Norden se najednou probudil. Ovládl ho jakýsi nejasný pocit, že se stalo něco špatného. Otevřel oči a v první chvíli se vylekal tmavé siluety hradu proti světlému nebi. Hvězdy ve své nekonečné výši zářily jasným světlem, až pohled na ně způsoboval závrať. Dorůstající měsíc plul na obloze za Nordenovými zády a kropil krajinu před ním svým stříbrem.
Vtom – Norden si tím byl jist – zahlédl v městečku pod hradem jakési světlo. Jen se mihlo a opět zmizelo. Pocit, že je cosi špatně zesílil. Pozorně zkoumal, zda se světélko neobjeví znovu. Nezklamal se, v dálce pod sebou spatřil pohybující se bod teplého světla. Mířil ke zřícenému hradu. Norden se otočil, aby vzbudil Sorsa. Jeho místo však bylo prázdné a Nordena ihned napadlo, odkud pochází ono pohybující se světlo. Nějakou chvíli uvažoval, zda má vzbudit Aryu, ale pak tuto myšlenku zavrhl a začal si pohrávat s jinou. Co kdyby šel za Sorsem. Oproti všem předpokladům Abaddor vypadal ve tmě méně nepřátelsky a nebezpečně. Noc byla jasná a kdyby s sebou vzal louč jako Sorson, nemusel by se bát ani tmavých uliček v podhradí. Díval se na hrad ozářený měsíčním světlem a touha po dobrodružství získala převahu nad strachem. Norden vykročil. Tiše, aby nevzbudil Aryu, spěchal po travnatém svahu dolů. Ve zpocené ruce svíral hořící klacek.
Už se blížil k nízké, polorozpadlé zídce městečka pod hradem. Čím byl blíže, tím prudčeji mu srdce tlouklo a klacek klouzal ve zpocené dlani. Zastavil se a chvilku uvažoval, zda se nemá vrátit. Nikdo jej přece neviděl odcházet – nikdo jej neuvidí, když to vzdá. Norden měl rád dobrodružství, ale s někým. Často si s Aryou chodili hrávat do rozpadlých domů. Lákalo je vzrušení z neznáma a nebezpečí. Chodili do divokého lesa a jednou dokonce zůstali přes noc. I nyní se musel usmát, když si vzpomněl, jak se ráno vrátili a celá vesnice byla vzhůru a hledala je. Tak jako později strážní, když byli schovaní pod cestou spolu se svou kořistí. A nebo včera v mlze, to bylo napětí.
Norden se probral ze vzpomínek. Ještě stále stál na pokraji městečka, ale nyní si byl jistý, že nevstoupí. Otočil se k odchodu a začal stoupat zpět k místu, kde se utábořili. Vtom o něco zavadil nohou. Na kámen to bylo příliš lehké, a velikost toho předmětu poutala jeho pozornost. Sklonil se, aby si tu záhadnou věc lépe prohlédl. V trávě ležel nějaký tmavý obdélník. Norden se jej dotkl a byl překvapen, když pod prsty ucítil kůži. Uchopil ji za okraj a ona se rozevřela. Byla to kniha. Ležela volně v trávě a zřejmě už docela dlouho. Norden se rozhlédl kolem a snažil se zapamatovat si to místo. Ráno se sem vrátí. Nehodlal společníkům vysvětlovat svou noční výpravu.
Když už byl blízko u tábora, zhasil louč a tiše se vracel na své místo. Už chtěl ulehnout, ale pak se rozhodl, že se ještě odskočí vymočit. Vstal a zašel do lesa. Hned za prvními stromy však překvapil Sorsa. Ten sebou trhl, jako by byl přistižen při krádeži, ale pak si klidně zavázal kalhoty a vrátil se do tábora. Norden opět osaměl a ještě naléhavěji se ho zmocnil pocit, že je něco špatně. Jestliže byl Sorson tady, tak čí potom bylo to světlo dole? A co tu vlastně dělal, že se tak lekl? Norden se znepokojil natolik, že zapomněl proč sem šel a vrátil se do tábora. Akorát uviděl Sorsa, jak uléhá s pohledem upřeným na Aryu. Nordenovi se zdálo, že v jeho pohledu bylo cosi zvláštního, jako zmatený strach, či výčitka svědomí, ale na tu dálku si nemohl být jistý. Jeho mysl zaměstnávaly důležitější věci.
