwen vzplanula jako plamen. Byl by pro ni nasadil svůj život. Kdyby jen tušil jak. Ovšemže by mohl vběhnout dolů, ale až sem cítil temnou vůni černého oblaku. Nikdy by neodolal. Je slabý. Jak může zachránit svou přítelkyni, svou sestru? Hvězdu ze svých snů?

Náhle zřetelně pocítil mrazení v zádech. Jakoby tam stanul nejmocnější mezi elfy, jen tento pocit byl čistší a jemnější. Chtěl se ohlédnout, ale zmocnila se jej mlhavá únava. Jakoby převrácené usínání. Namísto dolů, padal nahoru a tmu nahrazovalo světlo. Víčka se zavřela sama od sebe, ale i pod nimi bylo světlo, jakoby hleděl do slunce. Téměř i ucítil jeho životodárný žár na své tváři. Plul na jiskrném moři, stoupal vzhůru, až měl pocit, že se roztaví jako vosk. Pomyslel na Elwen a pocítil strach. Tu snad teprve usnul.

Stál sám na veliké pusté pláni. Všechna zeleň okolo vadla a usychala, protože noc trvala celé věky, a už dávno nepršelo. Chlapec věděl, že má přivést déšť a světlo, věděl, že proto sem přišel, ale netušil jak. Bezradně stál sám pod hvězdnou oblohou, ale bez slunce. Vtom jedna hvězda nad ním zablikala, on k ní radostně vztáhl ruce a jeho tvář skropil první jemný déšť.

Famiso sebou trhl. Už nestál, ale seděl. Nebyl sám. Kdosi byl vedle něho. Avšak věděl s jistotou, že se nejedná o přeludy Mořiny armády. Vnímal přítomnost té osoby. Avšak byla zvláštní, nebyla zřetelná, ale ani neviditelná. Jako mlha, nebo obláček. Jako třpytivý opar.

„Fanya, tak mě již jeden z tvého rodu nazval.“ řekl neznámý, a když se na něho Famiso pozorně zadíval spatřoval v něm proměněnou podobu svého otce, ale možná jen proto, že ji chtěl vidět.

„Neznám tě,“ řekl Fanyovi.

„Neznáš,“ potvrdil Fanya a zdálo se, že na Famisa shlíží velkýma laskavýma očima. Byly jako oči jeho otce sklánějícího se nad kolébkou. „Ale jsi ochoten mi věřit pro záchranu Elwen?“ zazněla otázka z jeho úst a vznášela se před Famisem v podobě barevné duhy. Famiso v ní četl laskavost.

„Jsem,“ odpověděl rozhodně.

Fanya mu podal ruku a on v mžiku stál a náhle viděl jasný den okolo ještě jasněji. Jakoby cítil touhu po životě všude kolem. Snad se mu otevřely oči, takže již neviděl temný mrak, ale pádící a rozpínající se černé koně. Už se jich nebál, viděl jejich smutné šedé oči, cítil jejich žal. Bylo mu jich líto. Viděl jha, kterými byli vázáni ke svým břemenům. Toužil je osvobodit a zachránit tak Elwen.

Jeho touha byla požehnaná, a teprve vzplála, když spatřil svou sestřičku kráčet po nábřeží. A naproti ní, na druhém břehu člověka, muže. Famiso se rozběhl dolů a cítil, že Fanya běží s ním. Nebo spíše on s Fanyou?

Pádil rychlým během. Přeskakoval kameny, pružný jako proutek, plný síly a energie. Osvobozený od strachu a napjatý láskou. Rychle se přiblížil k městu. Vnímal smutek jeho opuštěných zahrad, ale nedoléhal na něj. Měl s ním soucit. Vběhl do úzké uličky a pokračoval dál. Chtěl se co nejrychleji dostat k nábřeží. Jeho plíce se plnily čerstvým vzduchem. Tváře mu červenaly námahou. Toužil být rychlý, rychlejší, než čas. Míjel jeden dům za druhým. Všechny otevřené a prázdné. Bylo jich tolik. Vypadaly smutněji, než shora. Pak konečně uviděl řeku. Sotva popadaje dech se zastavil na sypaném břehu. Neoddechl si však ani a uviděl kamenný most. Na mostě Elwen, u mostu člověka a za ním dlouhé řady divokých koní. Mezi dvěma údery svého srdce je však už nespatřil. Uštvané stádo je pohltilo doprostřed svých těl. Nyní se valilo svým během přímo na Famisa. Ten však nezaváhal, ani neklopýtl. Vyběhl vpřed, aniž tušil co udělá, až se s nimi setká. Utíkal o život. Život Elwen.

