Malý chlapec – sotva šestiletý – ze sebe shodil přikrývku a jeho drobné nohy cupitaly po měkkém koberci položeném na kamenné podlaze. Místnost tížilo neobvyklé dusno a horko. Byl sám. Jako většinou. Otce zaměstnávaly vojenské povinnosti a matka neměla příliš času pro svého malého syna. Přesto od obou přijímal vřelou lásku. Když byl táta doma, vždy jej brával na klín a vyprávěl strašidelné historky z válčení. Nedbal na manželčino napomínání, že je na to chlapec ještě malý. Už tenkrát si hoch hrával na vojáka. Dnes ráno jej však nečekala žádná hra.
Natáhl se k oknu. Tak prudce rozevřel křídla bytelných okenic, až málem upadl. Dovnitř se vevalil hustý, štiplavý dým. Za ním pronikalo rudé, blýskavé světlo. Chlapec spatřil ze svého pohledu pouze vysoké, žluté a rudé plameny šlehající ze střechy sousedního domu. Zatím se požár rozšířil přes zahradu k dalším příbytkům. Vtom vzduch prořízl ostrý výkřik panického strachu. Chlapec se zachoval jako pravý syn svého otce. Na nic nečekal a rychle vyrazil ke dveřím. Chvilku zápasil s těžkým kováním. Pak, natahuje oboje ruce, doširoka rozevřel pevné, dubové dveře vedoucí na chodbu. Byla plná kouře. Kluk do něho bez váhání vběhl. Pocítil prudký žár a zastavil se. Vzhlédl. Zůstal zděšeně stát. Masivní dveře byly v plamenech. Oheň stoupal vzhůru ke střeše. Zde vyrůstaly další plameny živené kvalitními trámy. Chodbou otřáslo praštění. Kus hořícího trámu padl k chlapcovým nohám. Sežehl mu obočí a vlasy. Dál už na nic nečekal a otočil se zpět do pokoje. Očima široce rozevřenýma, uslzenýma od kouře pátral jasně osvětlenou místností po záchraně. Byla téměř prázdná. Jen postel, stůl, koberec a pár drobností, které nechal večer na podlaze. Ani židle tam nebyla.
Nebyl čas. Začal tedy vší silou tahat a strkat těžký, masivní stůl pod okno. Jeho drobné paže se napínaly s každým záběrem. Zhluboka dýchal a nahlas počítal, ale stůl se pokaždé pohnul sotva o pár centimetrů. Malý kluk celý zpocený neustával. Na protější straně místnosti začaly odpadávat kusy hořící střechy. On byl sotva v polovině. Trápil se s těžkým stolem, co mu síly stačily. Oheň byl ale rychlejší. Jeho žhavé plameny už pohltily celou střechu. Místností se rozšířil žár jako v peci. Chlapcova kůže zrudla, jako by jeho tělo spalovala horečka. Celý se chvěl tou námahou, až se mu podlomila kolena. Docela vyčerpaný se zhroutil pod stůl. Náhle se místností ozval ohlušující rachot. Střecha se zhroutila a k obloze se vznesl prudký roj žhavých jisker. Koberec rychle vzplál a plameny se bleskově šířily až ke stolu. Pod ním se krčil vyčerpaný chlapec. Ještě živý. Ze stěny spadl i rozměrný obraz a jeho barvy se právě škvařily pod nelítostným žárem. Oheň neznal cenu umění. Ale nechtěně odhalil tajemství onoho obrazu. Ve zdi zela díra a za ní tmavá chodba kamsi do podzemí. Chlapec ji spatřil. Temnou, ale v jeho očích zářící jako poslední záchranu. Byla docela blízko. Kryta jen hořící hromadou dřeva. Kluk se napjal a vymrštil své cvičené, ohebné tělo. Proletěl nad hořící hromadou a zřítil se po tajných schodech dolů.