Tu noc už neusnul. Převaloval se z boku na bok a pokaždé, když zavřel oči, viděl pod víčky strašidelné bytosti vynořující se z temného zdiva Abaddoru. Jak tak neklidně ležel, začaly se mu v mysli vybavovat verše které poznával. Kameny rozpálené letním žárem … slzy se vypaří … myšlenky zahalí … mrtví … zpátky. Slova nepokojně vířila hlavou, až se začalo rozednívat. Norden měl stále pocit, že se ta slova nějak hluboce týkají Abaddoru, ale nedařilo se mu svou obavu konkretizovat, jakoby jeho myšlenky opravdu halil závoj černé látky.
Měsíc bledl a obzor se začínal barvit ranními barvami. Norden po své pravici viděl vzdálenou siluetu nízkých hor probleskující mezi stromy a nad nimi se pomalu vyhouplo hřejivé světlo a za chvíli ho následovalo i zářivé kolo slunka, které věrně vstávalo v pravý čas. Norden v té záři pohlédl na městečko a hrad pod ním a srdce mu znovu začalo tlouct vzrušením a strachem. Tísnivý strach však převážil. Nad hradem se jako mlha vznášel tmavý stín. Nebyl příliš zřetelný, ale čím více se Norden díval, tím si byl jistější. Ohlédl se a zjistil, že i Sorson se už vzbudil a se zájmem se dívá na Abaddor.
Norden zašeptal: „Vidíš ten mrak?“
Ale Sorson jen zavrtěl hlavou a udiveně se zeptal: „Jaký mrak?“
„Ten mrak dole. Díváš se na něj. Myslíš, že je to ten mrak? Jak jsi o něm mluvil.“ Norden stále šeptal kvůli vzrušení zadýchaným hlasem. Bál se, ale tak nějak zvláštně se bál, tajuplně.
Sorson pohlédl na hrad a jen znovu zavrtěl hlavou. Bylo jasné, že žádný mrak nevidí. Neviděl ho opravdu a nyní uvažoval o Nordenově strachu. Bylo chytré, vykládat mu povídačky o mraku? Ptal se Sorson v duchu. Pro odlehčení nálady radši zatřásl Aryou a s veselím v hlase poznamenal: „Je ráno a naše princezna ještě spí.“ Vyznělo to ale hloupě a nikdo se nezasmál. Arya se protáhla a rozespalým pohledem se dívala po okolí. Norden čekal, zda také neuvidí mrak. Ale Arya nic neviděla. Nebo nechtěla vidět. Měla oči jenom pro Sorsa a stále uvažovala o tom, proč jí Sorson nazval princeznou. Nevěděla, zda se má zlobit, že ji považuje za dítě, kterému může říkat princeznička, nebo má být potěšena, že k ní cosi cítí. Mezitím se už praktický Sorson staral o snídani a Arye nevěnoval žádnou pozornost. Nechal ji jejím úvahám a neposkytoval ani nejmenší vodítko. Arye se však zdálo, že uhýbá pohledem.
Norden se občas kradmo podíval na hrad. Mrak, či stín tam stále visel. Norden si byl jist, že je opravdový. Jeho strach nebyl takový, aby viděl neskutečné. Věděl, že mrak je skutečný a velice ho znepokojovalo, že jej ostatní nevidí. Nedokázal si to nijak vysvětlil.