Na rohu jedné ze zašlých ulic se však s kýmsi téměř srazil. Byl malý, ještě dítě, ale vyletěl splašeným během. Famiso si zprvu myslel, že utíká pryč. Ale chlapec byl vyzbrojený. Nebezpečně. A vyrazil proti uhánějícími stádu. Přírodní halenka za ním vlála. Famisa dokonale zaskočil. Než stačil vydechnout, drobný elf zvedl meč. Snad je chce zabít, problesklo Famisovi hlavou. Napadlo ho, zabránit mu v tom, protože s koni měl soucit. Malý byl však příliš rychlý, Famiso ještě stál, když on se setkal s prvními ze stáda. Oproti koním vypadal ještě drobnější. Rozcuchanou hlavu měl těsně pod koňskými břichy. Zdálo se, že jej v příští vteřině smetou. Bez smilování se koně vzepjali. Chlapec nadzdvihl meč a dvakrát ťal. Famiso ani nestačil sledovat. Trávu rozdupala těžká kopyta. Ve zvířecích očích se však objevil lesk. Jha padala k zemi. Hoch je setnul. Jeden za druhým byly koně osvobozovány. Elfské tělo se mezi nimi míhalo s neuvěřitelnou lehkostí a obratností. Meč pronikal dřevem a provazy. Břeh se plnil rozrušenými zvířaty. Tu se teprve Famiso probral. Hle, zde byl úkol na který stačí. Zamrkal a přiskočil k nejbližšímu koni. Poplácal jej a pohladil po krku. Zvíře neklidně kopalo a frkalo. Famiso se k němu natáhl a zašeptal mu pár uklidňujících slov. Pak jej vyslal dál na travnatý břeh. Sám Famiso se uklidnil a cosi z jeho klidu se také přelilo do okolí. Tišit další koně bylo snažší a snažší. Pokládal jim teplou dlaň na hřbet, šeptal tichá slova a naslouchal odfrkování. Pak je vysílal pryč, aby se místo uvolnilo pro další. Byl to dlouhý proud, kterým jej malý hoch zásoboval. Práce byla únavná, ale plná naděje života. Famiso neviděl, jak se temný oblak proměňuje ve veliké stádo koní pasoucí se za městem. Viděl pot a žár splavených těl. Viděl jiskrný život v jejich očích. Viděl zázrak proměny a osvobození. Trvalo to tak dlouho.

***

Aergill se pomalu jako omráčený probouzel. Nejprve si uvědomil, že stojí a přesto je pevně opřený. Vdechoval vzduch plný jemného prachu. Dráždil ho v plicích. Teprve pomalu přicházel k sobě. Otevíral oči. Nejprve marně zaostřoval. Uvědomil si, že stojí v jakémsi velkém sále, či chrámu. I když už se pomalu probíral, všude se povalovala mlha, či prach. Teď už rozeznával celou obrovskou stavbu. Vysoké klenutí jako chrámová loď. Nahoře zářilo oválné okno, kterým sem pronikalo mléčné světlo. Vše se utápělo ve vybledlé zeleni a barvě šedých stěn. Většinu sálu zakrýval oblak. Vpředu z něj vzhůru trčely jakési ohnuté a tenké sloupy, jako kostnaté prsty. Patrně vrcholek nějaké větší architektonické zvláštnosti. Byly odporné.

Pak si začal všímat sám sebe. Stál při jednom ze sloupů. Částečně ho také zakrývala mlha. Kdykoli se pohnul, rozvířil ji. Štípala v nose a ústech, ale nekašlal. Cítil se jí jaksi svázaný. Pojednou však poznával, že si dokáže uvolnit ruce. Trochu se mohl hýbat a do těla se vracel život. Tíha na hrudi ustupovala. Nohy také částečně uvolnil, ale zůstával svázaný v pase. Pro mlhu neviděl jak se uvolnit. Šátral rukama podél těla, ale nenahmatal pouta. Nebyl si jistý, zda je oblečený, připadal si nahý. Vzepřel se a náhle i tato pouta padla a on se mohl odlepit od sloupu. Udělal jediný krok. Rozhlížel se sálem, velkou část neviděl, ale poznal, že u dalších sloupů jsou jiní lidé. Většinou zahalení oparem. Udělal ještě pár kroků, aby se mohl rozhlédnout. S každým pohybem vířil prach. Podlahu nemohl spatřit a připadalo mu, že téměř pluje. Špatně se dýchalo a bledá zelená unavovala oči, i když neštípala.

