Ze spánku se vzbudili až s vycházejícím slunkem. Leželi v měkkých peřinách a cítili kouzlo tohoto místa. Bylo zde tak příjemně a snadno se zapomínalo na všechna trápení i bolesti jak těla, tak i srdce. Vyšli ven z útlého stromku a po nočních zážitcích jim přišlo docela přirozené, že se do malého kmínku vejdou tak veliké a honosné pokoje. Bylo teplo, téměř horko a vzduch plný vůní pozdního jara. Začali si prohlížet okolní les. Byl tak krásný a mezi vším vládla taková harmonie, že něco podobného nezahlédli ani v krásných elfských zahradách v Linnénnan. Barevnost škádlila jejich oči a zpěv ptáků a hmyzu uváděl do dávných exotických krajů neustávajícího léta. Procházeli se, až došli ke skvostně průzračnému jezírku, které svou čistotou přímo lákalo ke koupeli. Cítili se jako král a královna tohoto překrásného lesa, a tak jim přišlo zcela samozřejmé skočit do chladivé, ale ne studené vody a dopřát si příjemné osvěžení. Jezero bylo čiré, vonělo starostlivou přírodou a mateřskou láskou. Ani nezaváhali, a jak byli oblečení v cestovních šatech, tak se celí ponořili pod bezchybné zrcadlo hladiny. Nedováděli však jako bláznivé děti. Necákali, netropili hluk, ani se nepotápěli. Plavali v kruzích lehce nadnášeni vodou, obklopeni životem a zelenou kypící krásou. Pak pomalu vystoupili ven a skrápěli les vláhou ze svých šatů. Slunko hřálo a za chvilku je usušilo.
Tak strávili celý den zkoumáním lesa a nenarazili už na nic pozoruhodnějšího. Ani ten podivný hlas se už neozval. Když se setmělo, vstoupili opět do pokojů ve stromě a zvědavě nahlédli do vedlejší místnosti. Nebyl zde však žádný stůl, ale místo toho tu na dvou věšácích viselo oblečení. Napravo pevný, lehký, bílo-zelený a modrý pánský komplet s pláštěm a nalevo bílé šaty zdobené stříbrem jako pavučinkou. Famiso s Elwen se cítili jako vlastníci celého lesa, proto nezaváhali a připravené šaty si oblékli. Byly pro ně. Famiso se ihned cítil starší. Plášť spadající až k zemi mu rozšiřoval ramena a dával pocit nebezpečného, vznešeného a šlechetného bojovníka. Celý se v obleku napřímil a stál s hlavou vztyčenou, když se ukazoval Elwen. Ona jej však moc nevnímala. V připravených šatech, které jí nádherně padly, si připadala opravdu krásná a nesmírně hodnotná. Lehkými krůčky přecházela po místnosti a byla jako ve snách.
Vůbec necítili hlad, dokud je hlas nepozval do dalších dvířek, kterých si až dosud vůbec nevšimli. Sotva je však otevřeli, ovanula je nádherná vůně hostiny a květin. Vůně tak silná, až se jim zatočila hlava. Přesto vstoupili, a když se posadili do židlí s vysokými opěradly, začala hrát zvláštní, naléhavá, horoucí a podmanivá hudba. Vzrušovala je a dráždila každou strunku nervu v jejich tělech. Cítili nával slavnostní nálady tak mocně, až měli pocit, že se jim srdce rozskočí. Najednou byli tak nádherní a dospělí.
Tu noc uléhali s krásnou, povznešenou náladou a podobné to bylo i večer následující. Jakýkoli pozorovatel by se jistě podivil, za jak krátkou dobu získali laskavě vznešené způsoby a dospělé chování i cítění. Byli jakoby proměněni tím podivným světlem a hlasem i všemi událostmi v tomto lese, až se jim nechtělo věřit, že to někdy bylo jinak.
„Drahá Elwen,“ pravil Famiso a vůbec mu to nepřišlo směšné, „dovolíš, abych se dnes po večeři vzdálil. Toužím o samotě přemýšlet.“
„Ovšem,“ usmála se Elwen a s neuvěřitelnou lehkostí a grácií přivolala ptáčka, „zatím budu mít veselou společnost.“ Nasypala ptáčkovi pár drobtů a pozorně sledovala, jak elegantně zobe.