Za chvilku však už zase stál na nohou a kulhal do hlubin chodby. Ta se velmi brzy začala zdvihat a on náhle narazil na cosi pevného. Jen dvakrát udeřil, a už se to s rachotem propadlo. Stál v známé místnosti. Kolikrát si tady se svým kamarádem hrával. Náhle zaslechl jakýsi zvuk. Byl tichý a docela odlišný od všech zvuků v okolí. Snad pláč. Rozhlédl se místností. Byla podobně vybavená jako ta jeho. Koberec na podlaze, stůl, obrazy na stěnách, a v rohu postel. A na ní se něco chvělo. Doběhl tam a spatřil svého kamaráda umazaného od slz a vzlykajícího do polštáře. Kluk neuvažoval nad tím, co se stalo. Uchopil kamaráda za ruku. Ten se nebránil, a tak za chvilku vyběhli ven na ulici. Protější strana už byla v plamenech a v dálce spatřili dav hrnoucí se pryč od ohnivého pekla. Vyrazili ruku v ruce a už se hnali za lidmi mizícími také v zákrutech hlavní ulice ven. Utíkali co jim síly stačily. Mladší kamarád dvakrát zakopl, ale silnější hoch jej vždy podržel. Už v dálce uviděli bránu. Východ byl na dosah. Poslední z davu před nimi už vyběhl ven. Železná brána se začala zavírat. Kluk vykřikl a ještě rychleji běžel. Nechal kamaráda daleko za sebou. Hnal se k bráně. Než ale doběhl, lidé zmizeli. Zůstal stát sám za zavřenou bránou. Bušil pěstmi do zavřených vrat, ale nikdo ho neslyšel. Všichni uprchli před běsnícím živlem.
Oheň se mezitím zuřivým tempem šířil mezi domky s dřevnou střechou. Chlapec se ohlédl a proti ozářenému nebi spatřil siluetu kamenné, hlavní pevnosti obklopené plameny. Namísto strachu se jej zmocnila zuřivost. Válečné historky, které slýchal od otce, se mu slily dohromady s ohnivou skutečností a on vběhl do nejbližšího domku, který ještě nepohltil oheň. Začal ze stěn strhávat jeden obraz za druhým. Když nedosáhl, bušil do něho, až staré dřevo rámu povolilo a obraz se zřítil s rachotem dolů. Už u pátého obrazu měl štěstí. Ve stěně se objevila díra. Stejná jako v jeho pokoji. Vedla kamsi do podzemí. Chystal se vběhnout, když si vzpomněl na svého kamaráda. Bleskově se vyřítil ven. Oheň byl docela blízko a jeho zřejmě k smrti vyděšený, malý kamarád se opíral o jeden z domů a jen přihlížel. Kluk jej chytil za paži. Spíše ho odvlekl, než odvedl do domu. Pak tato zvláštní, malá dvojice vstoupila do temného ústí ještě temnější chodby. Ta ale nebyla stejná jako ona, kterou už proběhl. Pod nimi se otevřela hluboká díra. Zjistili, že stojí na úzkém mostu, jehož dřevěné trámy se vzpínají nedohledné hlubině. Postupovali teď jen pomalu a opatrně. Dokonalá tma je pohltila. Vzduch zůstal horký. V tom se země zachvěla. Kolem nich se sypaly úlomky kamení a hlína. Pak náhle prostor ozářilo světlo ohně. Jakmile uviděli okolí, zmocnila se jich panika. Bezhlavě se rozeběhli dál. Tam kde tušili konec uzoučkého mostu se zábradlím tvořeným jen nataženým lanem. Země se znovu zachvěla. Kousek před nimi se kus mostu propadl. Zastavili se. Pohlédli dolů a hrůza se zračila v jejich tvářích. Oheň už zachvátil i dřevěné pilíře mostu. Chlapec se rozhlédl kolem. Jeho kamarád vykřikl děsem. Další kus mostu se propadl. Přímo pod jejich nohama. Nedopadl až dolů, ale jen asi půl metru. Pro malé chlapce to bylo hodně. Začali se drápat vzhůru. Starší kluk to zvládl a chystal se běžet zpět přes most. Také tam jej uchvacovaly plameny. Neměl moc času. Zastavil ho ale křik kamaráda. Kus mostu zmizel v hlubině. On se teď sotva držel okraje. Křičel hrůzou. Chlapec najednou nevěděl co dělat. Pohlédl na visícího kamaráda. Na most vedoucí zpět. Pak znovu na kamaráda. Další kus mostu zahořel jasným plamenem a kluk se otočil k útěku. Nestihl však udělat než pár kroků. Zmrazil ho děsivý výkřik. Až se mu krev zastavila v žilách. Prudce se otočil. Spatřil jen hlavu kamaráda. Zmizela v ohnivé hloubce. Plameny hučely. Vzduch se chvěl. A ten výkřik jakoby visel ve vzduchu. Malý, sotva šestiletý chlapec se chvilku díval do oslnivého žáru, jakoby nemohl pochopit co se stalo a pak se zhroutil na hořícím mostě. Zůstal ležet. Uprostřed ohnivého pekla. Sám.