Ujídali ze ztenčujících se zásob snídani a přitom v tichosti bloudili každý ve svých myšlenkách. Sorson měl obavy z Nordenova strachu. Zvláště jestli chtějí nějaký čas žít v Abaddoru, bude se s ním chlapec muset vyrovnat, zakončil úvahy. Nyní však už byl pomalu čas uklidit provizorní tábořiště a vydat se za stálejším. Prozkoumat bájné město a hrad Abaddona – hubitele.
Nesourodá trojice klesala po svahu k městečku, když v tom náhle Norden vykřikl: „podívejte, kniha!“ Ostatní se rozhlíželi a nikde nic neviděli.
„Nic tam není,“ oznámil Sorson.
„Je,“ hádal se Norden.
„Pojďme,“ rozhodl Sorson a vykročil přímo. Norden však vyběhl stranou. Arya váhala, ale nakonec ohlížeje se za Nordenem následovala Sorsa. Norden kus běžel, pak se jej náhle zmocnila nervozita, že knihu nanajde. Co když to místo nepozná… ? Vtom ji uviděl. Doběhl k ní, vzal ji do dlaní a těšil se z pocitu zadostiučinění. Chtěl s ní zamávat na své druhy, ale nikde je nespatřil.
Sorson s Aryou zatím pomalu vstoupili do městečka a naplnil je nový úžas a vzrušení. Budovy, přestože staré a poničené, byly vznešené a fantasticky zdobené. Vysoké sloupy a nádherná průčelí čněly k obloze. Vznosné brány zarostlé novou zelení, ohromné sochy a prázdné kašny hovořily starodávným jazykem o úžasných dějinách. Dlouhé ulice dlážděné mramorem a vodní strouhy zurčící v zarostlém parku vyprávěly o těžkých časech a krutých bojích. A konečně domy, tyčící se v ulici vysoko k nebi jako staří svědkové dávných činů, dotvářely ohromující dojem svou kamennou velebností a vůní dávnověku. Reliéfy na zdech zobrazovaly obrovské okřídlené draky, lidi se zvířecími hlavami, hady, štíry s tlustými ostny, býky s rudými rohy a jiná ohavná stvoření nepodobající se ničemu, co kdy dříve lidské oko spatřilo. Proti ulici se vzpínal strašlivý orel, jehož křídla tvořila dvě brány a jeho hrozný zobák rval čísi těla. Oba se cítili jako nezvaní návštěvníci. Připadali si tak malí a obyčejní. Celé tiché město dýchalo tajemstvími a kouzly. Vzduch byl klidný, nehybný a k nosu se dral všudypřítomný odér stáří a mokrého kamení. Celé město jakoby těžce dýchalo vzduch nabitý statickou elektřinou. Skrývalo energii, která čekala na pravý okamžik. Vzbuzovalo respekt k tomu, kdo jej vybudoval. Zároveň působilo děsivě a krutě. Vše bylo tak velké a strašidelné, až to vnukalo dojmem, jako by se na procházejícího člověka dívalo celé podsvětí.
A vtom do tohoto světa vtrhl opuštěný Norden. Lidé tenkrát obecně moc na mýty, a tím spíše podsvětí, nevěřili, ale zde se najednou vkrádala pochybnost. Norden ošklivost zprvu příliš nevnímal, ale když zjistil, že klepadlo, které zavrzalo pod jeho rukou, má tvar netopýra, rozhlédl se kolem a jeho srdce se zarazilo, a pak začalo zběsile bít. Celé město působilo děsivě, ale nádherně zároveň. Norden měl pocit, jakoby se propadl do odporné bažiny a najednou zjistil, že v ní dokáže dýchat. Čím déle stál v temné ulici, tím více přivykal na neznámá stvoření a začínal dokonce obdivovat mohutnost a vznešenou krásu pradávných staveb. Zakázal si tyto myšlenky a věděl, že se ocitl v ošklivém světě.
