Ještě bylo šero, když se Famiso s Elwen probudili. Oba v rozpacích nad polohou, ve které se nacházeli. Leželi schouleni na studené podlaze svého vězení. Tiskli se k sobě v lehkém objetí. Už si nepamatovali, zda ze strachu, nebo zimy. Bylo to, jakoby se podruhé probudili ze zlého, neuvěřitelného snu. Je možné, že by se chovali tak hloupě nabubřele, jakoby kdo ví co znamenali? Co se to s nimi dělo? A co teď? Oběma probíhaly hlavou podobné myšlenky, přestože společně mlčeli.
Famiso vstal a znovu obešel jejich kulaté vězení. Čirá okna byla stále stejně tvrdá a nikde ani stopy po dveřích. Horší než vězení byl však bodavý chlad. Vlézal do těla, po kousíčcích se zakusoval do svalů, až je roztřásl. Malí elfové běhali dokola svého vězení, ale tím se sotva zahřáli a znovu si pomoci vzájemným teplem se rozpakovali. Den plynul a jich se zmocňovala malomyslnost, která byla horší, než všechno ostatní.
Čas běžel, slunce stoupalo, ale jeho jas jen slabě zahřál jejich vězení.
Přišlo poledne a Famiso s Elwen byli vysíleni bezmocí, zimou, žízní i hladem, který je však zatím trápil ze všeho nejméně.
Tak nadešel večer a přinesl noc a měsíc. Jak vylíčit čas, kdy se neděje nic, jen křehká duše trpí dvojí bezmocí? Jak vylíčit myšlenky toho, kdo se cítí zodpovědný, ale nezná nic? Slabí nepřátelé mohou silné duši posloužit, neboť ji poučí o jejích slabostech a ona se vítězstvím stane silnější. Avšak ti silní každou mysl utopí v ní samé.
„Myslím,“ promluvil opatrně Famiso, „že znám cestu úniku.“ Elwen k němu vzhlédla bez naděje v očích, avšak s ochotou naslouchat.
„Víš, jak jsem mluvil o těch vrstvách reality …“
„Ne,“ přerušila ho Elwen.
Famiso však pokračoval: „ … když jsme se pak pohádali.“
„No?“ naznačila Elwen, že poslouchá.
„Říkal jsem něco v tom smyslu, že je svět – nebo možná jen les, co já vím – rozdělený na tenké plátky, oblaky. Něco jako vrstvy mlhy. Rozumíš? A ty jej tvoří. No a když se soustředím, dokáži jimi přecházet. … Alespoň si to myslím.“
„Jak?“
„Když se soustředím.“
„Myslím – jak chodíš? Jak to víš?“
„Nevím, ještě jsem to nezkoušel.“
„A není to něco divného. Víš, jako ten hlas, ten mrak …“
„Nevím,“ zašeptal Famiso.
„A můžeš se vrátit?“
„Nevím, já nic nevím,“ rozhazoval rukama podrážděný Famiso. Nehněval se ale na Elwen, nýbrž na svou neznalost, neschopnost, nedostatečnost. Elwen porozuměla a uzavřela svůj strach do vlastního srdce.
„Zkusím to.“ oznámil Famiso.
Famiso se posadil a pro nedostatek jiných podnětů se zahleděl na stavbu jejich vězení. I ta byla krásná v jemných detailech podivuhodné klenby. Měsíční světlo přikreslovalo atmosféru a Famiso se nořil hlouběji a hlouběji. Jeho pohled se zaostřil, zúžil a on začal pociťovat podivuhodné teplo. Nejprve jej rozptylovalo, ale nakonec vstoupil i do něj.
Elwen se posadila vedle Famisa a očekávala vysvobození. Nerozuměla ani polovině toho, co Famiso říkal, ale navykla si mu důvěřovat. Navíc jiná činnost se nenabízela. Seděla tak nějaký čas, až ji roztřásla zima. Famiso se ani nepohnul. Elwen dál čekala na své vysvobození. Všimla si, že Famiso zavřel oči. Jeho hlava se začala naklánět dopředu, a pak ke straně. Zaslechla změněný rytmus jeho dýchání. Famiso se naklonil ještě více, opřel se o ni a stále klesal dolů. Elwen se jej pokusila narovnat, ale namísto toho se jí svezl do klína. Byla v rozpacích, ale nakonec v ní zvítězil soucit a nechala Famisa dřímat. Po chvilce začala i ona usínat a její prsty si z roztržitosti samy hrály s Famisovými vlasy. Téměř se již odebrala do krajiny nehezkých snů, když tu ji něco probudilo. Chvilku trvalo, než si uvědomila, co se stalo. Ruka jí klesla do prázdného klína. Famiso zmizel. Zděšeně zvolala: „Famiso!“ V ten okamžik ucítila váhu na svých nohách.