Famiso brzy vstal a v hlubokém zamyšlení odcházel. Cítil na sobě slastnou tíhu povinnosti a starosti. To on sem dovedl Elwen a byl zodpovědný za její bezpečí. Ne, že by je snad stíhalo nějaké nebezpečí, ale jsou i jiná ohrožení. Jako temný mrak uzavíralo oblast jeho myšlení neznámé tajemství. Pokusil se o tom složit báseň, ale nenacházel nic, než střípky. Pomyslel si, že je to škoda. Mohla být dobrá. Ale to už se věnoval jiné činnosti. Naslouchal tichému šumění vody a soustředil se na každý tón. Zároveň bystře pozoroval větvení stromů od kmene, až ke konečkům nejzazších větví. Noc byla tichá a Famiso směřoval svou pozornost na čím dál tím menší okruh vjemů. Vychutnával slast hluboké koncentrace. Nepřemýšlel nad něčím konkrétním, jen vnímal. Vnímal tak dlouho, až se z jeho očí staly pouhé štěrbinky a zůstal jen šum potoka. Famiso získal pocit, že celý svět je rozložený na tenké plátky mlhy a on by po nich dokázal přecházet. Jen kdyby se dovedl ještě chvilku soustředit. Avšak hladina jeho myšlenek se zčeřila a on znovu uvidět divukrásný les v celé jeho podmanivé nádheře.
Když přišel domů – jak nyní nazývali bílý strom – zastihl Elwen ukládající se k spánku. Chvatně se k ní připojil, protože pociťoval potřebu sdílet svou zkušenost.
„Víš, co si myslím?“
„Ne. Jak bych mohla Famiso.“
„Že odsud můžeme pokračovat dál, hlouběji.“
„Opravdu? Ale to není zvláštní. Nic nám nebrání vyjít z lesa.“ Elwen však těmito slovy odpovídala na cosi hlubšího a temnějšího, co se vynořovalo v jejím srdci.
„Počkej, nerozumíš mi. Já to myslím to jinak.“ snažil se uchopit předivo myšlenek Famiso.
„Stejně nechci nikam chodit. Tady je tak krásně. Vůbec nic mi tu nechybí. Famiso, já jsem tak šťastná.“
„Chtěl jsem říct, že svět je složený z vrstev. Jakoby plátů. Takže můžeme vejít do tohoto lesa jinak.“
„Famiso, posloucháš mě vůbec? Říkám, že jsem tu šťastná. s tebou,“ téměř vzlykla Elwen.
„Jsem rád, že jsi šťastná, já taky. Ale já neříkám, že máme odejít, ale jen vejít jinak. Zkoušela jsi někdy pozorovat …“
„Famiso, já nikam nejdu,“ Elwen vyhrkly slzy. „Copak nechápeš, že jsem šťastná.“
„Chápu, jen jsem myslel …“
„Famiso! Nemluv o tom.“
„Ano, vždyť nemusíme nikam chodit. Jak chceš,“ z Famisa se stal opět chlapec, jehož ješitnost uráželo, že jej Elwen nechce vyslechnout. Vždyť to všechno dělal pro ni.
Elwen se rozplakala. Vždycky si uvědomovala, že jejich spokojenost má jen křehkou rovnováhu. Tohoto večera byla unavená a cítila se divně. Ptáček jí uletěl a v srdci se jí zachytila teskná samota, jakou už delší čas nepoznala. Teplé peřiny ji uchlácholily, ale zůstal strach, že se opuštěnost vrátí. Že i tady ji dožene Írerya Isilme. Že bude zase nešťastná. Pak přišel Famiso a mluvil o odchodu. Jak by mu mohla naslouchat! Vždyť říkal tak strašné věci.
Elwen vstala rozrušená z postele a vyšla pozorovat hvězdy. Za chvíli se však na horizontu vyhoupl také srpek měsíce. Jakmile jej Elwen spatřila, připomněl jí pravé jméno: Írerya Isilme, a bodlo ji u srdce, jakoby jí tam někdo zarazil ledový střep. Zakryla si tvář a běžela do stromu. Jakmile Famiso uviděl její oči, jakoby ztuhl. Naráz si uvědomili kdo jsou a kam se vydali. Jak si hleděli do očí, vybavily se jim podrobnosti z noční cesty – útěku z Linnénnan – tak jasně, až je to málem porazilo. K jejich srdcím znovu s podivuhodnou naléhavostí dolehl hlas volání jejich velkého snu – Stříbrného jezera.