Sorson s Aryou šli dlouho, až najednou stanuli naproti hradební zdi. Sorson, jak se zdálo, na Nordena nemyslel, zato Arya se ohlížela. Ve zdi byla malá, otevřená dvířka, do nichž Sorson vkročil.
„Počkáme na Nordena?“ zeptala se spíše oznamovacím hlasem Arya.
„Proč?“ opáčil Sorson a Arya se už nadechovala k hlasité výčitce, když uslyšela zvučné kroky. Sorson se ve dveřích usmál a zmizel uvnitř. Arya postála venku a za chvilku přiběhl udýchaný Norden s knihou v ruce.
„Kde je Sornon?“
„Uvnitř,“ ukázala pohybem hlavy Arya.
„Magor,“ ulevil si ještě vystrašený Norden.
„Nech ho být.“
„Mám tu knihu.“
„Vidím. Pojďme dovnitř.“ otočila se Arya. Vstoupili tedy dovnitř. Uvítal je chlad a zvláštní trpká vůně. Jediným krokem se ocitli v jiném světě. Dílo člověka vystřídalo dílo přírody. Neméně úchvatné, a také tajuplné až děsivé. Stáli v zahradě. Tedy bývalé zahradě. Stromy podivných tvarů zde rostly v pravidelných rozestupech a po jejich kmenech stoupaly dlouhé šlahouny trní. Zahradou vládlo ticho. Podivné, mrtvé, spící ticho. Ničím nerušené. Světlo, které jakoby nebylo sluneční, sem proudilo jen v malých paprscích. Tajemné šero leželo na rostlinách. Dotýkalo se lidí. Plazilo se po vysokých hradbách. V tom tichu se cítili celí nesví. Přesto stáli jako přimrazeni. Dýchali tak hlasitě. Srdce tloukla a oči těkaly po zkřivených konturách stromů. Nic zde nebylo přirozené. Jakoby znetvořené rostliny žalovaly na své trýznitele. Trní se snažilo zakrýt stopy bývalých pánů. Neúspěšně.
Sorson ještě stál s rozšířenými zorničkami u zdi. Norden mu podal knihu, ale strach zmrazil veškeré chystané výčitky na jeho rtech. Tak přišel o své zadostiučinění, ale to jej v tuto chvíli netrápilo. Všechno by ho vyměnil za to, aby jej vzal Sorson přátelsky kolem ramen. On se však skláněl nad nalezenou knihou. Co v ní četl ho rozrušilo tak, až se mu dech zkrátil a zvuk vázl v hrdle, když přiškrceným hlasem začal číst ostatním.
Jsme na prvním nádvoří Abaddoru. Jsme poslední. Je noc a temnota. Síly nám docházejí ale stromy jsou neodbytné. Podařilo se nám na okamžik skrýt, ale kdo ví, jak dlouho hradby vydrží. Dunění zní vzduchem až se země chvěje. Bubny, bubny znějí v hlubinách. Už i stromy v zahradě se začínají probouzet. Hýbou se. Slyší volání svého pána.
Sorson vzhlédl. Jakoby se stromy v zahradě měly každým okamžikem pohnout. Tísnivé ticho probouzelo nejhorší představy. Strach padal na tři malé postavičky u hradební zdi. Stáli jako zmražení. Přikovaní strachem a napětím. Sklonil se tedy a pokračoval ve čtení chvějícím se a zadrhávajícím hlasem.