Famiso se vzbudil. Rychle se posadil. Nebylo mu příjemné pomyšlení na místo, kde asi spal. „Promiň, usnul jsem,“ omlouval se.
„Zmizel jsi.“
„Promiň.“
„Ležel jsi tu a najednou zmizel.“
„Cože? Kam?“
„Ty nevíš?“
„Spal jsem. Něco se mi zdálo.“
„A co?“
„Jak spím v koruně stromu.“
„A pak jsi zmizel. Nebyl's tu. Já jsem tě volala a zase ses objevil.“
„Zmizel? Objevil. Úžasné, zkusíme to spolu.“
„A jak. Neumím to.“
„Soustřeď se na jednu věc. Co nejvíc. Pak to uvidíš.“ Elwen váhala a Famiso také nebyl příliš přesvědčený, ale čím jiným mají ztrácet čas?
„Jo a,“ Famiso zaváhal, „radši mi dej ruku. Ať se neztratíme.“
Usadili se na studené podlaze, sevřeli své dlaně, přivřeli oči a ze všech sil se soustředili. Zpočátku se nic nedělo. Jen tam seděli a zima se o ně pokoušela. Avšak pomalu se svět začal měnit. Jakoby kdosi zhášel světla. Až se Famiso obával, že opět usíná. Pojednou se však na ztemnělém pozadí začaly objevovat obláčky jakoby mlhy. Silně to připomínalo ranní opar nad ledovým močálem. Avšak vrstev přibývalo, až pokryly celé jejich vězení, které nyní zůstalo pouhým pozadím. Ještě jen chvilku je soustředěně pozorovali. Pohlédli na sebe a pak již věděli, že nesní. Procházeli se mezi obláčky, ale zatím do žádného z nich nevstoupili. Některé rozhrnovali rukama, v jiných se brodili a do ostatních nahlíželi. Zpočátku bývaly obrazy zamlžené, ale kdykoli se do nějaké vrstvy vnořili a soustředili na ni svou pozornost, zahlédli své vězení jinak. Jednou bylo bohatou korunou košatého stromu. Jindy stavbou z tvrdého kamene. Pak norou vyhloubenou ve zmrzlé zemi. Na jiném místě se stávalo ostrovem uprostřed bouřícího oceánu, nebo vrcholem zasněžené hory. Po nedlouhém přemýšlení, neboť se nyní cítili mnohem bystřejší a rychlejší, než byli i ve své elfské zkušenosti zvyklí, zvolili oblačnou hladinu, kde se jejich vězení stávalo košatým stromem. Shodli se beze slov, protože se báli jimi narušit místo, kde se nacházeli. Pak už se jen nořili do zvolené mlhy a čím více se na ni soustředili, tím více se vyjasňoval obzor, až spatřili také měsíc. To už je ovládly síly zvoleného místa a oni zakolísali na široké větvi.
Elwen úlekem vykřikla, protože se podívala dolů a spatřila ohromnou výšku, ve které se nacházeli. Kdyby na to měla myšlenky, mohla tipovat tak padesát metrů a nebyla by daleko od pravdy. Elwenin výkřik však zburcoval jiné obyvatele tohoto stromu. Tmavé ptáky, čekající na ranní světlo. Jejich křik naplnil uši jich obou a zdálo se, že otřásá stromem. Nebyl to však křik ptáků, co otřásalo stromem čnícím vysoko nad všechny okolní, nýbrž silný, nárazový vítr, který boural do větví s prudkou zuřivostí poníženého živlu. Jedině silné a pružné větve tohoto velikána mu dokázaly odolat. Famiso s Elwen ihned byli obklopeni vířením směsi listí, větví a ptáků. Za neuvěřitelně tlustým kmenem však byli dobře chráněni. Nacházeli se v horní třetině stromu a přesto zde větve byly tak tlusté, že na nich mohli pohodlně stát. Jinak to ovšem pohodlné nebylo a mohutnost větví s sebou přinášela jinou nevýhodu – velké vzdálenosti.