***
Aergill vytřeštil oči na černou, kamennou stěnu před sebou. Zorničky doširoka roztažené těkaly po chladné skále, než si uvědomil kde je. Selhal. Udělal chybu a teď je kdesi v podzemí. Sám. Slaboulinké světlo, které pronikalo do podzemí úzkou štěrbinkou, ani zdaleka nedokázalo zaplašit strach. Podivnou tíseň, která zamlžovala myšlenky. Na plicích ucítil chladný závan zlosti. Dýchal jej a sytil se jím tak dlouho, až zlost na sebe samého docela ustoupila a on se naplnil zlostí namířenou proti neznámému, který ho sem zahnal. Posílilo ho to. Začal si uvědomovat svou dlouhou nečinnost, a proto se vzepřel a stále poněkud nejistě se pokusil postavit na nohy. Věděl, že mu nikdo nepomůže a spoléhal se výhradně na sebe. Proto jej jeho slabost dráždila. Chvíli stál a zhluboka dýchal. Cítil hlad a žízeň. Sklonil se tedy a po malých doušcích se napil z chladivé, průzračné vody. Mysl se mu trochu projasnila, a tak začal přemýšlet o možnostech úniku. Neviděl téměř nic a slyšel pouze šumění vody. Přiložil tedy ruku na stěnu. Byla hladká a rovná. Postupoval tak dál a nic se neměnilo. Když takto ušel několik metrů, usoudil, že tímto směrem pokračuje chodba. Vrátil se tedy a zkusil to samé na druhou stranu. Hladká rovná skála opět vedla dál nezměněným směrem kamsi do tmy. Po pravé ruce měl potok. Opět se tedy vrátil k jedinému co viděl. K matnému světlu vycházejícímu z jakési štěrbiny. Došel až pod ní. Zastavil se a pohlédl vzhůru. V hrbolatém stropě vedl nahoru jakýsi komín a čím výše stoupal, tím větší světlo v něm bylo. Celý byl poněkud úzký a vysoko, ale možná by se mu podařilo vyšplhat až ke zdroji světla. Možná to dokonce bude světlo sluneční.
Aergill začal ohmatávat skálu v komínu. Když se postavil na špičky, dosáhl na jakýsi výčnělek. Pevně se ho uchopil a snažil se vytáhnout nahoru. Na třetí pokus se mu to podařilo. Zaklínil se v dosti nepřirozené poloze u ústí komínu. Zády se začal pomalu posouvat vzhůru a nohy se snažil udržet na stejném místě. Nebylo to nic snadného, zvláště když se ostré hrany skály začaly zachytávat o jeho oblečení a z kamene pod jeho bosýma nohama odpadávaly drobné kousky. Ale sunul se dál. Pomalým pohybem vytrvale stoupal vzhůru za světlem. Nohy měl zakrvácené a to ještě nedorazil ani tak daleko, aby při pohledu dolů nespatřil ústí komínu. Kdyby se podíval nahoru, spatřil by stále silnější světlo, ale žádný otvor. Vtom mu noha uklouzla. Za ní i druhá a on zády po ostré stěně spadl o několik metrů, které pracně získal. Z hrdla se mu vydral výkřik leknutí. Nějakou dobu chvějíc se bolestí zůstal na stejném místě. Pak ale síla vůle zvítězila. Znovu začal stoupat nahoru a skála za jeho zády se barvila červeně jeho krví. Nohy se mu chvěly, ale on zatnul zuby a pokračoval. Škubavý pocit bolesti sílil tak, že přehlušil i hlad. Aergill se třásl čím dál tím více. Celý ten výstup připomínal jakousi bolestivou noční můru. Toužil se vzbudit, setřít pot ze svého čela, a pak zapomenout. Nebyl to však sen, ale přece jej čekal obrat k lepšímu. Tunel se začal rozšiřovat. Světlo stále bylo jen slabé, ale když se jednou zaklonil, aby se posunul zády po skále opět o kousek výše, ucítil, že skála mizí obloukem kamsi za ním. S nadějí na odpočinek se probudily jeho poslední síly a on stoupal dál a dál, až se posadil v jakémsi výklenku. Komín nad ním pokračoval sice dál stejným způsobem, ale Aergill byl vděčný alespoň za ten odpočinek. Setřel si pot z čela a zaklonil se, aby se lehce opřel o skálu. Vzduch však prořízl jen výkřik strachu, když zjistil, že za ním žádná skála není. Aergill po zádech padal kamsi dolů. Neletěl dlouho a dopadl na jakousi hromadu sutě. Ta se i s ním začala řítit někam do neznáma. Hrnul se spolu s kamením hlavou napřed jakýmsi skloněným tunelem do tmy. Pokoušel se zastavit, ale dříve tunel náhle skončil. On i s kamením se propadl do obrovské jeskyně, nebo snad místnosti. S dunivým rachotem se sypaly kameny a mizely ve více než desetimetrové hloubce a Aergill jen v letu zalapal po dechu a pak zmizel s nimi.