Už se pohnul první strom. Téměř viditelně sem proudí temná magická síla. Znetvořené rostliny jsou jeho otroky. Nemáme už oheň. Jak dlouho vydržíme? Slunce tmavne. Nádvoří zakrývá temnota. Voláme Běloskvoucího, ale nic se neděje. Už chceme jen hrdinně zemřít. Za okamžik začne peklo. Moji muži se chápou mečů. Naše naděje už pohasla. Skvělé plány na očištění hradu od špíny Abaddonovy selhaly. Naše víra v dobrou věc také. Teď už nepomůže ani Běloskvoucí. Najdete-li tuto knihu, pochovejte ji na naši památku. Pro nás nebyl určen ani hrob. Rozhodl jsem se nebojovat. Jaký to má smysl? Couvnout není kam. Zvítězit nelze. Peklo začíná. První stromy zvedají své koruny. Praštění rve uši, a proniká až do morku kostí. Tempo pohybů se zrychluje. Nyní na konci to působí hypnoticky. Ale nepostupují. Proč nepostupují? Chce snad vstoupit sám Abaddon a vyřknout svůj rozsudek. Pohyby stromů jsou stále divočejší. Jako pohanský tanec. Jakoby trpěly nesnesitelnou bolestí. Krčíme se v koutě. To co přijde může být jedině horší. Děs se zmocňuje našich srdcí. Ty kdo čteš, pomodli se prosím za naši duši. …
Světlo! Záře! Jak je tohle možné? Neskutečné. Odkrývá temné proudy magie. Stromy jsou jimi svázané! Pukají! Ne stromy, ale jejich pouta. Jaká moc! Země rezonuje tóny vysoké frekvence. Vítr. On přišel, odnese nás ~
Zde záznam náhle skončil. Sorson listoval prázdnými stránkami knihy. Místa kde stáli se po dočtení zmocnilo také jakési chvění, jako píseň tak vysoká, že její tóny nejsou slyšet. Už na nich neležel ten temný strach. Ulehčeně vydechli, jako když se člověk dozví rozuzlení napínavého příběhu. Náhle měli chuť běžet. Smát se. Objevovat.
„Podívejte!“ zvolala Arya.
„Neuvěřitelné místo,“ vydechl tiše Sorson, „tady budu žít.“ Ostatní jej neregistrovali.
„Co tam vidíš?“ ptal se náramně vzrušeně Norden Aryii.
„Že je to kašna… ?“ ukazovala Arya na cosi za zvláštním houštím. Něco velkého a občas záhadně blyštícího se skutečně objevovalo mezi stromy. Museli se hodně přemáhat, aby do zarostlého sadu vstoupili trochu opatrně. První šla Arya a Norden samozřejmě hned za ní. Sorson se jen chvilku zdržel s ukládáním knihy, a pak je rychle dohnal. Trní bylo husté a zachytávalo se jim o pláště, ale nepolevili a zakrátko stanuli u kašny. Opravdové kašny. Voda do ní proudila zřejmě z nějakého podzemního pramene, protože stále přitékala nová. Chladivá, čistá, průzračná. Ale ona nepoutala jejich pozornost. Byla to stavba. Nádherná. Z jediného kusu hladkého, tmavého kamene. Na jejím okraji se plazil reliéf hada a uprostřed z vody vystupovala postava krásné, nahé ženy. Její nohy se sice nořily do vody, ale přesto byly zřetelně rozeznatelné dlouhé prsty spojené plovacími blánami. Voda jakoby stékala z jejích dlouhých vlasů a způsobovala dojem, že se jí tmavá kůže chvěje. Člověk téměř uvěřil, že za chvíli vykročí. Stáli fascinovaně a hleděli na sochu vytesanou do nejmenších detailů.
Rozhodnutí bylo jasné. Svítilo jim v očích. Zde se utáboří. Toto bylo místo, kde se budou cítit jako králové, žít jako vladaři, vládnout jako nejmocnější z lidí. Zde získají svou svobodu, křídla pro svůj let vzrušujícím životem. Zarostlé stromy jim vytvoří klenbu, kameny trůn a žena v kašně společnost vskutku královskou. Už necítili únavu. Byli svěží jako právě narození a v jejich nitru se chvělo cosi dosud nepoznaného. Jako zjevení nové moci.
Zvláště u Sorsa se ten náhlý příval projevil monstrózně. Jako by se v jeho nitru probudil nový pramen. Našel to po čem prahl. Zde bude žít život, po kterém vždy toužil. Volný v královském paláci. S krásnou ženou. Nyní už dokázal přijmout touhu, která ho táhla k Arye. Věděl, že co chce, to získá.