Člověk po jeho pravici se pohnul a uvolnil si ruku a částečně i hlavu. Jakoby pomalu a ztěžka. Tu náhle Aergill poznal dívku z mostu. Byla drobnější, než on. Dlouhé vlasy jí spadající přes ramena se zde zdály šedé. Přesto i tady byla krásná. Necítil to však stejně, jako co si matně pamatoval ze země, než se ocitl tady. Pozoroval jak se mlha kolem ní uvolňuje, až se z ní nakonec vynořil i celý obličej. Dívka otevřela oči. Podal jí ruku a ona se jej nesměle chytila. V očích měla strach z tohoto místa. Náhle se mlha převalila a vystoupila z ní jakási postava s nezřetelným obličejem. V jejích vráskách byla temná čerň a občas působila dojmem, že jde prohlédnout až na její lebku. Obklopovala se bledým světlem, ale zdálo se, že sama je temná. Přistoupila k Aergillovi a zadívala se mu do očí. Aergill pocítil hrůzu prázdna v ní, ale jeho samotného se nedotkla. Vnímal, že je zvláštním způsobem uvolněný. Vzhlédl k oknu a prožil, že někdo tam nahoře jej má rád. Postava neměla žádný výraz, ale Aergill snad přesto pocítil, že je to pro ni něco neobvyklého. Uvědomil si zvláštnost situace. Připadal si, jakoby stoupal nahoru, dívčinu dlaň v nejisté ruce. Postava zvedla ruku s příliš dlouhými kostnatými prsty. Natáhla ji a jakoby jedním pařátem pronikala Aergillovým tělem. Pokusila se jej zachytit za srdce, ale prošla skrz. Aergill znovu pocítil zvláštnost toho, že tam nahoře o něj někdo stojí. Skrz okno začalo pronikat světlo. Dosud se sál zdál naplněný světlem, ale nyní do něho pronikala záře o mnoho kategorií vyšší. V jejím jasu se stavba zdála temná. Postava před Aergillem se sklonila do mlhy dole a uchopila jej v pase a táhla níž. Jakoby se do něho pokoušela zakousnout. Ale i sama stavba se bortila. Světlo šlo do jádra, z kamenů padal prach a Aergill se cítil být zvedán výš a výš. Byl oslepen náhlým žárem. Cítil jak proletěl skrz okno, jak se tříští a jeho úlomky padají dolů, do černé díry. Díval se vzhůru a jakoby hleděl do slunce, až se mu dělaly kruhy před očima. Cítil se být položen na chladivou zemi. Marně se pokoušel otevřít oči. Vše bylo příliš žárné. Teprve pomalu se jeho zrak uklidňoval, jak si zvykal.

Konečně Aergill uviděl co se děje. Byl zpátky na živém světě. Bylo horko a všude cítil pach koní. Ležel u řeky a v dálce viděl mizet docela malý oblak. Kolem pobíhalo pár divokých, živých koní. Nedokázal si vysvětlit nic z toho. Obrátil se na zemi a uviděl více postav, než čekal. Všechny na něho zapůsobily podivně. Elfové, pomyslel si hned. Byly to však teprve děti. Nejmenší z nich stanul, zbrocený potem a s lesknoucím se mečem v pravici, proti dvěma nejstrašnějším koním jaké kdy Aergill viděl. Byli živí, ale temní jako uhel a z očí a zvednutých pysků jim sálala zlost. Tyčili se ve své mohutnosti proti malému elfskému chlapci. Vtom jejich kopyta vyrazila vpřed. Hoch zamával mečem, očividně v úmyslu nezranit koně. Těžký, dvojitý úder jej zasáhl přímo do hrudi. Chlapec odletěl, narazil na zem a zářivý meč mu vypadl z ruky. Zdálo se, že nedýchá.

