David cestou k náměstí uvažoval nad zvláštním dobrodružstvím, které mu vytvořil muž s červeným kloboukem. Dopis, mapa, kresba, 50 za 36 … všechno se mu to míhalo v hlavě bez ladu a skladu. Také se tam objevilo zrnko nebezpečí, které celou směs ještě okořenilo. David si dobře uvědomoval, že bez nebezpečí není dobrodružství. Mamka, která ho stále chránila před nebezpečím – přestože mu od včerejška bylo už dvanáct – byla daleko. David věděl, že neodolá.
Tak svižným tempem přišel na náměstí. Procházel podloubím a míjel malé skupinky lidí. Nikoho neznal, i když v tomto městě strávil již minulý rok. Většina lidí asi byli turisté.
Najednou proti sobě uviděl přicházet Luboše s Vlastíkem. Jeho chůze se ihned proměnila. Sebevědomí i rozjařená nálada byly ta tam. David sklonil hlavu, uzavřel se v myšlenkách a nevědomky se snažil být nenápadný.
„'kni čau né,“ pohodil hlavou Vlastík, když se přiblížil.
„Ahoj,“ řekl David. Hlavou přitom nepohnul, jen na okamžik zvedl pohled a zaváhal.
Luboš do Vlasty strčil a ten vrazil do Davida.
„Hej pozor,“ ohradil se David polohlasnou výčitkou.
„Dávéj bacha volé,“ posměšně ohlásil Luboš a znovu strčil Vlastíka, takže málem upadl, protože David uhnul.
„Běž někam,“ oplatil strkání Vlasta. A oba šli. Někam.
David pokračoval dál svou cestou, ani se za nimi neohlédl.
Tak došel až ke stánkům v pěší zóně. V zamyšlení je málem minul, když tu se upamatoval, co ho sem přivádí. Vybavil si v duchu náčrtek, správně jej natočil a vzhlédl k tomu pravému. Pomalu přišel blíž, zájem znovu plně soustředěný na tu záhadu. Stánek byl maličký a na pultu stála pouze řada papírových sáčků. Loterie.
Jakmile prodavač spatřil Davida spustil: „Ahoj mladý muži, chceš zkusit své štěstí? Za padesát korun... bla bla bla,“ David ho neposlouchal.
Bez váhání vzrušeně požádal: „Číslo třicet šest,“ a vydechl, „prosím.“
„Á, hned se podíváme,“ hledal prodavač třicet šestku. A když ji našel, dodal: „co jsi vyhrál.“
Ale David mu skočil do řeči: „Mohu já?“
Prodavače ta žádost trochu zaskočila a vytrhla z rutiny. Pohlédl na Davida. Se zaváháním mu podal neotevřený sáček. Byl spokojený, že právě dostal padesát korun za nějaký nesmysl. Ani neměl přehled, co je uvnitř.
David uchopil sáček jako svěřený poklad. Odběhl s ním stranou. Posadil se na lavičku, rozhlédl se a nahlédl dovnitř. Na dně sáčku leželo něco kovového. David vsunoval ruku do papíru, jakoby jej ta věc mohla uštknout. Nakonec však konečky prstů pevně sevřel veliký, starý klíč. Vytáhl jej na světlo a prohlížel. Byl zašlý, opotřebovaný a těžký. Vůbec nevypadal jako cetka z obchodu se suvenýry.
David jej ještě prohlížel, když se o jeho rameno opřela velká, těžká, mužská dlaň. David sebou škubl. Ucítil teplo mohutné postavy, když se jej muž v červeném klobouku a lehkém, tmavě modro-fialovém kabátu, zeptal: „Máš klíč?“
David byl tak zaskočený, že se zprvu ani nezmohl na odpověď. Tak náhle se ocitl tomuto muži tváří v tvář. I když to není příliš přesné označení. Muž totiž stál bokem, téměř za jeho zády. David mu neviděl obličej. Na to by se musel příliš zaklonit, a toho se bál.
„Schovej ho,“ přikázal muž, „a pojď.“
David vrátil klíč do sáčku. Muž jej postrkoval, jako to dělají dětem všichni spěchající dospělí. Téměř se zdálo, že je muž nervózní. David neviděl jeho výraz, ale prudké, trhavé pohyby, když si muž upravoval kabát. A pak už vyrazili napříč náměstím. Muž skrývající se za svou nápadnost a napjatý chlapec, který vedle muže vypadal ještě mladší než obvykle.