Objev úchvatného místa jim nalil oheň do žil. Náhle se cítili těžce pod vším tím oblečením. Svlékli tedy teplé pláště a haleny a jen tak nalehko, s obnaženými pažemi a vzpřímeným postojem, vykročili vstříc novému životu. Objevování paláce i sebe sama.
Zakrátko zjistili, že palác je neméně úžasný, plný skrytých tajemství, dávných mýtů, krásných reliéfů, vznešených prostor a divokých zahrad. Potěšení a vyžití na dlouhé roky mladého života. Nabit novou energií vstoupil Sorson na hradby a ihned spatřil dvě laně poklidně pijící z bublajícího potůčku. Napjal luk a jedinou ranou skolil tu větší. Pak znovu napjal luk, dříve než však stačil vystřelit, vzduchem se ozval svistot jiného šípu. Norden zacílil a s neomylnou přesností zasáhl druhou. Už zbývalo jen donést je na první nádvoří Abaddoru, připravit oheň a trpělivě čekat, než se maso opeče. Dlouho se hradem linula vůně, při které se sbíhaly sliny a která lákala ke každému dalšímu soustu. Maso okořeněné zvláštní bylinkou, kterou obstarala Arya, bylo více než královská hostina. Bylo potvrzením všeho co cítili v nitru tlukoucího srdce.
„Že jsem ji ale parádně zasáhl, co?“ hlásil se o své zásluhy Norden. Nechtěl se chlubit, ale zdálo se mu příliš ticho.
„Hmm,“ zabručel jen zamyšlený sorson. Arya, která čekala na pochvalu za přípravu také mlčela.
„Co budeme dělat teď?“ zkusil to Norden jinak a otřel si přitom ruce do kalhot.
„Spát,“ utrousil odpověď Sorson. Taky na budoucnost myslel, ale opravdu neměl náladu na povídání. Cítil se nádherný a vznešený, toužil po samotě s Aryou a přízemní Norden mu překážel. Kdyby alespoň mlčel, člověk by si ho mohl odmyslet.
„Hele, tady to bude dobrý,“ oznamoval svůj nález Norden.
„Bude tu zima,“ přesunula se k němu Arya a ohmatávala studenou zem.
„Nanosíme sem listí, viděl jsem to tak dělat tátu.“ Norden hrnul hromady vlhkého listí ke kašně, „tady budeš ty, tady já a vedle Sorson. Tak a sem dáme věci.“ Norden rozvrhoval noční pořádek podle svých představ.
„Ne, zkusíme najít lepší.“ Sorson se vytrhl ze svých myšlenek a znovu se ujal pozice vůdce. Ostatní jej bez námitek přijali. „Nejdřív se podíváme, co tu najdem.“
Ještě než se začalo stmívat, měli už připravena pohodlná lůžka z napjaté kůže, kterou našli kupodivu pevnou a zachovalou v jednom ze sklepních skladů. Zde vůbec bylo množství užitečných věcí. Hlavně lehké pláště, které kryly záda, zvětšovaly ramena, ale paže nechávaly volné. Ihned si je oblékli a chodili v nich jako velcí pánové a dáma. Šperky většinou nenašli. Jen jedinou čelenku z jemného stříbra donesl Sorson Arye: „Pro královnu,“ pravil a obřadně, s množstvím příjemných doteků, jí vložil na Aryiino čelo, kde zářila jako perla letní oblohy.
Pak přišla noc. Krásná, teplá, téměř už letní noc s tmavým, bezhvězdným nebem. Zpod stromové klenby nebyla obloha vidět. Zato stříbrné světlo zamlženého měsíce, které pronikalo i sem, tvořilo podivný nesoulad a disharmonii s tímto nádherným místem. Uléhali – jako opilí krásou a fantastičnem – na lůžka ve stínu paní z kašny.