Aergill vyskočil jak nejrychleji dovedl. U chlapce však byl až druhý. Ten starší elf jej předhonil. Položil malému ruku na čelo, a on otevřel oči. Sotva dýchal a pohled měl zamžený. Zašeptal pár slov, kterým Aergill nerozuměl. Famiso jim však rozuměl a slyšel chlapce šeptat: „Věděl jsem, že se to stane.“ Hoch pak zakašlal a z úst mu vytekla krev. Potřísnila drobné rty a stekla po tváři. Famisovi bylo jasné, že už nic nezmůže. V soucitu se sklonil ještě níže a zaslechl: „Vyřiďte … mamce a … sestřičce, že na ně počkám.“ Ústa se opět naplnila krví. Famiso slyšel jen ošklivé bublání. Políbil chlapce na čelo. Jeho oči se zavřely. Drobná ruka, která ještě před chvílí plná života svírala meč se položila vedle. Kolem ní se cosi zalesklo a Famiso věděl, že svírá Fanyovu dlaň. Chlapec se usmál rty ušpiněnými od vlastní krve. Zazářila z něj radost. Pak dvakrát slabě zakašlal, v krku bublala krev a náhle se jeho svaly uvolnily, ruka poklesla, víčka se pootevřela, ale na rtech zůstal takový úsměv, že se Famiso rozplakal.

Teď k nim přišla i Elwen, a když uviděla hošíka a krev na jeho ústech, utekla, posadila se u mostu a hořce plakala. Také ona si v bledězeleném paláci lecos prožila, a když uviděla okolí, uvědomovala si, že on za ni položil život. Aergillovi to poznání dlouho unikalo, ale když si spojil souvislosti a lásku, kterou od něho tam dole pocítil, bylo mu to pomyšlení nesnesitelné. Nikdy by to neschválil, ale když nedostal na výběr, jak může s takovýmto darem žít? Teprve když uslyšel jak Famiso říká Elwen, že chlapec věděl, že zemře, zhroutil s v pláči k zemi.

Neměl moc času. Zastavil ho ale křik kamaráda. Kus mostu zmizel v hlubině a on se teď sotva držel okraje. Křičel hrůzou. Aergill najednou nevěděl co dělat. Pohlédl na visícího kamaráda. Na most vedoucí zpět. Pak znovu na kamaráda. Další kus mostu zahořel jasným plamenem a Aergill se otočil k útěku. Nestihl však udělat než pár kroků a zmrazil ho děsivý výkřik. Krev mu ztuhla v žilách. Prudce se otočil. Spatřil jen hlavu kamaráda, jak zmizela v ohnivé hloubce. Plameny hučely. Vzduch se chvěl. A ten výkřik jakoby visel ve vzduchu.

Aergill zakřičel, protože nemohl snést tu tíhu, že někdo volil jinak. Chlapec malý jako jeho kamarád upřednostnil jeho život před svým. Kdyby to udělal před požárem v Algoroth … Aergill by to přijal, ale nyní čím odčiní jeho smrt?

Vtom všichni uslyšeli, že sem někdo běží. Zmocnil se jich strach. Elfská žena v strašlivém tušení přeběhla most. Uviděla svého Taninda a s křikem k němu poklekla. Vzala synka do náručí, tiskla si jeho obličej na prsa a slova elfského žalozpěvu z ní tryskala jako z bolestí protržené hráze. Nikdo z těch tří se neodvážil přiblížit. Naplnila je bázeň před láskou této matky. „Tanindo, můj chlapečku. Statečné srdce.“ plakala matka ve svém žalu, který byl ovšem prost beznaděje. Naříkala nad ním, ale ve svých slzách jej už doprovázela na cestě k Jedinému. Její víra byla i v tuto chvíli neochvějná.

Elwen si uvědomovala, že jediné co ji vysvobodilo z temného podzemí byla láska. Nyní ji kolem sebe cítila tolik. Jakoby statečná láska malého chlapce zdvihla vysoká stavidla. Dlouho zadržovaný proud se valil ven. A bylo v tom něco víc, byl v tom záměr. Famiso k ní vztáhl ruce aby ji objal a ona si uvědomila, že je to láska toho, kterého poznala jako hvězda v dalekém vesmíru. Cítila, že se jí nebojí, že jí přijímá, a že i ve Famisově přátelství a v chlapcově smrti jí dává znovu a znovu sama sebe. Někdo za ni bojuje a vysílá své posly, aby ji získal. Tento pocit se postupně prolamoval bariérami jejího srdce. Bořil Íreryu Isilme. V slzách vzhlédla vzhůru a její tvář zkropil náhlý, jemný, bělostný déšť, který nečekaně přišel, aby odplavil zbytky špíny a dal zazářit novému životu tam, kde byl s láskou zaset a musel zemřít jiný.