Ron, poté co utekl ze zámecké pokladny, se vrátil do klášterních zahrad. Dětský sbor už dozpíval. Asi se nikomu nechtělo pokračovat, když jsou ještě prázdniny. Opět se dostavila nuda. Ron nevěděl co s ní. Přemýšlet ho nebavilo, s kamarády se ráno pohádal … „Kdyby se tak něco stalo,“ pomyslel si opět. Pak se ihned ohlédl, jakoby svou myšlenkou mohl přivolat rudý klobouk. Nikdo za ním však nestál.
Sotva ale otočil hlavu zpět, stál před ním muž. Nemuselo by na tom být nic tak zvláštního, kdyby neměl na hlavě zelený klobouk zvaný cylindr. Ron sebou v úleku škubl. Muž se však usmál. Nebyl tak škaredý ani starý, jako ten v červeném. v očích měl jiskru přátelskosti. Avšak jinak se tvářil docela přísně. I postoj měl jaksi tvrdý.
Muž rychle skryl svůj úsměv, který pak zůstal jen v koutcích a posadil se opodál. Ron se začal procházet po zahradě a přitom stále skrytě pozoroval muže. Ten klidně seděl a na něco čekal. Ronovi vířila v hlavě různá oslovení, avšak nedokázal vymyslet věrohodnou záminku k oslovení muže. „Nevíte kolik je hodin?“, „Čekáte na někoho?“, „Neviděl jste tady …“ koho? Muže v červeném klobouku? To je trapné …
Nakonec se Ron s tlukoucím srdcem a dechem zkráceným nervozitou odvážil promluvit na muže: „Dobrý den.“
Muž pokýval hlavou: „Dobrý, dobrý.“
„ee, chtěl jsem jenom … chtěl jsem se zeptat … „ koktal Ron a muž mu věnoval plnou pozornost.
„Znáte muže v červeném klobouku?“ vyhrkl Ron a dodal: „Prosím.“
Muž pokynul Ronovi, aby se posadil a řekl prosté: „Znám.“
„Vy se … ee, vy jste,“ Ron si pomáhal gesty aby vyjádřil otázku, „patříte k sobě?“ Nechtěl je totiž označit ihned za přátele.
„No,“ zdálo se, že muž váhá, jak popsat skutečnost, „v jistém smyslu ano.“
„Ale přátelé nejsme,“ dodal rychle, „spíše naopak.“
„Potkal jsem ho tady.“
„A něco po tobě chtěl, že?“
Ron se plaše rozhlédl kolem, sklonil se a pak teprve odpověděl: „jo jo, ano.“
„Povíš mi, co to bylo?“
„Plánek, náčrtek,“ vyhrkl Ron, „a dopis. Měl jsem odnést jednomu klukovi dopis a pak fixem napsat na tabuli mapu. On mě chytil a …“
„Děkuji,“ sklonil muž hlavu, takže vypadali jako dva spiklenci, „poznal bys toho kluka?“
„Jó, ano, určitě,“ a po chvíli dodal, „snad.“
„Víš kde je teď?“
„Ne.“
„Pamatuješ si ten plánek?“
„Jo, jo, mám ho tu,“ lovil Ron v kapse, „tady.“
Muž si vzal zmačkaný náčrtek.
„Už zase!“ tlumeně komentoval muž co uviděl a roztrhal papír.
Když se uklidnil, obrátil se na Rona a pravil: „Chceš mi pomoci?“
Ron začal přikyvovat a zeptal se: „S čím?“
„S Jimem.“
Muž v červeném klobouku přešel svižným tempem náměstí a s Davidem za zády zaklepal na dřevěné boční dveře železářství. Byl to nový obchod, ale fasádu měl stylizovanou do staré podoby. Za okamžik jim přiběhl otevřít mladý muž, se začínajícím vousem. Úslužně je zval dál a ihned za nimi zavřel. Davida si změřil zkoumavým pohledem. Díky tomu v Davidovi zůstala ještě menší dušička, než předtím. Chodba, ve které se ocitli, byla zšeřelá a působila neurčitě špinavým a skličujícím dojmem. Muž však na nic nečekal a rázně vykročil. Mlčky předpokládal, že jej David následuje. Po pár krocích muž otevřel boční dveře. David váhal. Strach mu bránil v pohybu i útěku. Vybavovaly se mu televizní zprávy o násilí na dětech vykonávaném ve zšeřelých sklepeních. A ten pocit neskutečnosti a odstupu, který přitom měl.