***
Famiso lehce nadzvedl hlavu a bolest mu zabušila ve spáncích. Cítil následky předešlé noci a jen pomalu si vzpomínal, kde to vlastně leží. Vedle sebe pocítil lidské teplo. Elwen tam ležela a tiše oddechovala. Když se Famiso rozhlédl, spatřil drobný potůček, který se jako modravá stužka v trávě vinul mezi barevnými polštáři. Přiblížil se k ní, nabral nádherně čistou vodu do dlaní a lehce se napil. Ucítil příjemnou, chladivou chuť té vody. Znovu nabral a napil se tentokrát zhluboka. A pak už jen nabíral a velkými doušky polykal tu nádhernou, vonící a chladivou vodu. Jeho tělem se rozlévalo příjemné teplo, jak mu účinky té vody stoupaly až do konečků prstů. Bolest a bušení v hlavě se rozplývaly a Famiso se náhle cítil příjemně unavený a ospalý. Natáhl se do trávy vedle Elwen a pozoroval poklidný, uspávající les kolem. V mírném větříku se stromy nakláněly tam a zpět, tam a zpět. Lístky svěže, jarně zelené šustily a ševelily a z dálky sem doléhala lehká, melancholická píseň zpěvavých ptáků. Zlaté světlo v zelených lístcích tančilo a odráželo se v modré vodě jako podivně krásné, složité obrazy z dávné mytologie. Hebký polštář trávy hladil a šeptal uspávající tóny příjemné únavy. Famiso – lehký bělostný déšť – se opřel o předloktí a zadíval se na poklidně spící Elwen. Víčka měla zavřená a na rtech uvolněný úsměv. Hrudník se jí zvedal a klesal v rytmu lehkých nádechů a výdechů a pleť jakoby vydávala slaboučké světlo. Vypadala tak křehce a dětsky, když spala. Famiso se položil do trávy a jeho ruka si našla cestu až k hlavě spící Elwen. Konečky prstů se lehce dotýkal jejích vlasů, až jeho prsty přeběhly po hladkém čele a shrnuly z něj pramínek jemných vlasů. Pak se jej zmocnil sladký, chvějivý pocit slabosti, a on s rukou lehce položenou na Elwenině čele usnul.
Elwen pomalu zvedla ruku a dotkla se svého čela. Nahmatala Famisovu dlaň a uchopila ji do své. Náhle se jí ale zmocnil pocit, jako by se nad ní vznášelo jakési nebezpečí. Úplně probuzená se nervózně posadila a zatočila se jí hlava. Když opět získala rovnováhu, uviděla před sebou stužku potoka a uvědomila si, jakou má žízeň. Pohnula se, aby se napila, ale celé její tělo protestovalo. Byla rozbolavělá na každém místě těla a v pravém uchu jí hučelo, jakoby tam stále slyšela vodopád. Sklonila se nad vodu a konečky vlasů zčeřily modrou hladinu. Natáhla ruku k ústům a napila se. Jakmile ochutnala, začala nabírat do dlaní a dychtivě pila. Až do kořínků vlasů jí pronikalo příjemné teplo účinkem té vody. Bolest ustoupila a ona se cítila tak příjemně a ospale, že znovu ulehla vedle Famisa. Pozorovala měnící se mraky plující jí nad hlavou. Viděla draky, ryby i zvláštní, pitvorné obličeje a bylo jí veselo. Dlouho tak ležela se slastným pocitem a krásným úsměvem na rtech, až z toho usnula.