Z pohledu dolů je jímala závrať a z hluku a víření se točila hlava. Elwen zavrávorala. „Sestřičko!“ vykřikl Famiso a přitiskl ji k sobě i ke kmeni. Tento výkřik v nich znovu probudil veškerou vřelost sourozeneckých vztahů a spolu s tím se v hloubi jejich srdce probudila naléhavá touha po Stříbrném jezeře. Po poslání. Po světle! Až nemohli uvěřit, že zapomněli.
„Dobrodružství!“ vykřikl Famiso a v návalu radosti k sobě přitiskl Elwen ještě těsněji. Cítili horoucí teplo svých tváří a Elwen se vybavila slova jedné z knih zaprášeného skladu: „Dobrodružství … jak by mohlo existovat bez dobrého druha?“
Situace se nezměnila, ale oni se změnili. V jejich nitru zaplál plamen vznešené touhy a prohřál celý bouřící kraj. Kymácející se stromy byly bojovníky práva a odolné skály na obzoru zastánci spravedlnosti. Pevná země garantovala čest a pevné přátelství lásku. A příběh již nebyl jen podmanivý, nýbrž také velkolepý a cílevědomý. Stříbrné jezero … jakou chuť a kolik nadějí v nich vzbuzuje pouhé to jméno! Stříbrné Jezero – skvoucí a nádherné. Stříbrné jezero tajuplné. Stříbrné jezero. Poslání, světlo a naděje.
„Královská nádhera – sestřičko – světlo nám září!“ parafrázoval Famiso oběma známý verš dětské básničky. Elwen se zasmála zvonivým smíchem a odpověděla: „V srdci mám hvězdičku, plamínek v tváři.“ Famiso pokračoval: „Cesta, byť nelehká povede k cíli.“ A Elwen: „Tma – ta mě neleká příteli milý.“ Společně: „Do lesa, do pole. Do boje! Do bojéé!“ Oba, s tvářemi těsně u sebe, se upřímně smáli té vzpomínce. Jak jim teď zaprášený sklad připadal vzdálený. A přece to nebylo, než pár dní.
Teprve nyní elfové začali věnovat pozornost své situaci. Báseň byla nepříhodná. Světlo nezářilo. Strom ozařoval pouze stříbrný měsíc stíněný vířícím listím. Větev pod nimi se třásla a živé dřevo skřípalo. Kůra byla popraskaná a drolila se. Záludné nebezpečí by číhalo na každém kroku. Posadili se tedy obkročmo na větvi. Elwen zády opřená o kmen a Famiso čelem k ní. Nebáli se. Nebezpečí zrádného místa je neděsilo – protože byli spolu. Tak, přemáhajíc slabost a chlad, přečkali zbytek noci.
Se svítáním se vítr utišil. Slunce vstávalo v růžovém oparu a jeho světlo vyvádělo z lesa oblaka mlhy. Jen vrcholky nejvyšších stromů a černé hory vyčnívaly z bezbřehého moře. Jas té krásy lze stěží popsat. Chomáče bílé jako chuchvalce zářivé vlny se mísily a hnětly jako v obrovském hrnci bublající sladkosti. Měkké světlo kreslilo krajky oblakům v neutuchající proměně sebe sama. Byl to slastný pohled jako ranní chvilka v peřinách, nebo kopec šlehačky na horké čokoládě.
Famiso s Elwen byli unavení, prochladlí, ale užaslí a povzbuzení nádherou pohledu, který se před nimi otevíral. Postavili se na větvi. Protahovali prokřehlé údy a chystali se na náročný sestup. Byl to složitý úkol a žádný z nich si nevěděl příliš rady. U kmene byly větve tlusté a daleko od sebe. Dál od něho se zase houpaly, kymácely a proplétaly. Jejich pohyby byly nepředvídatelné. Nízko nad zemí by neváhali šplhat po hlubokými rýhami zvrásněné kůře mohutného kmene, ale ne v této výšce. V nižších polohách byl strom porostlý popínavou rostlinou, které by mohli využít jako lan. Zde však nic takového nebylo.