Jejich spící těla se blyštila v tlumeném světle stoupajícího měsíce. Z úst jim v pravidelných obláčcích stoupala pára do večerem chladného prostoru. V tom, aniž si toho spící všimli, vzduch naplnila neznámá přítomnost. Něco, co tady vždy bylo, ale teprve nyní se procházelo po nádvoří mezi zvláštními stromy. Tvořilo to novou dimenzi prostoru i vnímání. Cosi jako nepostřehnutelnou, ale zásadní změnu. Měsíční svit to neodráželo. A snad to ani netvořilo skutečnost. Bylo to tajemství. Skryté tajemství v kamenech přes den rozpálených letním žárem, v srdci pukajících bolestným chladem. Mýty, báje a hrdinné činy, které se zdály stejné, jakoby se tříštily a lámaly v této skutečnosti, jako světlo na vodní hladině, do dvou zcela odlišných směrů. Některé pronikaly dovnitř a jiné se odrážely jako záře od zrcadla.
Měsíc vystoupil výše a rozzářil veškerý detail v složité koruně každého stromu. Tajemství, které se procházelo po nádvoří zmizelo. Zůstal jen chlad a stříbrná, opojná záře tančící nebeský tanec na bílé kůži tří spících lidí. Dech měli pravidelný jako proud vody z vlasů nahé paní v kašně nad jejich lůžky.
Dlouho bylo ticho.
Krajinu ovládl nevlídný úsvit. Obloha získávala světlejší odstíny, ale teplé slunko, které by vysálo lezavý chlad se ještě neukázalo. Sorson se otřásl. Celou noc, když spal, ho pronásledoval podivný sen. Byl v něm s Aryou kdesi v bezejmenných horách. Věděl, že to byl jeho nápad a byl šťastný. Šplhali se stále výše a jeho se pokaždé zmocňovalo zvláštní vzrušení z dobývání hory. Byli už u skalního vrcholku. Svah byl prudký a ostrý, skála teplá a drsná na dotek. On se s nádhernou lehkostí a silou, která ho těšila šplhal vzhůru. Pomáhal Arye a ta s nadšením v očích stoupala s ním. Vzestup byl stále namáhavější, ale žádná překážka neodolala Sorsově síle. Vždy neomylně vyrazil tou správnou cestou a Arya s důvěrou, která ho velmi těšila, šla pokaždé za ním. Touha dobýt vrchol mu dodávala sílu. Cítil v nitru vzrušivé chvění a slastný pocit euforie. Mohutnost skalních stěn pod ním dodávala i jeho činu nový, heroický rozměr a vážnost, která jej hluboce uspokojovala. Krása a potěšení z jeho vlastních hbitých pohybů se mísily s křehkou vnější krásou a niternou vnitřní odvahou Aryii. Vystoupil na vrchol. Mohutné štíty pod ním se zdály být titěrné. Čirý horský vzduch se chvěl. Jeho srdce hlasitě tlouklo a z náhle zatažené oblohy začaly dopadat na zem studené kapky vody, které po dopadu na horkou skálu syčely a ztrácely se v podobě par. Déšť zesílil. Zdvihl se vítr. Vodní provazy nyní klesaly dolů v nepřetržitém proudu a vracely se zpět v oblacích zhuštěné páry, doprovázené syčením a hukotem větru. Sorson uchopil Aryu v pevném obětí. Cítil se veliký. Přitiskl ji k sobě. Dotýkal se její horoucí tváře. Mokrá zem se zachvěla a ozvalo se dunění podobné mohutnému hlasu. Sorson sklonil hlavu a políbil Aryu. Voda vířila vzduchem. Sorson jediným prudkým pohybem odstrčil Aryu od sebe a svrhl ji dolů. Stál. Díval se na její mrtvé, zmrzačené tělo. Cítil se strašný a nádherný. Krev v jeho těle se rozpalovala a divoce proudila ve vzrušením rozšířených žilách. Nosem nasával vzduch, naplněn živočišnou radostí. Navzdory všemu se cítil jako bůh.