Bylo už po západu slunce a přestože svítily jen hvězdy, byl celý les naplněný stříbřitou, chladivou, ale ne studenou září. Když tu je oba probudil lehký hlas, který se vznášel vzduchem. Museli napínat sluch, aby vůbec rozuměli co říká. Hlas zněl jako zlaté a stříbrné zvonky na louce, nebo jako třpyt velikých hvězd na obloze. Jeho chvění a vůně se nesly vzduchem a připomínaly příjemné, elektrické napětí na konci letní bouřky. Zval je dál, podél potoka hlouběji do lesa, který, přestože hustý, byl prosvětlen oním zvláštním, stříbrným a zlatým světlem. Bylo to nesmírně krásné, vzrušující pozvání. Famiso s Elwen chvilku váhali, ale neodolali dlouho a krásný hlas poslechli. Jejich bosé nohy setřásaly večerní rosu z vrcholků trav a oni ruku v ruce kráčeli dál, až spatřili v dálce zdroj té záře. Zprvu si mysleli, že je to jakási postava, pak se jim ale zdálo, jako by to byl pták, snad bílá holubice s roztaženými křídly, když však přistoupili blíže, uviděli strom. Nebyl velký, ani vzrostlý, ale v kmínku měl úzká dvířka. Byla otevřená a hlas je zval dovnitř. Zdálo se jim podivné, že by měli oba vstoupit do tak malého stromku, ale hlas měl trpělivost. Nikam je netlačil a čekal na jejich rozhodnutí. Jen opakoval svoje pozvání a strom s otevřenými dvířky jakoby mu přitakával.
Vstoupili tedy dovnitř. Elwen, která byla citlivější a světlo na ni více působilo, šla napřed a Famiso samozřejmě za ní. Když vstoupili, nedokázali se zdržet výkřiku údivu. Uvnitř stromu byl překrásný pokoj zalitý také tím stříbro-zlatým svitem. Měl malá okénka s bílými, krajkovými záclonkami a pod nimi dvě měkké postele s červeným povlečením. Famisa však nejvíce zaujal krb. Byl velký a hřejivý, postavený z bílého, dokonale hladkého kamene, který jiskřil v tom zvláštním osvětlení. Ale jej poutala jen záře kterou vydával. Dřevo v něm hořelo jako obyčejné, ale plameny byly jen červené. Žádné bílé nebo žluté odstíny. Jen nádherná, teplá, proměnlivá, červená záře.
Když odtrhl oči od plamene a ohlédl se, spatřil Elwen, jak nehnutě sedí na křesle vyřezávaném ze světlého dřeva a upírá zrak kamsi přes záclonu za malé okénko. Postavil se za ní a zůstal jako přimrazený stát. Ta nádhera. Ve svitu hvězd tam v zvláštně harmonickém víření jakoby tančily lístky stromů. Točily se a vytvářely takové křivky a obrazce, až se tajil dech a srdce zapomínalo bít. Nikdy by nevěřil, že je možné vytvořit takovou nádheru z pouhých spadaných lístků. Po chvíli rej začal zpomalovat a lístky se v ladných kruzích pomalu snesly na ozářenou zem. Famiso s Elwen ještě dlouho hleděli jako očarovaní. Teprve když se probrali, pocítili hlad.
V tom jejich zrak padl na další dvířka. Přistoupili k nim a ony se samy otevřely a za nimi byla prostorná místnost. Uprostřed ní stůl plný jídla. U stolu dvě židle s vysokými opěradly umně zdobenými ornamenty. Dětem připadaly až příliš velké, ale když se zkusmo posadili, cítili se v nich jako doma a hlas je vyzval aby jedli. A bylo co. Před nimi ležely plné mísy, ze kterých by si vybral opravdu každý. Ovoce, zelenina, sýry, pečivo, maso bílé, rybí, vepřové, pečené, uzené. Dále sladké i slané zákusky a drobné pamlsky, až nevěděli, co si mají vybrat dříve. Všechny mísy byly ozdobené květinami a prostírání mělo také květinový vzor. Stejné květy zdobily sklenice s širokým výběrem limonád, vody i vína.
Když se najedli tak, že už nemohli ochutnat ani jeden další kousek, znovu zaslechli hlas třpytivý hrou zvonků a světlem hvězd, jak je zve ke spánku v měkkých a příjemně lehkých peřinách ve vedlejší místnosti. Padla na ně nepřekonatelná únava, přestože se vzbudili teprve před dvěma hodinami a bez váhání přijali pozvání k příjemnému odpočinku.