„Podívej!“ náhle vykřikla Elwen. Famiso sebou trhl a zadíval se do vycházejícího slunce, kam Elwen ukazovala. Přímo od východu přilétal velký pták. Pro oslnění nemohli dobře rozpoznat jeho barvu ani siluetu. Něco tak velkého však dosud jistě nespatřili. Postavili se na větvi, aby mohli jeho let lépe pozorovat. Zdálo se, že pták míří přímo k nim. Ale jasné slunce nad mlžným mořem bodalo do očí, až jim slzely. Nemohli dávat dobrý pozor. Tak je zaskočilo, když zaslechli mohutný šum křídel. Vzápětí velký stín zakryl slunce. Prudký vítr udeřil do větví stromu. Pták jej v obrovské rychlosti minul. Větev se zachvěla. Elfové vykřikli a zachytili se kmene. Pták se za nimi otočil vzdušným obloukem. Znovu to jen zasvištělo. Vzdušný vír strhl chomáč listí z okrajových větví. Famiso s Elwen se jen s námahou udrželi. Obrovský opeřenec zakryl slunce. Znovu se otočil a podnikl nový nálet. Letěl přímo na místo, kde stáli sourozenci. Těsně před stromem máchl mohutnými křídly. Vrhl na strom ničivý náraz větru. Vzlétl nahoru a ukázal svou bělostnou hruď. Několik okrajových větví se zlomilo. Padaly dolů do hrozivé hloubky. Pod Famisem s Elwen skřípala větev a proud vzduchu je přimáčkl ke kmeni. Přemýšleli, jak by mohli uniknout, ale bylo to nesnadné.
„Vybrali jsme špatné místo!“ křičel Famiso. Elwenina odpověď zanikla v hluku větru, neboť pták nad jejich hlavami se právě otáčel. „Musíme odtud zmizet!“
„Jak?“
„Myšlenkou!“
Pokoušeli se soustředit, aby si zachránili život. Jenže sveřepý dravec nepřestával v urputném snažení. Větve praskaly a tříštily se pod údery vzdušných vln. Orvané pahýly je chránily čím dál méně. Zavírali oči a usilovně se snažili uvolnit myšlení. Jenže při každém náletu museli vynaložit veškerou sílu, aby nespadli. Famiso tiskl Elwen ke kmeni, až to oba bolelo. I tak se sotva drželi. Pták ukazoval svou majestátní sílu a vytrvalost. Strašlivé záběry mohutných křídel ovládaly ovzduší. Kmen silného stromu se roztřásl jako v zimničné horečce. Ozývalo se pukání a praštění. Elfové se nevzdávali naděje – neboť jim nic jiného nezbývalo.
Náhle se pod dravcovými křídly protáhlo cosi malého a obratného. Na okamžik se to jevilo jako skvrna na zářivém opeření. Protáhlo se to svižně mezi větvemi a usedlo před Famisem s Elwen. Nebylo to tak malé, jak se zdálo. Po třesoucí se větvi kráčel okřídlený koník. Úžasné stvoření se záhadnou stavbou těla. Lesklo se jako hebký, tmavý samet. Pokývalo hlavou a zadupalo předními kopyty. Bylo jasné, proč přiletěl. Pomoc v pravý čas.
Elwen zašeptala: „To nemůžu.“
„Proč?“
„Je jako ten mrak.“
„Pomohl nám,“ Famiso se otočil na záhadné zvíře.
Elwen nahlédla Famisovi přes rameno na zvíře. Do jejích očí vstoupili slzy. „Já se ho bojím.“ Famiso ji objal aby ji utěšil. Nerad viděl její slzy. Ptáku zatím nevěnovali pozornost, proto je ohromil nový poryv větru. Okřídlený kůň zaržál a zamával křídly. Famiso tak tak udržel sebe i Elwen.
„Pojď, pospěš si,“ chytil Elwen za ruku a táhl ji jako trpaslík vůz v souhvězdí dělníka. Kůň se sklonil a sotva oba naskočili, klesl a začal krkolomný let mezi větvemi. Elfové svírali jeho hřívu, jakoby ji měli vyrvat. Nakláněli se ze strany na stranu, jak divoký kůň vybíral zatáčky. O nic však nezavadili. V závratné rychlosti minuli poslední polámané větve. Vylétli jako šíp vstříc žárnému slunku. Tu se proti nim postavil velký pták. Jakoby jim chtěl zahradit cestu. Kousek před nimi však vzlétl. Obloukem pak zamířil střemhlav dolů. Famiso s Elwen jej pozorovali ze hřbetu svého koně. Pták rozčísl mohutnými ocasními pery mlžnou hladinu. Zanechával za sebou stopu. Jakoby kreslil na bílou tabuli. Elfové rozeznávali známé tvary. Písmena. Četli rychle mizející písmena: A N W A. Anwa – opravdový, pravý, skutečný, pravdivý. Elwen se skláněla dolů a Famiso cítil jak se celá chvěje. Letěli rychle, vítr vál kolem uší a písmena se ztrácela za jejich zády.
„Famiso, já nemůžu!“ zvolala Elwen.
<< 6. kapitola - nahoru - seznam kapitol - další kapitola >>