Nyní se probudil. Byl zcela bdělý a v kalhotách cítil podezřelou vlhkost a pnutí. Rychle se ohlédl po svých společnících. Spali. Zvedl se tedy ze svého lůžka. Shodil ze sebe těsné, znečištěné šaty a vplul do studené vody v kašně. Bylo to nádherné. Ztichlé nádvoří, kterým se neslo jen zurčení potůčků prýštících z vlasů ženy stojící ve vodě už dlouhé věky před ním, vyvolávalo dojem nekonečného prostoru, kterým vládne pouze on. Tento pocit vzbuzoval nové a nové návaly vzrušení, kdykoli se vynořil z vody a rozhlédl se krásným prostorem za Aryou. Pak doplul až k soše uprostřed. Zblízka se zdála ještě větší. Když se Sorson postavil, nedosahoval jí ani k pasu. Dotkl se tmavého kamene a obdivoval jeho hladkost, dovedenou k dokonalosti po léta tekoucí vodou.
Pak se otočil a s prvotním úlekem zjistil, že se Arya už vzbudila. Nyní seděla na lůžku zády k němu a znovu v údivu zjišťovala, že proběhlá noc neubrala místu nic na kráse. Sorson se rozhodl. Ponořil se do studené vody a plaval k okraji. Arya se otočila. On začal stoupat po stupních z průzračné vody v kašně. Arya téměř zkameněla překvapením, sklopila oči a byla tak hezká. Dlouho však svá víčka neudržela zamčená. Zvedla pohled a přejížděla jím nenápadně, nesměle a pomalu přes Sorsovo nahé tělo. Jeho očím se však vyhýbala. On došel až ke svému lůžku a oblékl se. Neřekl ani slovo. Pohyboval se jistě a vzpřímeně.
Arya byla zmatená. Vůbec nevěděla, zda ho miluje, nebo je jí odpudivý. Podívala se mu na obličej a koutkem oka zachytila drobný, nejistý pohyb jeho ruky a téměř se rozplynula. Sorsovy pohyby jakoby se v jejích očích zpomalily. Vnímala každičký detail. Jak pomalu se přeskupovaly vrásky u jeho úst v úsměv. Jak se jeho napjaté zorničky uvolnily, víčka poklesla a pohled se také usmál. Viděla drobný pohyb jeho prstů, které se mírně natáhly směrem k ní a zahýbaly se jako by hrál na dešťový klavír, nebo jako by hladil kapky rosy. Byla si jistá, že si vše bude pamatovat až do nejzazšího věku.
Arya sklopila rozechvělý pohled, a ten se sám položil na Nordena. Kluk spal. Ale v Aryiině srdci se něco lehce pohnulo. Byl to jen neznatelný posun, ale náhle si nebyla jistá zda Sorsa miluje. Ani nevěděla proč.
Pak už přišlo opravdové ráno i s mlhavou září slunce. Teplota rychle stoupala, snídaně voněla a nový den zval k plnému prožívání všech dobrodružství, která byla přichystána. Krásné komnaty v severní části hradu čekaly na objevení spolu s hlubokými sklepeními. Všichni tři se cítili nabyti energií a zcela připraveni na cokoli, co by je mohlo potkat. Jak falešné bylo toto přesvědčení měl ukázat teprve čas. Zatím slunce pronikající skrz stromy tvořilo své světelné malby a tři společníci po nich, jako po královském koberci v rozlehlé komnatě vykročili skrz bránu k severnímu nádvoří a vstupu do hradu, který nebyl zdaleka tak zřícený, jak vypadal při pohledu z lesní stráně nad ním, kde strávili předminulou noc.
<< 7. kapitola - nahoru - seznam kapitol - další kapitola >>