„Prosím,“ pokynul mu mladý muž.
Jeho gesto uvolnilo cosi v celé atmosféře. Bylo to gesto sekretářky, která zve žáka do ředitelny. Hrozilo nebezpečí, ale ne takové, kterého by se David bál. David nikdy neměl strach z dospělých autorit. Ba naopak k nim tíhnul, protože měl čisté svědomí a dospělácké schopnosti. Teď směle vykročil vpřed.
Muž v klobouku jej pobídl, aby vešel první. David se ocitl na úzkém schodišti, vedoucím dolů do sklepení, s vysokým mužem za zády. Bylo to nepříjemné postavení. Opatrným, váhavým krokem sestupoval do tmy dole. Rukou se přidržoval vlhké zdi. Pak náhle po zdi zatančilo světlo baterky. Před Davidem se vyhoupl jeho vlastní obrovský stín. Až se mu srdce rozbušilo leknutím a musel zadržet dech. Světlo se ustálilo a muž s chlapcem sestupovali dolů. Schodiště se otočilo na odpočívadle a pokračovalo dolů, hlouběji. Pak uviděli zelené, oprýskané dveře. David se tázavě otočil, ale oslnilo jej světlo baterky. Muž se přes něho natáhl a stiskl kliku. Dveře se tiše, bez zaskřípění otevřely. Světlo baterky proniklo do opuštěné místnosti.
Místnost byla zabydlená, ale zřejmě dlouho neobývaná. Stála zde velká postel se zažloutlým, pěkně urovnaným prostěradlem. Dvě staré masivní skříně se zámkem. Malý stolek, houpací křeslo a u postele koberec. na stěně bylo připevněno umyvadlo s popraskaným lakem a u něho visely dva ušpiněné ručníky. Muž postrčil vystrašeného Davida dovnitř, zavřel dveře a projel světlem baterky místnost. Její světlo odhalilo vybledlou zeleno-bílou tapetu a pár malých bot v koutě pokoje.
Chvíli tak stáli, jakoby si muž vše ještě kontroloval. Pak se světelný kužel ustálil na jedné ze skříní. Muž tam Davida popostrkoval, až se před ní zastavili.
„Odemkni jí,“ přikázal muž poněkud laskavějším hlasem než dříve.
David se ohlédl, ale světelný proud jej opět oslnil. Nemohl spatřit výraz té tajemné tváře. Neobratně tedy vytáhl velký klíč a lehce se chvějící rukou jej vsunul do zámku. Starý zámek nevydal žádný zvuk. Dveře se tiše pootevřely.
Muž rozkázal: „Otevři jí.“
Ve skříni byly police a na nich papírové bedny velikosti té od banánů. Papír byl zvlhlý, ale ne plesnivý. Celá skříň jím byla cítit. Mísil se zde však ještě nějaký neurčitý zápach. David nevěděl, co to znamená. Nikdy totiž nepřenášel staré šatstvo.
Muž opět stručně nakázal: „Tuhle vezmi,“ a baterkou označil bednu ve výšce Davidovy hlavy.
David se pro ni natáhl. Nebyla těžká, ale prázdná také ne. Jeho malým rukám se špatně nesla. Když ji dobře uchopil, světelný kužel se otočil a David následoval tmavou siluetu s kloboukem. Vyšli po schodech. Stoupalo se obtížně, protože David přes velkou bednu nic neviděl. Pak najednou byli v chodbě železářství. Mladý muž je vyprovodil ven na ulici, kde je zalilo sluneční světlo. David oslněně mžoural do jasu kolem a ulehčeně vdechoval čerstvý vzduch jen mírně zkalený zápachem z bedny. Rozehřívalo ho příjemné napětí z právě prožitého dobrodružství.