Rozhodli se na nic nečekat. Sbalit si věci a vyrazit na další cestu ještě tuto noc. Vrátili se zpět do stromu, pečlivě uložili své krásné šaty, které se ovšem na cestování nehodí, na měkké postele a zabalili znovu vybavení, které si přinesli z domova. Pracovali rychle. Chtěli odtud zmizet dříve, než si vše rozmyslí, nebo jim přijde líto těch krásných šatů, ve kterých se cítili tak velcí. Už chtěli opustit příbytek ve stromě, když si všimli malých dveří vedle krbu. Bylo zvláštní, že je až dosud nespatřili. Náhle měli pocit, že nemohou opustit strom, dokud alespoň nenahlédnou za tyto dveře. Famiso je otevřel. Za nimi stoupalo úzké točité schodiště zřejmě kamsi do koruny stromu. Oba společně vstoupili. Šli dál a výše, až došli k dalším, malým dveřím. Bez váhání je otevřeli a vstoupili do nevelké kruhové místnosti s velkými okny na všechny světové strany. Východním oknem sem proudil svit měsíce a znovu jim připomněl, že odcházejí. Žádné další dveře se zde už nenacházely, a tak se otočili k odchodu. Za nimi však také žádný vchod nebyl. Začali se zděšeně rozhlížet po místnosti. Pak hmatali po stěnách, zda je alespoň neucítí. Stěny však byly všude stejně hladké a studené. Dokonce ani skrz okna nebylo možné prostrčit ruku. Jakoby v nich bylo dokonale čisté, pevné sklo. Zkoušeli bušit, pak i kopat do stěn, ale nebylo jim to nic platné. Byly pevné jako skála. Lesklé a kluzké. Temné a nepřátelské. Elfové byli v pasti a najednou ani nevěděli, jak by měli zavolat svého hostitele. Vždyť z něho neznali nic než ten zlato-stříbrný, zvonivý hlas. Byli v pasti, a když si to uvědomili, zůstali stát uprostřed místnosti a čekat. Byli si jisti, že tato past musí mít nějaký účel. Očekávali, že se co nejdříve něco stane. Dlouho se však nedělo nic. Začala je zmáhat únava a měsíc dál stoupal po obloze. Bylo ticho. Děti se náhle cítily ještě mladší, než ve skutečnosti byly a začal je objímat strach. Seděli na podlaze studené jako kámen, opírali se jeden o druhého, až je únava a strach přemohly a oni usnuli těžkým spánkem plným děsu.
***
Neměl moc času, ale zastavil ho křik kamaráda. Kus mostu zmizel v hlubině a on se teď sotva držel okraje. Křičel hrůzou. Chlapec najednou nevěděl co dělat. Pohlédl na visícího kamaráda, na most vedoucí zpět, pak znovu na kamaráda. Další kus mostu zahořel jasným plamenem a kluk se otočil k útěku. Nestihl však udělat než pár kroků a zmrazil ho děsivý výkřik. Až mu krev ztuhla v žilách. Prudce se otočil. Spatřil jen hlavu kamaráda, jak zmizela v ohnivé hloubce. Plameny hučely. Vzduch se chvěl. A ten výkřik jakoby visel ve vzduchu. Malý, sotva šestiletý chlapec se chvilku díval do oslnivého žáru, jakoby nemohl pochopit co se stalo, a pak se zhroutil na hořícím mostě. Zůstal ležet. Uprostřed ohnivého pekla. Sám.
Aergill se s výkřikem probral ze svého děsivého snu. Ta vzpomínka na dobu, kdy byl malý chlapec, se mu vracela kdykoliv selhal, nebo se cítil ohrožený. Nyní jím procházel žár i mrazivý chlad. Už si nevzpomínal, jak se mu po pádu do hluboké vody podařilo dostat se ke břehu a nyní netušil kde je. Jeho tělo se chvělo horečkou i chladem a hlad s žízní svírala jeho útroby. Nevěděl jak dlouho už tu leží, ani kde je. Okolo něj byla jen černá tma a studený podzemní vzduch. Otočil se zpět k vodě. Ponořil do ní ústa a chvatně pil. Ledová voda mu však příliš nepomohla, jen jej ještě více svíral hlad. Slabost mu bránila v jakémkoli pohybu a on znovu upadl do horečnatého spánku.